Vysoké Tatry a Slovenský Ráj

Úspěšně jsem přežil prvních pět pracovních dnů po cestě kolem světa a hned co mě padla jsem vyrazil spolu s Fergym směr Ruzyň. Je to příjemná změna místo na noční vlak mířit na letiště. Je to sice paradox, ale letenka přišla na polovic co by stál vlak. Takže trochu reklamy, ať žije Sky Europe :-)). Na letišti odchytáváme ještě starého pardála Kiwiho a může se razit. Sice trochu se zpožděním, ale i tak budeme v Košicích výrazně dřív než vláčkem. Let je naprosto v pohodě až na tvrdý dopad vedený kapitánem Svačinou. Cesta nad Slovenskem je tak trochu jak nad brazilským pralesem, světýlek opravdu pomálu. V horách asi moc lidí nežije
Na letišti nás už očekává poslední do party, Ivan, který nás odváží k nim domů, kde nás čeká skvělé pohoštění prokládané hruškovicí a pivkami. Vše sleduje pěkný 50kg zlatý retriever o velikosti malého lva :-) Paní Puškášová vysvětlila jeho extrémní velikost tím, že že rád papká, takže alespoň vím jak jednou dopadnu :-). Sedíme a vykládáme až do půlnoci, což je docela dlouho nato, že zítra po páté chceme vstávat. Ivan říká, že máme velké štěstí, že tu bylo teď 14dní naprosto hnusně. Tak jsme to trefili i když to byla pěkná ruleta, když jsme letenky kupovali už v květnu. Ráno po snídani vyražíme směr Poprad. Po dálnici míříme do Prešova a po pravici máme dost zalesněné Slánské vrchy. I za Prešovem jsou občas kousky dálnice a další se budou otevírat. Poprve jedu skoro 5km tunelem Branisko (4 975m), který je přeci jen o fous delší než náš Valík :-). Dál už jsou známe pohledy, na Spišský hrad, Levoča. Na benzínové pumpě se snažím platit desetníky a pán na mě kouká trošku nechápavě, už nějaký rok neplatí. Od Popradu do Smokovce je takzvaná bilboard silnice, která nemá snad jinde na světě obdobu.
Co pár metrů bilboard. Na jednom je i pěkná panda, jak stvořená pro Vláďu Vereše, jak tvrdí Fergy. Východisko k Zelenému plesu je až za Tatranskou lomnicí v Bielé vodě (910m). Odtud svištíme pohodovou lesní stezkou mírně do kopce. Mělo by to být ke třem hodinám, ale u chaty u Zeleného plesa (1 551m) jsme něco po dvou hodinách a to nám přijde, že nijak nechvátáme. Lidí je tu tedy požehnaně i když Ivan říká, že jich je tu málo. Každopádně je to moc krásné místo. Zelené pleso je obklopené pocukrovanými horami. Dnes působí Tatry opravdu nejvelehorštěji co sem je kdy viděl. Dáváme sváču a kocháme se opravdu pěknými pohledy. Počásko přeje i když se zdá, že se sem dokulí černé mraky. Vydáváme se dál na cestu na hlavní cíl výpravy na Jahněčí štít (2 230m), což je nejvýchodnější štít Vysokých Tater. Za chvíli musíme navlíkat, kvuli sněhu, návleky a to jsme teprve v 1 650 metrech. Letos je tu sníh o měsíc dřív než je obvyklé, tak jsme zvědavý zda ten kopec vůbec dáme, když nás ani nenapadlo vzít sebou mačky. Respektive i kdyby nás to napadlo, tak by jsme je stejně nebrali, protože jsme neodbavovali bágly.

Míjíme pěkné pleso a stále stoupáme směr sedlo jménem Kolový priechod (2 118m). Po cestě míjíme pár spadlých malých lavinek. A už jsme tu, pod stěnou, která vypadá docela hrozivě, viz foto. Prudká zasněžená a zledovatělá. Fergy a Ivan to balí, mě se taky moc nechce, ale když vidím kolik lidí pokračuje dál, tak taky mířím směr sedlo. Je to dost velký hnus a bez maček opravdu riziko. Pár ženských, co se nechaly překecat vypadají ve stěně opravdu nešťastně a ani mě není vůbec OK. Stačí jedna malá chyba či uklouznutí a člověk je ve statistice tatranských mrtvolek.

Konečně jsem v sedle, kde se tísní už asi 15 lidí. Další cesta je prý ještě víc rizikovější, tak o ní už vůbec nepřemýšlím a frčím hned zase zpět dolů, protože přes mlhu není stejně nic vidět. Sestup je samozřejmě o dost hnusnější. Potkávám jeden pár a slečna nemá daleko k tom, aby se nerozbrečela. Míjím Kiwiho, který též stoupá nahoru. Je klasicky zarputilý :-) tak počítám, že se pokusí i o vrchol. Každopádně si říkám, že by bylo fajnpřežit cestu kolem světa a zabít se v tatrách. Konečně to mám za sebou. Potkávám tu nějakýho chlapíka s asi dvanáctiletou dcerou. Ptá se mě na cestu a i když mu tu líčím, tak tam sní

stejně pokračuje. Tak to bych si asi neriskl. Chvátám dolů, protože na malé vyhlídce vidím Ivana s Fergym, kteří se dnes rozhodli opravdu dobře. Přemýšlíme zda budeme čekat i na Kiwiho, který sem dorazí kdoví kdy. Rozhodujeem se, že ještě vyrazíme směr Svišťovka, tak ho necháváme svému osudu a frčíme dolů. Po cestě se zase lepší počasí, takže trochu lituju, že jsem tak riskoval a viděl prd a teď tam jsou výhledy. Ivan nás po chvíli opouští, chce si v klidu pofotit okolí, takže jsme se docela pěkně roztrhali. Cesta na Svišťovku je docela dlouho v pohodě, sníh je tu výš, ale pak je to taky docela klouzačka. Při výstupu jsou pěkné výhledy na Belianské Tatry. V sedle potkáváme Lešky v teniskách, což se

mě nezdá jako úplně v pohodě obuv na terén co tu je. Hrozně to fučí, tak se na vrcholu (2 038m) nezdržujeme moc dlouho. Každopádně jsme rádi, že jsme dneska dali dvakrát dva tisíce. Cesta dolů je docela veselá. Pár úseku je lepší skoro sjet po zadku. Po páté jsme na chatě docela ušlí. Přeci jen to bylo asi 22km a 1700metrů do kopce a 1060dolů. Ceny jsou tu mastné, takže v peněžence je tŕochu průvan: Smažák 195Sk, 2xpivko á55Sk a buchty na pare za 110Sk, které byly nejlepší. Samotné ubytko je za 450Sk. Kiwi nezklamal a opravdu se pokusil o berg, ale též to musel otočit. Pokoj je přetopený, takže to vysvětluje obrovské hromady dříví kolem chaty. Domlouváme se na budíček v 6 hodin, ale Fergy jak už je zvykem po půl 6 šustí igelitkama a vůbec dělá vše proto, abychom již vstali. Já jako ranní ptáče stím problém nemám, ale Kiwi má wostře zalepený oči a netváří se vůbec nadšený. Ráno nás vítá, krásným azůrem, dnešek bude ještě hezčí než včerejšek. Štíty dostávají krásnou barvu od růžové po oranžovou. Sestup (640m) je též v pohodě, za dvě hodiny jsme

zpět u auta. Čeká nás krátký přesun do Slovenského Ráje. Míjíme Podlesok a parkujeme až pár km za ním u Píly (581m). Zde je nástup do doliny Striedné Piecky. Vody tu není mnoho, ale i tak je procházka dolinou moc pěkná. Je tu jeden z největších žebříků ve Slovenském Ráji a taky dlouhé pasáže na horizontálních lávkách. Musím říci, že tahle dolina se mě líbí asi nejvíc z těch co jsem tu zatím prochodil. Kiwiho stále tlačí malé boty, tak trochu zaostává, takže na něj na křižovatkách čekáme a když přichází jen v těsném závěsu, tak ho podezíráme z toho, že ho prohnal Ursus. Jdeme asi hodinu po Glacké stezce, která vrcholí v 1 030 metrech nad mořem. Míříme k dolině Velký Sokol, kterou jsem sice už jednou šel, ale tentokrát jí budeme klesat i když by se to ofiko nemělo. V Ráji byly nedávno povodně, které měli většinu roklin vyčistit od spadaného dřeva, ale zrovna Velký Sokol je úplně zasypaný kládami, takže postup je docela náročný. Taky je tu o dost více vody, tak to na pár místech komentuji, že by tady Leškovi určitě nateklo do tenisek. Škodolibost se nevyplácí a ja na jednom místě ukouznu na kládě a zřítím se do túně až po kolena. Naštěstí mě do bot téměř nenateklo, ale mám pěkně otřísklou holeň. Dál již pokračuji s ještě víc stáhlým zadkem. Fergyho zase málem zavalí obrovský šutr, tak je taky trošku zboulovaný. Při cestě zpět k autu ještě slyšíme divné zvuky z lesa, tak to tipujeme na mručení Ursuse :-). Do Košic jedeme zkráťou, zadem přes Rožňavu a podél Slovenského Krasu, všechno známe projeté trasy popsané už dříve. Jedeme rovnou na letiště a v 10 večer jsme zpátky v Praze. Osvědčená kombinace dvou národních parků zase vyšla.

Den 205, Jičín

Dnešní jubilejní 20.let v tomto roce, z Dublinu do Prahy, proběhnul naprosto v pořádku, takže vás už můžu všechny pozdravit z "tepla" domova. Všechno bohužel jednou končí, takže i cesta skoro kolem světa je už za mnou. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mě na cestě doprovázeli:

Jan „Merlin“ Miklín (77dnů)
Naděnka Zelená (66dnů)
Dan „Fergy“ Grund (40dnů)
Ivan Puškáš a Lukáš „The Snake“ Hádek (17dnů)
Mamka a táta (12dnů)
Roman „Kiwi“ Šinágl (10dnů)

Den 195, Cashel a Cahir

Jdu se ještě optat taxikáře na správnou cestu z města, protože zrovna naše výpadovka musí být na opačné straně. Dostávám podrobný výklad a popis opravdu přesně sedí, takže na naši N76 se dostáváme bez problému. Do Cashelu jedeme takovýma vesnickýma zkráťama a zelené louky nasvícené sluníčkem jsou opravdu moc pěkné. Dominantou Cashelu je hrad ze 12. století Rock of Cashel, kam máme namířeno. Kdysi zde vládli keltští králové, takže se ani nedivím že už první pohled na hrad je dost dobrý. Cashel je relativně malé městečko, tak najít parking není problém. V recepci kupujeme takzvanou Heritage Card za 21E. S ní už je pak volný vstup do veliké řady
památek po celém Irsku. Vstup do hradu by byl jinak 5,3E, takže se nám hned ¼ karty zaplatila. Na irský poměry je hrad docela dobře zachovalý, ale střechu samozřejmě nemá. Sluníčko svítí jak o život, tak o to víc je prohlídka hradu a blízkého okolí příjemná. Okolo jsou jak jinak zelené louky a na obzoru kopečky. Po cestě zpět k autu míjíme ještě muzeum války o nezávislost v pěkném baráčku s doškovou střechou. Dneska nás čeká ještě poslední etapa a to krátký přejezd do města Cahir, kde je též hrad. V Cahiru si tak trošku připadám jak irský cvrček, protože městem několikrát projíždíme a na všech výpadovkách hledáme B&B, ale kde nic tu nic. Nakonec bereme
za povděk hotýlkem přímo na náměstí, tentokrát „jen“ za 30E. Hotýlek je tak trochu stylizován do starých časů, takže vypadá tak trošku jako blešoun. Tak trochu nám chybí stolek, takže sváčovečeře je improvizována na kufru. Nečekaně tak zažívám ukrajinský večer i s rodiči i když v trošku kulturnější podobě než s Fergym v Gruzii. Večer ještě obcházíme nasvícené město, zvlášť hradu to takhle moc sluší. Pak už zaleháváme stahaný kupou dnešních zážitků.

Den 195, Kilkenny

Stále po okreskách směřujeme do města Kilkenny. Postupem času za sebou necháváme kopcovité pohoří Wicklowských hor a před městečkem Carlow máme první neplánovanou zastávku. V poli kousek od silnice je totiž Brownshill Portal Tomb, což je veliký dolmen. Největší kámen má prý 150 tun čímž je nejtěžší svého druhu v Evropě. Takže je skoro záhadou jak to sem před 5tisíci lety dovlekli. Dolmen je opravdu obrovský a těch pár set metrů chůze podél pole se vyplatilo. Za Carlowem houstne provoz a hlavními viníky jsou desítky aut s vlajkami. Fandové vyrazili na nějaký mač. Lehce
si zajíždíme do Gowranu, protože je zde pěkný kostelíko hrádek ze 13. století. Asi se hraje nějaké play off, protože je město vyšperkováno vlajkami. Kostelík je klasický irský, takže napůl ruina, ale své kouzlo má o to větší. Přijíždíme do Kilkenny a jako první nás vítá docela pěkný hrad. Centrum je ucpaný a obrovské parkovišti u řeky též. Takže je před ním fronta a čeká se než někdo vyjede. První irský poznatek několikrát později potvrzený: na silnicích je provoz relativně nízký ale v jakémkoliv městě je vždy nábuch téměř v jakoukoliv dobu. Jsou to prostě cvrčkové, kteří jedou autem snad i jen dvě stě metrů. Taky je tu
neuvěřitelný pocit tlusťochů. Miliony značek a výstrah. Sice jsem nikdy nebyl v USA, ale takhle nějak si to tam představuji.
Konečně se nám podaří zaparkovat, tak vyrážíme na prohlídku prý nejvíc středověkého města v Irska. V centru jsou dvě pěkné uličky, kde nejvíc pulzuje život. Všude jsou vlajky a v každém druhém obchodě prodávají suvenýry místního slavného klubu Kilkenny Cats – přeborníka v nám trošku vzdáleného sportu hurling, který se hraje asi jen tady. Pro extra zvídavé čtenáře víc o hurlingu zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Hurling. Pro míň zvídavé je to něco mezi holomajznou, fotbalem a
baseballem J. Přicházíme k místní katedrále u který je též obraná věž vypadající jak komín od fabriky. Na „komín“ se může vylézt, ale je furt šedivo, tak mě to tam ani neláká. V katedrále se chystá svatba, tak je tam zákaz vstupu, ale nahlídnout se dovnitř nechá. Znovu přes centrum razíme k hradu. Vylézá sluníčko, hurá. Největším šokem dne je, když člověk projde bránou hradu. Otevře se pohled do obrovského parku, což je dost nečekaný. Jen co vylezlo sluníčko, všichni místní pudingové vylezli piknikovat a posedávají na ještě dost mokrý trávě. Ale docela je začínám chápat, nejen že si sluníčko náležitě užívají, ale i to, že se pořád baví o počasí. Mění se opravdu z hodiny na hodinu. Na zpáteční cestě k autu se mě ještě podaří vyfotit nejen maskota hurling teamu, ale i pěkné Irky, což je tady dost nadlidský výkon.

Den 195, Opatství Glendalough a NP Wicklow

Ráno je naproti večeru dost pesimistický. Poprchává a větvě stromů se houpají jak v nějakým hororu. Náladu nám zvedá první irská snídaně obsahující párečky, vajíčko, opečenou slaninu a jiné extra kalorické pochutiny. Poté už vyjíždíme směr tajemné opatství Glendalouhg, založené svatým Kevinem už někdy v 6 století. Opatství leží na kraji desetikilometrového údolí, kdysi vymodelovaném ledovcem, v malebném národním parku Wicklow. Na parkovišti ještě téměř nikdo není a ani se kupodivu nevybírá. Stále poprchává, tak se balím komplet do Goreho oblečku. Rodiče tak vybavený nejsou, tak musí vzít za povděk deštníky.
Přes mostek přecházíme dravou říčku dočerna zabarvenou od rašeliny a už v dáli vidíme 33 metru vysokou obranou věž a kostelíček. Je tu celý soubor kamenných staveb obklopený hřbitovem s různě vyvrácenými náhrobními kameny. Sychravá atmosféra sem úplně patří a snad je to i lepší než kdyby svítilo sluníčko. Parádní místečko, kde by se za soumraku klidně mohli točit filmy se zombíky. Kolem menšího (Lower lake) jezera pokračujeme k většímu (Upper lake), kde je i centrála národního parku. Úplně krásně je vidět jak tu ledovec řádil. Stěny údolí jsou pěkně obroušeny a trošku to tu vypadá jak kdyby se zaplavil Labský důl v Krkonoších. Je tu i menší vodopád Poulnass opodál ve stráni a rozvaliny dalšího kostelíka jménem Reefert church. Původně jsem chtěl pokračovat až na úplný konec jezera, kde má být opuštěná hornická vesnička. Ale je málo času a taky je na cedulích napsáno, že přístupová cesta do vesnice je zatopená, tak se místo túrky pozvolně vracíme zpět k autu.

Den 194, Vodopád Powerscourt

Terminál je takový zašlý, jak někdy ze sedmdesátých let. Půjčovny aut jsou až u parkingů. Každá tam má takovou boudu a náš Budget je hned první. Sice mám na papíře z webu finální cenu, ale tátu ještě zlanaří na nějaký special pojištění, tak se to výrazně prodražuje. Dostáváme alespoň mapu Irska. Jsem zvědavý jestli se podle mapy s měřítkem 1: 670 000 nechá jet. Místo Corsy dostáváme Nisana Micru, což je oproti Loganovi z Maroka jen takový šprček, ale daří se nám do něj i tak naskládat. A teď hurá na levou stranu. Silnice se z letiště motá přes kruháče, než konečně najedeme na dálnici M50, což je velký okruh města. Jsou tu cedule na nějaký mýto, ale boudy jsou opuštěný, tak to ani moc neřešíme. V tuto chvíli ještě netušíme, že se začíná rozvíjet zajímavý příběh. Objíždíme skoro celý Dublin než na exitu 14 opustíme dálnici. Bohužel tu není žádné pořádné další značení, tak jsme hned zkraje ztracení. Ptám se na cestu nějakého typose a on je to Čech. Tak to je docela dobrá náhodička. Radí naštěstí dobře a my nabíráme konečně dobrý směr. Muselo tu opravdu děsně pršet, protože je občas i zatopená silnice, takže takové krosy jak v Jižní Americe, ale místo busu s metr vysokým podvozkem tu plaveme v Mikře. Občas si to tu také voda zkrátila přes silnici a jsou tu zbytky nového koryta – šutry a písek. No hlavně, že neprší teď. První plánovanou zastávkou jsou zahrady Powerscourt. Přijíždíme už v čase zavíračky, tak se ani nemusíme rozmýšlet jestli nám vstup do zahrad stojí za 8E na osobu. Každopádně to vypadá, že Irsko nebude patřit k levným zemím na mé cestě.
Pokračujeme dál k nejvyššímu vodopádu celého Irska – 121 metru vysokému Powerscourt waterfallu. Samozřejmě, že silnička po které jedeme není na mapě, ta totiž končí druhou třídou. Kopcovitým terénem Wicklowských hor se dostáváme k bráně do panství, kde by snad měl být vodopád. Vstupné je 5E/ osoba, ale už je pozdě tak chlapík vybírá jen za dvě osoby. Vodopád je opravdu krásný, takový malý Krimml. Voda duní a na všechny strany odlítá vodní tříšť. Skoro se nechce věřit, že v zemi s pověstí placky je takové dílo přírody. Okolo navíc rostou krásné vzrostlé stromy. Prostě hodně pěkné místo hned zkraje výpravy. Navíc oproti fotkám co jsem viděl na netu teče vodopádem snad dvakrát tolik vody než normálně. Od vodopádů pokračujeme nějakou zkráťou u níž už vůbec nepřekvapuje, že není na mapě. Zatím nevíme jak je to tady s hustotou možného ubytka a jelikož se blíží večer zastavujeme hned u prvního B&B na které narazíme. Je to pěkný baráček, ale na úplné samotě. Ubytování rozhodně není žádný švábík, ale cena 35E na osobu raketově katapultuje Irsko na nejdražší ubytko za celou letošní cestu. Péšo jdeme ještě okouknout okolí. Všude rostou ostružiny, takže opravdu vítaná svačinka na večer. Baráky v okolí moc krásy nepobraly, ale zahrady okolo jsou většinou moc pěkný a hlavně dost rozsáhlý. Rozhodně bych zde trávu sekat nechtěl. Po cestě náhodně nacházíme zarostlý pamětní kámen na nějakého generála, tak nás po chvíli překvapuje, že k němu dokonce navigují značky na silnici. Přicházíme až do Roundwoodu, což je vesnice význačná jen tím, že je prý nejvýše položená v Irsku. Její výška 238 metrů nad mořem nás však neomračuje :-)). Hledaná hospoda má být až na druhý straně vesnice, tak tam nakonec ani nedojdeme. První den dopadl docela dobře, nespadla ani kapka :-)

Den 194, Cesta do Dublinu

Den, kdy mě čeká odjezd na poslední etapu CsKS nezačíná vůbec odpočinkově. Nejdřív rozlučkové čtvrteční pivka a pak vysedávání do časných ranních hodin a ladění itineráře, tak trochu na poslední chvíli. Po krátkém spánku můžu venku sledovat poprchávání, což se jeví jako dobrá příprava na vyhlášené irské počásko.
Cesta z Jičína na Ruzyň utekla docela rychle. Na letišti má pečlivý pán u rentgenu trošku výhrady k mému batůžku a vyhazuje mě pěnu na holení, nově koupenou, a cestovatelský sprcháč, který se mnou letos projel lán světa. Nakonec chudák končí v koši v Praze místo v basůře někde za oceánem. Tak trochu jsem zapomněl, že jako slavný Mac Guyver bych z toho mohl stvořit nějaký ďábelský tikající strojek.
Ve 14:25 máme odlet do zhruba 1 500km vzdáleného Dublinu a čas se zhruba daří dodržet. Oproti nekonečnému návratu z Jižní Americe nás čekají v letadle jen pohodové 2,5 hodinky. Jsme šťastlivci, sedíme u exitu, takže máme skoro business klas. Chvíli přemýšlím, že bych si vytáhl i foťák, ale vidina letu přes Německo a Benelux nedává moc naděje na nějakou zajímavou krajinou pod námi. Nakonec je pod námi stejně deka šedivých mraků, tak je to vyřešený. S ČSA letím už letos poněkolikáté, tak vím, že je v nabídce i vychlazený Gambrinus, což je vždy dobrá volba na následující lehkou chrupku. Přistání je letos už trochu klasické. Dlouhý průlet mraky, kde není vidět skoro na konec křídla. Nakonec se přeci jen Irsko pod námi ukáže. Pole, zelený louky a všude obrovské kaluže. Jako kdyby tu před nedávnem byla potopa. No to se tedy máme na co těšit. Ještě míjíme nějaký hrádek a už si to rázujeme po ranveji.

Zase doma......

Tak už je to tady, Jižní Amerika je za námi...přežili jsme ve zdraví, kupodivu :-)...........Cesta zpět byla nekonečná. V neděli ve 03:20 ráno peruánského času (-7hodin) jsme vyrazili na letiště. V 7 hodin odlet a 5 hodin letu přes kontinent a 3 852km. Taková menší rekapitulace ze vzduchu, toho co jsme zažili dole. Viděli jsme sopky u Arequipy, letěli přes Titicacu, pod námi byl La Paz i Cordillera Real. Poté už jen nezáživné pláně východní Bolívie u Santa Cruz a brazilské Mato Grosso. Bombou na konec byl přelet Sao Paula, což je fakt brutální zážitek. Prostě to město s dvaceti miliony lidí je monstrozní nejen ze země, ale snad ještě víc ze vzduchu. V Sau nás čeká největší opruz, 8 hodin čekání na letišti. Nuda...piškvorky....Nuda. Konečně se naloďujeme a dalších 12 hodin letu křížem přes Atlantik před námi. Dvě pivka na dobré spaní a opravdu to zabírá a dávám nečekaných 7hodin chrupku. Zamračená Evropa je pod námi přilítáme do Frankfurtu a zde další čekačka, tentokrát naštěstí už to má být jen 4 hodinky. Nakonec na poslednim letu, který má trvat pouze hodinu nabíráme další hodku zpoždění, alespoň je po dvou a půl měsících čas na české noviny. V Praze nás postává u pásu na bágly z celého letadla asi jen 6 lidí, ale pánové si dole v suterénu dávají řadně na čas. Ještě jízda domů do Jičíná, kde dorážíme v pondělí ve 23 hodin, takže pěkný, skoro 37hodinový přesun na konec........