Ercyies Dagi (3 917m) - II.

Noc byla opravdu hnusná. Zdály se mě dva nepěkné vizionářské sny. V prvním se nademnou vznášely smrtky a chtěly si mě už vzít sebou a docela jsem je musel ukecávat, že se mě fakt ještě nechce. Ve druhém pak celý náš kemping zmizel pod sněhem. Co chvíli nás budí jedna bouře za druhou, které zuří v dáli nad Ala Daglarem, kde jsme původně chtěli trekovat.
Ráno je neuvěřitelně studené, hodně pod nulou. Co by taky člověk mohl očekávat koncem září skoro ve 3tisících metrech nad mořem. Naše podzimní výbava je na tyhle podmínky dost poddimenzovaná. Je šest a nám se vůbec nechce vylézt ze spacáku do té kosy, ale musíme.

Krajina je stále zahalená do tmy, ale za pár minut se už nechá stoupat bez čelovky směrem vzhůru.Konečně vychází sluníčku a na pár minut krásně nasvěcuje okolní krajinu, celou do oranžova. Co nás ale štve je velký osamocený mrak, který si jako na potvoru trůní na vrcholu sopky.
Stoupáme po hřebeni a můžeme při tom sledovat inverzi zahalující krajinu pod námi.Výstup je dost nepříjemný, fouká hodně silný vítr. Náš první cíl, nepojmenovaný nejvyšší kopec na hřebeni (3 670m), nás přitahuje jako magnet.....
Najednou je kolem nás mlha a není vidět na krok, tak se rozhodujeme vylízt ten noname kopec a pak se vrátit zpátky.

Osudový okamžik se stal na jeho vrcholu, kdy se obloha trhá a my se rozhodujeme pokračovat dál....po klesnutí do menšího sedla a dalšího stoupání se dostáváme už k hlavnímu vrcholku, do výšky 3 760 metrů...Výška už je cítit v hlavě. Dělá se azůro a nám poprvé dneska není zima. Povalujeme se a koukáme do té šílené "nížiny" pod námi...Skalní ostroh musíme obejít, takže trochu klesáme. Dostáváme na ten strašně prudký, totální suťák. Nic pěkného. Suť končí kilometr pod námi, tak by se nám to po zadku sjíždět nechtělo...Ani se nedivíme tomu týpkovi ze včera, že to otočil, jestli to šel od spoda.
Během chvilky se zase šeredně zatahuje a začíná padat něco mezi sněhem a kroupami. Analyzujeme situaci a rozhodujeme se to otočit i když se nám vůbec nechce, jsme jen 157 metrů pod vrcholem.
Mažeme v hodně ostrým tempu dolů...Po seběhnutí hřebenu, zjišťujeme, že nalezení stanu nebude tak jednoduché. Sice jsme ho celý den viděli a krajina se zdála hodně přehledná. Najednou v mlze zjišťujeme, že jsou zde desítky údoliček a hřebínků, podobných si jako vejce vejci..
Docela na sebe nadávám, že s GPS odměřuju každý kopeček, ale pozici stanu si neuložím. Pár minut tu zmateně pobíháme jak srnky na poli a zrovna, když jsme na malém kopečku se na pár vteřin mlha zvedá a my ho vidíme dvěstě metrů od nás. Hurá jsme zachráněni!


Vesele obcházíme stan a jsme rádi, že se ještě nemotáme v mlze. Naše radost však nemá dlouhého trvání. Jen co se rozhoupeme k tomu, že bychom mohli konečně ten stan složit, nastane z ničeho nic naprostá průtrž mračen. Kombinace věder vody a kýblů krup za ledového vichru není věru nejlepší kombinace na skládání našeho příbytku.....stojíme promočení nad tou obrovskou zmuchlanou plachtou a jinými věcmi a dumáme jak se nám to předtím všechno mohlo vejít do baťohu. Zjišťuju, že mám omrzlý prsty, s nimiž není zrovna dvakrát lehký skládat věci.....Naši letargii a beznaděj nad tou zdánlivě nezbalitelnou, vodou nasáklou hromadou, přeruší blesk, který si to šlehne jen pár desítek metrů od nás...
Tak teď už nejde jen o nějaký pitomý věci ale o holý život....Balení se najednou neuvěřitelně zrychlilo a něco jsme tam nechali tureckým lyžařům jejiž sezoná nejspíš tady začne už každým okamžikem.....
Teď nás čeká to nejhorší doběhnout k lanovce, tady se nedá kde schovat....Na cestu vyraží sprintem dva hromosvodi, pocity nepopsatelný...fakt hrůza, kdo nezažil nepochopí...Zvlášť posledních pár metrů přes malý kopeček si říká o sesmažení...tak jak to dopadne? doběhnem oba, jeden nebo nikdo? Takovéhle otázky se nám honí hlavou.......První sloup už je nadohled...Vede k němu prudší svah, normálně by to člověk scházel pomalu a opatrně, ale my ani nepřibrzďujem, kameny lítají všude okolo a jen můžeme děkovat pořádným botám, že už nemáme vymknutej kotník nebo zlomenou nohu....a jsme u něj, je tam vykutaná menší jáma tak šup do ní...čekáme až zase někde zahřmí a pak další sprint k vybydlené místnosti...Jen co se tam schováme tak to zase šlehne kousek opodál...Tady to není taky optimální úkryt..Místnost 2x2 metry, kde chybí dveře i okna. Uprostřed je obrovská hromada železných drátů a vše je to podlité vodou....zde čekáme asi 20 minut a když dlouho nic neslyšíme tak další běh dolů...Už to není tak hrozný jak předtím, ale dobře nám ještě není......Nakonec šťastní z toho, že jsme přežili dosedáme skrznaskz promočený do auta.

Ercyies Dagi (3 917m) - I.

Jsme rádi, že máme nepřátelské Develi (1 175m) za sebou a frčíme vstříci sopce Ercyies Dagi, nejvyšší to hoře Středního Turecka. Bez pár metrů skoro 4tisícový velikán, převyšující okolní vyprahlou Anatolskou pláň o tři kilometry.

Už z dálky je vidět, že je vrcholek pod sněhem, takže na sopce už zima začala.
Silnička se kroutí nahoru a my se můžeme kochat pohledy na sopečný kužel, který se tyčí stále hodně vysoko nad námi. Míjíme i nuzné příbytky místních nomádů.

Kolem kasáren přijíždíme do střediska zimních sportů Kayakevi (2 200m).

Tak odkud se vychazí na sopku. Je tu pár nevzhledných budov, ale nikde ani noha, jak po vymření. Necháváme auto na parkingu a s plnou polní stoupáme pod nepremávající lanovkou. Jen co ujdeme pár set metrů, tak se rozjíždí. to udělali určitě Turčíni naschvál :-). Cesta není moc zajímavá. Potkáváme jednoho uříceného turistu, který se pokoušel o sopku, ale vybral si na první pohled nejkratší cestu suťovoviskem, ale pro vysílení to zdal. Já mám nastudováno, že se má jít bočním hřebenem, tak uvidíme, jak to zítra půjde.

Konečně přicházíme k horní stanici lanovky, odtud stačí už jen překonat menší hang a jsme na planině, kde se nachází base camp v (2 800m).

Sopka se odtud netváří vůbec kamarádsky. Pořádná zima a vítr, nás už v 6 hodin zahání do stanu. Mimo nás tu vůbec nikdo není. Dokonalá samota a opuštěnost......Ani se nám nechce věřit, že jsme ještě ráno byli u teploučkého moře. Pavlík zjišťuje, že tak dlouho balil věci, až si zapoměl zabalit karimatku :-), tak musí ležet na krosně jinak by tu asi umrznul...Bude to ještě veselá noc.