Hoher Dachstein (2 995m)

Probouzím se už v půl čtvrtý a nemůžu usnout. Toto zjištění mě vůbec netěší, když si uvědomím, že světlo nastane až chvilku před sedmou. Mám žízeň, tak zase popíjím pivko. Plastový Měšťánek takhle po ránu je opravdu k nezaplacení :-). Po hodince nepohodlného převalování v našem pojízdném hotelu naštěstí znovu zabírám a probírám se až za rozbřesku. Venku to zase vypadá slibně. Vysoko nad námi, pod čistou oblohou, trůní kříž na Lahnerkogelovi a jen nad Pyhrgasem se převaluje osamocený mrak. Roman se už taky probouzí, tak budeme moci za chvíli vyrazit na další cestu, až se klasicky vyhrabeme ze spacáčků. Vyjíždíme dvě tornátky a jsme zase v průsmyku, odkud jsme včera vycházeli na dobrodružnou výpravu na Bosrucký hřeben. Těším se, že si horu vyfotím z luk pod průsmykem, na které jsme včera měli výhled, ale po pár stovkách metrů vjíždíme do husté mlhy. Hmm, tak inverze se v nižších polohách drží už třetí den. Panoramatická fotka naší odvážné cesty po hřebínku tedy nebude. Sjíždíme do Liezenu (659m) a já Romanovi ukazuji místo, kde jsme v červenci spali. Nahoře u lanovky to byla tedy lepší volba. Blížíme se ke křižovatce silnic 145 a 320, které objíždějí krásný masiv Grimmingu (2 351m), na který jsme měli včera téměř celý den výhled. Přes neustávající mlhu si ho však můžeme pouze domýšlet a ne jako minule zuřivě fotit. I hřeben Nízkých Taur je bohužel ukryt naším zrakům. Míjíme placenou silnici, která se z údolí drápe až k chatám Steinerhaus (1 829m) a Brünner (1 737m), což jsou východiska k procházce na vyhlídkový Stoderzinken (2 048m).
Do Ramsau vede několik cest, ale nejlíp značená asi bude ta, co vede z města Schladming, tak počítám, že až tam budeme odbočovat z údolí Ennsu. Kousek za Aichem je však cedule na Dachstein bahn a vesnici Weißenbach (719m), tak odbočujeme nečekaně už tady. Stoupáme menším údolíčkeme a mlha se konečně začíná trhat. No hurá! Vyjíždíme na náhorní planinu Ramsau (1000-1200m) a hned si říkám, že tady bych se klidně usadil. Na rozlehlých loukách jsou jakoby náhodně rozházené statky a nad nimi se tyčí vrcholky masivu Dachstein. Celý jižní obzor vroubí hřeben Nízkých Taur, prostě krása. Sluníčko nám ke všemu svítí jak o život, tak zase můžeme litovat lidi motající se v inverzní nížině. Zastavujeme a hned fotíme jak divý.
Roman kouká do mapy a říká, že když už tady jsme, že bychom mohli vyjet i placenou horskou silničku Dachsteinstraße pod lanovku na Hunerkogel (2 687m). S tím naprosto souhlasím. Hned u odbočky z hlavní je mýtnice a tahle silnička přijde na 8E (230 Kč). Na ceduli píší, že v případě prokázání se lístky z lanovky je gratis. Docela dobrý marketing, už teď nás chytají první cuky neskončit naši pouť pouze na konci této cesty. Silnice se kroutí lesem osmi tornátkami přímo pod nebetyčné štíty. Těsně před koncem je odbočka k hotelu Türlwand, my však jedeme až na velké, už docela zaplněné, parkoviště ležící ve výšce 1 692 metrů přímo proti budově lanovky. Lidé co vylézají z ostatních aut, však na turisty vůbec nevypadají. Mají v ruce lyže nebo snowboardy. Počasí je naprosto úžasný, tak by bylo hřích se otočit nazpátek a nepodívat se až úplně nahoru. Sondujeme cenu lanovky a není tedy z levného kraje. Tenhle špás vyjde na 26E (740 Kč) na osobu. No ušetřili jsme za nocleh, tak nás to tolik mrzet nebude.
Lanovka jezdí každých 20 minut a kabinka je docela narvaná, hlava nehlava. Těch skoro 1000 výškových metrů zdolává coby dup. Jak jsme se na ně včera nadřely. Taky stoupáme téměř přímo. Na stěně je vidět ferata a vypadá tedy docela dost ostře. Lézt bych ji nechtěl. Tak jsme tady ve výšce téměř 2 700 metrů. Prozatím nejvyšší bod této výpravy, dosažený paradoxně bez námahy. Roman si tu též vylepšuje svůj výškový rekord, Gerlachovský štít je překonán. Výhledy odtud jsou nádherné, jsme přímo v srdci hor. Hnedka šupajdíme na vyhlídkovou plošinu spáchat pár fotek. Přímo před námi jsou vidět stovky možná tisíce hor. Za Nízkými Taurami jsou vidět Vysoké. Jde rozpoznat i Grossglockner, neuvěřitelná viditelnost! Je vidět i další starý známy, masiv Hochkönigu. Specialitou plošiny je prosklené okno, na kterém se může stát. Pohled pod sebe do kilometrové hloubky je však jen pro silné povahy, třeba pro mě :-). Roman docela lamentuje, protože se mu vybila baterka ve foťáku, zrovna když jsme na nejlepším místě této výpravy.
Po nabažení se pohledů na horské moře se jdeme juknout i na druhou stranu. Hned pod námi je jeden z pěti zdejších ledovců, Schladminger Gletser plazící se po úbočí čtvrté nejvyšší hory tohoto masivu, Koppenkarsteinu (2 863m). Na ledovci se rozkládá lyžařský areál, který nás zas až tolik nezajímá. Za ledovcem vypadá docela neutěšeně rozsáhlé pusté náhorní plato Auf dem Stein vedoucí až k Hallstatu. Leží v průměrné výšce 2 000 metrů nad mořem a nic na něm neroste. V dálce za ním vidíme Grimminga, Totes Gebirge i Bosrucka. Začínáme se tu pomalu v těch kopcích orientovat :-)
Po malé svačince se vydáváme na cestu pod nejvyšší vrchol Dachsteinu. Celá cesta vede po rozsáhlém Hallstätterském ledovci. Ledovec tu má velmi malý sklon, je zasněžený a cestu tu celoročně upravuje rolba, takže je to vysloveně nenáročná procházka, i pro důchodce, v už relativně vysokém terénu. Počasí a okolí je nádherný, tak si to fakt užíváme. Jedna z nejlepších horských cest letošního roku. Po ujití asi sto metrů necháváme všechny lyžaře za sebou a kráčíme si téměř sami v božském tichu. Po pěších turistech tu není ani potuchy, což ještě vylepšuje dojem z tohoto místa. V létě tu má být vyhlášený špalír lidí nemající konce. Cesta pak něco klesá, když obcházíme horu Dirndl (2 832m). Okolo ní je obrovská odtrhová trhlina několik desítek metrů hluboká. Za ohybem cesty konečně vykoukne cíl naší cesty. Skalní podkova Hoher (2 995m) a Niederer Dachsteinu (2 934m) vyčnívající jako nějaký pohádkový hrad z nekonečných bílých plání. Úžasný to pohled!
Pomalu vystoupáme na rozcestí. Rozhodujeme se, že ještě předtím, než se vydáme vstříc Hoherovi, podnikneme menší zacházku k chatě Seethalerhütte (2 741m). Chata je skoro celá zasypaná sněhem a nyní mimo provoz. Leží v takovém dolíku pod vrcholovou skalkou, na které docela brutálně profukuje. Jsou odtud zase pěkně výhledy do propasti pod námi. Ramsau je kousek od nás, ale o kilák a půl níže. Čouhají tu i nějaké fixní lana, protože sem vede další ferata ze zdola.
Vracíme se zpátky na rozcestí, kde opouštíme vyrolbovanou cestu a stoupáme podél stop nečetných předchůdců nahoru. Chceme jít, co to dá. Za chvíli míjíme nástup na feratu, která vede po skalním hřebeni. My však pokračujeme dále po ledovci. Svah je čím dál prudší a jsem fakt rád za teleskopy. Kousek od nás je pěkná trhlina, nerad bych do ní zahučel. Nakonec se přeci jen vyškrabáváme až na úplný konec ledovce, kde je nástup na finální feratku na vrchol. Je jich tady fakt habaděj.
Hodnotíme situaci a bez potřebného jistícího vybavení se nám do toho nechce. Ferata je částečně zasypaná novým sněhem a jelikož s tímhle lezením nemáme zkušenosti, byl by to asi velký hazard se životem. Souběžně s námi sem vydupala i jedna skialpinistka, která se, na rozdíl od nás, na výstup po skále vrhá v přeskáčích a docela nás tímto svým činem zahanbuje. Na druhou stranu hned za ní vystupují týpci s mačkami a hromadou lan, který tenhle výstup neberou na lehkou váhu. Dáváme tedy přednost bezpečnosti a výš už dnes nepolezeme. Je to velká škoda, protože pohledy z vrcholu by byly dnes určitě nezapomenutelný. Sice nemám GPS u sebe, abych zjistil, do jaké výšky jsme se tedy dostali, ale kousek od nás je vidět sedlo Hohe Dachsteinscharte (2 874m), takže jsme zhruba v těch 2 900 +-.
Po stejné cestě se vracíme zpátky. Jdu se ještě podívat na kraj té šílené díry u Dirndlu a fakt bych tam spadnout nechtěl. Lidí u lanovky mezitím o dost přibylo, ale na druhou stranu je i mačkanice u odjezdu. Ještě naposledy se jdeme podívat na vyhlídku a pak se už přesunujeme k odjezdu. Lanovka nás během chvíle sveze s království hor do říše lidí.

Ercyies Dagi (3 917m) - II.

Noc byla opravdu hnusná. Zdály se mě dva nepěkné vizionářské sny. V prvním se nademnou vznášely smrtky a chtěly si mě už vzít sebou a docela jsem je musel ukecávat, že se mě fakt ještě nechce. Ve druhém pak celý náš kemping zmizel pod sněhem. Co chvíli nás budí jedna bouře za druhou, které zuří v dáli nad Ala Daglarem, kde jsme původně chtěli trekovat.
Ráno je neuvěřitelně studené, hodně pod nulou. Co by taky člověk mohl očekávat koncem září skoro ve 3tisících metrech nad mořem. Naše podzimní výbava je na tyhle podmínky dost poddimenzovaná. Je šest a nám se vůbec nechce vylézt ze spacáku do té kosy, ale musíme.

Krajina je stále zahalená do tmy, ale za pár minut se už nechá stoupat bez čelovky směrem vzhůru.Konečně vychází sluníčku a na pár minut krásně nasvěcuje okolní krajinu, celou do oranžova. Co nás ale štve je velký osamocený mrak, který si jako na potvoru trůní na vrcholu sopky.
Stoupáme po hřebeni a můžeme při tom sledovat inverzi zahalující krajinu pod námi.Výstup je dost nepříjemný, fouká hodně silný vítr. Náš první cíl, nepojmenovaný nejvyšší kopec na hřebeni (3 670m), nás přitahuje jako magnet.....
Najednou je kolem nás mlha a není vidět na krok, tak se rozhodujeme vylízt ten noname kopec a pak se vrátit zpátky.

Osudový okamžik se stal na jeho vrcholu, kdy se obloha trhá a my se rozhodujeme pokračovat dál....po klesnutí do menšího sedla a dalšího stoupání se dostáváme už k hlavnímu vrcholku, do výšky 3 760 metrů...Výška už je cítit v hlavě. Dělá se azůro a nám poprvé dneska není zima. Povalujeme se a koukáme do té šílené "nížiny" pod námi...Skalní ostroh musíme obejít, takže trochu klesáme. Dostáváme na ten strašně prudký, totální suťák. Nic pěkného. Suť končí kilometr pod námi, tak by se nám to po zadku sjíždět nechtělo...Ani se nedivíme tomu týpkovi ze včera, že to otočil, jestli to šel od spoda.
Během chvilky se zase šeredně zatahuje a začíná padat něco mezi sněhem a kroupami. Analyzujeme situaci a rozhodujeme se to otočit i když se nám vůbec nechce, jsme jen 157 metrů pod vrcholem.
Mažeme v hodně ostrým tempu dolů...Po seběhnutí hřebenu, zjišťujeme, že nalezení stanu nebude tak jednoduché. Sice jsme ho celý den viděli a krajina se zdála hodně přehledná. Najednou v mlze zjišťujeme, že jsou zde desítky údoliček a hřebínků, podobných si jako vejce vejci..
Docela na sebe nadávám, že s GPS odměřuju každý kopeček, ale pozici stanu si neuložím. Pár minut tu zmateně pobíháme jak srnky na poli a zrovna, když jsme na malém kopečku se na pár vteřin mlha zvedá a my ho vidíme dvěstě metrů od nás. Hurá jsme zachráněni!


Vesele obcházíme stan a jsme rádi, že se ještě nemotáme v mlze. Naše radost však nemá dlouhého trvání. Jen co se rozhoupeme k tomu, že bychom mohli konečně ten stan složit, nastane z ničeho nic naprostá průtrž mračen. Kombinace věder vody a kýblů krup za ledového vichru není věru nejlepší kombinace na skládání našeho příbytku.....stojíme promočení nad tou obrovskou zmuchlanou plachtou a jinými věcmi a dumáme jak se nám to předtím všechno mohlo vejít do baťohu. Zjišťuju, že mám omrzlý prsty, s nimiž není zrovna dvakrát lehký skládat věci.....Naši letargii a beznaděj nad tou zdánlivě nezbalitelnou, vodou nasáklou hromadou, přeruší blesk, který si to šlehne jen pár desítek metrů od nás...
Tak teď už nejde jen o nějaký pitomý věci ale o holý život....Balení se najednou neuvěřitelně zrychlilo a něco jsme tam nechali tureckým lyžařům jejiž sezoná nejspíš tady začne už každým okamžikem.....
Teď nás čeká to nejhorší doběhnout k lanovce, tady se nedá kde schovat....Na cestu vyraží sprintem dva hromosvodi, pocity nepopsatelný...fakt hrůza, kdo nezažil nepochopí...Zvlášť posledních pár metrů přes malý kopeček si říká o sesmažení...tak jak to dopadne? doběhnem oba, jeden nebo nikdo? Takovéhle otázky se nám honí hlavou.......První sloup už je nadohled...Vede k němu prudší svah, normálně by to člověk scházel pomalu a opatrně, ale my ani nepřibrzďujem, kameny lítají všude okolo a jen můžeme děkovat pořádným botám, že už nemáme vymknutej kotník nebo zlomenou nohu....a jsme u něj, je tam vykutaná menší jáma tak šup do ní...čekáme až zase někde zahřmí a pak další sprint k vybydlené místnosti...Jen co se tam schováme tak to zase šlehne kousek opodál...Tady to není taky optimální úkryt..Místnost 2x2 metry, kde chybí dveře i okna. Uprostřed je obrovská hromada železných drátů a vše je to podlité vodou....zde čekáme asi 20 minut a když dlouho nic neslyšíme tak další běh dolů...Už to není tak hrozný jak předtím, ale dobře nám ještě není......Nakonec šťastní z toho, že jsme přežili dosedáme skrznaskz promočený do auta.

Ercyies Dagi (3 917m) - I.

Jsme rádi, že máme nepřátelské Develi (1 175m) za sebou a frčíme vstříci sopce Ercyies Dagi, nejvyšší to hoře Středního Turecka. Bez pár metrů skoro 4tisícový velikán, převyšující okolní vyprahlou Anatolskou pláň o tři kilometry.

Už z dálky je vidět, že je vrcholek pod sněhem, takže na sopce už zima začala.
Silnička se kroutí nahoru a my se můžeme kochat pohledy na sopečný kužel, který se tyčí stále hodně vysoko nad námi. Míjíme i nuzné příbytky místních nomádů.

Kolem kasáren přijíždíme do střediska zimních sportů Kayakevi (2 200m).

Tak odkud se vychazí na sopku. Je tu pár nevzhledných budov, ale nikde ani noha, jak po vymření. Necháváme auto na parkingu a s plnou polní stoupáme pod nepremávající lanovkou. Jen co ujdeme pár set metrů, tak se rozjíždí. to udělali určitě Turčíni naschvál :-). Cesta není moc zajímavá. Potkáváme jednoho uříceného turistu, který se pokoušel o sopku, ale vybral si na první pohled nejkratší cestu suťovoviskem, ale pro vysílení to zdal. Já mám nastudováno, že se má jít bočním hřebenem, tak uvidíme, jak to zítra půjde.

Konečně přicházíme k horní stanici lanovky, odtud stačí už jen překonat menší hang a jsme na planině, kde se nachází base camp v (2 800m).

Sopka se odtud netváří vůbec kamarádsky. Pořádná zima a vítr, nás už v 6 hodin zahání do stanu. Mimo nás tu vůbec nikdo není. Dokonalá samota a opuštěnost......Ani se nám nechce věřit, že jsme ještě ráno byli u teploučkého moře. Pavlík zjišťuje, že tak dlouho balil věci, až si zapoměl zabalit karimatku :-), tak musí ležet na krosně jinak by tu asi umrznul...Bude to ještě veselá noc.

Kreuzspitze (3 457m)

Na túru vyrážíme v 8:30, což je docela pozdě na to, co nás má dneska čekat. Hned na začátku Ventu (1 890m) je pěkný kostelík a za ním už jen řada gasthofů. U parkoviště potkáváme dva Čechy, kteří se chystají na ještě větší sousto než my, na samotnou Wildspitzi (3 774m), druhou nejvyšší horu Rakouska. Procházíme celou vesnicí, než se dostaneme k další vidličce: spojnici dvou menších údolí, Rofentalu a Niedertalu. Po mostku přecházíme ledovcovou říčku, s už trochu odpudivou barvou, a prudčeji stoupáme nad kaňon Niederského potoka. Čím jsme víš, tak jsou lepší pohledy na Vent. Přicházíme nad sedlo a
odtud už vidíme, jak se až na obzor vine naše cesta. Nevypadá, že by moc stoupala, tak to bude prozatím jen taková příjemná procházka. Obzoru vévodí slavný Similaun (3 604m) a jelikož tu není už žádná vyšší vegetace, můžeme se hned od začátku túry pěkně kochat pohledy, což je daleko lepší než dlouhé tatranské nástupy lesem. Po chvíli je vyhlídka na parádní boční kaňon. Vůbec je pořád na co koukat, hned zkraje. Je to tu fakt bezva. Míjíme první zajímavou postavičku dnešního dne, nazvanou Robot Jox, podle jednoho strašně starého béčkového filmu. Je to dědula, se kterým se neustále předbíháme. My jdeme
rychleji, ale občas stavíme na focení či pití vody. On jde sice pomaleji, ale opravdu plynulým strojovým tempem, bez zastávek. Padá tu otázka, kdo bude na chatě dřív. Sluníčko nás docela spaluje, až se tomu po včerejšku nechce věřit. Cesta stoupá jen pozvolna. Na těch přibližně osmi kilometrech je převýšení nějakých 600 metrů. Za chvíli se nám naskytne další krásný horský pohled na horu, která vypadá jak ledovcový trůn. Za chvilku už máme na dohled cíl první etapy chatu Martin Busch (2 501m). Kousek před ní je ještě pěkný kaňunek, ale my už chvátáme na svačinku. Musíme vyjít s pravdou ven, Jox byl u
chaty dřív a to jsme se nijak neflákali.
Svačíme a zároveň se kocháme pohledy. Krajina je tady taková pustá, jen tráva se tu ještě drží. Sníh je už všechen pryč a tak tu bělobou svítí jen ledovce na vrcholcích okolních třítisícovek. Cesta, po které jsme přišli, vede stejně poklidně dál širokým, ledovcem vyhloubeným, údolím až k chatě Similaunhütte (3 019m), ležící už na rakousko-italské hranici. Tady je jedno z mála míst v Evropě, kdy se člověk může vycházkovou chůzí dostat do třech tisíc metrů a ani se moc nezadýchá. Nás však čeká něco jiného, prudký výstup do kopce travňáče, ležící naproti chatě.
Chvilku před jedenáctou jdeme na to. Soňa se necítí nejlíp, tak nechce jít až na vrchol. Prý ještě trochu povyleze a pak se bude pomalu vracet k autu. Stoupám tedy dál jen ve dvou. Je to docela makačka. Za chvíli je chata už hluboko pod námi a krásně se za ní vyjímá boční moréna, vytvořená kdysi dávno již zmizelým ledovcem. Máme čím dál lepší výhledy na vrcholky na východě, které jsou obalené ledovým příkrovem. Náš cílový horský hřeben však nevypadá dvakrát impozantně. Konečně jsme se vydrápali na veliké rovinaté plato. GPS tu ukazuje necelých 2 900 metrů, takže nás čeká ještě posledních 550 metrů kopcových. Tráva po chvíli na dobro mizí a my
jsme na takové bludné kamenité plání, na které je postavena spousta kamenných mužíku. Někteří z nich jsou téměř umělecká díla. Na travnatém kopci jsme daleko za zády nechali Robota Joxe, kterému vyšší sklon asi nedělá dvakrát dobře :-). Teď jdeme poblíž další zajímavé osoby, později pojmenované Herr Schön. Je to nejspíš trochu postižený člověk, ale krásou hor je naprosto nadšený. Jeho artikulaci bohužel není moc rozumět, zachytáváme jen často opakované „schön“. Teď nás čeká kameny posetý svah, ale stále nic technicky obtížného. Okolní hory už vidíme pěkně panoramaticky. Nejzajímavější je asi výhled na pěkně zakroucený ledovcový splaz Marzellferner. Krajinu, jakoby bez života oživuje jediné pleso Brizzisee. Trochu se začínají stahovat mraky, tak se docela začínám obávat, aby se nepřihnala bouře jako blahé paměti na Spielmannovi . Těšíme se, až vystoupáme do blížícího se sedla a konečně se také podíváme na druhou stranu hřebene. A jsme tady, v menším sedýlku, dle GPS, ve 3 340 metrech. Pohledy na druhou stranu jsou krásné. Naproti nám trůní Wildspitze a moře dalších hor. Pod námi je obrovský ledovcový kar Rotkar a pokračování
hřebene na Talleitspitzi nevede odtud, jak jsme si mysleli, ale hodně vypoukle z míst, na které zatím nevidíme.
Finální výstup je v naprosté pohodě a na relativně malém vrcholu nás vítá obrovský kříž a také docela dost lidí. Konečně Pavlík dosáhl třech tisíc, k čemuž mu gratuluji. I já jsem potěšen zlepšením svého evropského rekordu. Pico Veleta (3 396m), ze španělské Sierry Nevady je o nějakých 60 metrů překonána! Skoro se však nechce věřit tomu, že jsme před pár měsíci vyjeli v jihoamerické Bolívii offroadem ještě o kilometr a půl výš :-). Pohledy z vrcholu jsou impozantní.
Většina ledovců a vrcholků na které jsme koukali po cestě, ze zakloněnou hlavou, je teď pod námi a nejbližší vyšší hora než ta naše je relativně daleko, tak 5 km vzdušnou čarou. Západní svahy Kreuzspitze a vlastně všech osmi třítisícových vrcholků na této rozsoše, z hlavního alpského hřebene, mají úplně jiný charakter. Jsou o dost prudší a celé zaledněné. Nejpůsobivější pohled je asi jižním směrem, přes hřeben, na Fineilspitzi (3 514m). Děláme samozřejmě vrcholové fotky u kříže, od kterého se nechce hnout nějaký pučmelák, asi se chce taky s námi zvěčnit :-(.
Po snědení svačinky a nabažení výhledů se vydáváme na sestup. Přeci jenom mraky nevěstí nic dobrého. Jen pár metrů pod vrcholem nás čeká největší překvapení dne, vidíme Soňu, která překonala krizi a rozvážně se drápe nahoru. Tak to klobouk dolů a další člen rozšiřuje klub třítisícovkářů. Já už pomalu scházím, ale Pavel jde se Soňou ještě podruhé na vrchol. Počkám na ně až na té kamenné pláni, chci totiž ještě nafotit ty mužíky. Sluníčko se mezitím posunulo a hory jsou krásně nasvícené, až si můj polarizační filtr na foťáku výská :-). Bohužel mám tu smůlu, že se
mnou sestupuje zároveň i herr Schön a fotí na stejných místech jako já. Pořád si chce vyprávět, ale jeho hrdelní skřeky mají ke srozumitelné Němčině hodně daleko. Schönovi nakonec dochází paměťová karta či baterka, tak ještě loví starý kompakt a mrská stále jednu fotku za druhou, ostatně jako já :-). Na mužíkové pláni mě dochází dvojička a spolu scházíme kopec travňák bahňák k chatě. Za mokra to tu musí být docela pěkná sjezdovka. Pavlas u chaty mění bagány za sandály, které si takticky vzal sebou. Nás menší šťastlivce čeká míň pohodlný sestup. Zjišťujeme, že jsme se pěkně spálili, já dokonce lejtka, které snad v životě úplně poprvé. Cesta zpět nám přijde
dost dlouhá, ostatně jako každá dojezdovka. Trochu mě ke všemu pobolívá z toho sluníčka hlava. Finální výhled na Vent však stojí za to, je spolu s loukami okolo krásně nasvícen sluníčkem, které znovu převzalo vládu nad mraky. Člověk by se zde nejradši rozvalil na louce a sledoval západ sluníčka, ale hlad už náš žene do auta. Nejhorší na tom je, že se s okolních gasthofů linou vůně nějakých mňamek a to nám ještě víc podražďuje žaludky. K autu přicházíme ušláplý v půl 7, takže to byla pěkná desetihodinovka. Túra byla po technické stránce opravdu lehoučká, ale po fyzické to už bylo o dost náročnější. Počasí a výhledy však stály za tuto námahu.

Nekonečná cesta jižní Brazílií do Sao Paula

Tak se nám překulila půlnoc a zítra odpoledne už poletíme domů, fakt ten čas strašně uletěl. Zastavujeme zase u firemní garáže. Hned vedle je i nějaký restaurant a jsou tu taky veksláci. Chvíli se rozmýšlím, zda nebudu trapit, když jim přinesu drobáky. Ale co, za pokus nic nedám. Dávám dohromady 6 Pesos a dostávám 4 Reály. Lepší než nic :-). Poté se už přesouváme k celnici. Hrozně dlouho to tu trvá a to jsme tu téměř sami. Jedním z důvodů bude asi sledování přímého přenosu karnevalu z Ria. Taky chvíli koukám, ale radši bych už spal v buse. Pobíhají
tady psy tuláci a vůbec je to takový konec světa. Žmouláme ty argentinský lejstra, které jsme nafasovali na chilských hranicích, ale nikdo je nepožaduje. Když je aktivně ukazujeme, tak nám gesto celníka ukazující na koš i bez znalosti Španělštiny napovědělo co s nimi :-). Prostě pravá ruka neví, co dělá levá. Celkově nám zabírá přechod hranic i s tou zastávkou u garáží celé dvě hodiny. Skoro po měsíci se vracíme zpátky do Brazílie, přesněji do jejího nejjižnějšího státu Rio Grande do Sul. Tento fakt mě nechává docela chladným a usínám coby dup. Ráno se probouzím zase už za úsvitu a čučím do krajiny, asi jako
jediný z celého busu, protože všichni spí jak zabitý. Zatím mě to tu nepřipadá vůbec jako v Brazílii. Má to tu stále argentinský charakter. Všude jsou jen rozsáhlé pampas (pastviny) s dobytkem na jen lehce zvlněné krajině. Tato monotónnost je občas narušena menším kopečkem či lesíkem. Občas by si tu člověk připadal dokonce jako v Čechách. Časem projíždíme trochu zajímavější kopcovitou krajinou, ale bujná vegetace stále nikde. Hodiny plynou a plynou, až se najednou objeví veliká vodní plocha Lagoa dos Patos a za ní les
mrakodrapů. Tak to už musí být víc jak milionové, Porto Alegre. Potvrzuje se tím, naše teorie, že nejedeme nejkratší možnou cestou, ale takzvanou jižní variantou, kolem pobřeží. Zajíždíme do Porta Alegre, ale terminál je naštěstí relativně na kraji město. Jinak je to klasický brazilský mix, slumy + mrakodrapy. Vystupuje zde docela dost lidí, mezi nimi i tři, od pohledu nesympatický, Rusáci, které ještě doprovází místní guid. Asi aby se neztratili. Po cestě si všímáme dvou automobilových zajímavostí. Jednak tu jezdí Oplové pod značkou Chevrolet, kterou Genral Motors rozdává na potkání a také
Volkswagen přizpůsobil svou obchodní politiku fotbalové mentalitě Brazilců a to docela jednoduše a efektivně. Nejezdí tu Golf, ale Gól :-). Od města Osorno začíná konečně ta pěkná krajina, jak si ji pamatuji z prvního dne naší výpravy. Bujnou zelení porostlé hory, spousta palem a jiných exotických stromů. Toto přímořské pohoří se jmenuje Aparados da Serra a je v něm i národní park s kaňony a vodopády. Ten by určitě stál za bližší prozkoumání, než jaké dovolují okýnka autobusu. Opouštíme nejjižnější část Brazílie a vjíždíme do státu Santa Catarina. Chvíli jedeme i podél moře. Prostě krása. Z ničeho nic zastavujeme v takovém zapadákově. Vypadá to na poruchu. Řidič někam mobiluje a kdo ví, kdy se zase pojede. No ještě, že máme alespoň těch sedm hodin jakoby k dobru, tak nás zatím žádná větší nervozita nechytá. Koukáme na ty baráčky, který zde stojí a brazilský venkov vypadá opravdu dost zaostale. Vydáváme se s Tomášem na menší obhlídku okolí. Rostou tu všude banánovníky, ale zase zelený, tak si nemůžeme utrhnout přímo ze stromu. Máme na ty zeleňáky nějakou smůlu. Procházíme hlavní „ulicí“ mezi dvěmi řadami domů a místní dost koukají. Vsadil bych se, že jsme zde první cizinci v historii této vesnice. Přicházíme k místnímu obchůdku. Prodavačka kouká též dost vyjeveně. Vypadá to, že i přes osmahlé obličeje, stále nevypadáme jako místní. Při placení, za co jiného než za banány, se nás ptá, odkud jsme, tak radši odpovídáme Europe, protože Českou republikou bychom ji nejspíš docela zaskočili. Další její otázka mě však docela rozesmála a je vidět, že vypadáme opravdu důstojně. Zeptala se totiž: misionares? Takže, mě poprvé někdo považoval za misionáře :-). Vracíme se k autobusu, který samozřejmě ještě opravený není, ale za chvíli přijíždí další Pluma, která nás zachraňuje, jelikož nás nabírá na svou palubu. Zevlovali jsme tady asi hodinku, což není zas tak hrozný a alespoň jsme si prohlídli, jak žijí Brazilci na venkově. Jedeme teď trošku horším, ale větším busem jezdícím linku Porto Alegre – Sao Paulo. Naše zlá předtucha, že přestupem přijdeme o večeři se bohužel vyplňuje :-(. Jedeme kolem krásně svítícího Florianopolisu, což je vyhlášená koupací meka jihu a rozhodně by mě nevadilo se svlažit na nějaké krásné pláži. My však zastavujeme až u obrovského bufáče za městem. Jelikož je hlad, tak si jdeme všichni naložit pochutiny. Já si dávám nějaké maso na špejli, výborné a ještě slanou taštičku, též ucházející. Vypadá to, že se i přejezdem hranic posunul čas, což se nám moc nechce věřit, protože ještě před pár týdny měla Argentina i Brazílie čas stejný. Záhada večera se udává těsně před naším odjezdem. Přijíždí ti Rusáci, co jsme vysadili v Porto Alegre. Tak to nechápu, proč tam vystupovali. Za tu hodinku nemohli nic stihnout. Je to síla, čeká nás už druhá noc v buse po sobě.

Z Buenos Aires na brazilské hranice

Od metra kráčíme kolem stánků s občerstvením, tak se mě notně zbíhají sliny, a jestli bude čas, tak zde určitě utratím poslední argentinský peníze. Terminál je tak obrovský, že větší jsem ještě nikde neviděl. Docela dlouho nám trvá, než zjistíme odkud ta naše Pluma vůbec odjíždí. Bagáž se ke všemu nebude předávat jako obvykle přímo do zavazadlového prostoru, ale musíme ji odbavit v suterénu nádraží. Opravdu mě zbývá ještě nějaký čásek, tak letím do toho bufáče a kupuji pochutiny. Všechny peníze se mě však utratit nedaří, na rozdíl od Martina, který si kupuje do busu Tetris. Autobus je docela pohodlný, i když
na CATU nemá. Docela mě překvapuje, že je zase poloprázdný. V 17:00 zvedáme kotvy a opouštíme Buenos. Tak a je to tady, nejdelší štreka je před námi. Cesta do Sao Paula má trvat přes 30 hodin. Tam krátká pauza a dalších 14 hodin letadlem. Konec naší výpravy je opravdu docela ostrý a hodně náročný až šílený. Vyjíždíme z terminálu a postupně se vzdalujeme od známých výškových budov. Za chvíli si to mastíme po prázdné pěti pruhová dálnice. To jsou věci, před pár dny jsme byli v zemích, kde je asfalt pomalu svátost a tady je ho daleko víc než u nás doma. Všechno okolo Buenos Aires je mega: mega široká dálnice, mega dlouhý mosty přes mega obrovský hnědý řeky, např. Paraná. Všude, kde se nechá zaparkovat auto, sídlí piknikáři, kteří začínají grilovat maso. Je jich všude děsná spousta, asi národní zábava. Kolem řek jsou rozsáhlé mokřady a celkově je to argentinsky rovinatý. Těžko se věří, že nejvyšší hora Jižní Ameriky leží v téhle zemi. Průběžně si chodíme pro Pluma vody do chlaďáku a cesta nám příjemně utíká. Pomalu se stmívá a my dostáváme nečekaný dárek: jak jinak než mega řízek k večeři.

Buenos Aires - den druhý

Ráno si balím baťoh, protože chci co nejdřív vypadnout na prohlídku čtvrtí na jih od hostelu, které jsem už včera nestihnul. V ceně noclehu máme snídani, tak jsem zvědavý, jak se pochlapí. Nezačíná to vůbec dobře, dostávám toast spálený úplně dočerna. No to si snad děla srandu, tak tohle by snad nesněd ani vyhladovělý Somálec. Jdu ji to tam vrátit a požaduji jiný. Beze slova mě ho mění za už poživatelný toast. Jako pití dostáváme tang udělaný s místní vody, tak doufám, že na té dlouhý cestě do Sao Paula nebudu trpět hnačkou. Po této exkluzivní snídani se přesunuji do recepce, kde je zase fronta. Pořád tam čarují na jednom kompíku s rezervačním programem, který nepatří nejspíš k nejlepším. Možná že nesrovnalosti nejsou způsobeny programem, ale obsluhou nejspíš brigádnic. Nakonec se na mě dostane řada a platím 26 Pesos (198 Kč), což je docela dost, na to jak jsme spali. Odnáším ještě velký baťoh do sklepa do úschovy a konečně, v půl 10, opouštím tenhle dementní hostel. Těsně před Evita náměstím, zahýbám na jih. O kousek dál je otevřený supermercado, tak jdu hned nakupovat. Přece jen je neděle a nerad bych, aby mě pak zavřeli a já byl na tu dlouhou cestu bez
zásob. Dělám velký nákup vod, které pro zajímavost stojí 1,83 Pesa (14 Kč) a různých sušenek. Obtěžkán jak soumar přicházím do zajímavé čtvrti San Telmo, kde kolem náměstíčka Plaza Dorrego je známý nedělní trh starožitností. Je toho fakt hafo. Starý kořenky, gramofony, desky, státní vyznamenání atd…Hodně zajímavý, ale nic si nakonec nekupuji. Přece jen si odvážet odtud gramofon by nebylo zrovna nejpraktičtější. Před dalším pochodem dělám přestávku ve velkém parku Lezama, kde mělo být podle pověsti založeno město. Dnes je tu však docela velká hustota různých bezdomovců a sociálů.
Odtud, po kratším odpočinku, přecházím silnici a mířím do čtvrti Boca. Boca je známá dvěma místy: jednak zde má stadion nejslavnější argentinský fotbalový klub, Boca Juniors a taky zde má být nějaká pitoreskní ulička. Dle LP je zde též několik ostřejších míst, kam by se turista rozhodně neměl v noci vydávat a i ve dne si dát pozor. Jdu po nějaké hlavní třídě a docela koukám po lidech, zda to nejsou nějací gangsteři :-). No zevlounů a vejpitků je tady dost, to se musí nechat….Na nějaké křižovatce si dělám přestávku a míjí mě dědek. Zastavuje se a říká „turistico?“ Já na to „sí“. Ukazuje na jednu ulici, která vede
z této křižovatky a dělá posunky, jakože dostanu na hubu, když tam půjdu a že tam jsou zlí lidi. Chvíli přemýšlím, jestli se tedy ještě pokusím najít tu pitoreskní uličku, ale radši dávám na dědka a otáčím to. Nerad bych, aby mě tady někdo přepad na poslední prohlídkový den, kór když tu zevlinguju po ulicích sám. Docela dlouho se vracím, než narážím na odbočku ke stadionu. Kolem mě projíždí jeden narvaný turistický bus za druhým. Stadión chce vidět hodně lidí, ale pěšky se moc turistům do Bocy nechce. Stadion je takový hmm normální. Akorát kolem něho pospávají bezdomovci. Před vchodem se mačkají
davy lidi a je tu spousta suvenýrových obchůdků. Jo fotbal ovládá Jižní Ameriku. Jdu tam, kam až to jde zadarmo. Byznys s reklamními předměty klubu je zde obrovský. Za dost velký poplatek se nechá jít i do muzea klubu či přímo na stadion, ale zas takový fanda fotbalu nejsem, abych za tohle utrácel. Trochu jinou cestou se vracím do parku, kde potkávám ostatní, kteří mají teprve do Bocy namířeno. Tomáš říká, že už dál nepůjde a že se vydá radši semnou zpět do centra. M+K míří též na tu uličku a ke stadionu. Je dnes děsný vedro, tak si v parčíku s Tomášem děláme delší přestávku. Pak se v klídku procházíme uličkami, koukáme na kostelíky a pomalu přicházíme do
centra na pěší zónu. Máme už dost velký hlad, tak hledáme nějaké občerstvení. Tomáš viděl nějakou reklamu na výhodné menu v Burger Kingu, tak tam jdeme, ale moc spokojený nejsem. Moc toho za ty prachy není. Na konci pěší zóny se dělíme, Tomáš se vydává k vyhlídkové věži, kterou jsem mu doporučil, já chci projít ještě pár uliček. Po cestě míjím čínské jídelny typu „All you can eat“, tedy po česku přežíráky, za pěkných 10 Pesos (76 Kč). Lituji, že už jsem utratil peníze za Burger Kinga, ale s tím už teď nic nenadělám. V určenou hodinu se všichni scházíme na hostelu, bereme si bágly a obtěžkaný vycházíme do té výhně venku.
Tomáš se nakonec na tu věž nedostal, v neděli mají zavřeno. Na vydřidušské taxikáře už kašleme a pojedeme pro změnu metrem. Zjišťujeme, že v neděli jezdí zadarmo, tak to je pohodička. Stanice je kousek od autobusáku, takže ten včerejší taxík nebyl vůbec potřeba.

Buenos Aires - den první

Probouzím se, až když jedeme předměstími Argentinské megapole. Těch 13 milionů obyvatel je tedy docela síla. Prostě Praha je vesnice :-). Venku se už rozednívá a já jsem velmi zvědavý, co v druhém největším městu Jižní Ameriky uvidíme, když jsme sem jeli přes půl Ameriky. Dle informací z internetu je totiž město zajímavé pouze svou velikostí a velkým dopravním ruchem, což pro mě není zrovna dvakrát lákavé :-). Začátek návštěvy tohoto města je však fascinující. Na autobusový terminál přijíždíme v koloně snad více jak padesáti dvoupatrových autobusů. Zastavujeme v 7:15, čekáme na batožiny a mezitím přijíždějí další a další autobusy. Začátek návštěvy tohoto velkoměsta jak se patří. Těch 21 hodin jízdy od Pacifiku k Atlantiku kupodivu uteklo jak voda. Před terminálem odchytáváme taxíka a ukazujeme mu hostel doporučovaný v LP. Tento taxík je prvním na našem putování, který je vybaven taxametrem a vypadá to, že bude i nejdražším. Pesa naskakují na velkém displeji na náš vkus docela rychle. Nejspíš je vybaven argentinským turbem :-).
Jedeme ztichlými ulicemi a dokonce vjíždíme i na tu nejširší ulici na světě. Kousek od ní je ten vytipovaný hostel. Taxikářovi platíme dohromady 35 Pesos (266 Kč), takže opravdu megapolis taxa. V hostelu zjišťujeme, že je komplet obsazený. Doporučují nám jiný, který je jen pár set metrů vedle, ale je taky narvaný. Nakonec se nám ve třetím poštěstilo. Personál je ale naprosto dementní a na vše se strašně dlouho čeká a je i dost drahý. Prostě nešvary velkoměsta. Dělají nějaké šachy s pokoji a snad nebudeme ani spolu, no ještě se odpoledne uvidí,
jak vše dopadne. Jediná výhoda je, že sídlíme v centru, tu zvaném El Microcentro, na krásně pojmenované ulici Hipólito Yrigoyen. Zbavujeme se velkých batožin a vydáváme se na prohlídku města. Město je stále poloprázdné a my za pošmourného počasí přicházíme na větší náměstí Plaza del Mayo, kde stojí slavný prezidentský růžový palác Casa Rosada, ze kterého kynula Evita národu. Náměstí jinak nic moc zajímavé. Přecházíme zase nějaké mnohaproudé ulice, což je asi nejtypičtější znak Buenos a za chvíli už vcházíme do doků. Dřív to byla nuzná oblast, ale teď je to tu celé přestavěné a vypadá to pěkně.
Na jedné straně kotví jachty a na druhé jsou zrestaurované budovy na byty a restaurace. Mezitím osaměle postávají zachované veliké jeřáby. Podél doků přicházíme do přístavního terminálu, odkud odplouvají lodě, přes La Platský záliv do Uruguaye, i když v místních zdrojích je La Plata uváděna stále jako řeka. Odtud měl původně Martin v plánu přeplout do historického města Colonia a dál pokračovat busem do Montevidea. Jelikož jsme to ale v Santiagu změnili, tak chtěl vyrazit alespoň do Colonie na
půldenní výlet, což by nebylo špatný i když by zas potom nezbyl čas na prohlídku Buenos, kvůli kterému sem chtěl jet :-). Trochu paradox. Terminál je naprosto narvaný lidmi a všude jsou obrovské fronty. Není vůbec poznat, kde se na co stojí. I přes optání všech možných pohůnků nevíme stále nic. Když už tu zevlujeme skoro půl hodiny a kde nic tu nic, rozhoduji se, že už na to kašlu. Půjdu se radši konečně polidštit do hostelu a pak si pořádně projdu město, přece jenom jsem ještě neměl možnost se vysprchovat z té slané oceánské vody a zajisté už dvakrát moc nevoním :-). Ani mě to nevadí, že neuvidím sedmou zemi na jediný cestě, když bych tam jel jen na otočku. Jestli se někdy v budoucnu vydám do Patagonie, tak nejspíš stejně poletím do Buenos a dva dny si na Uruguayské krásné pláže a města určitě vyhradím. Říkám ostatním, že na to kácím a že si radši projdu město. Oni to chtějí ještě zkusit, tak se rozdělujeme. Po cestě na hostel potkávám ještě internet barák, tak tam na chvíli lezu. Jdu si taky ještě prohlídnout tu nejširší ulici na světě. Má na každé straně šest pruhů pro auta, pak je něco
jakoby ostrůvek a za ním další dva pruhy. Je to docela mazec, ale mimo této monumentálnosti a velikánské repliky egyptského obelisku na tomto bulváru nic není. Musím se přiznat, že mě zatím BA moc nebere, možná je to i únavou a také tím, že se mě zdálo dost zbytečný sem jet. I když už tak nehudruji, těch 2000 km pouště a hlavně ten parádní přejezd And stál za to. Konečně jsem zase na hostelu, ale tam mě ti dementi říkají, že nás omylem dali do ženského pokoje a že se budeme muset večer přestěhovat. Neřeším to a jdu se konečně vysprchovat a zchodit mudrcký vous. Jinač je hostel plný Amíků, což jsou veskrze uřvaní dementi. Konečně polidštěn se vydávám na velký okruh městem. Dnes projdu rozsáhlejší sever a zítra dopoledne ještě jih. Přebíhám těch šílených 16 pruhů hlavního bulváru a za chvíli jsem u místního kapitolu. Tahle kopie washingtonské stavby je asi nejhezčí budovou ve městě. Chvíli tu zevluji na lavičce a pak ve vedlejší ulici nacházím supermercado, kde kupuji do zásoby vody a zase kupu banánů. Ceny docela v poho. Směřuji k další zajímavosti města a to hřbitovu Recoleta. Je
tu pochována smetánka národa v obrovských hrobkách. Samozřejmě tady všichni zběsile pobíhají a hledají hrob Evity. K jehož nalezení jsem nepotřeboval plánek hřbitova, ale stačilo objevit největší shluk Japončíků. Hřbitov je docela zajímavý a stojí za prohlídku. Opodál je velikánský hipísácký trh, který taky prolézám, ale nic na něm nekupuji. Courám dál po městě a když přicházím k vyhlídkové věži, tak se roztrhá obloha a sluníčko všechno krásně osvětluje. Věž je kupodivu zadarmo, ale jsou zde dlouhý čekací doby, kvůli tomu, že se může jezdit jen výtahem max pro 6 lidí a v nižších patrech věže jsou nějaké fotky, tak i tam lidi vystupují. Konečně i já jsem se vměstnávám do výtahu a vyjíždím do posledního patra. Nejhezčí pohled je k centru města: je tam pěkný park obklopený výškovými budovami. Přímo pode mnou je zas nějaká „ulice“ o 14 pruzích. Jezdí tu dnes jen pár aut, tak se na tom asfaltovém koberci skoro ztrácejí. Jaké to tu musí být v ranní špičce všedního dne, bohužel či spíše naštěstí neuvidíme. Vzpomněl jsem si na články v našich novinách jak, maximálně šesti proudná,
magistrála rozděluje Prahu na dva díly :-). Ale jo jsou tam rozdíly. Tady to má sice hrozně pruhů, ale furt to má parametry ulice a ne dálnice. Při pohledu na sever se akorát koukám do bazénu nějakého luxusního hotelu a kousek za ním je, kam až oko dohlédne, hnědé moře, tedy řeka La Plata. Další pohledy jsou na vlakáč a normoš zástavbu. Po kochání na ochozu věže, zase čekám na výtah a pak mířím do toho parku, který jsem si už prohlédl z ptačí výšky. Rostou tu snad nejkrásnější stromy na světě. Nebo určitě s nejkrásnějšími květy. Strom je obsýpaný červenými květy jako rozkvetlá sakura, ale květy
vypadají jako orchideje, prostě nádhera. Škoda, že už nemůžu utrácet snímky. Na konci či začátku parku je konec či začátek hlavní pěší zóny města. Je to tady samý butik a i pár suvenýrových obchodů se zde nachází. Nic se mě však extra nelíbí. Je tu jen pár hezkých trik s motivy jezerní oblasti, ale kupovat je když jsme tam nebyli to by byla pěkná turistická zhýralost. Odbočuji znovu směr přístav. Jednak si ho chci projít podrobněji než ráno a také znovu nafotit za daleko lepších světelných podmínek. Ke všemu má být za ním nějaká přírodní rezervace Castenera Sur, kterou přece nemůžu vynechat. Sluníčkem osvětlené
doky vypadají opravdu ještě lépe než ráno. Už tu korzuje taky spousta lidí. Jdu stále na východ ke vchodu do té přírodní rezervace. Přitom míjím dost stánku, kde už pomalu začínají opékat maso. Těším se na večer, až si taky dám do nosu. Přírodní rezervace je vlastně jen obrovský kus původní vegetace, ležící u La Platského zálivu, který se nezastavěl. Místní sem chodí běhat, jezdit na kole a nebo jen tak relaxovat na lavičkách. Jsou tu stezičky obklopené mokřady, tak tu lítá ptactvo a furt něco kuňká. Jdu docela daleko a to kolo by se šiklo. Po málo vyšlapané stezce se dostávám až k vodě, do které si jen
symbolicky namáčím prsty. Přece jen jsme se před pár dny koupali v Pacifiku a tady to už spadá pod Atlantik. Plážička by šla, ale voda je extrémně hnědá, ke koupání nelákající. Řeka sem přinesla neuvěřitelně moc zeminy. Beru si na památku pěkný kamínek a pomalu se už budu ubírat k hostelu. Vracím se skoro v opačném gardu, než jsme šli ráno a náměstí s Evita palácem, teďka za pozdního odpoledne vypadá o něco lépe. Pěkně uťapaný přicházím na hostel. Přece jen jsem zde pobíhal sedm hodin v docela velkým vedru. Můžu říci, že Buenos Aires rozhodně nepatří mezi nejzajímavější města, který jsem kdy viděl. Ale něco do sebe určitě má, takový kouzlo megapole. Vměstnávám se štěstím na internet, který je tu zdarma a tři kompy rozhodně neuspokojují všechny zájemce. Píšu domů zážitky odtud a také jak se těším na večerní Parrillu, argentinský národní pokrm. Je to několik druhů upečených mas. Na hostelu se scházím s ostatními. Nakonec se přece jen někoho v terminálu doptali a zjistili, že už jsou lístky na loď přes La Platu vyprodány a musejí se kupovat docela s předstihem. No ještě, že jsme už v Santiagu koupili lístky do Sao Paula. Byly by to asi pěkný nervy a půl dne bychom zabili sháněním lístků. Dohodneme se, že dnes večer všichni vyrazíme do víru velkoměsta a já si dám někde tu Parrillu. Mám na ni fakt moc velkou chuť. Na recepci nám říkají, že se nakonec nebudeme stěhovat a že budeme bydlet všichni v tom pokoji, kde máme prozatímně hozený baťohy. To jsou tady ale zmatky. Pěší zóna žije a je tu opravdu spousta lidí, tak doufám, že mě někdo nepřipraví o mé poslední penízky. Moc by si stejně nepomohl :-). Vládne tu docela velký konkurenční boj restaurací a náhončí tu rozdávají letáky na Parrilu restauranty. Vzal jsem si dva jen tak pro zajímavost: restaurant Bogota nabízí Parrilu za 13,5 Pesa (103 Kč) a restaurace Capataz ze 14 Pesos (106 Kč). Vydáváme se po druhé pěší zóně a tam usedáme do restaurantu, který nabízí Parrillu za pěkných 12,8 Pesa (97 Kč). Tak za kilo bych si asi na Příkopech v Praze večeři nedal. Parrillu si objednávám jen já, ostatním stačí pivečko, které je obecně v JA hodně drahé. Tady za 6 Pesos (46 Kč). Zas je to alespoň pořádný lahváč. Pivko je na stole hned, ale jídlo nikde, tak ho musím jít snad po půl hodině urgovat. Asi jsme si nerozuměli. Přece jen jsem si mimo pozdravů osvojil jen nejdůležitější větu Quanto costa? „Kolik to stojí?“ a pár číslovek. Po restauraci chodí malé holčičky a žebrají jídlo, tak jim chlápek od vedlejšího stolu dává hranolky. Uvidíme zda přijdou i ke mě. Zatím jen otravují s nějakými trapnými obrázky, které nám chtějí prodat. Stolečky jsou přímo na ulici a všímám si, že tu jedí jen od pohledu bohatší lidi, přece jen je to pro ekonomicky zkoušené Argentince docela pálka. A už se to nese! Základem je obrovský steak přes půl talíře, pak další flák masa, klobásky, jelítka a pak dva útvary vypadající jako prasečí čumáčky. Je toho hrozná hromada a budu mít opravdu co dělat, abych to spořádal. Výsledek je však bohužel trochu rozpačitý. Ta největší flákota, která má alespoň tři sta gramů nejde skoro rozkousat, ostatní je dobrý, tedy až na ty prasečí čumáčky. Jeden tedy do sebe nasoukám, i když z něho teče sádlo o sto šest. Tak to je fakt z čuněte. Do toho druhého se mě už nechce, tak udělám dobrý skutek i když ostatní nato nahlížejí jinak :-). Když vidím, že se zase přibližuje ta žebravá holčička, ukazuji ji na čumáček. Obřadně si ho balí do ubrousku a moc děkuje. Bude mít dobrou večeři. Takže nejsem zlý dárce nedobrého čumáčku, což si o mě myslí spolucestovatelé, ale šlechetný charita rozdávající oblíbené místní laskominy. Vracíme se docela veselí, i to malé množství pivka nám stačilo na náladičku a zase jsme dobře pokecali. Na hostelu jsme za chvíli. V našem pokoji pro šest lidí už spí nějaká starší anglická babka, která si vyrazila jen tak sama do Argentiny, za což sklízí můj obdiv. Asi ji netěší náš příchod, ale co se dá dělat. Nade mnou je volné místo, tak tam házím část svých věci. V noci nás budí další příchozí, kterou zas netěší můj binec na jejím lůžku, ale nějak se tam přesto uvelebila :-)