neděle 30. července 2006

Kreuzspitze (3 457m)

Na túru vyrážíme v 8:30, což je docela pozdě na to, co nás má dneska čekat. Hned na začátku Ventu (1 890m) je pěkný kostelík a za ním už jen řada gasthofů. U parkoviště potkáváme dva Čechy, kteří se chystají na ještě větší sousto než my, na samotnou Wildspitzi (3 774m), druhou nejvyšší horu Rakouska. Procházíme celou vesnicí, než se dostaneme k další vidličce: spojnici dvou menších údolí, Rofentalu a Niedertalu. Po mostku přecházíme ledovcovou říčku, s už trochu odpudivou barvou, a prudčeji stoupáme nad kaňon Niederského potoka. Čím jsme víš, tak jsou lepší pohledy na Vent. Přicházíme nad sedlo a
odtud už vidíme, jak se až na obzor vine naše cesta. Nevypadá, že by moc stoupala, tak to bude prozatím jen taková příjemná procházka. Obzoru vévodí slavný Similaun (3 604m) a jelikož tu není už žádná vyšší vegetace, můžeme se hned od začátku túry pěkně kochat pohledy, což je daleko lepší než dlouhé tatranské nástupy lesem. Po chvíli je vyhlídka na parádní boční kaňon. Vůbec je pořád na co koukat, hned zkraje. Je to tu fakt bezva. Míjíme první zajímavou postavičku dnešního dne, nazvanou Robot Jox, podle jednoho strašně starého béčkového filmu. Je to dědula, se kterým se neustále předbíháme. My jdeme
rychleji, ale občas stavíme na focení či pití vody. On jde sice pomaleji, ale opravdu plynulým strojovým tempem, bez zastávek. Padá tu otázka, kdo bude na chatě dřív. Sluníčko nás docela spaluje, až se tomu po včerejšku nechce věřit. Cesta stoupá jen pozvolna. Na těch přibližně osmi kilometrech je převýšení nějakých 600 metrů. Za chvíli se nám naskytne další krásný horský pohled na horu, která vypadá jak ledovcový trůn. Za chvilku už máme na dohled cíl první etapy chatu Martin Busch (2 501m). Kousek před ní je ještě pěkný kaňunek, ale my už chvátáme na svačinku. Musíme vyjít s pravdou ven, Jox byl u
chaty dřív a to jsme se nijak neflákali.
Svačíme a zároveň se kocháme pohledy. Krajina je tady taková pustá, jen tráva se tu ještě drží. Sníh je už všechen pryč a tak tu bělobou svítí jen ledovce na vrcholcích okolních třítisícovek. Cesta, po které jsme přišli, vede stejně poklidně dál širokým, ledovcem vyhloubeným, údolím až k chatě Similaunhütte (3 019m), ležící už na rakousko-italské hranici. Tady je jedno z mála míst v Evropě, kdy se člověk může vycházkovou chůzí dostat do třech tisíc metrů a ani se moc nezadýchá. Nás však čeká něco jiného, prudký výstup do kopce travňáče, ležící naproti chatě.
Chvilku před jedenáctou jdeme na to. Soňa se necítí nejlíp, tak nechce jít až na vrchol. Prý ještě trochu povyleze a pak se bude pomalu vracet k autu. Stoupám tedy dál jen ve dvou. Je to docela makačka. Za chvíli je chata už hluboko pod námi a krásně se za ní vyjímá boční moréna, vytvořená kdysi dávno již zmizelým ledovcem. Máme čím dál lepší výhledy na vrcholky na východě, které jsou obalené ledovým příkrovem. Náš cílový horský hřeben však nevypadá dvakrát impozantně. Konečně jsme se vydrápali na veliké rovinaté plato. GPS tu ukazuje necelých 2 900 metrů, takže nás čeká ještě posledních 550 metrů kopcových. Tráva po chvíli na dobro mizí a my
jsme na takové bludné kamenité plání, na které je postavena spousta kamenných mužíku. Někteří z nich jsou téměř umělecká díla. Na travnatém kopci jsme daleko za zády nechali Robota Joxe, kterému vyšší sklon asi nedělá dvakrát dobře :-). Teď jdeme poblíž další zajímavé osoby, později pojmenované Herr Schön. Je to nejspíš trochu postižený člověk, ale krásou hor je naprosto nadšený. Jeho artikulaci bohužel není moc rozumět, zachytáváme jen často opakované „schön“. Teď nás čeká kameny posetý svah, ale stále nic technicky obtížného. Okolní hory už vidíme pěkně panoramaticky. Nejzajímavější je asi výhled na pěkně zakroucený ledovcový splaz Marzellferner. Krajinu, jakoby bez života oživuje jediné pleso Brizzisee. Trochu se začínají stahovat mraky, tak se docela začínám obávat, aby se nepřihnala bouře jako blahé paměti na Spielmannovi . Těšíme se, až vystoupáme do blížícího se sedla a konečně se také podíváme na druhou stranu hřebene. A jsme tady, v menším sedýlku, dle GPS, ve 3 340 metrech. Pohledy na druhou stranu jsou krásné. Naproti nám trůní Wildspitze a moře dalších hor. Pod námi je obrovský ledovcový kar Rotkar a pokračování
hřebene na Talleitspitzi nevede odtud, jak jsme si mysleli, ale hodně vypoukle z míst, na které zatím nevidíme.
Finální výstup je v naprosté pohodě a na relativně malém vrcholu nás vítá obrovský kříž a také docela dost lidí. Konečně Pavlík dosáhl třech tisíc, k čemuž mu gratuluji. I já jsem potěšen zlepšením svého evropského rekordu. Pico Veleta (3 396m), ze španělské Sierry Nevady je o nějakých 60 metrů překonána! Skoro se však nechce věřit tomu, že jsme před pár měsíci vyjeli v jihoamerické Bolívii offroadem ještě o kilometr a půl výš :-). Pohledy z vrcholu jsou impozantní.
Většina ledovců a vrcholků na které jsme koukali po cestě, ze zakloněnou hlavou, je teď pod námi a nejbližší vyšší hora než ta naše je relativně daleko, tak 5 km vzdušnou čarou. Západní svahy Kreuzspitze a vlastně všech osmi třítisícových vrcholků na této rozsoše, z hlavního alpského hřebene, mají úplně jiný charakter. Jsou o dost prudší a celé zaledněné. Nejpůsobivější pohled je asi jižním směrem, přes hřeben, na Fineilspitzi (3 514m). Děláme samozřejmě vrcholové fotky u kříže, od kterého se nechce hnout nějaký pučmelák, asi se chce taky s námi zvěčnit :-(.
Po snědení svačinky a nabažení výhledů se vydáváme na sestup. Přeci jenom mraky nevěstí nic dobrého. Jen pár metrů pod vrcholem nás čeká největší překvapení dne, vidíme Soňu, která překonala krizi a rozvážně se drápe nahoru. Tak to klobouk dolů a další člen rozšiřuje klub třítisícovkářů. Já už pomalu scházím, ale Pavel jde se Soňou ještě podruhé na vrchol. Počkám na ně až na té kamenné pláni, chci totiž ještě nafotit ty mužíky. Sluníčko se mezitím posunulo a hory jsou krásně nasvícené, až si můj polarizační filtr na foťáku výská :-). Bohužel mám tu smůlu, že se
mnou sestupuje zároveň i herr Schön a fotí na stejných místech jako já. Pořád si chce vyprávět, ale jeho hrdelní skřeky mají ke srozumitelné Němčině hodně daleko. Schönovi nakonec dochází paměťová karta či baterka, tak ještě loví starý kompakt a mrská stále jednu fotku za druhou, ostatně jako já :-). Na mužíkové pláni mě dochází dvojička a spolu scházíme kopec travňák bahňák k chatě. Za mokra to tu musí být docela pěkná sjezdovka. Pavlas u chaty mění bagány za sandály, které si takticky vzal sebou. Nás menší šťastlivce čeká míň pohodlný sestup. Zjišťujeme, že jsme se pěkně spálili, já dokonce lejtka, které snad v životě úplně poprvé. Cesta zpět nám přijde
dost dlouhá, ostatně jako každá dojezdovka. Trochu mě ke všemu pobolívá z toho sluníčka hlava. Finální výhled na Vent však stojí za to, je spolu s loukami okolo krásně nasvícen sluníčkem, které znovu převzalo vládu nad mraky. Člověk by se zde nejradši rozvalil na louce a sledoval západ sluníčka, ale hlad už náš žene do auta. Nejhorší na tom je, že se s okolních gasthofů linou vůně nějakých mňamek a to nám ještě víc podražďuje žaludky. K autu přicházíme ušláplý v půl 7, takže to byla pěkná desetihodinovka. Túra byla po technické stránce opravdu lehoučká, ale po fyzické to už bylo o dost náročnější. Počasí a výhledy však stály za tuto námahu.