sobota 18. října 2008

Zima je tu....

Předpověď počasí na víkend se jeví víc než příjemně na tuhle dobu, tak co takhle vyrazit v sobotu do Krkonoš. Domlouvám se tak trochu nerozvážně s Kiwim se kterým se turistika v Krkonoších vždy promění v boj s rozběsněnými živly.
Sobotní ráno je jak ze žurnálu, tak o to víc jsme natěšený ne horskou procházku. Tak trochu nás, za Novou Pakou, zaskočí první výhled na Krkonoše. Co tam dělají ty mraky? Optimismus nás však nepřechází, to se přeci rozpustí :-)
Po desáté hodině přijíždíme do Špindlerova Mlýna (710m) na poloprázdné parkoviště.
Vyrážíme po zelené Dlouhým dolem na Výrovku. Tuhle cestu v oblibě moc nemám, ale chceme dnes vystoupat na Luční a Studniční horu, tak je to tudy nejkratší. Už při výstupu na kopec na Špindlem se člověk pěkně zahřeje. Následující etapa přes Svatý Petr je naopak taková odpočinková. Naše teorie o tom, že se mraky rozpustí se ukazují jako liché, počasí se spíš horší :-(. Taky mě překvapuje sněžná pokrývka na vrcholcích. To že byl před 3týdny v Tatrách od 1 650 metrů sníh mě udivilo míň než břečka tady od 1 200 metrů výš.
Po 6,5km na rozcestí u chaty Výrovky (1 356m)
jsme už v úplně zimní krajině. Po asfaltce stoupáme do Modrého sedla (1 509m), což je nejvyšší legální místo, kam se nechá u nás vyjet na kole. Padá děsná mlha, že není vidět na krok, tak náš původní plán o zdolání druhé a třetí nejvyšší české hory opouštíme a klesáme na Luční boudu (1 410m), kde je neuvěřitelný nábuch. Jako kdyby se sem slezli všichni lidi z celých Krkonoš. Dávám si zde jako tradičně výborný borůvkový koláč a k tomu pivko, což je vskutku gurmánská kombinace. Mlha se trochu zvedá, tak Kiwi rozvíjí myšlenku, že čím víc piv tu dáme tím lepší počasí se venku udělá. Nakonec
nám ale stačí jen to jedno. Zpět se vracíme údolím Bílého Labe, jehož horní část je docela nepříjemná kvůli břečce na kamenech. Časem se počasí opravdu trochu lepší, takže ta myšlenka s nasáváním na Luční vlastně nebyla zas až tak špatná. Dole u pěkných vodopádu je už konečně i to babí léto se sluníčkem. Poslední zastávku děláme u pěkné přehrady pod Špindlem. Celkově to byla taková lehčí túra: 20km a 800 metrů kopcových. Škoda, že to počasí nepřálo a bylo to spíš o sportu než o výhledech



pátek 26. září 2008

Vysoké Tatry a Slovenský Ráj

Úspěšně jsem přežil prvních pět pracovních dnů po cestě kolem světa a hned co mě padla jsem vyrazil spolu s Fergym směr Ruzyň. Je to příjemná změna místo na noční vlak mířit na letiště. Je to sice paradox, ale letenka přišla na polovic co by stál vlak. Takže trochu reklamy, ať žije Sky Europe :-)). Na letišti odchytáváme ještě starého pardála Kiwiho a může se razit. Sice trochu se zpožděním, ale i tak budeme v Košicích výrazně dřív než vláčkem. Let je naprosto v pohodě až na tvrdý dopad vedený kapitánem Svačinou. Cesta nad Slovenskem je tak trochu jak nad brazilským pralesem, světýlek opravdu pomálu. V horách asi moc lidí nežije
Na letišti nás už očekává poslední do party, Ivan, který nás odváží k nim domů, kde nás čeká skvělé pohoštění prokládané hruškovicí a pivkami. Vše sleduje pěkný 50kg zlatý retriever o velikosti malého lva :-) Paní Puškášová vysvětlila jeho extrémní velikost tím, že že rád papká, takže alespoň vím jak jednou dopadnu :-). Sedíme a vykládáme až do půlnoci, což je docela dlouho nato, že zítra po páté chceme vstávat. Ivan říká, že máme velké štěstí, že tu bylo teď 14dní naprosto hnusně. Tak jsme to trefili i když to byla pěkná ruleta, když jsme letenky kupovali už v květnu. Ráno po snídani vyražíme směr Poprad. Po dálnici míříme do Prešova a po pravici máme dost zalesněné Slánské vrchy. I za Prešovem jsou občas kousky dálnice a další se budou otevírat. Poprve jedu skoro 5km tunelem Branisko (4 975m), který je přeci jen o fous delší než náš Valík :-). Dál už jsou známe pohledy, na Spišský hrad, Levoča. Na benzínové pumpě se snažím platit desetníky a pán na mě kouká trošku nechápavě, už nějaký rok neplatí. Od Popradu do Smokovce je takzvaná bilboard silnice, která nemá snad jinde na světě obdobu.
Co pár metrů bilboard. Na jednom je i pěkná panda, jak stvořená pro Vláďu Vereše, jak tvrdí Fergy. Východisko k Zelenému plesu je až za Tatranskou lomnicí v Bielé vodě (910m). Odtud svištíme pohodovou lesní stezkou mírně do kopce. Mělo by to být ke třem hodinám, ale u chaty u Zeleného plesa (1 551m) jsme něco po dvou hodinách a to nám přijde, že nijak nechvátáme. Lidí je tu tedy požehnaně i když Ivan říká, že jich je tu málo. Každopádně je to moc krásné místo. Zelené pleso je obklopené pocukrovanými horami. Dnes působí Tatry opravdu nejvelehorštěji co sem je kdy viděl. Dáváme sváču a kocháme se opravdu pěknými pohledy. Počásko přeje i když se zdá, že se sem dokulí černé mraky. Vydáváme se dál na cestu na hlavní cíl výpravy na Jahněčí štít (2 230m), což je nejvýchodnější štít Vysokých Tater. Za chvíli musíme navlíkat, kvuli sněhu, návleky a to jsme teprve v 1 650 metrech. Letos je tu sníh o měsíc dřív než je obvyklé, tak jsme zvědavý zda ten kopec vůbec dáme, když nás ani nenapadlo vzít sebou mačky. Respektive i kdyby nás to napadlo, tak by jsme je stejně nebrali, protože jsme neodbavovali bágly.
Míjíme pěkné pleso a stále stoupáme směr sedlo jménem Kolový priechod (2 118m). Po cestě míjíme pár spadlých malých lavinek. A už jsme tu, pod stěnou, která vypadá docela hrozivě, viz foto. Prudká zasněžená a zledovatělá. Fergy a Ivan to balí, mě se taky moc nechce, ale když vidím kolik lidí pokračuje dál, tak taky mířím směr sedlo. Je to dost velký hnus a bez maček opravdu riziko. Pár ženských, co se nechaly překecat vypadají ve stěně opravdu nešťastně a ani mě není vůbec OK. Stačí jedna malá chyba či uklouznutí a člověk je ve statistice tatranských mrtvolek.
Konečně jsem v sedle, kde se tísní už asi 15 lidí. Další cesta je prý ještě víc rizikovější, tak o ní už vůbec nepřemýšlím a frčím hned zase zpět dolů, protože přes mlhu není stejně nic vidět. Sestup je samozřejmě o dost hnusnější. Potkávám jeden pár a slečna nemá daleko k tom, aby se nerozbrečela. Míjím Kiwiho, který též stoupá nahoru. Je klasicky zarputilý :-) tak počítám, že se pokusí i o vrchol. Každopádně si říkám, že by bylo fajnpřežit cestu kolem světa a zabít se v tatrách. Konečně to mám za sebou. Potkávám tu nějakýho chlapíka s asi dvanáctiletou dcerou. Ptá se mě na cestu a i když mu tu líčím, tak tam sní
stejně pokračuje. Tak to bych si asi neriskl. Chvátám dolů, protože na malé vyhlídce vidím Ivana s Fergym, kteří se dnes rozhodli opravdu dobře. Přemýšlíme zda budeme čekat i na Kiwiho, který sem dorazí kdoví kdy. Rozhodujeem se, že ještě vyrazíme směr Svišťovka, tak ho necháváme svému osudu a frčíme dolů. Po cestě se zase lepší počasí, takže trochu lituju, že jsem tak riskoval a viděl prd a teď tam jsou výhledy. Ivan nás po chvíli opouští, chce si v klidu pofotit okolí, takže jsme se docela pěkně roztrhali. Cesta na Svišťovku je docela dlouho v pohodě, sníh je tu výš, ale pak je to taky docela klouzačka. Při výstupu jsou pěkné výhledy na Belianské Tatry. V sedle potkáváme Lešky v teniskách, což se
mě nezdá jako úplně v pohodě obuv na terén co tu je. Hrozně to fučí, tak se na vrcholu (2 038m) nezdržujeme moc dlouho. Každopádně jsme rádi, že jsme dneska dali dvakrát dva tisíce. Cesta dolů je docela veselá. Pár úseku je lepší skoro sjet po zadku. Po páté jsme na chatě docela ušlí. Přeci jen to bylo asi 22km a 1700metrů do kopce a 1060dolů. Ceny jsou tu mastné, takže v peněžence je tŕochu průvan: Smažák 195Sk, 2xpivko á55Sk a buchty na pare za 110Sk, které byly nejlepší. Samotné ubytko je za 450Sk. Kiwi nezklamal a opravdu se pokusil o berg, ale též to musel otočit. Pokoj je přetopený, takže to vysvětluje obrovské hromady dříví kolem chaty. Domlouváme se na budíček v 6 hodin, ale Fergy jak už je zvykem po půl 6 šustí igelitkama a vůbec dělá vše proto, abychom již vstali. Já jako ranní ptáče stím problém nemám, ale Kiwi má wostře zalepený oči a netváří se vůbec nadšený. Ráno nás vítá, krásným azůrem, dnešek bude ještě hezčí než včerejšek. Štíty dostávají krásnou barvu od růžové po oranžovou. Sestup (640m) je též v pohodě, za dvě hodiny jsme
zpět u auta. Čeká nás krátký přesun do Slovenského Ráje. Míjíme Podlesok a parkujeme až pár km za ním u Píly (581m). Zde je nástup do doliny Striedné Piecky. Vody tu není mnoho, ale i tak je procházka dolinou moc pěkná. Je tu jeden z největších žebříků ve Slovenském Ráji a taky dlouhé pasáže na horizontálních lávkách. Musím říci, že tahle dolina se mě líbí asi nejvíc z těch co jsem tu zatím prochodil. Kiwiho stále tlačí malé boty, tak trochu zaostává, takže na něj na křižovatkách čekáme a když přichází jen v těsném závěsu, tak ho podezíráme z toho, že ho prohnal Ursus. Jdeme asi hodinu po Glacké stezce, která vrcholí v 1 030 metrech nad mořem. Míříme k dolině Velký Sokol, kterou jsem sice už jednou šel, ale tentokrát jí budeme klesat i když by se to ofiko nemělo. V Ráji byly nedávno povodně, které měli většinu roklin vyčistit od spadaného dřeva, ale zrovna Velký Sokol je úplně zasypaný kládami, takže postup je docela náročný. Taky je tu o dost více vody, tak to na pár místech komentuji, že by tady Leškovi určitě nateklo do tenisek. Škodolibost se nevyplácí a ja na jednom místě ukouznu na kládě a zřítím se do túně až po kolena. Naštěstí mě do bot téměř nenateklo, ale mám pěkně otřísklou holeň. Dál již pokračuji s ještě víc stáhlým zadkem. Fergyho zase málem zavalí obrovský šutr, tak je taky trošku zboulovaný. Při cestě zpět k autu ještě slyšíme divné zvuky z lesa, tak to tipujeme na mručení Ursuse :-). Do Košic jedeme zkráťou, zadem přes Rožňavu a podél Slovenského Krasu, všechno známe projeté trasy popsané už dříve. Jedeme rovnou na letiště a v 10 večer jsme zpátky v Praze. Osvědčená kombinace dvou národních parků zase vyšla.

úterý 16. září 2008

Den 205, Jičín

Dnešní jubilejní 20.let v tomto roce, z Dublinu do Prahy, proběhnul naprosto v pořádku, takže vás už můžu všechny pozdravit z "tepla" domova. Všechno bohužel jednou končí, takže i cesta skoro kolem světa je už za mnou. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mě na cestě doprovázeli:

Jan „Merlin“ Miklín (77dnů)
Naděnka Zelená (66dnů)
Dan „Fergy“ Grund (40dnů)
Ivan Puškáš a Lukáš „The Snake“ Hádek (17dnů)
Mamka a táta (12dnů)
Roman „Kiwi“ Šinágl (10dnů)

sobota 6. září 2008

Den 195, Cashel a Cahir

Jdu se ještě optat taxikáře na správnou cestu z města, protože zrovna naše výpadovka musí být na opačné straně. Dostávám podrobný výklad a popis opravdu přesně sedí, takže na naši N76 se dostáváme bez problému. Do Cashelu jedeme takovýma vesnickýma zkráťama a zelené louky nasvícené sluníčkem jsou opravdu moc pěkné. Dominantou Cashelu je hrad ze 12. století Rock of Cashel, kam máme namířeno. Kdysi zde vládli keltští králové, takže se ani nedivím že už první pohled na hrad je dost dobrý. Cashel je relativně malé městečko, tak najít parking není problém. V recepci kupujeme takzvanou Heritage Card za 21E. S ní už je pak volný vstup do veliké řady
památek po celém Irsku. Vstup do hradu by byl jinak 5,3E, takže se nám hned ¼ karty zaplatila. Na irský poměry je hrad docela dobře zachovalý, ale střechu samozřejmě nemá. Sluníčko svítí jak o život, tak o to víc je prohlídka hradu a blízkého okolí příjemná. Okolo jsou jak jinak zelené louky a na obzoru kopečky. Po cestě zpět k autu míjíme ještě muzeum války o nezávislost v pěkném baráčku s doškovou střechou. Dneska nás čeká ještě poslední etapa a to krátký přejezd do města Cahir, kde je též hrad. V Cahiru si tak trošku připadám jak irský cvrček, protože městem několikrát projíždíme a na všech výpadovkách hledáme B&B, ale kde nic tu nic. Nakonec bereme
za povděk hotýlkem přímo na náměstí, tentokrát „jen“ za 30E. Hotýlek je tak trochu stylizován do starých časů, takže vypadá tak trošku jako blešoun. Tak trochu nám chybí stolek, takže sváčovečeře je improvizována na kufru. Nečekaně tak zažívám ukrajinský večer i s rodiči i když v trošku kulturnější podobě než s Fergym v Gruzii. Večer ještě obcházíme nasvícené město, zvlášť hradu to takhle moc sluší. Pak už zaleháváme stahaný kupou dnešních zážitků.



Den 195, Kilkenny

Stále po okreskách směřujeme do města Kilkenny. Postupem času za sebou necháváme kopcovité pohoří Wicklowských hor a před městečkem Carlow máme první neplánovanou zastávku. V poli kousek od silnice je totiž Brownshill Portal Tomb, což je veliký dolmen. Největší kámen má prý 150 tun čímž je nejtěžší svého druhu v Evropě. Takže je skoro záhadou jak to sem před 5tisíci lety dovlekli. Dolmen je opravdu obrovský a těch pár set metrů chůze podél pole se vyplatilo. Za Carlowem houstne provoz a hlavními viníky jsou desítky aut s vlajkami. Fandové vyrazili na nějaký mač. Lehce
si zajíždíme do Gowranu, protože je zde pěkný kostelíko hrádek ze 13. století. Asi se hraje nějaké play off, protože je město vyšperkováno vlajkami. Kostelík je klasický irský, takže napůl ruina, ale své kouzlo má o to větší. Přijíždíme do Kilkenny a jako první nás vítá docela pěkný hrad. Centrum je ucpaný a obrovské parkovišti u řeky též. Takže je před ním fronta a čeká se než někdo vyjede. První irský poznatek několikrát později potvrzený: na silnicích je provoz relativně nízký ale v jakémkoliv městě je vždy nábuch téměř v jakoukoliv dobu. Jsou to prostě cvrčkové, kteří jedou autem snad i jen dvě stě metrů. Taky je tu
neuvěřitelný pocit tlusťochů. Miliony značek a výstrah. Sice jsem nikdy nebyl v USA, ale takhle nějak si to tam představuji.
Konečně se nám podaří zaparkovat, tak vyrážíme na prohlídku prý nejvíc středověkého města v Irska. V centru jsou dvě pěkné uličky, kde nejvíc pulzuje život. Všude jsou vlajky a v každém druhém obchodě prodávají suvenýry místního slavného klubu Kilkenny Cats – přeborníka v nám trošku vzdáleného sportu hurling, který se hraje asi jen tady. Pro extra zvídavé čtenáře víc o hurlingu zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Hurling. Pro míň zvídavé je to něco mezi holomajznou, fotbalem a
baseballem J. Přicházíme k místní katedrále u který je též obraná věž vypadající jak komín od fabriky. Na „komín“ se může vylézt, ale je furt šedivo, tak mě to tam ani neláká. V katedrále se chystá svatba, tak je tam zákaz vstupu, ale nahlídnout se dovnitř nechá. Znovu přes centrum razíme k hradu. Vylézá sluníčko, hurá. Největším šokem dne je, když člověk projde bránou hradu. Otevře se pohled do obrovského parku, což je dost nečekaný. Jen co vylezlo sluníčko, všichni místní pudingové vylezli piknikovat a posedávají na ještě dost mokrý trávě. Ale docela je začínám chápat, nejen že si sluníčko náležitě užívají, ale i to, že se pořád baví o počasí. Mění se opravdu z hodiny na hodinu. Na zpáteční cestě k autu se mě ještě podaří vyfotit nejen maskota hurling teamu, ale i pěkné Irky, což je tady dost nadlidský výkon.










Den 195, Opatství Glendalough a NP Wicklow

Ráno je naproti večeru dost pesimistický. Poprchává a větvě stromů se houpají jak v nějakým hororu. Náladu nám zvedá první irská snídaně obsahující párečky, vajíčko, opečenou slaninu a jiné extra kalorické pochutiny. Poté už vyjíždíme směr tajemné opatství Glendalouhg, založené svatým Kevinem už někdy v 6 století. Opatství leží na kraji desetikilometrového údolí, kdysi vymodelovaném ledovcem, v malebném národním parku Wicklow. Na parkovišti ještě téměř nikdo není a ani se kupodivu nevybírá. Stále poprchává, tak se balím komplet do Goreho oblečku. Rodiče tak vybavený nejsou, tak musí vzít za povděk deštníky.
Přes mostek přecházíme dravou říčku dočerna zabarvenou od rašeliny a už v dáli vidíme 33 metru vysokou obranou věž a kostelíček. Je tu celý soubor kamenných staveb obklopený hřbitovem s různě vyvrácenými náhrobními kameny. Sychravá atmosféra sem úplně patří a snad je to i lepší než kdyby svítilo sluníčko. Parádní místečko, kde by se za soumraku klidně mohli točit filmy se zombíky. Kolem menšího (Lower lake) jezera pokračujeme k většímu (Upper lake), kde je i centrála národního parku. Úplně krásně je vidět jak tu ledovec řádil. Stěny údolí jsou pěkně obroušeny a trošku to tu vypadá jak kdyby se zaplavil Labský důl v Krkonoších. Je tu i menší vodopád Poulnass opodál ve stráni a rozvaliny dalšího kostelíka jménem Reefert church. Původně jsem chtěl pokračovat až na úplný konec jezera, kde má být opuštěná hornická vesnička. Ale je málo času a taky je na cedulích napsáno, že přístupová cesta do vesnice je zatopená, tak se místo túrky pozvolně vracíme zpět k autu.











pátek 5. září 2008

Den 194, Vodopád Powerscourt

Terminál je takový zašlý, jak někdy ze sedmdesátých let. Půjčovny aut jsou až u parkingů. Každá tam má takovou boudu a náš Budget je hned první. Sice mám na papíře z webu finální cenu, ale tátu ještě zlanaří na nějaký special pojištění, tak se to výrazně prodražuje. Dostáváme alespoň mapu Irska. Jsem zvědavý jestli se podle mapy s měřítkem 1: 670 000 nechá jet. Místo Corsy dostáváme Nisana Micru, což je oproti Loganovi z Maroka jen takový šprček, ale daří se nám do něj i tak naskládat. A teď hurá na levou stranu. Silnice se z letiště motá přes kruháče, než konečně najedeme na dálnici M50, což je velký okruh města. Jsou tu cedule na nějaký mýto, ale boudy jsou opuštěný, tak to ani moc neřešíme. V tuto chvíli ještě netušíme, že se začíná rozvíjet zajímavý příběh. Objíždíme skoro celý Dublin než na exitu 14 opustíme dálnici. Bohužel tu není žádné pořádné další značení, tak jsme hned zkraje ztracení. Ptám se na cestu nějakého typose a on je to Čech. Tak to je docela dobrá náhodička. Radí naštěstí dobře a my nabíráme konečně dobrý směr. Muselo tu opravdu děsně pršet, protože je občas i zatopená silnice, takže takové krosy jak v Jižní Americe, ale místo busu s metr vysokým podvozkem tu plaveme v Mikře. Občas si to tu také voda zkrátila přes silnici a jsou tu zbytky nového koryta – šutry a písek. No hlavně, že neprší teď. První plánovanou zastávkou jsou zahrady Powerscourt. Přijíždíme už v čase zavíračky, tak se ani nemusíme rozmýšlet jestli nám vstup do zahrad stojí za 8E na osobu. Každopádně to vypadá, že Irsko nebude patřit k levným zemím na mé cestě.
Pokračujeme dál k nejvyššímu vodopádu celého Irska – 121 metru vysokému Powerscourt waterfallu. Samozřejmě, že silnička po které jedeme není na mapě, ta totiž končí druhou třídou. Kopcovitým terénem Wicklowských hor se dostáváme k bráně do panství, kde by snad měl být vodopád. Vstupné je 5E/ osoba, ale už je pozdě tak chlapík vybírá jen za dvě osoby. Vodopád je opravdu krásný, takový malý Krimml. Voda duní a na všechny strany odlítá vodní tříšť. Skoro se nechce věřit, že v zemi s pověstí placky je takové dílo přírody. Okolo navíc rostou krásné vzrostlé stromy. Prostě hodně pěkné místo hned zkraje výpravy. Navíc oproti fotkám co jsem viděl na netu teče vodopádem snad dvakrát tolik vody než normálně. Od vodopádů pokračujeme nějakou zkráťou u níž už vůbec nepřekvapuje, že není na mapě. Zatím nevíme jak je to tady s hustotou možného ubytka a jelikož se blíží večer zastavujeme hned u prvního B&B na které narazíme. Je to pěkný baráček, ale na úplné samotě. Ubytování rozhodně není žádný švábík, ale cena 35E na osobu raketově katapultuje Irsko na nejdražší ubytko za celou letošní cestu. Péšo jdeme ještě okouknout okolí. Všude rostou ostružiny, takže opravdu vítaná svačinka na večer. Baráky v okolí moc krásy nepobraly, ale zahrady okolo jsou většinou moc pěkný a hlavně dost rozsáhlý. Rozhodně bych zde trávu sekat nechtěl. Po cestě náhodně nacházíme zarostlý pamětní kámen na nějakého generála, tak nás po chvíli překvapuje, že k němu dokonce navigují značky na silnici. Přicházíme až do Roundwoodu, což je vesnice význačná jen tím, že je prý nejvýše položená v Irsku. Její výška 238 metrů nad mořem nás však neomračuje :-)). Hledaná hospoda má být až na druhý straně vesnice, tak tam nakonec ani nedojdeme. První den dopadl docela dobře, nespadla ani kapka :-)

Den 194, Cesta do Dublinu

Den, kdy mě čeká odjezd na poslední etapu CsKS nezačíná vůbec odpočinkově. Nejdřív rozlučkové čtvrteční pivka a pak vysedávání do časných ranních hodin a ladění itineráře, tak trochu na poslední chvíli. Po krátkém spánku můžu venku sledovat poprchávání, což se jeví jako dobrá příprava na vyhlášené irské počásko.
Cesta z Jičína na Ruzyň utekla docela rychle. Na letišti má pečlivý pán u rentgenu trošku výhrady k mému batůžku a vyhazuje mě pěnu na holení, nově koupenou, a cestovatelský sprcháč, který se mnou letos projel lán světa. Nakonec chudák končí v koši v Praze místo v basůře někde za oceánem. Tak trochu jsem zapomněl, že jako slavný Mac Guyver bych z toho mohl stvořit nějaký ďábelský tikající strojek.
Ve 14:25 máme odlet do zhruba 1 500km vzdáleného Dublinu a čas se zhruba daří dodržet. Oproti nekonečnému návratu z Jižní Americe nás čekají v letadle jen pohodové 2,5 hodinky. Jsme šťastlivci, sedíme u exitu, takže máme skoro business klas. Chvíli přemýšlím, že bych si vytáhl i foťák, ale vidina letu přes Německo a Benelux nedává moc naděje na nějakou zajímavou krajinou pod námi. Nakonec je pod námi stejně deka šedivých mraků, tak je to vyřešený. S ČSA letím už letos poněkolikáté, tak vím, že je v nabídce i vychlazený Gambrinus, což je vždy dobrá volba na následující lehkou chrupku. Přistání je letos už trochu klasické. Dlouhý průlet mraky, kde není vidět skoro na konec křídla. Nakonec se přeci jen Irsko pod námi ukáže. Pole, zelený louky a všude obrovské kaluže. Jako kdyby tu před nedávnem byla potopa. No to se tedy máme na co těšit. Ještě míjíme nějaký hrádek a už si to rázujeme po ranveji.

úterý 2. září 2008

Zase doma......

Tak už je to tady, Jižní Amerika je za námi...přežili jsme ve zdraví, kupodivu :-)...........Cesta zpět byla nekonečná. V neděli ve 03:20 ráno peruánského času (-7hodin) jsme vyrazili na letiště. V 7 hodin odlet a 5 hodin letu přes kontinent a 3 852km. Taková menší rekapitulace ze vzduchu, toho co jsme zažili dole. Viděli jsme sopky u Arequipy, letěli přes Titicacu, pod námi byl La Paz i Cordillera Real. Poté už jen nezáživné pláně východní Bolívie u Santa Cruz a brazilské Mato Grosso. Bombou na konec byl přelet Sao Paula, což je fakt brutální zážitek. Prostě to město s dvaceti miliony lidí je monstrozní nejen ze země, ale snad ještě víc ze vzduchu. V Sau nás čeká největší opruz, 8 hodin čekání na letišti. Nuda...piškvorky....Nuda. Konečně se naloďujeme a dalších 12 hodin letu křížem přes Atlantik před námi. Dvě pivka na dobré spaní a opravdu to zabírá a dávám nečekaných 7hodin chrupku. Zamračená Evropa je pod námi přilítáme do Frankfurtu a zde další čekačka, tentokrát naštěstí už to má být jen 4 hodinky. Nakonec na poslednim letu, který má trvat pouze hodinu nabíráme další hodku zpoždění, alespoň je po dvou a půl měsících čas na české noviny. V Praze nás postává u pásu na bágly z celého letadla asi jen 6 lidí, ale pánové si dole v suterénu dávají řadně na čas. Ještě jízda domů do Jičíná, kde dorážíme v pondělí ve 23 hodin, takže pěkný, skoro 37hodinový přesun na konec........

pátek 29. srpna 2008

Den 190, Chavin

Dnesni vylet do rozvalin prastareho mesta Chavinu se dost podaril, ale uz jsem nejaky liny psat, takze doplin az doma s fotkama. Za dve hodiny nam jede bus pres noc do Limy, coz bude urcite dalsi z rady sladkych noci. V Lime to zitra nejak lehce obehneme a pak uz jen predlouhy let domu. Takze vsem ctenarum dik za pozornost a cau v Cechach

čtvrtek 28. srpna 2008

Den 189, Zpet v Huarazu

V Carhuazu nejsme ani 5minut a uz jsme v dodavce zpet do Huarazu. Jsme zase vyhozeny kousek od mostu, takze nam zbyva do hotylku jeste vic nez km, takze i dnes nakonec je 30citka s krosnama. Po ceste navstevujeme nasi oblibenou cukrarnu a pani se me asi 2x preptava zda myslim vazne ze chci koupit deset strudlu :-). Na hotelu padama za vlast ale ne nadlouho. Jeste jdeme koupit na zitra posledni vylet, do rozvalin mesta Chavin.

Den 189, Olimpica trek III.

Kravy pres vecer nezloby, tak je spani relativne v pohode. Rano je cela krajina od namrazy a vypada to ze dnes bude docela fajn, samozrejme, kdyz to tady definitivne balime. Delame posledni snidani a kravky prichazeji se podivat, co se tu vari. Jsme radi ze se nezapomeli rozloucit. Vidime stare zname - Rozu s rezatou hlavou, Amalku s bilou hlavou a a dalsich 10 cernych, ktery jsou stejny jak vejce vejci, takze beze jmena. Klesame hororovym lesikem dolu na pampu, kde dosusujeme na slunicku stan a uzivame si ty ted vzacne paprsky. Jdeme jeste par km udolim reky Ulty a pak uz cekame na busy, ktere by tu meli jet kolem pul 10. Kochame s ekrasnymi pohledy zvlast na Ruricochu (6 036m), Nakonec opravdu prijizdeji ale az v pul 11 a zadny nam nestavi! Tak to je pekna zrada. Je to odtud docela velka streka do udoli. Sice jsem docela chtel tu silnicku sejit pesky ale po tom co jsme busem mijeli ten vyberci barak jsem tuhle myslenku nijak nerozvadel. Ted nam nic jineho nezbyva. U baraku neni nikdo, ale pak potkavame chlapika, ktery nas chce skasirovat. Jeto snim na dlouhy lokty, protoze by po nas mohl chit i skoro 400Kc. Nakonec je to za 60Kc na osobu bez boletu. Cesta vede fajnovym udolim. Mijime i stanek, kde prodavaji pstruha, tak to nemuze odolat a je fakt vyborny. Nasleduje dost roztahla vesnicka, kde muzeme napsoledy sledovat peruansky zivot. Je to parada, ale Merlina to uz nebavi a nejradsi by to uz sjel nejakym tagem. Me se jde krasne tak si to uzivam, ale je fakt ze posledni km jsou uz dlouhy. Trochu Merlina zlobim, ze se prihlasil na nejvetsi rezacovinu, 70km dlouhy zavod pres beskydske vrcholy a ted repta. Netvari se nadsene :-). Konecne je pred nami Carhuaz (2 650m). Misto volnych 6km to je nakonec 29km

středa 27. srpna 2008

Den 188, Olimpica trek II. (4 874m)

Ve 4 rano dela kravka pekny binec, nachazi esus, ktery jsme vecer neumyli a hoduje na zbytcich. Co 20 minut se vraci a s esusem ramusi. Mysli si ze je to asi hrnecku var. Taky pozira travu, nikdy me neprislo ze je to tak slyset jak luxuje. V 5 rano vykukuju ven a ona na me ze dvou metru vejra. Mam chut ji prastit trekovou hulkou pres chrbat. Rano to vypada docela nadejne tak se nezdruzujeme snidani a rovnou vyrazime. Ledovce se zbarvuji do ruzova vychazejicim sluncem, tak jsou docela fajn pohledy. U prvni laguny ztracime stezku a musime se brodit skrz bofedalove baziny. Naladu vylepsuji krasne vyhledy na horu Chopicalqui (6 354m). Do naseho sedla stoupaji dve stezky vybirame bohuzel tu horsi a musime traverzovat neprijemny kamenity svah. Kousek pod nami jsou vybelene kosti nejake potulne kravky, tak je videt, ze cesta opravdu neni moc fajn. Dal je to zase vsechno namrzly a castecne zasnezeny, ale teren neni zas az tak hrozny abychom sedla nedosahli. Kousek nad nim jsou pekne kamenne plotny (4 874m), kde se usedavame a kochame pohledy. Bohuzel je videt ze z druhe strany tahnou uplne voje mraku, takze odpolko bude zase marne. Sice tu ma byt jeste 14dni sezona, ale podle me je uz davno v cudu, tady to chtelo byt pred mesicem. Z vyhlidky je videt jeste jedna lagunka, tak tam lezeme pres morenu. Odtud uz nam nezbyva nez slizat pres volne kameny navic porostle lisejnikem. Nasleduje pasaz s prerostlou travu, kde clovek slape do neznama. Proste behem jednoho dne davame vsechny hnsuny tereny na ktere clovek muze v horach narazit. Tak trochu mame pocit, jako kdyby jsme se chteli na posledni chvili zmrzacit. Vyhledy jsou na tomhle treku docela fajn, ale na Alpamayo zdaleka nemaji. Ve 12 hodin jsme uz ve stanu. Takze vareni, siesticka. V pul treti dalsi vareni, proste uz tu neni co delat. Vypada to na nudnejsi zbytek dne, pokud se to da rici o oblasti, kde kam se clovek podiva je nejaky kopec s ledovcem. Pri vareni nas stan obklopi ze vsech stran 7 krav a vsechny stoji ani se nehnou a tupe cumi. Proste psycho. Uz jen cekame na zaveleni k utoku. Merlina to dost znervoznuje tak se zasobuje klacky a meta je na kravky, ale ty ustoupi vzdy jen na chvili a cim dal vic jich pribyva. Merlin tedy jako mlady milovnik prirody navrhuje rozhazet z odpadaku igelity a nakrmit jimi kravy aby uz dali pokoj na veky. Po chvili jich uz napocitam asi 12 takze uz tu neni takove ticho. Vsude buceni, kaslani /do ted jsem nevedel ze krava kasle uplne stejne jak clovek/. Me to nijak nevadi, protoze mam teorii, ze az tu vsechno vyzerou tak dobrovolne odejdou. Muj klid narusi az mlady bejcek, ktery dela ataky na kravky a ty ho odrazeji ze psokakuje asi pul metru od stanu uplne zdivocelej. Nejak nemam chut myt proslaplou hlavu az vecer zalehnu. Musime to vyresit nejak razantne. Bereme trekove hole a jdeme je vyhnat. Je to docela sranda a dari se nam nakonec vic jak dvacet kravek vyhnat asi pul km od stanu. Ruzne jim nadbihame aby se nam nerozprchly, proste jak honaci profesinalove. Kravky se uz nevraceji, vyhrali jsme.

úterý 26. srpna 2008

Den 187, Olimpica trek I. (4 215m)

Kupodivu tu dnes nejsme samy. S nami jeste vystoupil postarsi par, ktery se chysta nalehko jen klesat po silnici a za cas se nabrat busem z druhy strany. Nechame je odejit a v klidku se rozhlizeme po kraji. Zadarmo jsme v takove vysce, ale pocasko nepreje, vrcholky v mracich. Takovy neblahy horalsky osud, bohuzel v horach je to vzdy loterie. Hlavne me stve ze byl celou dobu Huascaran videt a nez jsme sem vyjeli tak je v cudu. Pomalu schazime dolu a pokousime se obcas zkracovat kamzicimi stezkami zakruty silnice. Nejak se nam tim podari prejit nenapadnou turistickou stezku a vracet se nechce, tak si cestu dolu musime najit samy. Je to jak vzdy ze zacatku pohoda, ale pak to ledovec kdysy trosku vic zarizl, takze lezecke pasaze. Rikame si jestli to mame jeste zapotrebi par dni pred odletem domu viset nekde na svahu. Nakonec prichazime k mistu zarostlemu kaktusy. Staci jeste metr a pul slizt dolu a uz je to pohoda, ale pres ty kaktusy to s krosnou nejde a vracet se ten sileny kopec uz nechce. Holt musi krosna dolu a slezam to nalehko. Krasny stup a chyt - kaktus a kaktus. Dari se nastesti a pak me uz Merlin predava bagaz a leze to tez v poho. Konecne jsme dole u laguny, kde to rozdychavame. Tady uz je napojka na tu stezku co jsme nahore propasli, takze v klidu stoupame. Bohuzel se zpousti dest a pada na nas takova hodne pesimisticka nalada. Nejradsi bych sel na na bus do Huarazu, protoze mimo toho vyjezdu do sedla to dnes stoji za nic. Merlin ma ted nastesti pevnejsi nervy a navrhuje na prvnim rozumnym miste postavit stan a pockat do zitrka. Pokracujeme tedy dal a naladu me zveda objeveni nejvetsi rostliny na svete Raimondi, exemplar asi tri metrovy. Cestovky sice ukazuji jeste daleko vetsi, ale tenhle je jen nas :-). Na chvili prestava prset a zrovna nachazime bezva placek v docela dobre nastupove vysce, 4 215 metru, na dalsi tury. Tak rychle stavime stan a ukryvame bagaz. Konecne varime parky na ktere jsme se uz dlouho tesili, pak polehavame a tak nejak se flakame. Navecer jeste delame mensi vyletik k blizke lagune, ale je tez marna, tak se po chvili zase vracime zpet. Kolem stanu nam porad pobiha nejaka priblbla kravka, tak snad nam vecer neskoci na hlavu. V 8 prichazi obrovsky slejvak tak doufame ze se to do zitrka vyprsi a bude lepe.

Den 187, Vyjezd do Punta Olimpica (4 910m)

Pred sestou ranni nas ceka neprijemna vstavacka. Pak nenapadne triskam dvermi, abych probudil nasi pani a konecne ji predal veci do depozitu. Finta s dvermi se dari a tim padem se zbavujeme prebytecnych kil bagaze. V klidku prichazime na autobus, kde nas ceka klasicke perunaske divadlo. Pobihaji tu prodavaci zvykacek, lizatek a taki, ale tentokrat ve velkem poctu, tak jich tu je pomalu skoro stejne jak cestujicich. Pri nakladani bagaze dochazi k problemu s dedou, ktery ma v pytli asi olovo a nikdo ho neni schopen vytahnout na strechu. Smer hory vyrazime s mensim zpozdenim. Do Carhuazu jedeme znamou trasou, ale tam uz nas ceka odbocka na sotolinu. Za mestem ciha rada policajtu a kontroluje v buse vsem obcanky, turisty nastesti vynechavaji. Stoupame s hlavniho udoli reky Santy zemedelskou krajinou s krasnym vyhledem na Huascaran. Pak nas ceka prujezd nekonecnou vesnickou a pak uz udolim reky Ulty. Je tu vyberci barak s branou do narodniho parku, ale bus pousteji bez problemu, tak zase unikame placeni za vstupku. V udoli reky je to klasicky malebny se spoustou kravek a osliku. Lamy tu nejak nevedou. Najednou prijde pasaz nekonecnych serpentyn, prekonavajici vsechno co jsem zatim autobusem jel. Nakonci uz traverzujeme svah rozpukaneho kamene, ktere tu nechal ledovec teprve pred nedavnem. Taky neutekl moc daleko a je skoro na dosah. Silnicka je spis na gazik nez na autobus. Proste osobakem bych sem stoupat nechtel. Konecne jsme v prusmyku Punta Olimpica, ktery je snad poprve vysi nez je uvedeno v mape a nejvysi co jsem v Jizni Americe busem jel. Cekame na bagaz, ale zasekly se dvere zavazadlaku, tak tam pohunek leze takovou skvirou a lidi v buse trochu zuri ze se tak dlouho stoji. Konecne mame bagly a bus mizi na druhe strane.

pondělí 25. srpna 2008

Den 186, Monterey

Rano nikam nekvaltujeme a pozvolna se premistujeme na zname misto odkud vyjizdeji dodavky. Tentokrat mame pred sebou asi jen 5km do visky Monterey na sever od Huarazu. Jsou tu termaly, tak dnesni jubilejni 70.den v Jizni Americe chceme oslavit trosku volnejsim programem. Jsou tu dva bazeny, ktere na prvni pohled nevypadaji moc idilicky, voda je rezava jak odmoceny stary drat. Ale vodicka je nadherne tepla. Jsme tu skoro samy, tak je to pohodicka. Po case prijdou i mistni plavci, jejiz styl kraulu kdy voda lita na desitky metru daleko nas fascinuje. Po asi dvou hodinach kdy jsme uz naprosto uvareny a ze vsecho unaveny to tady balime a mirime zpet do Huarazu. Ceka nas i taky dalsi urednicky den. Chceme s predstihem koupit listky do Limy coz se dari a taky na zitra do hor - uz nam totiz zase otrnulo :-)

neděle 24. srpna 2008

Den 185, Cesta Pomabamba - Huaraz (4 715m)

V nasi konirne neni uplne koser ticho pres noc. Ve 4 rano nekdo brutalne ohuli klavirovy koncert v televizy. Pak rvani a ruzne buseni, klasika. Televize najednou utichne tak se da konecne zase spat. Zachranil nas vypadek proudu. Bus nam ma jet az v 11, tak se jen tak poflakujeme po mestecku, kde uz to za slunecneho rana nevypada tak desne jak vcera v podvecer. Jsou tu nejaky trhy tak kupujeme i nejaky mistni buchty ale je to desny suchar. Dnes tu nejsme jediny kdo vycuhuji. Chodi tu i vesnicanky v krojich a ty uz taky tolik nezapadaji. V pul11 zjistujeme ze nas bus proste nepojede, ale pani nam vraci penize, tak hned letime vedle ke konkurenci, ktera ma sice velky vyvesni stit s tim ze jede v 11:45 ale odjezd je uz v 11 hodin. Pan rika ze cesta bude trvat 7-8 hodin, tak tipuju ze ve skutecnosti 9. Ridic je nejaky netrpelivy, troubi uz pred 11, tak me chyta optimismus, ze by to treba fakt mohlo byt jen tech 7. Cesta je krasna, ale zas takova death road. Po uzke sotoline drandime vysoko nad kanonem ve spouste serpentynach. Po hodine dorazime do mesta Piscobamba, ktere na nas pusobi o dost vlidneji a hlavne je z nej uzasny vyhled na hory. Samozrejme ze dnes, kdyz jsme v buse je nejlepsi pocasi za posledni tyden. Jen co sestoupime k rece nas ceka dalsi vyjezd do kanonu cislo dve. Najednou stavime na miste kde uz zevluji dalsi 3busy a vsichni vystupuji. Po chvili zjistime proc. Cast silnice je strhla a my musime pesky pres kopec a na druhy strane nas uz ceka jiny bus. Busovy spolecnosti to maji vychytany ale osobni doprava ma smulu. My s krosnami to mame v pohode, ale Peruanci s dvemi i vice pytli se notne zapoti. Jihoamericka klasika. Jedou 4busy ale vsechny ve stejnej cas. Presun zabira skoro 45 minut, takze to bude dnes asi nadlouho. Bus je najednou nabusenejsi, narvali se k nami i lidi z jednoho porouchanyho busu. No jeste ze jsme nejeli tou nocni linkou, to teprve tu musi byt zmatek. Na obzoru se muzeme stale kochat nadhernou ledovcovou pyramidou vse prevysujici, ale jmeno nezname. Hodiny utikaji ale km ne. Stale jedem v krasnych kanonech ale silnice se tka mota ze i za hodinu vidime misto kudy jsme uz jeli. Tady si teprve clovek uvedomi jak je u nas vsechno maly a vsude blizko. Hodinova jizda busem je vedena jak dalkova. Silnicka se konecne zacina zvedat a my mirime pres jedno ze dvou silnicich prusmyku pres Kordilleru Blanku. Silnice ma uplne jiny charakter, takovy alpsy. Spousta zatacek. Zase tu roste hororovy les a houstiny jsou skoro az do prusmyku. Ledovce jsou uz jen kousek od nas. Prusmyk ma 4 715 metru i kdyz v mape mu uvadeji jeste o fous vis. Bus necekane zastavuje. Jedna pani prekecla amigo konduktora aby zastavil. Tak hned vyrazime fotit. Jsme totiz hned naproti oboum vrcholum Huascaranu. Je to poradna masa kameni. Udoli je strasne hluboko pod nami a cesta dolu vede stylem Stelvio. Do udoli prijizdime uz za tmy a za strasneho smradu, asi brzd. Cesta tmou do huarazu je uz nekonecna, zvlast kdyz doite za nami septa se zeleznou pravidelnosti dedy kdy uz budeme v Huarazu. Dalsi dite blinka a pani hazi plny pytlik do ulicky. Tak to ma byt :-). V Huarazu jsme po 9,5 hodinach, takze zase stahavacka na cely den ale cesta dnes stala za to. V hotelu nas cekaji takovy radosti, ktere lidi z civilizace neznaji. jako po tydnu sundat fusky a vysprchovat se :-)

sobota 23. srpna 2008

Den 184, Pomabamba (2 962m)

Po osklivy ulici se blizime do centra a vubec to tu nevypada pekne. Lide cumi snad zatim nejvic a dost jich pokrikuje gringo, coz jsme zatim nezazili. Hrozny zapadakov a takovy docela sok po dnech samoty. Vubec se nam tu nelibi. V prvnim hostelu je rekonstrukce tak jdeme do druheho s honosnym nazvem Hacienda. Hned od vchodu silne smrdi zachod, ktery je horsi nez lecktery verejnak. Chodbicky jsou stisneny, ze kdyby Merlin vyrostl jeste o 5cm tak drhne hlavou o strop. Ja na tom nejsem o moc lip, protoze prasknu hlavou do zarovky v nasi cimre. Jsme utahany tak uz nic dalsiho hledat nechceme, ale je to urcite jeden z top svabiku na ceste. Zvlast me fascinuje, a to nejsem biolog, giganticka plisen na strese v podobe Homera Simpsona. U me postele si nejaky nestastnik rozbil nos, tak ho nenapadlo nic lepsiho nez si ho utrit radne o stenu. Proste Hacienda jak vystrizena z mych idealistickych snu. Po setmeni jeste jdeme do mesta na vecu. Nachazime jeden docela fajn podnik, kde je pan nadsen z cizincu a pousti nam DVD s klipy mistni skupiny Pomabambina, coz je dost hardcore, ale zaroven i fajn. Vecer si jeste zkousim roly slepce, protoze na WC kupodivu nejde svetlo. Krasny relax po treku

Den 184, Alpamayo trek VII.

Vubec se nam nechce zvednout z nasi travnate vyhlidky, ale chceme dojit do Polabamby jeste za svetla, tak nic jineho nezbyva. Nejdriv zkousime jit kolem ricky, ale stale musime ruzne obchazet mocaly a mensi pritoky, tak zkousime hledat oficialni cestu. S trochou stesti se nam ji dari najit (zacatek miri tak trosku marne do krovisek) a pak pokracujeme dlouho temer po vrstevnici asi 50 metru nad louckou. Z vysky sledujeme mistni zivot, kde jako by se zastavil cas. Sice je tu zimni rocni obdobi, ale i presto tu maji po sklizni. Zensky chodi v krojich a chlapy nosi desne klobouky v podobe hribecka. Vypadaji v tom jak solidni loupeznici. Prichazime do vesnicky Janca Pampa a zde zjistujeme ze i kdyz vsechny nase zdroje hovori ze sem zadna silnicka nevede tak tu nejaka sotolina je, asi novodoby vydobytek civilizace. Vydavame se po ni, protoze nam to jiste usnadni cestu do mesta, nez jit po druhy strane kanonu a hledat ji. Po chvili mijime skupinku zemedelcu. Dedek chce abych ho mermomoci vyfotil, tak ho tedy cvaknu a pak chce ten smeckar zaplatit. Na to mu kaslu i kdyz ma v ruce vidle a pri nasem odchodu neco pokrikuje. No nema tu zadneho oslika tak nas sotva dohoni. Dal potkavame nejaky zensky zevlovat u silnice a chteji po nas karamelo. No ze po nas pokrikuji deti ze chteji karamelo, to budiz ale i dospeli to uz je sila. O kus dal vidime nejakyho dedka se valet na ceste a pak kdyz ho mijime tak neco bezduse mele, asi je zfetovanej po koce s oriskem. Po docela dlouhy dobe dojdeme na vyhlidku a vidime ze Pomabamba je jeste vic daleko v hlavnejsim udoli nez jsme cekali. Zkracujeme nekonecne zakruty silnicky a dokonce vidime i mistni pohreb. Konecne jsme dole u reky a pokracujeme podel ni smer mestecko. Prvni domecky jsou tu - mame to za sebou, zvladli jsme to.

Zhodnoceni treku bude asi dost o slovu nej v mem zivote....nejdelsi: 109km, nej prevyseni dohromady 6090metru do kopce, nejtvrdsi, nejopustenejsi, asi i nejkrasnejsi

Den 184, Alpamayo trek VI. (4 617m)

V noci zase poprchava a rano jsou kupodivu mraky. To nas prekvapuje a zjistujeme ze tomu pocasi tady uz vubec nerozumime. Meli jsme v planu jeste jeden vyletik, ale kvuli tomuhle pocasi ho rusime. Nase suprova poloha za rekou se najednou ukazuje jako docela nevyhodna. Musime ji prebrodit zpet, coz ra ranniho mrazu neni to prave o cem snime. No nic co se da delat, sundat boty a pres travu s namrazou se vrhnout do vody. Na druhe strane otrit nohy do kalhot, protoze rucnik je samozrejme v depozitu aby nezatezoval krosnu. Po stezce mirime smer ocekavana vesnicka a tedy civilizace. Premyslime, ze by tam mohl byt treba i obchudek a tedy i nejaky zasoby. Z lednove vykrmovaci etapy pred cestou kolem sveta a pekne zakulacenych 105kg se dnes odhaduju tak na 85kg coz je az nezdrave fitnes :-). Jake je nase prekvapeni, kdyz vesnicka v mape je vlastne jen jeden nuzny dum s ohradou ovci a stadem cuniku a taky dvema agresivnimi sotky, ktere musime docela razantne odhanet silnou palbou sutru. No kazdopadne po trech dnech zdravime nejaky lidi. Tim padem je tenhle trek jeste opustenejsi nez jsem doted myslel. Je to opravdu super pochod, na ktery asi nikdy nezapomenu, ale cloveku se tu nesmi nic stat nebo onemocnet, protoze zachrana je na kazdou stranu dva dny svizne chuze. Trosku musime rozmyslet jak dal pokracovat, ale diky mape je to jasny. Jdeme az nakonec pampy, kde je opustene staveni. Majitel je asi dobrak, protoze vsude visi kozky ovci a na baraku urizla hlava kravky. Konecne je me jasny, proc tu mistni bizoni prchaji, pokud se k nim clovek na par metru priblizi. Stoupame uzkym kanonem do posledniho, pateho sedla na tomhle treku. Z dalky vypada docela hrozive, hrozne prudce, ale skutecnost neni zas az tak hrozna. Nahore (4 617m) desne fuci, tak se tu moc dlouho nezdrzujeme, taky proto ze blizke vrcholky jsou stale v mracich. Ani pohled na druhou stranu nevesti nic dobreho, mraky az na obzor. No co se da delat, kazdy den neni v horach posviceni. Slez na druhou stranu je docela neprijemny. Hrozne prudky hlineny svah. Tak tady byt opravdu spatny pocasi, tak je to o zivot. Ve 4 580 metrech mijime pokriveny stromek. Tak takhle vysoko jsem strom jeste nevidel, ma tu asi tvrdy zivot. Cim jsme niz tim pribya jeho soukmenovcu. Vsechny maji takove pokrivene vetve a vubec by mohly hrat v nejakym hororovym filmecku. Krajina na druhe strane je takova zelenejsi, asi jsme prekonali hlavni hreben pohori a vitr se prinasi vic srazek. Na louce dole pod sedlem docela s obtizemi sledujeme stezku, ale nejsme macky, tak se neztracime. Uz jen slezt obrovskou morenu a pak podle potucku stale dolu. Pribyva krovisek a potkavame dalsiho cloveka s naklacenym drivim. Vypada to ze ta civilizace se opravdu blizi. Najednou se omylem dostaneme na zkratku cesty a a bahnitou prudkou stezkou slizame svah. Je to o pekny sjezd dolu po zadku. Uplne me to pripomina lozeni po kopcich v severnim Vietnamu pred par mesici. Najednou les konci a otevre se pohled, ktery me opravdu uchvati. Asi nejsem jeste po mesicich cestovani stale unaveny :-). Predemnou je krasne siroke udoli ve kterym se klikati ricka. kolem pobiha spoustu koniku. Na svazich kopecku jsou policka a osamocena staveni obklopena malymi lesiky eukalyptu. Cela scenerie je z jedne strany ohranicena gigantickym, alespon 500 metru vysokym ledovcovym kuloarem a spickami sestitisicovek. A hlavne uz zase sviti slunce a vetsina mraku je v tahu. Den se konecne otaci k lepsimu. Sedime na tehle vyhlidce a kochame se. Dle pruvodce tady konci sesty den treku. Je teprve pul druhy, tak je jasny ze dnes dame i tu posledni etapu. Sice to bude s krosnami pres tricet km za den, takze rekord, ale jsme tahouni tak to urco zvladneme.

pátek 22. srpna 2008

Den 183, Alpamayo trek V. (4 850m)

Vstavani klasicky na rozbresk, takze v 5:50. Merlin ze nema rad vstat a hned vystrelit, ze se rad povaluje. Tak mu navrhuju, ze ho budu budit o pul hodiny driv aby si to valeni trosku uzil. Proste teror :-). Tuto variantu kupodivu zamita. Nastesti je azuro, tak snad prelezt sedlo s krasnym jmenem Gara Gara nebude az zas takovy boj. Musime prelizt napul rozbity most a po namraze klouzu a malem padam do reky. Radsi nemyslet kdybych tam fakt zuchnul, protoze vsechno obleceni mam na sobe. Vystup neni tak hrozny a vyhledy na spoustu hor jsou fakt super. Bohuzel pred potencialne nejlepsim vyhledem se cela krajina neuveritelne rychle zahaluje do mraku, takze fotak place. Zacina byt sedivo mlhavo, sem tam poletuji vlocky a hnusne fouka. Gara Gara se nezapre. My se vsak nedame a Garu Garu nakonec dame. Nahore moc dlouho nepobyvame a klesame co nejrychleji dolu s radosti ze jsme to dali. Na druhy strane je krajina o dost jina. Hrebeny porostly travou a dolomiticky vychozy ala Durmitor. Pocasi se postupne lepsi, takze to vypada ze poprve bude lepsi odpolko. Ceka nas ctvrte sedlo, ale to je dost na pohodu. Je z nej krasny vyhled na nejmohutnejsi masiv tady - Pucajirca - a posledni, ktery budeme na treku obchazet. Vrcholky jsou sice castecne v mracich ale alespon neco. Schazime na rozsahlou pampu. Za cas prebrodime reku a hned za nim stavime stan. Po 47 hodinach vidime cloveka. Nejakyho manika na koni, ale na obzoru, takze ho vlastne ani nepotkame. V klidku stavime lezeni a razime smer laguny. Cesta je marna, spis zadna, ale na vrcholek se nakonec dostavame. Je to tu uzasny a zase to smazava vesketou unavu. horsky buh nas odvdecuje a cely masiv Pucajirca se odkryva. V ledovcich praska a jen cekame az neco spadne do laguny. Na druhe strane je Apamayo, ktere tak vidime z druhe strany. Slunicko sviti jak o zivot tak se po navratu ke stanu jen tak valime na trave a koukame na hory. Naprosta idylka. Mimo nas a spoustu krav ani noha.

čtvrtek 21. srpna 2008

Den 182, Alpamayo trek IV. (5 025m)

V noci se me zda, ze stanuju s Merlinem. To je fakt brutalita spat ve stanu a jeste navic se me o tom i zda. V 5:50 lezu zase na pruzkum a je azuro. To je neskutecny. Tato informace privadi k zivotu i Merlina, ktery jinak ranni budicky moc nemusi, ale jako mladsimu mu nezbyva nez vstavat na rozbresk. Rychle balime stan a pokracujeme dal kanonem, asi 4,5km do mist, kde jsme meli podle planu stanovat na dnesek. Rychle stavime stan a na lehko vyrazime smer Alpamayo, kvuli jehoz krasne zalednene pyramide ho spousta lidi nazyva nejkrasnejsi hora sveta. Trosku jsme cekali ze bude monumentalnejsi, protoze nad okolni hreben moc nevycniva. Po ceste vidim poprve v zivote lavinu, sice malou ale preci. Prvni zastavkou je krasna laguna zivena ledovci z gigantickeho vodopadu pod Alpamyem. Nad sedlem kam mame jit zitra uz po 9 lita spouta mraku, takze asi opravdu je to nejnehostinejsi misto na ceste. Pak mijime basecamp na tuhle horu a dal pokracujeme smer hora Santa Cruz z druhe strany. Uz jsme totiz obesli cely masiv. Pred nami je giganticka morena. Merlin je v krizi a stoupa rychlosti sneka. Je to nastesti tvrdak tak si na osud nestezuje, ale jeho hlaska ze ma rad hory ale nesnasi stoupani do kopce mluvi za vse. Po morene je to jeste lan cesty k vyhledu na malou lagunku do vysky 5 025, coz je max treku. Lagunka nic moc ale vyhledy na okolni masivy opravdu genialni. Nejkrasnejsi hory co jsem kdy videl. Na obzoru Merlin mava cervenym trikem, takze neco jako bila vlajka. Tak se za nim vracim a spolu pozvolna klesame zpet ke stanu. Po 12 mraku zase pribyva, tak jsme zvedavy jak to dnes dopadne. Jo chozeni v pohori 900km pod rovnikem je opravdu nepredvidatelny. Odpolko jeste chodime po okoli a sledujeme prasata ryjici kousek od stanu, ale uz ve 4 nas krapani zahani zpet do stanu. Dnes jsme nepotkali ani zivacka, takze zvykat si na prelidneny Alpy bude zase chvili trvat. Zitra nas ceka to sedlo a tim padem uz civilizace pobliz, protoze na mape je vyznacena i nejaka vesnicka kus za nim. V LP pisou, ze je to sedlo s nejhorsim pocasim, tak jsme fakt zvedavy jaky to bude. Ve 22 prichazi slejvak, coz nas fakt vubec netesi, ale snad bude pravidlo pekneho rana.

středa 20. srpna 2008

Den 181, Alpamayo trek III. (4 853m)

Noc je opravdu zase nekonecne, ale tentokrat vylezame pozdeji, aby jsme neumrzli. Z kempu stoupame do prusmyku 4 853 coz je nejvysi bod treku pro ty co nedelaji zachazky. Sedlo je marny, neni z nej nic videt. Na obloze se docela honi mraky, tak dneska budeme radi, jestli nezmokneme. Na to ze je tu sezona, tak je toho azura nejak malo. Vzpominame na mesic bez mracku v Bolivii se slzou v oku. Pak uz jen sestup na koni placek, kde by se dalo tez utaborit. Po ceste mijime jednu indianku s oslikem. Prvni clovek po 24hodinach. Je to tady fakt pusty. Odtud nas ceka vystup do pasa cislo2 (4 774m). Merlin hubenour, jeste vic vyhubly dlouhym cestovanim, ze se obcas bojim, aby ho vitr nezlomil v pase, trosku odpada, tak na nej pockam az v pase. Nastesti mam jeste nejakou energii v dlouhodobe pestovanem pivnim brisku ;-). Z prusmyku by mohl byt super vyhled na masiv Milluacocha s 6 5ti-tisicovkami, ale vetsina vrcholku je v mracich. Ale i tak je to pohled dne. Klesame nekonecne dolu a uz je jasny, ze neni navratu zpet, musime to proste dojit, at se deje co se deje. Po ceste mijime dva trekare, jimz tahne veci oslik. Stastni to lide. Nad nami vidime tipose, ktery svahy brutalne zbiha, takovy maly superman. Nakonec s nim hazu rec, je to maly indos a mato to domu proste daleko, coz se zde vubec nedivim. Nejvic me dostava pohled na jeho boty, rozedrany sandale. Je tu mamv pohorkach co delat abych sel alespon nejak normalne a on tu lita v tomhle. Kanon, kde je asi 5 chaloupek je ve 3 990, ale proti proudu reky zase pomalu stoupame. Mijime jeste dve zensky ve strednich letech s guidem a to netusime ze jsou to na dlouho posledni lide co vidime. Uz mame nadohled magicke Alpamayo, ale brutalni temnota nas utvrduje postavit stan v predstihu. Rozhodli jsme dobre. Dostavujeme za prvnich kapek. Je pul2, takze dnesni noc bude maratonsky dlouha. Dnes jen 12km a 620 kopcovych. Prsi ale obcas jsou prestavky, kdy stihneme nastesti uvarit, tak hlady neumirame. Pridely jsou na vynalozeny usili maly, takze zase probihaji hovory o jidle co bysme si dali. Fakt je to uz na hlavu :-). Zitra by mel byt den D treku, tak doufame ze horsky buh dopusti. Venku z jedne strany hrmi hromy a z druhe je lomoz od padani ledovcovych lavin, takze zatim horsky buh spis radi..Samozrejme ze nemuzu dlouho usnout, tak premyslim i o cernejsich variantach, kdyby se pocasko neumodrilo. Jsme tu totiz docela v pasti. Udoli ze ktereho nejde pres prudky kanon odejit a jen dve cesty pres vysoka sedla, v necasu nepruchodna. Proste LP nelhal je to opravdu ¨one of most remote treks in Peru¨.

úterý 19. srpna 2008

Den 180, Alpamayo trek II. (4 700m)

V 5:40 vylizam ze stanu obhlidnout situaci. Vypada to nastesti na cistou oblohu, ale vse je zamrzly a zatim okoli nasvicuje jen uplnek. S omrzlyma ruka nejak vse balime a vyrazime na cestu. Za zimy se stoupa docela fajn. Prichazime k vyhlidce do pekneho kanonu. Kousek od vyhlidky je rozcesti (4 428m), kde se necha pokracovat k vyletiku rozsirujici zakladni trek. Chceme projit nejen cely trek, ale i vsechny odbocky, takze zabocujeme. S krosnama se samozrejme tahat nechceme, kdyz se budeme vracet stejnou cestou, tak je o kus dal ukryvame mezi balvany. Konecne se vyskrabavame na prvni sedlo a odtud uz nas ceka pohled na impozatni ledovcovou pyramidu - horu Santa Cruz. Presne kvuli takovym pohledum se sem trmacime. Ceka nas jeste asi 5km pres mensi hrbitky (4 700m) a vylez snad na 150 metru vysokou morenu ukryvajici krasnou lagunu a zatim ledovcovy kuloar trech nadhernych hor. Proste parada narusena jen utoky mistnich ovadu, mnou nazvanych Ovad Altiplansky, protoze se vyskytuje snad jen ve vyskach nad 4 500 metry. Misto kochani se vyhledy s nimi vedu nelitostny boj koncici na cisle 37mrtvolek. Merlin jen stoicky sedi, s ovady sedicimi na jeho klobouku, a jen opakuje - zlata jungle. Cas nas lechce tlaci, tak opoustime tohle krasne misto a frcime zpet ke krosnam. Behem navratu se pocasi kazi a vrcholky mizi v mracich, tak jsme meli docela stesti. Tesne pred batoh mistem potkavame prvni trekare, trojicku z Nemecka. Jdou taky k lagune, ale natezko, coz jim nezavidime. Chteji tam prespat na plackach doporucovanch LP, ale nam se zdali pod vodou. No kazdopadne za svetla tam nedojdou, coz jim nezavidime. Nas ceka jeste mensi vystup k lagune (4 600m), kde ma byt kemp cislo2, nejvysi nocleh na treku. Pro nas pohoda, ale pro malo aklimatizovany asi docela peklo. Posledni metry dnesniho pochodu vedou nad krasnym kanonem ohlazenym za starych dob ledovcem. Laguna je uz na dohled, ale trva jeste dost dlouho nez se tam dosourame, unava je uz citit. Laguna je taky obklopena zalednenymi bergy ale bez slunicka to uz neni ono. Neni tu ani zivacka, coz nas docela prekvapuje. Sice LP pise ze je to jeden z nejtezsich treku v Peru, ale ze ho pujde jen tak malo lidi nas docela prekvapuje. Jsou tu nejaky pofiderni boudy a misto na stan aby clovek pohledal. Nakonec stavime stan na betonovym lacku, takze bez koliku a muzeme jen doufat ze nebude fucet jinak odletime kdovi kam. Zase prilita cerny mrak a tentokrat vypousti neco mezi kroupami a snehem. Je tu nechutna zima takze stan to brzo jisti a me predstava zase 11 hodin ve stanu do rana nahani husi kuzi. To je jedina cast treku co me fakt neba. Dnes vystup 1 380 metru a skoro 20km pochod.

pondělí 18. srpna 2008

Den 179, Alpamayo trek I. (3 957m)

Na navsi v Conay kupujeme jeste posledni zasoby a vyrazime na cestu. Kracime po uboci hor zemedelskou krajinou plnou peknych policek. Obcas musime prekonavat nejaky kanon zde ustici. Takovy pekny zacatek vyslapu. Nakonec nas ceka vyslap do vesnicky Hualcayan (3 150m), kde dle rozpisu z LP konci prvni etapa. Mame dost casu, tak slapeme dal. Cesta stoupa nekonecnou klikatici nahoru, tak jsme radi, ze si dnes trosku najdeme. Pod nami je krasna nahorni plosinka okolo Hualcayanu, plna ruznobarevnych policek. Pohled dne. Dal po ceste potkavame tri typky s macetama, tvari se pratelsky, nastesti :-). Uz docela netrpelive ocekavame kempovaci misto ale nakonec ho nachazime az temer ve 4 tisicich. Bohuzel si toto misto dost oblibily kravky a misto na kemp ho pouzivaji jako toaletu. Taky je to vsechno silene nakloneny, ale jedno jediny misto tu preci jen je vhodny k postaveni stanu. Prileta giganticky cerny mrak, tak jsme docela zvedavy jak bude zitra. Pada kosa tak zalizame a prvni nekonecna noc je pred nami. Dnes docela makacka 1320metru do kopce a 14km

Den 179, Cesta do Cordillera Blanka

Rano vstavame dost brzo a vubec se nechce vylizt z postele. Telo podvedome ceka makacku ktera nas pristi dny ocekava. Docela netrpelivy vsak po chvili spechame najit mikra smer Caraz, mesta na hlavni silnici, odkud se snad dostaneme na vychodisko treku. Jedno mikro nam akorat pred nosem ujizdi, ale nastvany byt nemusime, hnad za 5 minut odjizdime dalsim. Do Carazu (2 250m) je to asi 70km z kopce udolim a dodavka docela sviha tak jsme tam behem chvile. Merlin za jizdy upi protoze si dobrovolne sedl dozadu na ctverak a je to tam pekna mackacka. Po ceste jsou krasne vyhledy na nejvyssi horu Peru - Huascaran. Mikro nas vyhazuje na placku, kde akorat postava tuk tuk a ten nas odvazi na druhy konec mesta odkud se jezdi do nasi cilove stanice, do Cashapampy. Zde uz se akorat chysta kombik k odjezdu, tak nastupujeme a hned se vyrazi. Neuveritelne nam to dnes vychazi. V kombiku nas jede narvanych 9, tak takova pripominka navratu z diskotek za mladych casu :-). Stoupame sice po sotoline, ale docela kvalitni. Za chvili jsou uz uzasne pohledy do udoli hluboko pod nami a na protilehle pohori Cordillera Negra, ktere je ve spodnich partiich plne policek. Po 2,5 hodinach jizdy z Hurazu jsme v Cashapampe (2 915m). Stalo nas to na osobu 90Kc coz je dost rozdil oproti 600Kc co chtel vcera smeckar. Prijizdime k budove, kde se ometa spoustu mistnich i s koniky a s mikra vyslaneho cestovkou vyleza spousta turistu. Tady zacina Santa Cruz trek, nejznamejsi v tomhle pohori a zaroven nejkomercnejsi. Ten my samozrejme nepujdeme. Vybrali jsme si tezsi, tvrdsi, odlehlejsi, narocnejsi i delsi :-). Pokracujeme kombikem asi o km dalna kraj vesnicky Conay. Zde definitivne konci nase cesta na ctyrech kolech a zacina pesarna.

neděle 17. srpna 2008

Den 178, Huaraz (3 065m)

Hned se nas ujima nahanec, ktery nabizi hotel hned u hlavniho namka za dobrou cenu, tak se vubec nerozmyslime. Pak se nam jeste snazi vnutit silene drahy odvoz na zacatek treku, ale to se mu muzeme jen vysmat za ty penize bychom prejeli z Ekvadoru do Argentiny. Nad mestem je vyhlidka s krizem tak tam vyrazime na pozdne odpoledni prochazku, abychom protahli ztuhla tela z autobusu. Vyhledy na hory jsou opravdu paradni. Pak uz jen dokupujeme zasoby na trek a zarizujeme dalsi potrebny veci.

Den 178, Cesta do Huarazu via Lima (4 700m)

Vyjizdime takrka na cas, ve 22 hodin, ale necekane dalsi hodinku stravime prejezdem a zevlovanim na mestskem terminalu o jehoz existenci jsme doposavad nemeli tuseni. Sedime na prednich sedackach, kde je vic mista, tak to vypada i na docela dobre vyspani. Bohuzel je v busu jedna urvana holka, ktera co pet minut zacne neco porvavat, takze vytuhavam az ve 2 rano, kdy sjizdime z Altiplanskeho prusmyku 4 700m, a zalehnou me usi, tudiz uz nic neslysim :-). Ve 4 rano jsem uz zase na nohou zacinaji predmesti Limy. Je tu mega hnusne, poprchava a venku je to cely nevabny, individua, vysipany hromady odpadku atd. Behem jizdy mestem zastavujeme na dvou soukromych terminalech nasi spolecnosti a az na tretim je definitivni konec. Hned nas oslovuje taxikar, kam mame namireno. Takze tu nezustavame ani minutu navic a nechame se odvezt na sever mesta odkud jezdi busy do Huarazu. Po ceste vidime jak se nahaneji nejake gangy, tak jsme radi, ze tu nemusime courat peso. Trochu se bojime, abychom tu nemuseli treba dlouho cekat, ale kdyz se tam v 6 rano dostaneme, tak prvni bus jede uz v 6:45 coz je dost fajn. Jedeme nekonecnymi predmestimi v hnusnym pocasi, co tu panuje vetsinu roku. Vubec nehcapeme proc se tady tech 8,5 milionu lidi usidlilo. Bus furt nekde stoji, tak nas ceka asi pekna couracka. Cesta vubec neutika. kolem zase poust, nevabny domky. Celkove je peruansky pobrezi asi nejosklivejsi cast Jizni Ameriky, co jsem zatim videl. Asi po 200km kjonecne odbocujeme smer vnitrozemi. Nasleduje klasicky kamenity kanon s kaktusy a pak pribivajici zelen. Vystoupame az do 4 120 metru a odtud se konecne otevrou nadherny pohledy na ledovcove hory, ktere se tahnou az na obzor. Krajina je uzasna, tak uz tolik nevadi ze courani pokracuje. Do Huarazu prijizdime az po 16 odpoledni, takze presun byl vice nez mohutny.

sobota 16. srpna 2008

Den 177, Cordillera Huaytapallana (5 015m)

Nase vysnena noc neni zas az tak super jak se puvodne zdalo, ale hotel za to nemuze. V 1 rano se budim a skvirou v nezatazenym zavesu me presne na celo sajnuje uplnek. Pak uz se nespi moc dobre. Rano razime koupit listky do Limy a je to necekany porod. Normalne to trva tak minutu, ale pani s tim caruje a uz to vypada ze snad ani neodjedeme. Nakonec se dari a listky na 10 hodinou vecerni jsou v nasich tlapach. Pak uz frcime na hlavni namesti, kde obchazi spousta nahanecu a schani lidi na zajezdy. Nase cestovka ma vsak zavreny dvere tak doufame ze akorat neskrachovali. Zpestrenim je socialni babka, ktera zbira ze zeme holubi brk a spickou si cisti zuby. Je to docela humac. Nakonec se nas ujima nejaky hosan a odvadi k mikru, ktere je uz skoro plne Peruance. Po belosich ani stopy. Cekame asi 20 minut a pak nas z auta vyzenou, ze pojedeme jinak. Koukame trochu nevericne, ale za par minut pro nas prijizdi pohodlny taxik, tak je spokojenost hned vetsi. Jede s nami jeste jeden pratelsky peruansky parecek. Taxikar jeste zajizdi dofouknout pneu a pak jeste k sobe domu pro bagl, tak to vypada, ze snad vyrazi na turu s nami. Hned za mestem konci asfalt a po ostrejsi sotoline se nas pan riti jak zavodnik rally a auto absolutne nesetri. Sutry skrabou pekne o spodek. Zacinam mu pomalu prezdivat Leonardo da Vinci, protoze se ukazuje ze je to muz mnoha povolani: taxikar, turisticky guid a jeste zavodnik. Pres jednu ricku je postaven neco jako most, ale je to asi jen 5 klad, tak po tomhle jezdit je opravdu zajimavy. Stoupame nejdriv zemedelskou krajinou, pak kopci porostlymi zlatou travou a najednou na obzoru vykoukne hora s peknym ledovcem, tak uz jsme pekne nateseny. Po ceste prejizdime mikro, ktere melo asi 15 minut naskok. Po 28km prijizdime do prusmyku (4 590m). Taxikar se jmenuje Fidel a ukazuje se ze je to navic i horsky vudce. Bere bagl a vyrazime. Na druhou skupinu se neceka, coz je fajn. Jdeme tedy jen v 5. Peruansky parecek sem prijel stim ze poprve v zivote chce dat 5tisic metru, tak se me co chvili ptaji v jake jsme vysce. Prvni kroky do prudsiho kopce zase davaji zabrat, musime si zase zvykat. Po chvili dojdeme do vysiho sedla odkud uz je krasny vyhled na ledovce. Je to vlastne takovy zaledneny kuloar 5,5tisicovych hor a pod nimi jsou 4 laguny. Krasa. V sedle je i obetiste v podobe mensiho kompostu, tak musime venovat, ani nevime komu, dva banany. Netrva to ani moc dlouho a jsme u ledovce ve 4 950 metrech. Cesta tu konci a vypada to, ze se uz odtud budeme vracet. Ale to se hluboce milime. Fidel veli na ledovec. Tak trochu zacinam chapat, proc se nas zajezd jmenuje Aventura. Bez jakekoliv vybavy mame vyrazet na ledovec, ktery navic vypada rozpukany dost ostre. Zacatek je stezejni, ceka nas prudka asi 7 metru vysoka ledova stena. Bez macek je to hodne neprijemny. Stupy jsou haluzni a ani nemam rukavice, tak si pretahuju rukavy, kdybych uklouz abych se o ten hrbolaty led nerozrezal ruce. Konecne to mame za sebou a ted nas ceka zase pasaz plna trhlin. Fidel nam ukazuje diry hluboky do nedozirna. I to mame po chvili zasebou a uz nas ceka jen zasnezeny plochy ledovec. Nastava koulovacka a parecku odcitam po metru do 5ti tisic. Leze se jeste o fous vis, kde Fidel trha igelitky a delame sjezdy po zadku dolu. Nakonec jsme radi az stojime zase pevnou nohou na kamenech. Tak trochu jsme uz psali domu, ze nms tu jiz zadne nebezpecenstvi nehrozi, ale ten ledovec moc prijemny nebyl. Pri sestupu potkavame druhou skupinu, ktera je naprosto tragicka a roztahana na kilometru. Jeste ze nejdeme s nima. Fidel se chce vracet stejnou cestou, ale my chceme jeste k lagunam, nejak mame pocit, ze meli byt na programu. Nakonec to resi parecek a kazdy davame Fidelovi cca 30Kc, abychom dal pokracovali. Po ceste jsou 4 laguny a je to fakt nadhera. Krasne hory okolo, ledovce a neuveritelne modra voda v jezirkach. Od posledni nas ceka asi 170 vyskovych vystup zpet do prusmyku. Peruancum dochazi sily, tak mizi v zadu. Uz se zda ze dnes nepotkame mimo Fidela nejakou postavicku do komiksu, ale pani s gigantickou kamerou a bilymi gumaky napravuje reputaci. O fous vis na ni ceka typek ktery by jak z oka vypadnul hipikum z majora Zemana. Podarena dvojka. V prusmyku davame polivku a cekame na opozdilce. Jsou nadseny, ale naprosto vyrizeny, trekaru to moc neni. Nejvic jsou poteseni, ze druha vyprava jeste neprisla. Dolu to je zase rally. Snazime se trochu pokecat, ale zadna slava i kdyz uz nejaky vety do kupy dame. Docela me mrzi, ze nebyl cas chodit alespon na zaklady Spanelstiny, protoze tady by se clovek rozmluvil lehce, zvlast kdyz jsme tu uz tak dlouho. Pak mame povinou prestavku, protoze Fidel jde mit auto. Vysazuje nas u nejake mistni zajimavosti, parku. Vypada to tu kdyby ho navrhl nejaky mistni Salvator Dali + jsou tu navic nevkusne pozlacene sochy. Je to atrakce tak na 5 minut. Pak uz frcime jinym tagem do centra Do odjezdu mame jeste asi 4hodky, tak zewlujeme docela dlouho na netu...Dalsi odstavec doporucuji vynechat zavylim chovatelum domacich mazlicku...Po netu vyrazime hledat peruanskou specialitu a to morcatko. Je to sice narodni jidlo, ale konkurence kurat s hranolky ho vytlacilo na periferii a to doslova, protoze podnik ho servirujici nachazime az v odlehle ulicce. Je taky asi 2x drazsi nez kure. Merlin projistotu objednava jen 1/4. Ja jdu do pulky a delam dobre. Po chvili dostavam na talir fakt pulku morcete i s povestnym paratkem a hlavickou. No predsudky stranou a hura do toho. Maso je dobry ale je to piplacka to obrat, takze se uz vubec nedivim ze kurata zvitezila. Cestou zpet, smer busak, jeste zastavujeme na namesticku, kde se zprovoznily fontany a je to tu pekne nasviceny. I sem dorazila mobilni era a Peruanci jak o zivot foti mobilama, fotaky samotny moc nejedou. Posedavame na lavicce a registrujeme prijemne teplo a to jsme skoro ve 3 300 a uz je vecer. Nejak se to priblizeni k rovniku projevilo. Na dojedeni davam zase strudli, ktere tu chutnaji jak u nas. Bus nam jede az za dve hodky tak to tady nejak preklepame a dalsi krasna noc pred nami :-)

pátek 15. srpna 2008

Den 176, Huancayo (3 270m)

Jdeme hned do prvniho hotylku na hlavni tride, do Oskara. Honza je trosku skepticky k ramusu, ale pokoj je do nejakyho dvora a je tu bozsky ticho, coz se po dvou nocich brajglu bude hodit. Vyrazime po hlavni tride a vsechno se tu zda levnejsi nez kdekoliv jinde v Peru. lidi na nas taky vic cumi, turistu tu nepotkavame ani jednoho. Mesto je takovy normal, ale namesti s katedralou je docela pekny. Nachazime tu taky jedinou cestovku u ktere kupujeme za 180Kc 10 hodinovy vylet na zitra - k ledovcum a k lagunam. Puvodne jsme chteli vyrazit zase na vlastni triko ale tak daleko bychom se behem dne nedostali. Pak uz nas ceka brutalni presun na ktery se moc netesime. Pres noc do Limy a jelikoz se tam ubytovavat ted nechceme tak hned rano na sever do Huarazu.

Den 176, Cesta do Huancaya (3 915m)

Bus ma tentokrat nejakou sekyru a budi nas brutus troubenim az o pul 5 :-). Proste hospedaje Zaragoza se neukazalo jako dobry tip. V klidku balime veci a Honza premysli zda slovutny Cifrut vyhodit nebo ho vzit sebou. Nakonec ho bere a dela dobre jak se pozdeji ukazuje. Pred 7 jsme na autobusaku a odbavujeme krosny. Neceka nas tu bus dvoupatrak, ale terenak, coz asi naznacuje co nas ma dnes cekat. Otravuje nas tu nejaky deda ze ma hlad a zizen, tak dostava Cifruta a je od nej chvili pokoj. Ve stanku usmlouvame babovku, tak mame i nejakou snidani. Recepr babovky se sem nejak zazracne zatoulal a je temer vsude k dostani a s chuti stejnou jak u nas. Deda nas tu bohuzel nachazi a ma zalusk i na babovku ale ta nam na rozdil od Cifruta chutna, tak se nedelime. Ze zacatku jedeme stejnym smerem jako vcera, na Huanako. Vsechno se tu jemnuje na Huan...takze se to docela mota. Odtud zacina silnice bez asfaltu, takze kosti budou asi pekne protrepany. Ze zacatku projizdime super krajinou, trochu podobnou jak u Tupizy, akorat dost tezko dostupnou. Kaktusy, hrbitky, k tomu krasna reka. Dal uz cesta pokracuje stale a stale kanonem silnici vysekanou ve skale ale death road v Bolivii. Jelikoz tu zadni turisti nejezdi tak se o te ceste zadne povesti netraduji. Jedinym stestim je ze tu neni temer zadny provoz, tak se nemusime vyhibat nakladakum. Na jednom miste je takova brutalni dira v silnici, ze ji objizdime snad nekolik minut po centimetrech. Jedina chyba a jsme v rece o radny pocet metru niz. Bohuzel sedime na prave strane a mistni inzenyri se rozhodli ze ta je pro silnici nejlepsi tak mam celou cestu vyhled akorat do skaly. coz me docela stve. Na prestavkovem miste po trech hodinach jizdy nejaka mistni senorita prodava pro nas nezname ovoce Chilimoya, tak ho testujeme a je to dost dobry, ale hrozne sladky. Vypada to ze je to taky plod nejakyho kaktusu. Po vesnicich nabirame dalsi lidi a pohunek rozhoduje kdo bude sedet a kdo ne. Nejlepsi je kdyz profackuje maleho klucina sladce spiciho na sedadle, aby se probral a sel pekne stat do ulicky a misto nej usazuje nekoho jinyho. Dalsim spestrenim je chlapik co levacky da pytel snad hrusek na horu a ten se postupne vic a vic nahyba dolu. Cekame jak supi az manikovy pod nim spadne tech par kilo na hlavu. Uz to vypada nadejne, ale pan se podiva nad sebe a se zdesenim v ocich pytel uklizi, takze nic veseleho do blogu nepribyva. Jinak je v teto oblasti snad jeste vetsi propaganda nez v Bolivii. Kazdy barak ma na fasade obrovsky napis sveho kandidata na prezidenta nebo alespon na hejtmana. Po 5,5 hodinach umorne prasne jizdy kanonem konecne narazime na asfalt. Jeden typos toho vyuziva a ma nekonecnou prezentaci, kde nam zazni i spousta znamych slov, jako napriklad kanibalismus. Nakonec se z nej vyklube prodavac dost drahych knizek o vychove deti. Par jich prodava. Konecne opoustime kanon a par zakrutamy stoupame na nahorni plan, kde buji zemedelstvi a jsou tu docela pekny chaloupky. Prusmyk je tentokrat nizky ani ne 4tisice. Sjizdime do udoli a uz jsme v Huancayu

čtvrtek 14. srpna 2008

Den 175, Vylet v okoli Ayacucha (2 950m)

Muj sladky spanek je narusen ve 4 rano neuveritelnym ramusem. Ridic busu se pokousi dostat na autobusak a zewl co ma otevirat vrata asi zachrapal. Jeste nez znovu usnu se me podari zformulovat novy zakon ala Murphy: ¨Libovolny pohunek majici za svuj jediny ukol otevirat vrata ci dvere spi radove tvrdeji nez kdokoliv jiny v radiusu 100 metru¨ Rano po 6 stavame a Merlin s jednim zalepenym okem nevrle kouka na svet. Neni se cemu divit, po dlouhe dobe spime asi jen 9 hodin :-)). Ptame se na tu horu naseho pana recepcniho a ten nam tvrdi ze tim smerem dokonce jede prime mikro, coz nas utvrdi v tom, ze se tam pokusime podivat. Schazime z kopce nekolik bloku az nachazime mikra. Na kopec samozrejem nic nejede, ale do mesta Huanta, odkud by se tam snad dalo dostat, jo. V dodavce je samozrejme pretlak, ale ma to byt jen asi 45km tak to nejak prezijeme. Cesta vede nad mensimy kanony s vyhledy na ploche hrebeny, takze nic prevratneho. Nejak jsme se uz rozmazlili. Po ceste registrujeme odbocky k rozvalinam Wari a jeskyni Pimimachay, kam se chceme na zpatecni ceste tez podivat. Docela se divime vysvetleni v LP proc tu vznikla ta teroristicka organizace, pry chudoba, ale vesnicky jsou asi nejvzhlednejsi co jsme v Peru videli. Nektery domky maji i taskove strechy, coz je prijemna zmena oproti vlnitymu plechu, ktery vsak i tady prevlada. Mestecko Huanta lezi v dalsi kotline a je taky docela pekny, teda alespon centrum s palmami a kostelikem. Ptame se na ten kopec, ale je to nejaky marny neco vyzistit. Vsichni jen ze je to daleko a cesta draha. Nakonec potkavame zenskou co umi Anglicky, ale na vse zas rika maybe. Nakonec nam snad nejaky dovoz pry zaridi, ale my uz mezitim menime plany a chceme se dostat jen k Jezisovi nad mestem. Stopujeme tuk tuka a ten ma opravdu plno prace se na kopec vyskrabat. Skoro by stalo za to vyhlasit sazky zda ta oplachtovana motorka nezadre motor, nez tam vyjede. Tuk tuk ma tuhy korinek a nakonec v pohode nas vyvazi i kdyz par pasazi mezi sutrama mu davaji co proto. Od Jezise jsou pekne pohledy po kraji a mesto pod nami. Nazpatek se nechame zavest rovnou na autobusak. Dochazi tu ke kuriozni situaci, poprve na vyprave. Nejak jsme se spatne pochopili s placenim. Davam mu 10Solovku a cekam ze me jeste neco vrati a taxikar zase ceka ze mu jeste par solu prihodim. Nakonec je remiza, tech 10 to resi, vic mu nedavame. Mikrem se nechame vysadit pod jeskyni Pikimachay. Tak trochu v oblasti bez zivacka. Stoupame asi 160 vyskovych metru po rozpalenem kopci. Honza resi, ze nemame celovku ale nakonec je to tak jak jsem trochu ocekaval. Je to jen vetsi previs, kde asi driv pravekaci pospavali. Jsou odtud pekne vyhledy, tak si pekne z vysky planujeme dalsi cestu. Prochazime peknou krajinou jak z divokeho zapadu. Cesta je kupodivu uplne bila, takze mozna inspirace pro nazev Svetla Stezka. Dojdeme az na hranu kanonu a pod nami je vesnicka o ktere si myslime, ze je to Wari, nas dalsi cil. Docela da zabrat nez najdeme cestu dolu. Ve vesnici zjistujeme ze jsme nekde uplne jinde, v mestecku Pacaycasa a Wari je jeste lan cesty po asfaltce. Navstevujeme mistni comedor s docela nechutnym jidlem. jedinym povyrazenim je policejni hlidka 5 maniku, vsichni ozbrojeni samopaly. Na rozpalenou asfaltku se nam moc nechce, ale nakonec se odhodlavame. Po ceste mijime chlapika mijiciho nakladak, tak ho prokecnu a on nas vezme do kopce na vykopavky. Jedem peknym, prastarym Volvem, coz je tu jednicka u nakladaku. chlapik me pujcuje technicak tak zjistuju ze uz je tomu 21 let co volvicko sjelo s linky. U ruin na kopci je i male muzeum, tak prekvapeni zjistujeme, ze pro nas doted nezname imperium Wari jednu dobu melo pod placem temer cele Peru. Ruiny jsou poslabsi. Par hradeb jak u nejake zriceniny u nas a nejake mistnustky, ukryte pred neprizni pocasi a fotaky pod stavbicky z vlnitych plechu. Je tu stara osamocena babka prodavajici plody opuncie, tak je konecne taky ochutnavam. docela dobry ale tech pecek. Na ceste zpet behem chvile stopujeme mikro smer Ayacucho, tak se nam dnes docela dari. Vylet na vlastni pest byl nakonec docela fajn. Podvecer jeste prochazime mestecko, abychom ho prohlidli i za svetla. Nachazime pana, ktery prodava strudl! Takze dalsi vune domova po delsi dobe. Pocitame dny do odletu a zjistujeme, ze budeme muset zkratit navstevu Strednich And o dva dny, abychom meli na konec nejakou rezervu, takze uz zitra pojedeme do Huancaya. Nas pan recepcni si zlepsuje reputaci a radi, kde koupit listky na cestu pres den. Vecer na pokoji je zase brutalni rambajz z venku, takze dalsi krasna noc pred nami.

středa 13. srpna 2008

Den 174, Ayacucho vecerni

Az za tmy projizdime ulickami mesta a vidime, ze ani zde nejaky centralni busak neezistuje, kazda spolecnost ma svuj. Hned naproti tomu nasemu je ubytko, tak tam frcime. Pan se jeste necha usmlouvat a i pokoj je docela fajn. Vyrazime do mesta sehnat nejaky mapicky a musime uznat ze zmena oproti pobrezi je hrozne velka. Je to tu pekny upraveny. Kolonialni domy a kostely, zadny binec. Nechodit tu Peruanci, tak by to tu vypadalo jak v nejakym historickym evropskym meste. Turisty tu preci jen nejaky vidime, ale hodne poskrovnu. Informace a nejaky prospekty nam dava nakonec nejaky policajt v oficine na rohu hlavniho namesti. Pote nachazime jeste jednu cestovku, ale rozhodujeme se zitra zkusit stesti samy, mistni dopravou. Mame par tipu na lokality v okoli, ale nejvic nas zaujala docela vysoka hora Razuhuillca. No uvidime jak to tam bude s dopravou. K piti zkousime novou znacku Cifrut, ale chutna trosku jak saponat, tak to sem uvadim jako varovani pred pozitim. Jdeme spat relativne pozde, ale binec z ulice je asi zatim rekordni, co jsem na ceste zazil. Troubeni, rvani, turovani motoru, proste hardcore. Zda se tu nemozny usnout, ale asi jsem si uz na lomoz zvyknul, protoze me staci jen pet minut a jsem v limbu.

Den 174, Cesta do Ayacucha (4 747m)

Jsme usazeny dole v buse v nejvyssi tride cama, takze to vysvetluje, proc byl listek o dost drazsi nez jsme cekali. No tak se tu alespon tech 7 hodin jizdy budeme pekne valet. Jedeme jen 20km pribrezni nizinou a uz je zastavka na obidek. Po nezbytne prestavce pozvolna stoupame do hor. Mracna konci az v 800 metrech vyskovych a pak uz zase nase vytouzene azuro. Jedeme vyprahlym kanonem se spoustou kaktusu a obcasnym vinohradem. Jak stoupame krajina se pozvolna meni. Je to tu dost podobne jak v Sorate. Pribyly stromy, teda jen eukalypty a vubec je to tady takovy zivejsi. Kvalitni asfaltka vsak pokracuje stale vys a vys. Pozvolna to tu zacina vypadat altiplansky, ale ocekavana plan neprichazi. Je to tu vic kopcovity a sopecny, takze skaliska hrajou spoustou barev. Prejizdime prvni prusmyk 4 530 metru a pak se motame na nahorni plosine. Za druhym prusmykem 4 505 je mohutne klesani do impozantniho kanonu. Nad nejvysimi kopci v okoli, ktere ale i tak nevypadaji nejak mohutne prechazi mensi fronticka, takze to azuro netrvalo zas az tak dlouho :-). Z kanonu nas ceka vystup do nejvyse polozenych casti az do prusmyku Abra Apacheta (4 747m), kolem ktereho jsou do zluta zbarvene kopecky. Jsou tu i nejaky lamicky. Dolu klesame udolim reky a ridic na to pekne slape, mozna az trosku moc. Tak nejak cekame ze uz v klidu klesneme do mestecka, ale po chvili jsme vyvedeni z omylu. Ceka nas jeste jedna cesta pres kopec. Ve 3 200 metrech opoustime udoli a dlouho vyjizdime posledni kopec 3 915m. Slunicko pomalu zapada a vyhledy jsou docela pekny. Mezitim nam v telce pousti mistni hitovky. Zvlast nas zaujalo jedna skupina ktera se jmenuje duo ale hraji tri. Panove za nami si tez prozpevuji a vydavaji ruzne zvuky, ze se zda, ze nejedeme samy, ale vezeme i nejaky animalesy. Za setmeni prijizdime do nasvicene kotliny - To uz je Ayacucho.

Den 174, San Vincente

Rano v klidku opoustime hotel a razime smer tusene colectiva jezdici na Panamericanu. Mikra tu jezdi spore, ale nakonec jedeme jeste s nejakou pani v normos taxiku s cenou temer stejnou jak v mikrobusu. Trochu krape, tak to ty dva avizovane milimetry srazek za rok spadnou asi behem dneska. Do San Vincenta je to asi 6km a je to dalsi osklivy mestecko lezici hned u silnice na dulezity krizovatce. Tez je postizeny zemetresenim, tak o to hur to tu vypada. Proste rychle uz odtud pryc. Bohuzel je teprve 8 hodin a prvni bus jede az v 11, tak to neni s tim uprkem tak zhavy. Nachazime jeden slusny bufac pod igelitovou plachtou. Ja si davam k snidani nejakou jejich kureci specialitu. Honza jen kafe, protoze si housky se salamem prinesl odjinud. Tady to berou naprosto v klidku a jste mu prinsou talirek a nuz na ten salam :-). Obchazime mistni trosky a hledame nejaky net, abychom to tu preckali lepe nez sedenim v kancelari busove spolecnosti. Nakonec se podari najit namesti na kterem je obelisk nejakeho hrdiny vyvedeneho v barvach ala igracek a netu je tu necekane habakuk. Vrcholem navstevy mestecka je vystup na kopecek s krizek a panoramaticky vyhled na tu hruzu okolo. Proste kdyz se da dohromady skvot a nasledky zemetreseni tak to nevypada vubec pekne. Pak uz se zvolna presouvame do oficiny a vyckavame prijezdu busu. Zpozdeni je, ale jen pul hodky tak se to da. Zbohem mlzne pobrezi

úterý 12. srpna 2008

Den 173, Paracas

Na odpoledni cast, na poloostrov Paracas nas uz pokracuje min. Honza dostava konecne i prijmeni, guid ho totiz cte jako Merlin. Nejdriv se jede do informacniho centra, ktery funguje jak takovy mensi muzeum. Dal uz pokracujeme poustnim vnitrozemim, ktere je obcas zabarveno do fialovych odstinu. Takze dneska nemame mesicni krajinu ale marsovskou. Busik nas vysazuje na vyhlidce na ocean a dal pokracujeme nejakych par set metru po svych. Jsou tu moc pekne utesy a vsechno je tu dozluta, podle nejakyho mistniho nerostu. Hlavni atrakci zde ma byt katedrala, ale ta castecne pred rokem spadla, protoze tu bylo velke zemetreseni. Tim se vysvetluje proc je pulka Pisca v ruinach. 15. srpna tomu bude rok, takze se blizi vyroci, ale to uz my tu nebudeme. Frcime dal pustou krajinou na cervenou plaz a pak k ¨lagune¨coz je zaliv a rybi restaurace. Tady mame rozchod na hodku a pul. Jidlo tu maji na peruansky pomery predrazeny, tak ho Merlin bojkotuje. Me se 90Kc nezda zas az tak moc, tak si vybiram pekny misto, 5 metru od plaze a davam si menicko. Giganticky kotel rybi polivky, asi 3/4litru a smazenou rybu. Je to docela fajnove a stylove rozlouceni s oceanem. Pak uz se tu jen tak poflakujeme a sledujeme ptactvo. Na plazi nachazim lebku, asi lachtana, ale je to bohuzel moc velky suvenyr, tak ji neberu. Pak uz jen cesta nazpatek do ponureho Piska. Sehnali jsme si nejaky info k zitrejsimu busu, cesta pry potrva kolem 8hodin, takze celodenni zalezitost. Ale dost se tesime, protoze konecne opustime trasu gringu po ktery jezdi kazdy.

Den 173, Islas Balestas

Rani mlha a sedivak nas uz vubec neprekvapuje. Ani nas to nijak dvakrat netrapi, protoze zitra uz pofrcime zpet na Altiplano, kde snad zas bude obligatni azuro. Cekame asi pul hodky nez nas bus vyzvedne a pak uz jen cesta hodne depresivnim Piskem, asi nejosklivejsi stad na teto vyprave. Pobrezi je plne tovaren, takze zadna vysnena koupaci riviera. Po 20km jsme konecne v pristavu a spolu s dalsimi 30 turisty se nalodujeme na speedboat. Spolu s nami popluje rozlicna sebranka. Jediny kdo vycniva je Peruanec Fredy, ktery by jak z oka vypadnul Paroubkovi :-). Samozrejme se guidi nemuzou dopocitat lidi, ale tentokrat poprve nikdo nechybi, ale dva prebyvaji. Nejak zazracne se to vyresi aniz by kdokoliv vystoupil. Plujeme podel poloostrovu Paracas, ktery je huste poustni a je na nem spousta peknych kopecku. Prvni zastavka je u candalabru, coz je velikansky obrazec vykutany ve svahu s nejasnou minulosti. Pak pak kapitan zatahuje za motor a hura na ostrovy. Jsou to krasna skaliska se spoustou bran prorvanych morem. Lita tu tisice ptaku. 3 Druhy koromoranu, pelikani a jina havet. Je tu i par tucnaku ve fraku. Kazdych 7let se zde tezi guano (ptaci trus). Jeho neuveritelne mnozstvi vysvetluje guid jednoduse: ¨beacuse birds only eating and shiting¨. Taky se tu povaluje docela dost lachatnu i kdyz pry jejich sezona ted neni. Moc se nam tu libi. Nejvetsim zazitkem je asi pelikan ktery ma v zobaku nejakyho mensiho ptaka a asi 200 tech mensich kolem nej poletuje a snazi se ho nejak zachranit. Po objeti ostrovu frcime zpet na pevninu, kde je kratsi suvenyrovy rozchod.