Nekonečná cesta jižní Brazílií do Sao Paula

Tak se nám překulila půlnoc a zítra odpoledne už poletíme domů, fakt ten čas strašně uletěl. Zastavujeme zase u firemní garáže. Hned vedle je i nějaký restaurant a jsou tu taky veksláci. Chvíli se rozmýšlím, zda nebudu trapit, když jim přinesu drobáky. Ale co, za pokus nic nedám. Dávám dohromady 6 Pesos a dostávám 4 Reály. Lepší než nic :-). Poté se už přesouváme k celnici. Hrozně dlouho to tu trvá a to jsme tu téměř sami. Jedním z důvodů bude asi sledování přímého přenosu karnevalu z Ria. Taky chvíli koukám, ale radši bych už spal v buse. Pobíhají
tady psy tuláci a vůbec je to takový konec světa. Žmouláme ty argentinský lejstra, které jsme nafasovali na chilských hranicích, ale nikdo je nepožaduje. Když je aktivně ukazujeme, tak nám gesto celníka ukazující na koš i bez znalosti Španělštiny napovědělo co s nimi :-). Prostě pravá ruka neví, co dělá levá. Celkově nám zabírá přechod hranic i s tou zastávkou u garáží celé dvě hodiny. Skoro po měsíci se vracíme zpátky do Brazílie, přesněji do jejího nejjižnějšího státu Rio Grande do Sul. Tento fakt mě nechává docela chladným a usínám coby dup. Ráno se probouzím zase už za úsvitu a čučím do krajiny, asi jako
jediný z celého busu, protože všichni spí jak zabitý. Zatím mě to tu nepřipadá vůbec jako v Brazílii. Má to tu stále argentinský charakter. Všude jsou jen rozsáhlé pampas (pastviny) s dobytkem na jen lehce zvlněné krajině. Tato monotónnost je občas narušena menším kopečkem či lesíkem. Občas by si tu člověk připadal dokonce jako v Čechách. Časem projíždíme trochu zajímavější kopcovitou krajinou, ale bujná vegetace stále nikde. Hodiny plynou a plynou, až se najednou objeví veliká vodní plocha Lagoa dos Patos a za ní les
mrakodrapů. Tak to už musí být víc jak milionové, Porto Alegre. Potvrzuje se tím, naše teorie, že nejedeme nejkratší možnou cestou, ale takzvanou jižní variantou, kolem pobřeží. Zajíždíme do Porta Alegre, ale terminál je naštěstí relativně na kraji město. Jinak je to klasický brazilský mix, slumy + mrakodrapy. Vystupuje zde docela dost lidí, mezi nimi i tři, od pohledu nesympatický, Rusáci, které ještě doprovází místní guid. Asi aby se neztratili. Po cestě si všímáme dvou automobilových zajímavostí. Jednak tu jezdí Oplové pod značkou Chevrolet, kterou Genral Motors rozdává na potkání a také
Volkswagen přizpůsobil svou obchodní politiku fotbalové mentalitě Brazilců a to docela jednoduše a efektivně. Nejezdí tu Golf, ale Gól :-). Od města Osorno začíná konečně ta pěkná krajina, jak si ji pamatuji z prvního dne naší výpravy. Bujnou zelení porostlé hory, spousta palem a jiných exotických stromů. Toto přímořské pohoří se jmenuje Aparados da Serra a je v něm i národní park s kaňony a vodopády. Ten by určitě stál za bližší prozkoumání, než jaké dovolují okýnka autobusu. Opouštíme nejjižnější část Brazílie a vjíždíme do státu Santa Catarina. Chvíli jedeme i podél moře. Prostě krása. Z ničeho nic zastavujeme v takovém zapadákově. Vypadá to na poruchu. Řidič někam mobiluje a kdo ví, kdy se zase pojede. No ještě, že máme alespoň těch sedm hodin jakoby k dobru, tak nás zatím žádná větší nervozita nechytá. Koukáme na ty baráčky, který zde stojí a brazilský venkov vypadá opravdu dost zaostale. Vydáváme se s Tomášem na menší obhlídku okolí. Rostou tu všude banánovníky, ale zase zelený, tak si nemůžeme utrhnout přímo ze stromu. Máme na ty zeleňáky nějakou smůlu. Procházíme hlavní „ulicí“ mezi dvěmi řadami domů a místní dost koukají. Vsadil bych se, že jsme zde první cizinci v historii této vesnice. Přicházíme k místnímu obchůdku. Prodavačka kouká též dost vyjeveně. Vypadá to, že i přes osmahlé obličeje, stále nevypadáme jako místní. Při placení, za co jiného než za banány, se nás ptá, odkud jsme, tak radši odpovídáme Europe, protože Českou republikou bychom ji nejspíš docela zaskočili. Další její otázka mě však docela rozesmála a je vidět, že vypadáme opravdu důstojně. Zeptala se totiž: misionares? Takže, mě poprvé někdo považoval za misionáře :-). Vracíme se k autobusu, který samozřejmě ještě opravený není, ale za chvíli přijíždí další Pluma, která nás zachraňuje, jelikož nás nabírá na svou palubu. Zevlovali jsme tady asi hodinku, což není zas tak hrozný a alespoň jsme si prohlídli, jak žijí Brazilci na venkově. Jedeme teď trošku horším, ale větším busem jezdícím linku Porto Alegre – Sao Paulo. Naše zlá předtucha, že přestupem přijdeme o večeři se bohužel vyplňuje :-(. Jedeme kolem krásně svítícího Florianopolisu, což je vyhlášená koupací meka jihu a rozhodně by mě nevadilo se svlažit na nějaké krásné pláži. My však zastavujeme až u obrovského bufáče za městem. Jelikož je hlad, tak si jdeme všichni naložit pochutiny. Já si dávám nějaké maso na špejli, výborné a ještě slanou taštičku, též ucházející. Vypadá to, že se i přejezdem hranic posunul čas, což se nám moc nechce věřit, protože ještě před pár týdny měla Argentina i Brazílie čas stejný. Záhada večera se udává těsně před naším odjezdem. Přijíždí ti Rusáci, co jsme vysadili v Porto Alegre. Tak to nechápu, proč tam vystupovali. Za tu hodinku nemohli nic stihnout. Je to síla, čeká nás už druhá noc v buse po sobě.

Z Buenos Aires na brazilské hranice

Od metra kráčíme kolem stánků s občerstvením, tak se mě notně zbíhají sliny, a jestli bude čas, tak zde určitě utratím poslední argentinský peníze. Terminál je tak obrovský, že větší jsem ještě nikde neviděl. Docela dlouho nám trvá, než zjistíme odkud ta naše Pluma vůbec odjíždí. Bagáž se ke všemu nebude předávat jako obvykle přímo do zavazadlového prostoru, ale musíme ji odbavit v suterénu nádraží. Opravdu mě zbývá ještě nějaký čásek, tak letím do toho bufáče a kupuji pochutiny. Všechny peníze se mě však utratit nedaří, na rozdíl od Martina, který si kupuje do busu Tetris. Autobus je docela pohodlný, i když
na CATU nemá. Docela mě překvapuje, že je zase poloprázdný. V 17:00 zvedáme kotvy a opouštíme Buenos. Tak a je to tady, nejdelší štreka je před námi. Cesta do Sao Paula má trvat přes 30 hodin. Tam krátká pauza a dalších 14 hodin letadlem. Konec naší výpravy je opravdu docela ostrý a hodně náročný až šílený. Vyjíždíme z terminálu a postupně se vzdalujeme od známých výškových budov. Za chvíli si to mastíme po prázdné pěti pruhová dálnice. To jsou věci, před pár dny jsme byli v zemích, kde je asfalt pomalu svátost a tady je ho daleko víc než u nás doma. Všechno okolo Buenos Aires je mega: mega široká dálnice, mega dlouhý mosty přes mega obrovský hnědý řeky, např. Paraná. Všude, kde se nechá zaparkovat auto, sídlí piknikáři, kteří začínají grilovat maso. Je jich všude děsná spousta, asi národní zábava. Kolem řek jsou rozsáhlé mokřady a celkově je to argentinsky rovinatý. Těžko se věří, že nejvyšší hora Jižní Ameriky leží v téhle zemi. Průběžně si chodíme pro Pluma vody do chlaďáku a cesta nám příjemně utíká. Pomalu se stmívá a my dostáváme nečekaný dárek: jak jinak než mega řízek k večeři.

Buenos Aires - den druhý

Ráno si balím baťoh, protože chci co nejdřív vypadnout na prohlídku čtvrtí na jih od hostelu, které jsem už včera nestihnul. V ceně noclehu máme snídani, tak jsem zvědavý, jak se pochlapí. Nezačíná to vůbec dobře, dostávám toast spálený úplně dočerna. No to si snad děla srandu, tak tohle by snad nesněd ani vyhladovělý Somálec. Jdu ji to tam vrátit a požaduji jiný. Beze slova mě ho mění za už poživatelný toast. Jako pití dostáváme tang udělaný s místní vody, tak doufám, že na té dlouhý cestě do Sao Paula nebudu trpět hnačkou. Po této exkluzivní snídani se přesunuji do recepce, kde je zase fronta. Pořád tam čarují na jednom kompíku s rezervačním programem, který nepatří nejspíš k nejlepším. Možná že nesrovnalosti nejsou způsobeny programem, ale obsluhou nejspíš brigádnic. Nakonec se na mě dostane řada a platím 26 Pesos (198 Kč), což je docela dost, na to jak jsme spali. Odnáším ještě velký baťoh do sklepa do úschovy a konečně, v půl 10, opouštím tenhle dementní hostel. Těsně před Evita náměstím, zahýbám na jih. O kousek dál je otevřený supermercado, tak jdu hned nakupovat. Přece jen je neděle a nerad bych, aby mě pak zavřeli a já byl na tu dlouhou cestu bez
zásob. Dělám velký nákup vod, které pro zajímavost stojí 1,83 Pesa (14 Kč) a různých sušenek. Obtěžkán jak soumar přicházím do zajímavé čtvrti San Telmo, kde kolem náměstíčka Plaza Dorrego je známý nedělní trh starožitností. Je toho fakt hafo. Starý kořenky, gramofony, desky, státní vyznamenání atd…Hodně zajímavý, ale nic si nakonec nekupuji. Přece jen si odvážet odtud gramofon by nebylo zrovna nejpraktičtější. Před dalším pochodem dělám přestávku ve velkém parku Lezama, kde mělo být podle pověsti založeno město. Dnes je tu však docela velká hustota různých bezdomovců a sociálů.
Odtud, po kratším odpočinku, přecházím silnici a mířím do čtvrti Boca. Boca je známá dvěma místy: jednak zde má stadion nejslavnější argentinský fotbalový klub, Boca Juniors a taky zde má být nějaká pitoreskní ulička. Dle LP je zde též několik ostřejších míst, kam by se turista rozhodně neměl v noci vydávat a i ve dne si dát pozor. Jdu po nějaké hlavní třídě a docela koukám po lidech, zda to nejsou nějací gangsteři :-). No zevlounů a vejpitků je tady dost, to se musí nechat….Na nějaké křižovatce si dělám přestávku a míjí mě dědek. Zastavuje se a říká „turistico?“ Já na to „sí“. Ukazuje na jednu ulici, která vede
z této křižovatky a dělá posunky, jakože dostanu na hubu, když tam půjdu a že tam jsou zlí lidi. Chvíli přemýšlím, jestli se tedy ještě pokusím najít tu pitoreskní uličku, ale radši dávám na dědka a otáčím to. Nerad bych, aby mě tady někdo přepad na poslední prohlídkový den, kór když tu zevlinguju po ulicích sám. Docela dlouho se vracím, než narážím na odbočku ke stadionu. Kolem mě projíždí jeden narvaný turistický bus za druhým. Stadión chce vidět hodně lidí, ale pěšky se moc turistům do Bocy nechce. Stadion je takový hmm normální. Akorát kolem něho pospávají bezdomovci. Před vchodem se mačkají
davy lidi a je tu spousta suvenýrových obchůdků. Jo fotbal ovládá Jižní Ameriku. Jdu tam, kam až to jde zadarmo. Byznys s reklamními předměty klubu je zde obrovský. Za dost velký poplatek se nechá jít i do muzea klubu či přímo na stadion, ale zas takový fanda fotbalu nejsem, abych za tohle utrácel. Trochu jinou cestou se vracím do parku, kde potkávám ostatní, kteří mají teprve do Bocy namířeno. Tomáš říká, že už dál nepůjde a že se vydá radši semnou zpět do centra. M+K míří též na tu uličku a ke stadionu. Je dnes děsný vedro, tak si v parčíku s Tomášem děláme delší přestávku. Pak se v klídku procházíme uličkami, koukáme na kostelíky a pomalu přicházíme do
centra na pěší zónu. Máme už dost velký hlad, tak hledáme nějaké občerstvení. Tomáš viděl nějakou reklamu na výhodné menu v Burger Kingu, tak tam jdeme, ale moc spokojený nejsem. Moc toho za ty prachy není. Na konci pěší zóny se dělíme, Tomáš se vydává k vyhlídkové věži, kterou jsem mu doporučil, já chci projít ještě pár uliček. Po cestě míjím čínské jídelny typu „All you can eat“, tedy po česku přežíráky, za pěkných 10 Pesos (76 Kč). Lituji, že už jsem utratil peníze za Burger Kinga, ale s tím už teď nic nenadělám. V určenou hodinu se všichni scházíme na hostelu, bereme si bágly a obtěžkaný vycházíme do té výhně venku.
Tomáš se nakonec na tu věž nedostal, v neděli mají zavřeno. Na vydřidušské taxikáře už kašleme a pojedeme pro změnu metrem. Zjišťujeme, že v neděli jezdí zadarmo, tak to je pohodička. Stanice je kousek od autobusáku, takže ten včerejší taxík nebyl vůbec potřeba.

Buenos Aires - den první

Probouzím se, až když jedeme předměstími Argentinské megapole. Těch 13 milionů obyvatel je tedy docela síla. Prostě Praha je vesnice :-). Venku se už rozednívá a já jsem velmi zvědavý, co v druhém největším městu Jižní Ameriky uvidíme, když jsme sem jeli přes půl Ameriky. Dle informací z internetu je totiž město zajímavé pouze svou velikostí a velkým dopravním ruchem, což pro mě není zrovna dvakrát lákavé :-). Začátek návštěvy tohoto města je však fascinující. Na autobusový terminál přijíždíme v koloně snad více jak padesáti dvoupatrových autobusů. Zastavujeme v 7:15, čekáme na batožiny a mezitím přijíždějí další a další autobusy. Začátek návštěvy tohoto velkoměsta jak se patří. Těch 21 hodin jízdy od Pacifiku k Atlantiku kupodivu uteklo jak voda. Před terminálem odchytáváme taxíka a ukazujeme mu hostel doporučovaný v LP. Tento taxík je prvním na našem putování, který je vybaven taxametrem a vypadá to, že bude i nejdražším. Pesa naskakují na velkém displeji na náš vkus docela rychle. Nejspíš je vybaven argentinským turbem :-).
Jedeme ztichlými ulicemi a dokonce vjíždíme i na tu nejširší ulici na světě. Kousek od ní je ten vytipovaný hostel. Taxikářovi platíme dohromady 35 Pesos (266 Kč), takže opravdu megapolis taxa. V hostelu zjišťujeme, že je komplet obsazený. Doporučují nám jiný, který je jen pár set metrů vedle, ale je taky narvaný. Nakonec se nám ve třetím poštěstilo. Personál je ale naprosto dementní a na vše se strašně dlouho čeká a je i dost drahý. Prostě nešvary velkoměsta. Dělají nějaké šachy s pokoji a snad nebudeme ani spolu, no ještě se odpoledne uvidí,
jak vše dopadne. Jediná výhoda je, že sídlíme v centru, tu zvaném El Microcentro, na krásně pojmenované ulici Hipólito Yrigoyen. Zbavujeme se velkých batožin a vydáváme se na prohlídku města. Město je stále poloprázdné a my za pošmourného počasí přicházíme na větší náměstí Plaza del Mayo, kde stojí slavný prezidentský růžový palác Casa Rosada, ze kterého kynula Evita národu. Náměstí jinak nic moc zajímavé. Přecházíme zase nějaké mnohaproudé ulice, což je asi nejtypičtější znak Buenos a za chvíli už vcházíme do doků. Dřív to byla nuzná oblast, ale teď je to tu celé přestavěné a vypadá to pěkně.
Na jedné straně kotví jachty a na druhé jsou zrestaurované budovy na byty a restaurace. Mezitím osaměle postávají zachované veliké jeřáby. Podél doků přicházíme do přístavního terminálu, odkud odplouvají lodě, přes La Platský záliv do Uruguaye, i když v místních zdrojích je La Plata uváděna stále jako řeka. Odtud měl původně Martin v plánu přeplout do historického města Colonia a dál pokračovat busem do Montevidea. Jelikož jsme to ale v Santiagu změnili, tak chtěl vyrazit alespoň do Colonie na
půldenní výlet, což by nebylo špatný i když by zas potom nezbyl čas na prohlídku Buenos, kvůli kterému sem chtěl jet :-). Trochu paradox. Terminál je naprosto narvaný lidmi a všude jsou obrovské fronty. Není vůbec poznat, kde se na co stojí. I přes optání všech možných pohůnků nevíme stále nic. Když už tu zevlujeme skoro půl hodiny a kde nic tu nic, rozhoduji se, že už na to kašlu. Půjdu se radši konečně polidštit do hostelu a pak si pořádně projdu město, přece jenom jsem ještě neměl možnost se vysprchovat z té slané oceánské vody a zajisté už dvakrát moc nevoním :-). Ani mě to nevadí, že neuvidím sedmou zemi na jediný cestě, když bych tam jel jen na otočku. Jestli se někdy v budoucnu vydám do Patagonie, tak nejspíš stejně poletím do Buenos a dva dny si na Uruguayské krásné pláže a města určitě vyhradím. Říkám ostatním, že na to kácím a že si radši projdu město. Oni to chtějí ještě zkusit, tak se rozdělujeme. Po cestě na hostel potkávám ještě internet barák, tak tam na chvíli lezu. Jdu si taky ještě prohlídnout tu nejširší ulici na světě. Má na každé straně šest pruhů pro auta, pak je něco
jakoby ostrůvek a za ním další dva pruhy. Je to docela mazec, ale mimo této monumentálnosti a velikánské repliky egyptského obelisku na tomto bulváru nic není. Musím se přiznat, že mě zatím BA moc nebere, možná je to i únavou a také tím, že se mě zdálo dost zbytečný sem jet. I když už tak nehudruji, těch 2000 km pouště a hlavně ten parádní přejezd And stál za to. Konečně jsem zase na hostelu, ale tam mě ti dementi říkají, že nás omylem dali do ženského pokoje a že se budeme muset večer přestěhovat. Neřeším to a jdu se konečně vysprchovat a zchodit mudrcký vous. Jinač je hostel plný Amíků, což jsou veskrze uřvaní dementi. Konečně polidštěn se vydávám na velký okruh městem. Dnes projdu rozsáhlejší sever a zítra dopoledne ještě jih. Přebíhám těch šílených 16 pruhů hlavního bulváru a za chvíli jsem u místního kapitolu. Tahle kopie washingtonské stavby je asi nejhezčí budovou ve městě. Chvíli tu zevluji na lavičce a pak ve vedlejší ulici nacházím supermercado, kde kupuji do zásoby vody a zase kupu banánů. Ceny docela v poho. Směřuji k další zajímavosti města a to hřbitovu Recoleta. Je
tu pochována smetánka národa v obrovských hrobkách. Samozřejmě tady všichni zběsile pobíhají a hledají hrob Evity. K jehož nalezení jsem nepotřeboval plánek hřbitova, ale stačilo objevit největší shluk Japončíků. Hřbitov je docela zajímavý a stojí za prohlídku. Opodál je velikánský hipísácký trh, který taky prolézám, ale nic na něm nekupuji. Courám dál po městě a když přicházím k vyhlídkové věži, tak se roztrhá obloha a sluníčko všechno krásně osvětluje. Věž je kupodivu zadarmo, ale jsou zde dlouhý čekací doby, kvůli tomu, že se může jezdit jen výtahem max pro 6 lidí a v nižších patrech věže jsou nějaké fotky, tak i tam lidi vystupují. Konečně i já jsem se vměstnávám do výtahu a vyjíždím do posledního patra. Nejhezčí pohled je k centru města: je tam pěkný park obklopený výškovými budovami. Přímo pode mnou je zas nějaká „ulice“ o 14 pruzích. Jezdí tu dnes jen pár aut, tak se na tom asfaltovém koberci skoro ztrácejí. Jaké to tu musí být v ranní špičce všedního dne, bohužel či spíše naštěstí neuvidíme. Vzpomněl jsem si na články v našich novinách jak, maximálně šesti proudná,
magistrála rozděluje Prahu na dva díly :-). Ale jo jsou tam rozdíly. Tady to má sice hrozně pruhů, ale furt to má parametry ulice a ne dálnice. Při pohledu na sever se akorát koukám do bazénu nějakého luxusního hotelu a kousek za ním je, kam až oko dohlédne, hnědé moře, tedy řeka La Plata. Další pohledy jsou na vlakáč a normoš zástavbu. Po kochání na ochozu věže, zase čekám na výtah a pak mířím do toho parku, který jsem si už prohlédl z ptačí výšky. Rostou tu snad nejkrásnější stromy na světě. Nebo určitě s nejkrásnějšími květy. Strom je obsýpaný červenými květy jako rozkvetlá sakura, ale květy
vypadají jako orchideje, prostě nádhera. Škoda, že už nemůžu utrácet snímky. Na konci či začátku parku je konec či začátek hlavní pěší zóny města. Je to tady samý butik a i pár suvenýrových obchodů se zde nachází. Nic se mě však extra nelíbí. Je tu jen pár hezkých trik s motivy jezerní oblasti, ale kupovat je když jsme tam nebyli to by byla pěkná turistická zhýralost. Odbočuji znovu směr přístav. Jednak si ho chci projít podrobněji než ráno a také znovu nafotit za daleko lepších světelných podmínek. Ke všemu má být za ním nějaká přírodní rezervace Castenera Sur, kterou přece nemůžu vynechat. Sluníčkem osvětlené
doky vypadají opravdu ještě lépe než ráno. Už tu korzuje taky spousta lidí. Jdu stále na východ ke vchodu do té přírodní rezervace. Přitom míjím dost stánku, kde už pomalu začínají opékat maso. Těším se na večer, až si taky dám do nosu. Přírodní rezervace je vlastně jen obrovský kus původní vegetace, ležící u La Platského zálivu, který se nezastavěl. Místní sem chodí běhat, jezdit na kole a nebo jen tak relaxovat na lavičkách. Jsou tu stezičky obklopené mokřady, tak tu lítá ptactvo a furt něco kuňká. Jdu docela daleko a to kolo by se šiklo. Po málo vyšlapané stezce se dostávám až k vodě, do které si jen
symbolicky namáčím prsty. Přece jen jsme se před pár dny koupali v Pacifiku a tady to už spadá pod Atlantik. Plážička by šla, ale voda je extrémně hnědá, ke koupání nelákající. Řeka sem přinesla neuvěřitelně moc zeminy. Beru si na památku pěkný kamínek a pomalu se už budu ubírat k hostelu. Vracím se skoro v opačném gardu, než jsme šli ráno a náměstí s Evita palácem, teďka za pozdního odpoledne vypadá o něco lépe. Pěkně uťapaný přicházím na hostel. Přece jen jsem zde pobíhal sedm hodin v docela velkým vedru. Můžu říci, že Buenos Aires rozhodně nepatří mezi nejzajímavější města, který jsem kdy viděl. Ale něco do sebe určitě má, takový kouzlo megapole. Vměstnávám se štěstím na internet, který je tu zdarma a tři kompy rozhodně neuspokojují všechny zájemce. Píšu domů zážitky odtud a také jak se těším na večerní Parrillu, argentinský národní pokrm. Je to několik druhů upečených mas. Na hostelu se scházím s ostatními. Nakonec se přece jen někoho v terminálu doptali a zjistili, že už jsou lístky na loď přes La Platu vyprodány a musejí se kupovat docela s předstihem. No ještě, že jsme už v Santiagu koupili lístky do Sao Paula. Byly by to asi pěkný nervy a půl dne bychom zabili sháněním lístků. Dohodneme se, že dnes večer všichni vyrazíme do víru velkoměsta a já si dám někde tu Parrillu. Mám na ni fakt moc velkou chuť. Na recepci nám říkají, že se nakonec nebudeme stěhovat a že budeme bydlet všichni v tom pokoji, kde máme prozatímně hozený baťohy. To jsou tady ale zmatky. Pěší zóna žije a je tu opravdu spousta lidí, tak doufám, že mě někdo nepřipraví o mé poslední penízky. Moc by si stejně nepomohl :-). Vládne tu docela velký konkurenční boj restaurací a náhončí tu rozdávají letáky na Parrilu restauranty. Vzal jsem si dva jen tak pro zajímavost: restaurant Bogota nabízí Parrilu za 13,5 Pesa (103 Kč) a restaurace Capataz ze 14 Pesos (106 Kč). Vydáváme se po druhé pěší zóně a tam usedáme do restaurantu, který nabízí Parrillu za pěkných 12,8 Pesa (97 Kč). Tak za kilo bych si asi na Příkopech v Praze večeři nedal. Parrillu si objednávám jen já, ostatním stačí pivečko, které je obecně v JA hodně drahé. Tady za 6 Pesos (46 Kč). Zas je to alespoň pořádný lahváč. Pivko je na stole hned, ale jídlo nikde, tak ho musím jít snad po půl hodině urgovat. Asi jsme si nerozuměli. Přece jen jsem si mimo pozdravů osvojil jen nejdůležitější větu Quanto costa? „Kolik to stojí?“ a pár číslovek. Po restauraci chodí malé holčičky a žebrají jídlo, tak jim chlápek od vedlejšího stolu dává hranolky. Uvidíme zda přijdou i ke mě. Zatím jen otravují s nějakými trapnými obrázky, které nám chtějí prodat. Stolečky jsou přímo na ulici a všímám si, že tu jedí jen od pohledu bohatší lidi, přece jen je to pro ekonomicky zkoušené Argentince docela pálka. A už se to nese! Základem je obrovský steak přes půl talíře, pak další flák masa, klobásky, jelítka a pak dva útvary vypadající jako prasečí čumáčky. Je toho hrozná hromada a budu mít opravdu co dělat, abych to spořádal. Výsledek je však bohužel trochu rozpačitý. Ta největší flákota, která má alespoň tři sta gramů nejde skoro rozkousat, ostatní je dobrý, tedy až na ty prasečí čumáčky. Jeden tedy do sebe nasoukám, i když z něho teče sádlo o sto šest. Tak to je fakt z čuněte. Do toho druhého se mě už nechce, tak udělám dobrý skutek i když ostatní nato nahlížejí jinak :-). Když vidím, že se zase přibližuje ta žebravá holčička, ukazuji ji na čumáček. Obřadně si ho balí do ubrousku a moc děkuje. Bude mít dobrou večeři. Takže nejsem zlý dárce nedobrého čumáčku, což si o mě myslí spolucestovatelé, ale šlechetný charita rozdávající oblíbené místní laskominy. Vracíme se docela veselí, i to malé množství pivka nám stačilo na náladičku a zase jsme dobře pokecali. Na hostelu jsme za chvíli. V našem pokoji pro šest lidí už spí nějaká starší anglická babka, která si vyrazila jen tak sama do Argentiny, za což sklízí můj obdiv. Asi ji netěší náš příchod, ale co se dá dělat. Nade mnou je volné místo, tak tam házím část svých věci. V noci nás budí další příchozí, kterou zas netěší můj binec na jejím lůžku, ale nějak se tam přesto uvelebila :-)

Z Mendozy do Buenos Aires

Přijíždíme do Mendozy, což má být pěkné město, ve kterém je plno parků, pouličních hospůdek, kaváren a cukráren. Na jihoamerické poměry čisté a upravené městečko. Turisti sem jezdí hlavně kvůli exkurzím do vinných sklípků, či vyběhat si povolení k výstupu na Aconcaguu či treku okolo. Nejatraktivnější výlet místních turistických kanceláří je jízda po silnici Rok, kterou jsme dnes též absolvovali i když počítám, že s cestovkou se na nejlepších místech zastavuje na rozdíl od mezinárodní linky. Na autobusáku máme skoro hodinový rozchod, tak ho procházíme. Je tu spousta obchůdků i směnárna, tak si hned vyměňuji peníze, abych zítra nechodil po Buenos Aires jak sociál bez Pesa. Aktuální kurz je 3,10 Pesa za $ => Peso = 7,6 Kč. Nakukuji i ven, ale vypadá to, že je autobusák buď z ruky, nebo tu nic v okolí není. Celkově okolí Mendozi nuda největší a jen kvůli vínečku, bych sem cestu nevážil. Cesta pokračuje dále rovinami, je to už pampa, proslulá stády dobytka, ze kterého se ve finále připravují známé argentinské steaky. Ale jak už to bývá, tak rovinaté oblasti výrazně zaostávají svou zajímavostí za horskými panoramaty. Večer nás CATA opravdu příjemně překvapuje. Sice jsme nějakou večeři očekávali, ale teplé jídlo jako v letadle jsme tedy vážně nečekali. Je pizza + karbenátek + houska + zákusek. Pochutnáváme si velice. Pak už padá tma a nás čeká jen spaní. Těším se na zítra, na Buenos Aires, kdy nás zase po dlouhé době čeká přestávka od toho mega přejezdu kontinentem.........

Přes Andy do Mendozy (3 185m)

Konečně nastal čas opuštění Santiaga de Chile a nalodění do busu společnosti CATA Internacional. Nikdo po nás nechce platit žádné poplatky za použití terminálu, že by konečně normální autobusové nádraží? Náš bus je o dost pohodlnější než ten včerejší Pullmanovský a hlavně je poloprázdný. Toho využíváme a zabíráme si pro sebe dvojsedačky. To je hnedka pohodička být uvelebený v super sedačkách se spoustou místa na nohy. Nejsou tu kupodivu ani žádné skryté závady, které mě poslední dobou provázeli.
Máme před sebou 1 365 km okořeněných přejezdem And, tak se máme doufám na co těšit. Zatím to vypadá na krásný den, snad to
vydrží až do hor. Po vymotání ze zástavby jedeme mírně kopcovitou krajinou andského předhůří. Kolem nás je zase spousta vinohradů. Krajina je docela vyprahlá, ale oproti včerejší jízdě přes poušť Atacama je to už bujná zeleň. Na chvilku vykoukne na obzoru obrovská, sněhem pokrytá, hora. Že by snad už královna Aconcagua? Po chvíli opouštíme kopci roubenou pláň a začínáme stoupat pěkným kaňonem řeky. Krajina mě tu něco strašně připomíná. Chvíli přemýšlím a pak na to přijdu. Úplně jako na
Korzice. Ta barva skal, sporá vegetace na svazích a stromy podél krásné říčky. Jako kdybych se vrátil zpátky do léta. Podél silnice vedou koleje a smaží si to po nich nákladní vlak vysoko do kopců. Několikrát má naše cesta téměř charakter soutěsky a koleje jsou hluboko pod námi. Stále stoupáme podél řeky, ale už to tu přestává být korsické. Začínají se kolem nás tyčit mohutné štíty s vrcholky pocukrovanými od sněhu. A pak najednou přijdou hustý tornátky, styl Stelvio. Odhaduji, že jich mohlo být tak 30. Parádní cesta. Je tu však jeden velký rozdíl oproti alpským průsmykům. Tam jezdí hlavně osobáci, motorkáři a pelotony cyklistů. Tady náklaďáci, autobusy a
sem tam nějaký dobrodruh v osobním voze. Po zdolání poslední tornátky vyjíždíme do širokého horského údolí a stále stoupáme. Míjíme chilskou celnici, ale jenom ji projíždíme. To se docela divíme, že by nás jihoameričtí byrokrati nechali jet jen tak? Stevard nám po chvíli přináší nějaké kartičky pro argentinské celníky, které máme vyplnit. To je též divné. na naších předchozích dvou návštěvách Argentiny jsme vyplňovat nic nemuseli. Kolem nás je nádherná krajina a zvlášť brutálně modré pleso působí jako magnet na oči v tomto skalnatém okolí. Silnice vrcholí dlouhatánským hraničním tunelem ve výšce 3 185 metrů, takže výškově to na altiplánské
průsmyky zdaleka nemá ale silnička je oproti nim o dost zajímavější. Dokud nebyl postaven tunel, tak se jezdilo přes hory průsmykem Paso de la Cumbre (3 832m). Bylo to od nynějšího tunelu ještě neuvěřitelných 50 serpentin na hřeben. To však rapidně snižovalo dobu sjízdnosti této zásadní silnice mezi Santiagem a Mendozou, potažmo Buenos Aires. Za hraničním tunelem jsou různobarevné hory. Od červené, přes oranžovou až ke žlutým exemplářům. Všechny vypadají relativně schůdně, tak by se tady nechaly dělat neskutečný výlety. Nejlepší pohled na této cestě a horský bonbónek v jednom je snad
jen minutový výhled na nejvyšší horu celé Ameriky – Aconcaguu (6 962m). Z této strany vypadá jako nezdolný ledovcový masiv, kontrastujícím s modrým nebem bez mráčku. Přitom to je vlastně choďák, který právě kvůli své relativní schůdnosti připravil o život už spoustu dobrodruhů. Poznámka: Aconcagua je zrádná v tom, že na její zdolání nejsou potřeba téměř žádné horolezecké znalosti. Je to vlastně jen šlapání do kopce a tím přitahuje i netrénované odvážlivce. Nebezpečná je nejen svou výškou, ale i pověstnou extrémně rychlou změnou počasí, kdy teplota klesne až na –30
stupňů a duje vichr o rychlosti ke 200 km za hodinu, což je pro člověka počasí velmi nepříznivé k životu. Vidíme tu pár zaparkovaných aut a turisty producírující se po výhledových pěšinách. Jak rád bych se zde zastavil alespoň na pár minut a kochal se pohledem na tu americkou královnu. Nebo ještě lépe zastavit na pár dní a projít si celé okolí.....Poznámka: Tato oblast není spojována jen s výstupem na samotnou Aconcaguu. Je tu možnost krásného treku okolo ní, který skýtá též nádherné horské zážitky. Aconacagua nám
mizí z dohledu a my se blížíme Argentinské celnici, která leží na místě zvaném Los Horcones (2 800m). Tak tady to je opravdu nazadrmo. Obrovská fronta vozidel pomalu se posunující a hned vedle vláček lidí z početných autobusů. Celnice je v obrovské budově, jak nějaký hangár. Téměř po hodině se dozvídáme důvod obrovské fronty. Všechny lidi z busů, na hlavním hraničním přechodu mezi Chile a Argentinou, obsluhuje jen jeden celník! Tak to je opravdu paradox při přezaměstnanosti, která tu jinak vládne. Co by v Čechách dělal jeden člověk,
to tu dělají obvykle dva či tři. Viz. případ odjezdu z autobusového terminálu, jehož vrata mají na starost dva lidi. Konečně nás ten samotář odbavuje, tak můžeme zevlovat za hangárem, kde autobusy stojí u pár fastfood stánků majících neuvěřitelný kšeft. Nemůžu neodolat a dávám si tam velký dobrý hambáč. Od stánků je výhled na zajímavý kopec, kde, zhruba v půlce, je jakoby hradba z bílých ostrých skal. Od celnice klesáme širokým údolím, které je lemované hodně zvětralými horami. Pod stěnami jsou opravdu mohutné vrstvy sutě. Hory jsou samozřejmě stále různobarevné. Je to opravdu dost originální
pohoří. Na chvíli se objeví, masiv evokující italské Dolomity. Jako na rozloučení s velehorami se nám, ještě na chvíli, zjeví v dálce nějaký zasněžený obr. Vlakové koleje nás stále doprovázejí a docela by mě zajímalo, jestli měl vláček taky svůj tunel pod hlavním hřebenem. Na hodně místech jsou koleje zasypané dost velkou vrstvou kamenů, tak nevím jak ty vlaky tady vůbec jezdí. Poslední zajímavostí téhle cesty přes hory je menší kaňon, který by se hodil do kovbojky z divokého západu. Je to tady opravdu taková všehochuť. Silnice, kterou jsme teď absolvovali se jmenuje Rok, podle toho, že má prý
přesně 365 zatáček. Poté co opustíme hory začíná krajinářská nuda. Všude kolem jen zarostla plaaaaacka. Počty vinohradů snad ještě převyšují chilské konkurenty. Hlavně když se blížíme proslulému vinařskému městu Mendoza. Na videu běží Mlčení Jehňátek, tak na to občas zahlížím, protože venku už není opravdu na co koukat. Stevardka nabízí k pití buďto nějakou limču nebo vínečko, tak je jasný co jsem si vybral :-)

Santiago de Chile

Probouzím se ještě za tmy. Stevard za chvíli přináší poslední kávu a sušenky a zas dělá budíček. V pět hodin ráno, po 29 hodinách jízdy, přijíždíme do hlavního města Chile – Santiaga. Na chviličku jsou dokonce na obzoru vidět Andy. Tento pohled není zas tak častý, protože se prý toto přelidněné město během dne zahalí do vrstvy smogu a hory zmizí za neproniknutelnou vrstvu šedi. Stavíme na velkém autobusáku a nejsme si vůbec jistí zda už máme vystoupit, protože náš bus pokračuje ještě někam dál. Nakonec přece jen vystupujeme a děláme dobře. Máme tu tři hodinky volna, než nám pojede přípoj do Buenos Aires, tak nás čeká pěkný zevling.
S námi tu postává i pár známých postaviček se kterými jsme jeli z Arici. Vypadá to, že nejsme sami, kdo dává tohle šílené busové kombo. Střídáme se u hlídání baťohů a ve volných chvílích si zkracujeme čas obcházením po terminálu. Pomalu se to tu začíná probouzet k životu, bohužel ne v internetovém baráčku. S Tomášem si všímáme, že zde má kancelář i naše známá brazilská společnost Pluma, která nás tak „příjemně“ vysadila u pašeráckého mostu v Paraguaji. Přemýšlíme, že bychom si už tady zaplatili pokračování cesty z Buenos do Sao Paula a nemuseli se tak obávat, že bude vyprodáno, jako v Arice. Toto naráží na odpor Martina, který by rád z Buenos pokračoval do Brazílie přes Uruguayské Montevideo. Mít víc času, tak jsem rozhodně pro tuto, z cestovatelského hlediska, zajímavější variantu. Tím by jsme také navštívili všechny státy jižní části Jižní Ameriky. Ale v naší situaci, kdy přijedeme do Buenos 25. den a 28. nám letí ze, skoro dva tisíce kilometrů vzdáleného, Sao Paula letadlo se nám to s Tomášem zdá jako velmi riskantní varianta. Prostě na Montevideo pečeme. Jen kvůli pocitu „byl sem tam“ se nám tam nechce, když stejně nemáme už pár dní na nic dalšího čas. Martin se čuří, ale nakonec se též s Katkou přidávají. Vystojíme frontu a za chvíli třímáme lístky za 51 000,- chilských Pesos, tedy přesně 100 dolarů (2 360 Kč). Už musím platit kartou, ale vše je v pohodě. Jízdenky jsou na 26.2., takže na prohlídku Buenos budeme mít den a půl a do Sao Paula přijedeme ráno 28.2., což sice není moc velká časová rezerva, ale snad bude stačit. Doufáme. Při korzování kolem terminálu si všímám, že kousek odtud je stanice metra, tak mě napadá odvážná myšlenka. Co se jít podívat do centra, když už tady máme nějaký ten čas. Sice jsem v cestopisech četl, že je to jen nezajímavé město s neopravenými šedivými domy, zahalené mračny smogu, ale proč to nevidět na vlastní oči, že. Využívám chvíle, kdy není na mě řada při hlídání batožin a jdu do toho. Za poslední chilský Pesa kupuji lístek na metro a v ranní špičce se sám, obklopen davy Chilanů chvátajících do práce, vydávám do středu téměř pětimilionového města. Podle plánku v LP vystupuji a vydávám se na doporučovanou trasu. Mám na to ani ne hodinu, tak kvaltuji. Sice to není prohlídka na pohodu, ale alespoň něco. Opravdu tu nic extra zajímavého nevidím až na obchody s výlohami zavřenými pod šílenými plechovými žaluziemi. Přicházím na hlavní náměstí, kde je pěkná stará katedrála a za ní se lesknou dva skleněné mrakodrapy. Tady si dělám na chvíli na lavičce oraz a dělám dobře, protože je to jediný zajímavější místo mé prohlídky. Dává se semnou do řeči dědek, který si chce nejspíš procvičit Angličtinu. Ptá se kam mám namířenou a když říkám Buenos Aires, tak jen kroutí hlavou. Prý je to nejnebezpečnější místo celé Jižní Ameriky. No uvidíme, co nás tam bude čekat. Pak se dostávám ke kopečku Cerro Santa Lucia (630m), ze kterého má být údajně pěkný výhled na město, ale času se už nedostává, tak ho už nezdolávám. Podle plánku v LP jsem stihnul projít víc jak půlku doporučované trasy centrem Santiaga a udělal jsem s odřenými uši tři fotky, což hovoří za vše. V klidu by zde člověk mohl něco možná objevit, ale podle mě je jen přestupní stanice na další cestu a zůstávat zde je jen ztráta času. Nastupuji v trochu jiné stanici, ale nemám žádný problém se vrátit zpátky na terminál za ostatními. Půl hodinky před odjezdem se konečně otevírá internet, tak tam ještě na pár minut zabíháme a posíláme zprávičky.

Panamericana Norte

Tak nám začal den, který poprvé úplně celý strávíme v busu. Tahle non stop štreka svoji délkou (2 065 km) překonává i památnou autobusovou jízdu do Řecka, která byla zatím na prvním místě v mých historických tabulkách. Pokouším se uvelebit, což jde velmi těžko, když jsem celý spálený a každou chvíli se nabodnu nohou na to záludné železo. Ještě si říkám, že je docela škoda, jet pouští přes noc. Takhle si ji ani pořádně neprohlídneme. Stevard napevno zadělává závěsy přes okna, aby nás nerušily světla protijedoucích aut. Chvíli se převaluji, ale
nakonec přes všechny tyto útrapy usínám.........Probouzím se už za světla a jaké to překvapení, za okýnkem je stále poušť. Vypadá to, že jsme o nic nepřišli. Stevardík začíná roznášet kafe a sušenky, což je docela fajn i když nechápu, proč kvůli tomu budí všechny co ještě, narozdíl ode mě, chrní. Tento den můžu krajinářský docela jednoduše shrnout a předem prozradit, že se Chile do naší paměti zapsala jako nejnehostinější kraj, kterým jsme projížděli. Chile je prostě země dvou naprosto odlišných tváří. Sever je poušť a patagonský jih je zase plný jezer a ledovců. Štrádujeme si to po slavné
Panamericáně, která spojuje Aljašku s Patagonií, a kolem nás jsou nekonečné planiny poseté šutry. Poté zas pusté, odstíny šedé a hnědé vybarvené kopce. Nikde okolo ani živáčka. Prostě zem nikoho, tak si člověk říká, proč se o tohle tolik bojovalo. Odpověď je jednoduchá. Za vše může nerostné bohatství, které se ukrývá ve stovkách místních kopců. Tohle potvrzují různá průmyslová monstra, sem tam postávající kolem silnice, ve kterých se zpracovávají vytěžené nerosty. Občas jsou k vidění i osamocené baráčky, většinou rozpadlé. Na silnici není moc
velký ruch, ale pomníčků nešťastných řidičů je tedy neuvěřitelně. Taková cesta smrti. Chvílemi jedeme kolem oceánu, což je krajinářsky asi nejzajímavější část této cesty. Na jedné straně je pustina a na druhé zátoky plné útesů bičované vlny oceánu. Většinou je pobřeží pěkně divoké, ale občas míjíme i odbočku k oficiál pláži na které by se nechalo i vykoupat. Jako pěst na oko působí města. Jsou to takové oázy života a zeleně. Zvlášť Antofagasta (245 000 obyvatel) je docela veliká a trávíme tu i nějaký čas v dopravní zácpě. Po opuštění města nás čeká zase jízda pouští, čekal
jsem, že se postupně bude měnit charakter okolní krajiny, ale je to tu pořád stejný, stovky a stovky kilometrů. Docela náhodně si všímám i proslavené skály, která vypadá jak lidská ruka, osamoceně trčící na širé pláni. Kde se tu objevila bůh suď. K obědu dostáváme limču a obloženou housku. Zastavujeme v městě Chanaral, protože tu má náš Pullman svou základnu. Probíhá tu umívání busu, čepování nafty a vysávání záchodu. Máme tady asi víc jak půlhodinovou přestávku. Martin chce stále zajednat cestu přes Uruguay, tak se pokouší někam volat, ale nedaří se mu najít telefonní automat schopný mezinárodních hovorů. Já se jdu trošku porozhlídnout po okolí. Abych pravdu řekl, chilská města mě zatím moc neoslovují. Nuzné stavbičky obklopené pustými vrchy. Asi to tu musí být dost těžký k životu....Už je pozdní odpoledne, takže je to do Santiaga „jen“ pár set kilometrů. Míjíme dvě krásné oázy života v této nehostinné krajině. Vyskytují se vždy v údolí velké řeky, tekoucí odněkud z And. Na každou stranu, maximálně tak dvě stě metrů, jsou pruhy zeleně s proslavenými chilskými vinicemi. No sluníčka tu mají požehnaně, to se musí nechat. Za nimi se zvedají vyšší tmavé, až skoro černé hřebeny hor, připomínající mě jedno pohoří v Jihošpanělské Murcii z památné to výpravy. Poušť se halí do tmy a my máme celý den v autobusu za sebou. Docela to uteklo. K večeři je zase houska, tentokrát s čajem a pak už stevard obligátně zatahuje závěsy a je čas jít spát. Co jsem zatím z Chile viděl, přes okýnko busu, mě nepřesvědčilo o tom, že bych se do této části země chtěl někdy extra vracet. Je to dost monotonií krajina a spolu s Paraguajem nejmíň zajímavá země, na našem putování. Třeba bych trochu změnil názor, kdybychom jen takhle brutálně netranzitovali, ale zastavili i na těchto turistických místech, řazených od severu k jihu: Městečko Iquique nad nímž se klene 300 metrů vysoká písečná duna, další z uváděných největších na světě. Cerros Pintados – pomalované kopce, něco jako v Nazce, ale kresby jsou vidět bez použití letadla. Kousek od Chaňaralu je NP Pan de Azúcar rozkládající se na pobřeží Tichého oceánu. Z vln oceánu se tu prudce zvedá pobřežní pás hor Cordillera Coastal vytvářející pustou, fantastickou, krajinu. Nedaleko je ostrov s kolonií lachtanů a tučňáků Humboltových. Je zde slavná vyhlídka na 500 metrů vysoké skále nad divokým pobřežím. Bahia Inglesa s plážemi bílého písku, Valle del Encanto (navštíveno 2008) s petroglyfy či již dříve zmiňované hlavní taháky NP Lauca (navštíveno 2008) a přírodní zajímavosti okolo San Pedro de Atacama (navštíveno 2008).

Arica - den druhý

Ráno se probouzím hodně brzo a rozhoduji se, že vyrazím na výpravu po Arice. Dělám si zálusk na ten útes, kde se odehrála bitva s Peruánci a má být z něho pěkný výhled na město a po okolní poušti. Zatím je ještě přijatelná teplota a světlo není tak ostré, tak snad by i nějaká fotečka mohla vyjít. Sice mě první koupání v Pacifiku moc nepřesvědčilo, ale i přesto se nejdřív vydávám na naši pláž, abych si ji zdokumentoval. Přece jen to bylo místo první čachtačky v tomhle největším světovém oceánu. Přicházím na vyhlídku nad pláží, ale jsem trochu
zklamaný. Viditelnost je pramalá. Kopce v dáli jsou v hrozném oparu. Scházím po schodišti na pláž a tentokrát se vydávám směrem k přístavu. Je tu i kamenitější část, na který leží stovky či tisíce chcíplých velikánských červených krabů. Tak to je tedy masakr. Bůh suď, co se jim přihodilo. Nejspíš odtud jde ten smrádek, který tu lehce snižuje požitek z koupání. Po moři si klidně plují pelikáni a osud krabů je jím zjevně ukradený. První část přístavu je hodně zajímavá a stojí za pár minut sledování. Jsou to spíš obrovské doky plné rezavých lodí. Jak nějaká skládka desítek vysloužilců. Škoda jen, že se k těm lodím nedá dostat blíž. Procházím i malý
park s palmami, což je snad jediný strom co zde roste. Kupodivu i zde mají vody nazbyt, uprostřed parčíku je menší fontánka. Je tu i pár pěkných, relativně historických, budov. Blížím se čím dál víc ke skalnímu útesu. Na okraji kopce je to trošku slumovitější, ale naštěstí je to jen pár baráků a ne celá čtvrť. Asi místní cigoši :-). Kousíček odtud lehce nacházím začátek oficiální cesty na vrchol. Hned na kraji je nějaké šíleně posvátné místo, ale moc dlouho se tu nezdržuji, protože se sem blíží nějaké pobožné babky. Stoupám na horu šíleně vyprahlou krajinou a vím jedno, že bych se nikdy nechtěl ztratit v poušti. I
přes časnou hodinu vylízám spařený na vrchol. Jsou odtud docela solidní výhledy, ale konstatuji, že jsem tu v blbou dobu. Sem se musí chodit radši večer. Sluníčko je přímo nad tím hřbetem za městem, a celá Arica se halí do oparu. Je tu spoustu děl a i velký památník s muzeem bitvy. Zevluje tu i dost vojáků. Jdu se podívat k Ježíšovi, který se nekouká na město, jak bych očekával, ale přímo obráceně k oceánu. Pohledy na druhou stranu útesu jsou taky docela dobrý. Je tam i další menší pláž. Slízám stejnou cestou a pak se skrz město vracím k hostelu. Na hlavní třídě už je dost živo. Obchodníci otevírají obchůdky a lidi se
rojí. Akorát mě štve, že se mě pěkně sedřely nohy ze sandálů. Brazilský švec nejspíš nepočítal, že by se tyto boty používali na chůzi delší než z hotelu na pláž a zpět. Vracím se na hostel, kde se lidé pomalu scházejí na snídani. Je tam i jeden lokos, který má zaplacenou hostelovou stravu. Připravuje ji ten strejček, co nás sem včera nalákal. Dělá nějaký vajíčka a toasty. Týpek dostává i čerstvě vymačkanou ovocnou šťávu, které má být neomezeně k dispozici, jak nám včera tvrdil. To je sice pravda, ale, jak vidíme, vždy si o ní musí říci strejčkoj, který ji vymačkává. Je to docela chytrý způsob, protože skoro každému je blbý si říkat vícekrát, takže i
typos si přidává jen jednou. My jsme si tenhle luxus nepřiplatili, tak se budeme krmit ze svých supermarketových zásob. Jdu do ledničky a nemůžu chvíli najít svoje pochutiny, tak mě jíme podezření, že si na nich již někdo pochutnal. Nakonec je, ke své radosti, nacházím zahrabaný ve spodu. Po snídani využíváme čas, který máme do nuceného vyklizení pokojů, válením na posteli. Tu si teďka docela dlouho neužijeme. Pak už nás tu čeká bezprizorní pobyt až do půlnoci. Čas se naplnil, tak si dáváme bágly na recepci, kde si je můžeme nechat až do večera, a vyrážíme do terénu. Každý máme svůj program. Já se
chystám k vodě, město už mám prošlý. Předem vím, že to bude hodně kruté, být celý den na pláži, zvlášť po včerejším spálení, ale co mám zde dělat jiného? Při cestě k oceánu je ještě velká, zastřešená tržnice, tak si tam jdu koupit něco na sváču. Chvíli tam zevluji, ale nakonec si zase pořizuji své oblíbené jihoamerické jídlo – banány. Pak už frčím rozpálenou krajinou na pláž. Lehám si na stejné místo jako jsme byli včera, aby mě tu Tomáš našel. Pak už jenom koupando a blbnutí v menších vlnkách, následně škvaředno a takhle furt dokola......Ze začátku mě to docela
baví, zvlášť po včerejších emailech z Čech, hovořících o silných mrazech u nás.....Ležím na písku spalován atakamským sluníčkem a tuším, že tohle nedopadne dobře. Pomalu začínám závidět Čechům, kteří se zrovna teď brodí ve sněhu a mrazík jim vytváří rampouchy u nosu :-). Slunečník mě tu opravdu citelně chybí. Přikrývám se alespoň svými svršky, ale tričkem se člověk moc nezamaskuje. Tak alespoň často střídám jeho umístění. Tomáš přichází až za dost dlouho. Pak už jen rozjímáme o zpáteční cestě do Sao Paula. Bude to tedy pěkný záběr. Nejhorší je,
že už před námi není skoro žádný program, když nepočítám těch pár dní v buse a zastávku v Buenos Aires. Tomáše napadla docela dobrá varianta, která kvůli větší cenové náročnosti a Martinové touze navštívit Buenos Aires zamítnutá. Teď, když o tom přemýšlím, tak by to byla vlastně kupodivu varianta z cestovatelsky poznávacího hlediska levnější, protože bychom ty dny co strávíme v buse využili daleko lépe. Nápad byl ten, že bychom pokračovali z Cuzca přes Nazcu do Limy a odtud letěli do Sao Paula. Tím pádem bychom viděli ty světoznámé obrazce, Rio a další zajímavé místa v Brazílii. No teď už je to
pasé. Přemýšlím, že bych i přes sedřený nohy ještě jednou vyrazil na kopec, na podvečerní pohledy. Časem však přichází na pláž i Martin s Katkou a prý se tam chystají. Tak mě bude stačit, že se pak podívám na fotky, abych viděl rozdíl mezi ránem a večerem. Už jsem spečený jak rudokožec, který přes poledne usnul u týpí, tak si oblíkám své slunečníkovité tričko, a ono táhne jako blázen. Teď mě došlo, že mít spálený záda před desítkami hodin v autobuse není zrovna to pravý ořechový. Jsem opravdu nepoučitelný.....Je ještě tak brzo a už vůbec nevím co zde, téměř do půlnoci, budu dělat. Celou
naši jihoamerickou výpravu docela chvátáme a tady, kde veskrze nic není, jsme už strávili tolik času. Podle mých původních plánů jsme měli odtud pokračovat přes Andy zpátky do Bolivijského La Pazu a z něj přes džungli do Brazílie. Nevím sice jak by teď na nás působila nadmořská výška, kdybychom se vydali touto původně zamýšlenou trasou, když se zase dva dny motáme kolem nuly, ale určitě by to byla kratší a hezčí varianta. Této silnici do Bolívie, vedoucí přes krásný národní park Lauca se přezdívá „Blicí výlet“, což pro ty co jedou neaklimatizovaný ze Santiága a zkouší expresní, jednodenní, variantu nebude daleko od pravdy.
Přece jenom během pár hodin vyjet z 0 do 4 600 metrů může dýchání a hlavičku lehce rozhodit. Samy jsme na Salar Tour zažili pěkné utrpení. Dost mě mrzí, že jednu z nejkrásnějších Altiplánských scenérií jezero Chungara a dva dokonalé sopečné šestitisícové kužely Parinocotu a Pomerape s pocukrovanými vrcholky neuvidím. Když tak o tom přemýšlím, tak asi nikde na světě není podobná krajina, kde by se za den mohlo autem vyjet skoro o 5 km výš. Chtělo by se to sem ještě někdy vrátit, nejen kvůli tomu šílenému výčtu míst, co jsme nenavštívili kolem La Pazu, ale i kvůli těm sousedícím národním
parkům Lauca a Sajáma, s největší bolívijskou horou, a taky peruánskému kaňonu Colca, který je nejhlubší na světě a je též poblíž Poznámka: všechno vyjmenované navštíveno v roce 2008. Myšlenky jsou to pěkné, co by bylo možné v okolí navštívit, ale co navštívím ještě dnes já? Zatím to vypadá na bezcílné zevlování po ulicích či sezení na lavičkách. Koukám jak tady lidi žijí a zrovna tady by mě to moc nebavilo bydlet. Sluníčko zapadá, tak se jdu naposledy podívat k oceánu. Opar zmizel a je vidět docela daleko. Čekám, než krásný rudý kotouč, který mě dneska dal co proto, zmizí ve vodě. Pak poslední cesta do hostelu. Později všichni vyrážíme na internet,
abychom si zkrátili to dlouhý čekání. Kluci se ještě přes net pokouší zabůkovat autobus z Buenos Aires přes Uruguay do Sao Paula, ale nedaří se zaplatit platební kartou. Tak se to jde vyzkoušet na net do hostelu, který je dvakrát tak drahý, ale i s pomocí děduly se to nepodaří objednat. Dědula mě žádá, zda bych nemohl napsat do Lonely Planetu o jeho skvělým hostelu, protože by byl rád uvedený v dalším vydání. Jak jsme sami poznali je to dost velká výhoda být tam uvedený. Dává mě vizitku, ale nevím zda se mě bude chtít sepisovat nějaký anglický mejl. Loučíme se
s dědulou a jeho pěknou dcerkou, která většinu času funguje jako otvíračka dveří. Bereme si bagáž a šupajdíme na terminál. Jsou tu snad ještě větší davy než včera dopoledne. Zdá se, že tu panuje velký chaos. Naše společnost vypravuje najednou tři autobusy. Jeden do Santiaga druhy do Antofagasty a třetí do Calamy. Nijak neoznačené baťohy odevzdáváme u jedné přepážky, tak docela koumáme nad tím, jak ti zevlouni poznají do kterého busu mají naše zavazadla naložit. Fakt jsme zvědavý, jestli se s nimi ještě někdy shledáme. Chvílemi se po terminálu ozývá pěkný řev, běží zrovna nějaký fotbalový mač v telce. Možná kvalifikace na mistrovství světa. Na poslední chvíli zjišťujeme, že i zde se platí za použití terminálu. Takže indiánské móresy mají i zde v civilizovanější Chile. Platíme těch 100 pesos (5 Kč). Mělo by se odjíždět ve 23:30, ale to rozhodně nevyjde, protože stále stojíme za branou, která je hlídána strážci pořádku. Konečně jsme vpuštěni k autobusům. Ještě nahlížíme do otevřeného zavazadlového prostoru, ale batůžky nevidím :-(. Sedám si a zjišťuji, že mám záda opravdu spálené jak čert, ale i nohy a vlastně úplně všechno, když nepočítám oblasti skryté trenkami a kloboučkem. Ke všemu je na mém místě ulomená podpěrka na nohy a ostré hrany mě řežou do spálených noh. Mám to nějakou smůlu na místo poslední dobou.