Výstup nad Stok la (5 000m)

Vaříme jídlo na posilnění a pak se rozhoduji ještě obejít okolí, abych tu neproflákal celý den. Kousek od nás se usídlily nějaké dvě holky z Anglie, které mě oznamují, že jsem podobný nějakému slavnému americkému country singerovi :-). Ony prý už v Indii cestují dva měsíce. No je to na nich vidět, válejí se tu jak správní Punjábci v prachu a je jim to putna, že jsou jak čuňata. Moc se u nich nezdržuji a pokračuji dál. Nemám žádný cíl, tak vyrážím absolutně na lehko, bez vody i gps, jen v sandálech a triku. Jen na hůlky jsem nezapomněl. Koukám na hodinky a říkám si, že půjdu max hodku a půl a pak to otočím a půjdu nazpátek, abych se stihnul vrátit ještě za světla. Tentokrát
se na rozcestí vydávám doprava. Cesta pokračuje kolem zvětralých skal, kterým pozdní světlo dodává kouzlo. Stoupám a stoupám a už bych to měl pomalu otáčet, ale v tom uslyším nějaké zvuky a vysoko nad sebou vidím karavanu. To mě vyhecuje, tuším blízkost sedla, a ještě přidávám na tempu. Srdce buší jako hrom, ale stoupá se mě krásně, na to, že se blíží téměř pěti tisícová meta. Přicházím k prvnímu sedýlku, kde se spojují nejspíš ty dvě cesty vedoucí od našeho kempíku. Zespoda, ale karavana nepřišla. Šla nejspíš nějakou zkráťou přes hřebeny. Ještě pár metrů a jsem ve Stok La (4 900m). Absolutně jsem netušil, že sem můžu dnes dojít, protože by
výstup měl trvat 3-4 hodiny a já jsem tady za dvě. O to víc mě mrzí, že jsem nevzal tu GPS, protože kóty v místních mapách jsou spíš takové odhady. Samotné sedlo je tak trochu o ničem. Z jedné strany je výhled na Léh zakryt skalnatou a pro turistu nepřístupnou horskou korunou a na ostatní strany to taky není žádná sláva. Rozumný člověk, s ohledem na čas, by to už otáčel zpět, mě se chce ještě vylézt na kopec na druhé straně sedla, když už tady jsem. Odhadem to těch 100 výškových může být. Na vrchol už dorážím v začínajícím šeru. Jsou tu obligátní vlaječky a pěkné pohledy na zbytky ledovců ve Stok range.
Škoda jen, že už je téměř všechno ve stínu. Krásně do červena se akorát nasvěcují kopce na druhé straně údolí Indu. Na to, že jsem v pěti tisících metrech v podvečer je stále na triko, což je pro mě snad největší překvápko na téhle expedici. Skoro se nechce věřit, že tu v zimě bývá až –40 stupňů. Už se mě nechce vracet zpět do Stok la, tak klesám přímo do toho nižšího sedla. V sandálech to není žádné žůžo, ale dá se. Při sestupu vyrušuji, a poprvé vidím, bharaly, zvířátka vypadající jako něco mezi kamzíkem, ovcí a kozou. V Angličtině se jmenuje blue sheep,
modrá ovce. Koukají na mě tak trochu nevěřícně, asi si říkají co tady ten šílenec vyvádí takhle navečer. Je jich tu asi deset, prostě super zážitek na konec. Riskuji a jdu tou druhou stezkou, abych nešel zpět tou samou. Doufám, že nepovede někam jinam, to bych byl docela dost nahraný. Prvních dvě stě výškových je sešup děsným, prudkým suťákem. Kamínky nemá cenu ze sandál vysypávat. Prostě to sbíhám na fakírský způsob a jen se modlím, aby to ty boty vydržely. Pod svahem je opravdu odbočka zase do kopce, takže alternativní, v náčrtcích neuváděná, cesta pod Stok Kangri. Mě ještě čeká soutěska a pak už jsem u místa, kde jsme odpolko zjistili, že jdeme blbě. Takže já tu zjišťuji, že se vracím dobře :-). Do kempu přicházím už za tmy, brutálně dehydratovaný. Ivan už měl o mě trochu starost. V noci mě vytahuje snad největší úplněk, co jsem kdy viděl, ze stanu. Je tu světlo skoro jak ve dne.

Stok Kangri trek – Tea tent (4 103m)

Mohl bych začít se zápisem téměř stejně jako včera. Děda zase s výrazným předstihem netrpělivě přešlapuje v pátiu. Dnes se však, na rozdíl od včerejška, cítím zase v pohodě a venku je navíc klasické krásné ladáckhé počásko. Vypadá to, že další cestě do hor tentokrát nic nebrání. Necháváme nějaké věci v depositu, abychom se nemuseli tahat se zbytečnostmi. Východisko na trek leží ve vesnici Stok, která leží hodně blízko Léhu, proto je výšlap na Stok Kangri tak oblíbený. Nejspíš je to jedna z nejdostupnějších 6ti tisícovek na světě. V Choklamsaru přejiždíme přes Indus a ošklivou
binčozní pustinou stoupáme do oázního Stoku. Stavíme na foto a s respektem koukáme na toho obra, co se před námi tyčí. Je to pro nás opravdu výzva. Východisko treku je až úplně na konci vesnice. Z Léhu je to tak hodina jízdy. Jsou tu dvě restyky, ale ty se budou spíš hodit až na cestě zpět. Startovací místo má 3 620m, což je o potěšitelných 200 výš, než jsme začínali posledně v Martselangu. Našemu cíli, Stok Kangri je odtud vidět pouze ledová špice a i ta postupně mizí. Po chvíli opouštíme i poslední políčka u vesnice a kráčíme kamenitým údolím řeky. Cesta jde chvílemi po šutrech, chvíli je zařízlá ve svahu, kousek nad řekou. Trasa není tak pěkná, jak
údolím řeky Markhy, ale možná je to i tím, že už to tu máme částečně okoukaný. Pěkné jsou zvětralé skály se kterými si příroda docela vyhrála. Říčka je menší než Markha, ale i tak to na jednom místě vypadá že budeme muset brodit. Nakonec to řeší akrobatický dvoj skok přes šutr. Přicházíme k místu, kde se údolí dělí. Cesta pokračuje tím menším. Taky je tu první tea tent. Už jsme něco přes čtyři tisíce. Kousek za tea tentem je odbočka doleva, přes hřbítek zpět k tomu většímu údolí. My pokračujeme stále dál. Po chvíli míjíme další plácky na stany a za nimi je další křižovatka. Ivan velí rovně. Stále stoupáme a blížíme se k soutěsce. Před ní děláme pauzu a
Ivan pořádně kouká na GPS. Zjišťuje, že jdeme blbě! Měli jsme zahnout hned u toho tea tentu. Teď totiž stoupáme do sedla Stok la, odkud bychom přišli, kdyby jsme šli původní delší variantu treku z údolí Markha. Toto nepříjemné zjištění Ivana psychicky nalomuje. Představa, že těžce nastoupané metry s krosnou přišly v niveč se na něm nepříznivě podepisuje. Vracíme se zpět k tea tentu. Ivan říká, že by to nejraději otočil a vrátil se zpět do Stoku, což se mě moc nechce. Snad víc jak dvě hodiny poleháváme na lavicích ve stínu stanu a rozmýšlíme jak dál, aby trek neskončil úplným fiaskem. Naše myšlenkové pochody narušuje menší výprava vracející se ze
Stok Kangri. Dávám se do řeči s guidem, který je původem z Nepálu. Prý letos nejsou ani potřebný mačky na zdolání kopce. O to víc si říká o zdolání. Ptám se ho na ty „falešné“ cesty nad tea tentem a potvrzuje, že vedou do Stok la, obě dvě. Děkujeme mu za info a loučíme se, výprava spěchá dolů do Stoku. Nakonec se rozhodujeme usídlit na těch plácích nad tea tentem a počkat do zítřka. Uvidíme jak se bude Ivan cítit a podle toho budeme zítra pokračovat či ne.

Klášter Likir a Alchi

Tak dneska by měl začít trek na hlavní cíl této výpravy – místní královnu, mohutnou horu Stok Kangri (6 153m). Cítím se však stále nějak mizerně, spánek nepomohl. Jak kdyby na mě lezla nějaká viróza. Navíc je dnes úplně nejhorší počasí, co jsme zde. Obloha je napůl šedivá, šmouhovitá. Navrhuji Ivanovi, že by možná bylo lepší vyrazit do hor až zítra. Ten s tím souhlasí. Děda už přešlapuje v pátiu, tak rychle přemýšlíme nad náhradním plánem. Nakonec nás napadne vyrazit na západ od Léhu, do dvou vyhlášených klášterů Likir a Alchi. Domluvit cenu není žádný problém. Každý zdejší taxikář má
knihu odkud kam co stojí, takže stačí jen nalistovat tu správnou stránku. Dědula startuje to svoje prdítko a může se vyrazit na další ladáckhou spanilou jízdu. Dneska se můžeme v klidu koukat na cestu, narozdíl od naší první cesty, kdy jsme se tu potáceli v rozkodrcaným busíku. Přes oblast kasáren vyjíždíme zase na ten pustý, prý magnetický kopec, kde je značka, že tu auta samovolně jedou do kopce. Děda nám to prezentuje, ale nevšímám si, že by se tágo nějak hýbalo samovolně. Po chvíli přijíždíme na výhlídku na Indus a už chápeme, proč silnice objíždí tenhle úsek vnitrozemím. Řeka tu teče
pěkným kaňonem. Další „povinnou“ zastávkou je soutok Indu se Zanskarem. Splývají tu dvě, od ledovců šedivé řeky, ale Zanskar je výrazně šedivější a výrazně mohutnější. Pěkným místem po cestě je městečko Basqo s klášterem. Silnička tu prudce stoupá na skalní ostroh s výhledem. Počasí se postupně lepší. Po 45minutách jízdy se napojujeme na slepou, chorteny vroubenou, silničku ke klášteru Likir. Už z pěkné dálky je vidět obrovský Buddha, největší v celém Ladakhu, který tenhle klášter proslavil. Klášter patří do skupiny těch nejhezčích, co jsme zde viděli. Vůbec tahle architektura se sem vysloveně hodí. Hnědo šedivá horská poušť a z ní trčí kopeček, obsypaný bílými klášterními baráčky. Zelená oáza je samozřejmě hned vedle. Procházíme klášterem, ale je dost podobný těm předchozím, tak už nás to zas až tolik neba. Nejlepší je na ně koukat z dálky. Interiér stačí projít u jednoho, u dvou, i když tuhle obří sochu stojí za to vidět zblízka.
Od Likiru převážně klesáme, protože Alchi, kam máme namířeno je na druhé straně řeky. Cesta je celá rozkopaná a
všude se zvedají neskutečný oblaka prachu. V autě je nedýchatelně. Ke všemu nás co chvíli předjede nějaký jeep, který nám dá opravdu solidně nažrat. Venku za oknem jsou k vidění klasické indické obrázky. Dvacet dělníků jde vylepšovat silnici a nesou si dohromady tři lopaty a jeden krumpáč. Vidíme stovky a stovky Punjábců, ale nikdo z nich tu vzácnou lopatu nemá v ruce. Všichni jen tak posedávají nebo polehávají na krajnici a čumí po autech. To ti jejich kolegové, co jsou pod dohledem armády a kydají asfalt v pěti tisících, ty to mají o fous horší. Na jednom místě ale práci zaznamenáváme. Od pohledu místní, tibetsky vyhlížející ženy, růčo
hází kameny na silnici. Chlapy vedle nich „nečekaně“ posedávají a klasicky bezduše vejrají. Nejspíš rozjímají o životě. Přijíždíme k řece a konečně máme ty mračna prachu za sebou. Do Alchi vede taky slepá silnice a je tu i pár stánků se suvenýry a restyk. V jedné dáváme jídlo, ale nic moc. Fousatý Kašmířan to nějak muslimsky ošidil. Vlastní klášter má být snad umělecky nejcennější z celého Ladakhu, navíc jako jediný není na kopci. V průvodcích ho hodnotí superlativy, ale nás moc nezaujal. Nejstarší budova má pěkné dřevořezby, ale to je tak vše. Za tu štreku sem to nestálo. Největším
zpestřením návštěvy je zdivočelý osel, který tu prohání oslici. Musíme si dávat pozor, abychom nepřišli jako ona k úhoně :-). Cesta zpět je dlouhá. Znovu si užíváme dusivé prašné pasáže. Zjišťujeme, že Punjábci se s práci vůbec neposunuli, stále nic nedělají. Sluníčko konečně začíná svítit, tak ještě jednou stavíme u soutoku. Fotíme se s dědou na památku a domlouváme se sním na zítra. Snad už konečně do těch hor vyrazíme. Večer již klasický Léžský program.

Návrat zpět do Léhu

Není jiná možnost než se vracet stejnou cestou, přes mohutný Chang la pas, ale i tak ještě párkrát stavíme na vyhlídku, zvlášť políčka v údolích nasvícení pozdním sluníčkem vypadají kouzelně. Do Léhu přijíždíme docela utahaný a to jsme nemuseli řídit. Přece jen 300km za den po takových silnicí dá zabrat. Sice jsme návštěvu jezera stihli za den, ale měli jsme to dát radši na dva. Takhle nám tu ušel západ a východ slunce a i ty výhledové kopce okolo. No co třeba někdy příště J. To že jsou po cestě vojenský kontroly jsme věděli, ale že budou dokonce 4 checkpointy a opravdu silná vojenská přítomnost to nás překvapilo. Indové mají asi z Číňanů trošku lufta,
zvlášť když tu v roce 1962 dostali silně na zadek. V Léhu si připadáme už jak doma. Vyrážíme hledat na taxikářské plácky Lotose, že bychom mu udělali kšeft se zítřejším odvozem do vesnice Stok, odkud se vychází na horu Stok Kangri, ale jakoby se po něm slehla zem. Nakonec se tedy domlouváme s takovým starým dědou. Zítra nás vyzvedne na hotýlku. Pak už jen cesta do naší oblíbené restyky. Dávám opět opečené maso na pánvi doplněné výborným chlebíkem Chapatí, jako obvykle potřeným česnekem.

Pangong tso (4 258m)

Po 160 km konečně přijíždíme k jezeru Pangong. Už první pohledy nám vyrážejí dech. Je to tu prostě nádhera! Nejkrásnější jezero, co jsem kdy viděl. GPS nám ukazuje 4 258 metrů nad mořem, tak jsme zhruba v půlce intervalu, co se píše na netu. Nejenže je Pangong tak nádherný, navíc je to prý největší brakické jezero na světě. Je to taková dlouhatánská žížala. Na 5 kilometrů šířky je dlouhé 144km. Jen třetina tohohle přírodního zázraku patří Indii. Zbytek už je v uzurpátorské Číně. Po krátké užaslé koukačce nás náš driver odváží ještě o kus dál, ale začátek jezera obklopený fotogenickými bergami je nejhezčí. Vidíme na obzoru stejnou krajinu jako tady, ale to
už není Ladakh, alias Malý Tibet, ale ten jakože opravdový. Vracíme se trochu zpět k úžasné zakroucené oblázkové kose ohraničují takové zelené žabínkové oko uprostřed nádherných modrých vod. Myslím si že profesionální fotograf by tu dokázal strávit hodiny. My tu taky pobíháme docela dlouho. Hned u kraje jezera je vidět turistický kopec s klikatou cestou, ale to je výšlap na nějakou hodku, tak to u nás nepadá v úvahu. Ke všemu mě není nějak moc dobře. Trošku mě bolí hlava, jak nějaký záchvěv výškovky, kterou jsem naposledy lehce cítil v kempíku Lartsa. „Zlatým hřebem“ výletu je
otužilecká akce. Vrhám se jako jediný do modrých vod jezera za užaslých pohledu všech přihlíživších. Ivan je připravený s foťákem, protože počítám, že tam asi moc dlouho nevydržím. Je to tak, dávám jen pár temp a mizím zase na břeh. Kosa neuvěřitelná. Sice to byla taková řezáčovina, ale co, kdo si zaplaval v takových výškách. O skoro 430 výškových metrů jsem překonal loňský koupací rekord z bolívijské Titicaci, kde však koupání bylo výrazně příjemnější Naše cesta se rázem stává úplnou pidi akcičkou, když tu vidíme zaparkovaný náklaďák předělaný na obytný vůz s francouzskou SPZ. Tak to si Frantíci udělali úžasný výlet. Úplně to
nastartuje moji představivost, jaká to musí být krása nakopnout v Čechách auto a úplně na pohodu jet každý den jen takových 150km směr Indie neomezován nějakým krutým časovým limitem. Polední slunce sice dělá tu nejkrásnější barvu vody, zároveň nás ale krutě spalujeme, tak si jdeme na chvíli odpočinout do stanové restiky na obídek. Je tu veliký stanový kemp, ale nikde téměř ani noha. Po dvou hodinách opouštíme tohle krásné místo a vydáváme se na cestu zpět

Sjezd k Pangong tso

Sjíždíme tornátkami kamenitou, od historického ledovce rozpraskanou, krajinou do údolí, kterým naše cesta povede ještě mnoho kilometrů. Občas na nás vykoukne nějaká zasněžená špička. Chlapík nám vždy zastaví, když chceme něco pofotit, tak jsme spokojený. Jako příprava na Pangong míjíme pěkné menší ledovcové jezero s modrou vodou obklopené ladáckhými bofedály. Později je něco jako malé sedlo se spoustou praporků a pěknými výhledy na okolní hory s černými fleky od stínů poletujících beranů. Druhé jezero na naší cestě je zase úplně mléčné z ledovcové vody. Vidíme i Yaky, jak si tu
spokojeně vykračují. Po cestě je i pár vesniček s checkpointy. Úplně nakonec projíždíme sice malou, ale zajímavou pouštičkou bílého, krásně nafoukaného písku. Tak to vypadá, že sice údolí Nubra nenavštívíme, ale tady to máme v miniaturní velikosti taky. Už bychom měli být těsně před jezerem, kde by měla být odbočka na polňačku směr Marsimek la, další z řady údajně nejvyšších „motorizovaných“ sedel na světě. Ale na rozdíl od fakeovýho Khardung la, které nejspíš přeci jen nenavštívíme, by měl mít opravdu přes 5 600 metrů nad mořem. Cesta do tohoto „průsmyku“ nevede údolím jak je zvykem, ale
svahem hory. Výjezd je prý mazec. No docela škoda, že se tam nejedeme podívat :-). Ptám se tedy na něj našeho řidiče, ale ten dělá, že mu to nic neříká.

(malo)Mocný Chang la pass (5 386m)

Co chvíli míjíme vyhlášené ladackhé patníky s varovnými hláškami, takže uvádím pro srandu pár citací: no hurry, no worry – if you are married go slowly (svobodní nejspíš můžou jezdit rychle, či dovoleno se zabít) – after whisky, driving risky – don´t be gama in the land of lama, která se nám líbila asi nejvíc. Tak trochu si jen říkáme jestli zrovna všichni Punjabci mluví Anglicky :-). Jedeme klasickou Ladackhou krajinou – zeleným údolím obklopeným hnědými horami bez náznaku života. V největším městečkem údolí Sakti je nádherný klášter Thak Thok trůnící, jak jinak, na kopci. Říkáme si, že je snad ještě hezčí, než náš dosavadní favorit,
Thiksey. Nejspíš tam ani žádní turisti nejezdí, však ani my tam nemáme namířeno, což je možná škoda. Takže možná tip pro naše následovníky si tuhle zastávku domluvit. Stoupání je opravdu nekonečné, protože kvůli vojenským náklaďákům není sklon moc prudký. 2 kiláky se jede na jednu stranu, pak tornátka a 2 kiláky po úbočí hory zpět. Už hodně vysoko je nuzná vojenská stanice s nezbytnou kontrolou. Pak už prakticky končí asfalt a jsou občas trošku drsnější pasáže jak dělané pro náš offroad. Snad 100 Punjabců tu opravuje silnici. Zmrzlý tu v nelidských podmínkách a v děsným čoudu topí po kotly s
asfaltem a ručně to tu patlají po zemi. Docela masker job. Konečně přijíždíme do prvního ze čtyř silničních pěti tisícových průsmyků v Ladakhu – do „Mighty Chang la passu“. Prvním pocitem je takové menší zklamání. Průsmyk je takový sevřený mezi kopečky a prakticky z něj není nic vidět. Čekali jsme nějaké dech beroucí panorama a místo toho je jen omezený výhled na zaledněné hory na druhé straně Indu. Dále je tu malý ledoveček a přilehlý kopeček s prošláplou cestou. Tam by se asi pro ty výhledy muselo vylézt. V sandálech bez ponožek mě tu není zrovna dvakrát nejtepleji a před námi je ještě dlouhá cesta, tak se tam nevydávám i když je to
asi škoda. Samozřejmě je tu i nezbytný chorten obsypaný modlitebními praporky. Docela nás zajímá výška tohohle průsmyku protože má snad největší rozptyl v různých zdrojích. Od 5 288 do 5 500 metrů. Na patníku je napsáno 17 800 stop což by mělo být nějakých 5 422 metrů. Nám GPS ukazuje 5 386 metru a ty věříme :-). I tak se člověku skoro nechce věřit, že tak vysoko se nechá vyjet autem. Jen abych to řezáčovsky zaokrouhlil vylézám o fous víš do 5 400 metrů, ale chtělo by to ještě popolézt o těch 50-100 metrů výš na kopec

Podruhé do Karu

Ráno kvaltujeme k naší vypečené eco cestovce, na nečekanou privat tour. Jsme svědky výpadu osamoceného největšího psa v Léhu k polo groundu, ale početně několikanásobně silnější tlupa Velkého Šéfa ho za šíleného štěkotu zahání zpět do jeho rajónu u German Bakery. U cestovky naštěstí moc dlouho nečekáme a po chvíli vyjíždíme v solidním offroadu. Nakonec to není zas tak hrozný. Sice jsme si připlatili, ale jedeme jen my dva, což má taky své kouzlo. Ze začátku drandíme už nám známou trasou. Předměstí Léhu, checkpoint u Dalajlámy. Tentokrát vylízáme ven a fotíme. Má to tady fakt pěkný, hlavně ten výhled na hory. U Shey zas koukáme na to šílené chortenoviště, pak Thiksey, Stakna a po 35km jsme v tom vojenským zapadákově Karu. Tady opouštíme údolí Indu a čeká nás ostřejších 43 kilometrů do kopce početnýma serpentínama.

Indické zajímavosti přímo od zdroje

S Ivanem se bez problému nacházíme. Na obídek vyrážíme do restaurace Leh View, která je až na terase ve třetím patře, takže ještě o patro víš než naše oblíbená. Výhledy na město jsou odtud opravdu nejlepší, ale personál patří k těm vlažnějším. Po obídku jdeme na chvíli odpočívat na hotel. Navečer zase vyrážíme do města. Nejdřív jdeme do cestovky, která se ukazuje jako šméčkařská. Najednou nám tvrdí, že ti lidi, co s námi měli jet si to rozmysleli a pojedou k jezeru na motorkách. Jeví se to dost nepravděpodobně a hlavně ten zájezd teď vychází prakticky dvakrát tolik než na čem jsme se dohodli. Samozřejmě máme už od nich zařízený permity na zítra a
kdyby jsme chtěli jet s jinou cestovkou tak bychom museli zase až další den, což se nám nechce, takže si holt nakonec připlácíme a Ladakh Eco Adventure nedoporučujeme :-). Chceme dnes ještě zajednat jeep do nížiny, ale těmhle už kšeft dělat nebudeme a jdeme jinam. Není to vůbec problém a je to jen o fous dražší než kdybychom jeli busem, který jede tu štreku dva dny a musejí se platit navíc předražený kempy v Sarchu či Darche. Takže odjezd odtud bude 6. září. Po cestě na hotýlek míjíme naši známou psí bandu Velkého šefa jak se v počtu devíti kusů pohodářsky rozvaluje na hromadách s pískem a jiným bincem.
Večer si povídáme s klučinou, který už hotel prakticky vede, o Ladakhu a jak se tu lidem žije. Na místní poměry je hrozně vzdělaný, jezdil do Delhi na univerzitu. Chlubí se nám, že jejich rodina otevřela hotel jako druhá v Ladakhu, asi jen dva roky po Old Ladakh house, takže jsme zde spali ve dvou hotelech s nejdelší tradicí. Konečně nám objasňuje, proč nám tu nefungují mobily. V Kashmiru, oproti zbytku Indie, funguje nějaká jiná síť, která s největší pravděpodobností nepodporuje roaming. Ptáme se ho jestli byl někdy v Číně, když ji má hned za rohem. Samozřejmě nebyl a vlastně by ani nemohl i
kdyby chtěl. Nemá pas a prakticky ani šanci ho získat. Prý je na to potřeba tolik lejster, že ho reálně vlastní jen ty nejbohatší a členové nejvyšších kast. Takže, když člověk potká Inda v zahraničí, tak to rozhodně nebude nějaký looser. Docela nás překvapuje, když nám říká, že v Indii není něco jako občanka. Prý každý při narození dostane něco jako u nás rodný list a to je vše. Když ho ztratí, tak vlastně oficiálně neexistuje. Sociální systém tu též žádný není, každý se holt musí o sebe postarat, tak jak nejlíp umí. Schvaluje nám naši zítřejší návštěvu jezera Pangong, prý je
to nejkrásnější jezero v Ladakhu a podle něj i na světě. Váže se k němu zajímavost, kterou prý téměř nikdo neví. V takovém území nikoho, hluboko v horách na hranicích, má být postaven velikánský hotel dostupný jen vrtulníky, kde se schází na jednání vládní činitelé Indie a Číny. Tak tam se asi nedostaneme :-). Ptáme se ho i na ladackhého krále. Prý jeho rodina stále žije v normálním vesnickým stavení v městečku Stok. Okázalost je dávno pryč. Také nás zajímá jak je to s tou vyhlášenou, krutou zimou. V Léhu je to prý naprosto v pohodě. Sice je velký mráz, ale sluníčko svítí, tak to není tak hrozný, dle jeho slov jen na svetr :-). Nakonec od něj dostanu modlitební praporky, čehož si vážím, budou zdobit můj pokojík. Byl to příjemný a zajímavý rozhovor.

Výstup na Léh peak (4 142m)

Severním směrem je pěkná pustina, tak sem tam chci vydat na průzkum s tím, že bych případně vylezl na nějaký přilehlý kopec. Stupa je totiž jen na rozsoše o dost vyššího hřebene, který mě docela láká. Nerad bych tu zbůhdarma proflinkal zbytek dne. Ivanovi se moc nechce, myslí to s tím odpočinkem opravdu vážně. Tak vyrážím sám, s tím, že se setkáme v centru, či na hotelu. Jdu pustinou tak trochu kerleš než se napojím na cestu vedoucí do skalního kuloáru. Z kamenné pouště tu rostou sem tam pěkné žluté kytky. Z čeho tu žijí je tak trochu záhadou. Cesta vede až ke skalní stěně, kde se ztrácí, což mě moc netěší. Lámu si hlavu do zadu, koukám na hřeben a
přemýšlím jakou cestou se vydám. Zatím mě totiž moc otáčecí nálada nechytá. Vybírám si nakonec žlab vedoucí až úplně nahoru. Relativně příjemné úseky střídají nepříjemné pasáže se zvětralou skálou a spoustou sutě. Tak trochu si říkám, že mě zase otrnulo. Před pár dny, při výstupu na Zubatý peak, jsem si sám sobě domlouval, že už takový cesty dávat nebudu a přesně takovou se zase šplhám :-). Výstup je navíc o dost delší, než se zdál ze spodu. Čím jsem víš, tím víc doufám, že tam bude nějaká schůdnější cesta zpět dolů. Tudy se už tedy vracet opravdu nechci. Konečně jsem na hřebenu. Má radost nezná mezí, protože je tu vyšláplá pohodová pasácká stezka vedoucí až na
nejvyšší vrcholek hřebene. Navíc je vidět i sestupová stezka, která celý hřeben obchazí. Musím se přiznat, že mě spadnul kámen ze srdce. Mám odtud pěkný výhled na mega vyprahlé Ladáckhé pohoří a i na trekovou cestu vedoucí přes Lasermo la (5 150m) do Hundaru v údolí Nubry. Teď už si naprosto v klídku kráčím po hřebínku na vrchol, kde mě vítají třepotající se praporky. Těsně před ním je i mále ohrada ze šutrů, asi případné místo na schování před nepřízní počasí. Vrchol má nečekaně přes čtyři tisíce, přesně 4 142 metrů. Výhled na Léh schoulený přes 600 metrů pode mnou je pěkný a hlavně docela neznámý. Tohle nechodí každý a
přitom je zrovna tohle perfektní aklimatizační túrka. Škoda jen, že je ještě slunce tak vysoko. Západovka i východovka by tu byla úžasná. Po nabažení se pohledy, klesám trošku prudčeji do malého sedýlka a odtud údolíčkem, podél hřebenu, do docela idylického zeleného údolí. Napojuji se do něj téměř u jeho ústí do hlavního, vedoucího až do Léhu. Po širší prašné cestě se vracím zpět do města. Míjím obligátní chorteny i nějakou napůl zhroucenou zvláštní stavbu. Ptám se procházející babky co to je, ale jen kroutí hlavou, tak to pro mě zůstává tajemstvím. Přicházím na místo, odkud je vidět celá má výstupová trase a nevypadá vůbec pěkně :-).

Léh - Shanti Stupa (3 657m)

Ráno se stěhujeme z našeho honosného pokoje do malé prašné cimry. Cena 200 Rupií (100Kč) za pokoj mluví za vše. Ale co, na přespání to stačí. Dnes je zase krásný den – sluníčko svítí jen pár beránků křižuje oblohu. Beze spěchu vyrážíme do města. Na snídani jdeme zase do naší vyhlídkové restiky, kde si dáváme American breakfast. Pak už obcházíme cestovky ohledně výletu k jezeru Pangong. V jedné, údajně eco, mají napsáno, že další dva lidi shánějí společníky na zítra do jeepu, tak jsme docela rádi, že to nebude tak drahý a upisujeme se jim tam, aby mohli vyřídit permit, který ještě extra platíme. Pak už vyrážíme na západní periferii Changspa, kde je na malém
kopečku slavná stupa postavená Japonci.
Zjišťujeme, že Changspa je docela rozsáhlá část města se spoustou suvenýrových obchůdků a možností levného ubytování. Bydlí zde i většina turistů. Nám se však zdá, že v centru je to lepší, prostě je tam člověk blíž k dění. Potkáváme zde Izraelce se kterým jsme se viděli v Chuckskirmu. Prý se tam jeho zdravotní stav zhoršoval, tak byl rád, že sešel v pořádku dolů. Ke stupě vede docela dlouhatánské schodiště se 157 schody, takže to vypadá, že i odpočinkový den bude trošku sportovnější :-). Těsně pod stupou je ještě chrám a nějaká novostavba, která narušuje
harmonii tohoto místa. Z druhé strany i sem vede asfaltka, což pro nás není zas až tak nečekaný. Samotná stupa je moc pěkná a i výhledy od ní stojí zato. Z druhé strany vidíme zelené údolí nad Léhem jak se vlní do dálek. Severnímu obzoru dominuje skoro 6ti tisícová hora Nanga Sago. Ale ani taková výška není důvodem, aby z naší strany na ní byl krapet sněhu. Sněžná čára je tu opravdu extrémně vysoko. Jsou tu i nějací Punjábci na výletě a chtějí se semnou fotit. Nasazují mě jakousi čepici a hromadně se cvakají. Připadám si jak nějaký zvířátko a tak alespoň trochu vidím jak
se musí cítit místní, když je turisti pořád cvakají.
Jdeme se podívat i do templu, kde je taková ponurá atmosféra, ale oltářík je docela honosný. Přes malé sedýlko přelézáme na vedlejší kopeček, jak jinak než s modlitebními praporky, odkud je pěkný výhled na stupu a kopce za ní. Hlavní výhodou je, že tu nikdo není, tak se člověk může v klidu kochat pohledy a rozjímat. Tady se to opravdu pěkně relaxuje.