pátek 29. února 2008

Den 25, Sapa (1 500m), Cat Cat a okolí

Na pokoji se moc dlouho nezdržujeme a vyrážíme ven. Hlavní hnací silou je docela velký hlad. Od paní z hotelu jsme vyfasovali plánek okolí, tak snad se tu neztratíme. Ani se nestačíme rozkoukat a už nás odchytávají ženský v krojích, které mermomocí chtějí prodat nějaký hadry. Jsou extrémně neodbytný a nejdou vůbec setřást. To jsem ještě nezažil. Zachraňuje nás až práh restaurace, do které se jdeme ukrýt. Přes něj se naštěstí neodvažují. Postavuji však venku a vždy rozbalí své zboží, když na ně zabloudí náš pohled. Jsou to opravdu vytrvalé obchodnice.
Někdo by řekl nejhrubšího zrna. Náhodně jsme si vybrali restauraci Pink Floyd, což se neukazuje jako úplně dobrý nápad. Než nám přinesou jídlo, máme poslechnuté skoro celé jejich CD, což nás při kručícím žaludku zas až tak netěší. Restaurace leží na hlavní uličce vedoucí do vesničky Cat Cat, kam máme taky namířeno. Stejný plán, jako my, mají bohužel taky desítky jiných cestovatelů i celé organizované výpravy vrávorajících důchodců s hůlkami, které procházejí, občas téměř ve vláčku, před restykou. Tak na tohle jsme si v Číně dost odvykli a fakt jsem nečekal, že bude ve Vietnamu takový nábuch. Jediným pozitivem je, že se
krojovaný babky nalepují na jednu potenciálně nákupuchtivou skupinu a odcházejí s nimi. Jídlo bohužel neodpovídá vynaloženému času a aniž to ještě tušíme začíná tak etapa nejhorších jídel na celém putování. Zapojujeme se do proudu turistů směřujících k Cat Cat. Vítají nás první krásné pohledy do okolí. Vesničky a roztroušená osamocená stavení leží v hlubokém údolí pod námi. Všude jsou terasovitá rýžové políčka, která sem přivádějí ty hordy turistů, včetně nás. Na druhé straně údolí, stojí jako mocná hradba,
zelený hřeben Fan Si Panu (3 143m), nejvyšší vietnamské hory. Musím říci, že to jsou asi nejhezčí takzvané zelené kopce, co jsme zatím na naší cestě viděli. Jedinou vadou na kráse je, že je rýže sklizená a krásný zelený efekt políček se nekoná. I tak je to tady moc krásné. Vesnice leží na dně údolí, tak nás čeká docela dlouhý sestup po částečně vydlážděným chodníčku. Cat Cat je malá vesnička, bohužel hlavně suvenýrová. Nuzná staveníčka jsou obložené textilem na prodej. Tím pádem ji docela rychle procházíme. Zajímavostí jsou pouze hordy černých prasátek, psů a okolo se rozkládající rozbahněná rýžová políčka s osamocenými buvoly. Přicházíme k řece, obklopenou řídkým bambusovým hájem, přes kterou je naštěstí most. Po betonovým „molu“ přicházíme k hlavní atrakci tohoto výletíku, k asi 10 metrovému vodopádu vytékajícímu z džungle. Hned za ním je pěkná malá soutěska. Tady to většina turistů otáčí a vrací se zpět nahoru, respektive nechají se vyvézt motorkáři, kterých je tu snad ještě víc, než těch černých prasátek. My ale pokračujeme dál po vydlážděném chodníčku nad pěkným údolím plném zeleně. Po
chvíli si při zpětným pohledech objeví i Sapa, která se jeví tedy pěkně vysoko nad námi. Najednou se před námi objeví brod, ale nechá se oblézt po nepříjemném blátivém svahu ke kamenům a pak po nich přeskákat. Než se k nim akrobaticky dostaneme, přikvačí malý typos s nůší na zadech a žabkách na nohách a brodem doslova prosprintuje. Trošku nás tím zahanbuje, zvlášť když se Naděnka na šutrech motá snad deset minut, než najde tu pro sebe správnou cestu, která je samozřejmě výrazně obtížnější, než po které sem šel já. Přicházíme k soutoku řek, kde chodníček bohužel končí a dál vede jen blátivá stezka stoupající prudce vzhůru. Začínám
už chápat, proč tu téměř všichni vesničané chodí v gumácích. Vidina 100 metru vysokého Stříbrného vodopádu, který by tu měl někde být, nás však žene mocnou silou kupředu. Neskutečný bahňák nás ale nakonec přinutí k potupnému ústupu. Stejně se zdá, že jdeme někam do divočiny a né k turistické atrakci. Ten chodníček nás nejspíš trošku zmátnul. Vracíme se docela zabahněný k brodu a teďka už půjdeme skrz vodu. Trošku si tím připomínám brodění řeky Markha v Ladakhu, ale tam to bylo výrazně drsnější. Konečně se mraky trhají a sluníčko pěkně prosvětluje okolí. Po kruté zimě v Číně je zase na triko. Za brodem lelkujeme a užíváme si nastálé teploučka. Za chvíli kolem nás probíhá zase klučina. S už narvanou nůší dřeva si to mastí zpět do vesnice v kopcích. Trošku jen nechápu, proč chodí až sem, když je dřevo všude okolo. Zvolna se vracíme prosluněnou stezkou zpět k vodopádu a ještě jednou, naposledy, si užíváme pohledů na říčku a bambusové porosty okolo. Největším zpestřením je rodinka, která se poctivě věnuje dřevorubecké činnosti a z kmínku seká dlouhé třísky, akorát
do nůše. U vodopádu je zase turistů jak mul v kamenolomu, tak frčíme pryč. Ještě se vyhnout popelícím se dětem, které obsadily most a můžeme se vrhnout vstříc krpálu. Motorkáři kolem nás rejdí a pozvolna jdou s cenou dolů až na 10 000D (11Kč) na osobu. Chceme si ještě pokochat krajinou za sluníčka, tak na ně pečeme i když by to bylo určitě příjemnější se nechat vyvézt, než se tu spařený vláčet do kopce. Po cestě potkávám jedno mazlivý prase, tak ho musím podrbat po štětinách :-). Sluníčko je akorát za hřebenem Fan Si Pannu, tak je to tu na
západovku prakticky nefotitelný. Snad počásko vydrží i do zítřka, kdy plánujeme celodenní túru po okolí. Konečně máme kopec za sebou a můžeme se vrhnout do nákupu zásob na místním tržiště. Prodávají tu klasické vietnamské suvenýry: kobry, štíry, mloky a jinou havěť naloženou v pálence. Jednu kobru si kupuji a doufám, že během cest tu lahvičku nerozbiji. Nerad bych, aby se mě vlnila v batožině :-). Další atrakcí je hlava psa, asi do polívky. Necení zuby z kotlíku moc přátelsky :-). Jdeme na večeři a zase se musíme vyhýbat místnímu postrachu – babkám v krojích, které jsou neuvěřitelně vytrvalé. A jejich dokolečka opakovaná hláška
"buy from me", mě bude asi dlouho znít v uších. Sedíme u prazvláštní pizzy, kterou zapíjíme solidním pivkem Tiger beer. Malé holky, co už taky prodávají, na nás celou dobu z ulice pokřikují. Navíc prodejní slogan ještě trochu zkracují na "buy me, buy me". Jedna sice vypadá hodně sympaticky, ale 15 ji ještě zdaleka není, tak se na cenu radši ani neptám :-). Každopádně se tu klidu člověk nedočká. Na zpáteční cestě kupujeme ještě pivka na večer. S jedním dědou usmlouváme velmi dobrou cenu 7000D (8Kč) za místní pivo Lao Cai. Láhve vypadají dost sešle a pivo bude nejspíš prošlé. Taky je to snad největší humáč, co jsme zatím v Asii měli. Propříště radši zůstanu u Tygra. Vyrážím na net, který je fakt lidový. Za hodinu chtějí jen 4000D (4,5Kč). Je to trochu problém se ale probojovat ke kompu. Všechno je obsazený dětmi mydlícími gámesy. Nakonec se daří, ale spisovatelskou slinu mě po chvíli přeruší výpadek proudu, tak už na to peču a frčím na pokoj. Na cimře máme sice jen 13 stupňů, ale ani nám to nevadí. Měla by to být nejspíš poslední studená noc na celé asijské výpravě. Jsme na konci prvního dne ve Vietnamu a najednou je zase
všechno tak jednoduchý. Lidi tu umí Anglicky ještě lépe než v Thajsku. Obyvatelstvo je přátelský, ale tvrdě obchodnický. Na první cenu se člověk musí jen zasmát protože je minimálně dvojnásobná. A dost lidí se pokouší o různá další šméčka. Turistů je ale strašně, Čína to byl ráj klidu oproti tomuhle.












Den 25, Cesta do Sapa

Silnice do Sapy je opravdu nádherná. Skoro 40 km stoupáme a před námi se otevírají pohledy na krásné zelené kopce, rýžová políčka, bohužel už po sklizni, a vodní buvoly. Proste paráda. Škoda, že nemůžeme zastavovat na fotky. Tuhle silnici sejít pěšky by byl sám o sobě hodně dlouhý, ale krásný celodenní výlet. Po cestě nabíráme i květináč :-), rozměrný balík a ještě celou vesnickou rodinku s motykami v pěkných krojích. Vesničanovi se vůbec nelíbí Krkovičkova cena za odvoz, ale nakonec přeci jen všichni nasedají. Krkovička je očividně spokojen. Auto totiž není vytíženo, ale doslova přetíženo.
Naši radost z krásné přírody trosku zkazí až poslední 2km jízdy, kdy opouštíme slunné počasí a teplota rázem o hodně klesá. Vůbec jsme si to teplíčko neužili a už je zase chládek :-(. Stavíme nejspíš před spřáteleným hotýlkem Camellia, ale rekordní asijská cena 5USD za pokoj (43,5Kč na osobu a noc) nás rozhodně nenutí hledat někde jinde. Levněji jsem zatím v hotelu nespal. Pokojík je ke všemu docela pěkný a má i balkónek. Když na něj vylezu, uvidí mě Krkovička, co tu ještě postává, a zuřivě na mě mává. To je ale kamarád dobrák :-).

Čína – Zhodnocení

Putování Yunnanem na mě opravdu silně zapůsobilo a v mých očích rozhodně překonalo předcházející Thajsko s Laosem. Sice jsme tu nenavštívili nějakou další provincii, ale i tak věřím tomu, že platí, že je to z přírodního hlediska nejrozmanitější část Číny. Putovali jsme od zelených kopečků s typickými horskými kmeny až po téměř 7tisícové hory na hranici s Tibetem. Krásné přírodní scenérie zasněžených vrcholků hor, hlubokých údolí a mohutných řek jsou střídány historickými městečky, vesničkami s terasovitými políčky a kouzelnými chrámy.
Nejvíc se nám líbilo v Lijiangu a jeho hornatém okolí. Kdyby však víc přálo počasí v soutěsce Tygřího Skoku, tak by rozhodování bylo ještě o hodně těžší. Zajímavá byla též tibetská kultura v Shangri la. Krása okolní krajina a autentičnost, této části náhorní plošiny, u mě však prohrála s indickým Ladakhem. V Kunmingu jsme zase zažili, jak to vypadá v čínském velkoměstu plném výškových budov a davů lidí. Z cestovatelského hlediska to byl opravdu oříšek. Nemožnost si prakticky nic přečíst či se s někým pobavit. Oproti předchozím zemím bylo o dost složitější cestování, ale jen díky těžkopádné komunikaci. Krása a pohoda toho, že jsme si cestovali prakticky bez jiných turistů, byla vykoupena, zvlášť na severu, docela silnou kosou, na kterou jsme neměli vybavení. Zdálo se nám, že tu i v sezóně nebudou takové davy jako v zemích jižnějších, už jen z toho důvodu, jak nás všichni důkladně očumovali. Například v Simau jsme si skoro připadali jak nějaké slavné filmové hvězdy. Překvapila mě neuvěřitelná penetrace mobilů, jež si téměř nezadá s Evropou. Na druhou stranu mě zarazilo, jak je tu marný internet. Snažil jsem se sledovat jestli zaregistruji nějaké projevy komunistické diktatury, ale mimo té správně totalitní kontroly tiskovin na hranicích, mě to tu přišlo jak v každé jiné kapitalistické zemi. Mezi zápory této země patří neuvěřitelný binec všude. Ekologie v Číně vysloveně úpí. Jakákoliv drobná poživatina se ve stáncích balí do igeliťáčků, které o pár sekund zákonitě končí na zemi. Člověk též většinou nemá úplný pocit bezpečí při přejezdech, protože místní řidiči jsou podle mě nejhorší na světě. Každopádně bych se sem ještě někdy chtěl vrátit a prozkoumat další části této obrovské země. Čína za to rozhodně stojí.

Den 25, Hraniční přechod Hekou / Lao Cai

Po rozednění sleduji krajinu, která už má zase takovou „laoskou“ podobu – zelené kopečky a primitivní vesničky. Silnička je z těch dobrodružnějších. Na to, že je to hlavní štradále, tak je strašně uzoučká. Když jede auto proti, tak se musí prakticky zastavit. Vedle se však staví brutální dálnice, téměř celá na pilotech. Jedeme údolím 1 200 km dlouhé Rudé řeky. Po Mekongu, druhé největší vietnamské. V okolí vidíme naříznuté stromy, že by kaučuk? Po dvanácti dlouhých hodinách přijíždíme do Hekou.
První, co nás příjemně potěší, je teploučko a sluníčko, co tu panuje. Po prokřehlých dnech nás Vietnam vítá s opravdu otevřenou náručí. Nebo to tak alespoň na první pohled vypadá :-). Hned se nás tu ujímá „guid“, který nám chce vyměnit peníze. Sice dobře pokecáme Anglicky, ale moc mu nevěříme, tak směnu necháváme až na hranice. Vůbec se neuráží a ukazuje cestu dál. Autobusák je snad jen 100 metru od monstrózních hraničních budov, takže v příjemné docházkové vzdálenosti. Čínskou kontrolou
procházíme rychle, jen nás fascinuje až úplně na konci požadavek ukázání veškeré literatury, co sebou máme. Takže ve finále se přeci jen totalitní režim ukázal v celé své obludné nahotě. Doteď jsme vůbec neměli pocit, že bychom byli v komunistický zemi. Tak bye bye Číno, líbilo se nám u tebe dost a doufáme, že tě ještě někdy navštívíme. Přecházíme po mostě hraniční řeku a máme trošku zvláštní pocit z tohoto území nikoho. Do Číny nás už zpět nepustí a ve Vietnamu ještě nejsme. Kolem nás procházejí první lidi s těmi proslavenými pyramidovitými klobouky. Vůbec tu příhraniční obchod jenom kvete. Kola jsou obložené vrchovatě pytli. Zdá se, že zboží spíš plyne do Vietnamu, než opačně. Před námi je další obr ratejna s rudou vlajkou. Vietnam je tu.

Den 25, Lao Cai (97m)

Na vietnamské straně hranice je to trochu na déle. Staví si nás bezdůvodně vedle a docela dlouho čekáme na vstupní razítko. Nedali jsme totiž jako ostatní úplatek dvou Yuanů, do pasu. Hned v celnici je směnárna, kde měním veškerý čínský peníze, až na jednoho zachovalého Mao Ce Tunga, kterého si nechám na památku. Lao Cai mě překvapuje svoji výškou. GPS ukazuje jen 97 metrů nad mořem, čemuž se skoro nechce uvěřit. Vedro je tu konečně slušný, tak nízká nadmořská výška a přeci jen jižnější poloha dělá svoje. Hned před celnicí se na nás slítávají jak vosy nahaněči na dopravu do Sapy. Docela dlouho smlouváme až na 40 000 Dongů (44Kč) na osobu, což se jeví jako dost dobra cena. Tady budeme muset počítat téměř cokoliv v desetitisících. Chlapíci hned zkouší šméčko, když několikrát, což je fakt už trapný, špatně vrací na velkou bankovku, ale my se nedáme. Sice jsme v mikrobusu samy dva, ale i tak vyjíždíme na cestu, což nás docela překvapuje, ale zároveň těší. Kousek od celnice přejíždíme přes velký most Rudou řeku do centra města. Ta řeka na hranicích byl jen nějaký její bezvýznamný přítok. Na autobusáku naše krasojízda končí a my bohužel čekáme na další duše, které chtějí taky do hor. Po snad 45 minutách otravného čekání, kdy postupně přibývá dalších pět lidi, konečně vyjíždíme. Naše naděje, že už konečně definitivně zvedneme kotvy, se rozplývají hned za několik set metrů, kdy zase zastavujeme a náš řidič, nejspíš jménem Krkovička, a jeho pohůnek pobíhají okolo a chtějí dovnitř nacpat další a další pocestné. Po deseti minutách Krkovička s hlasitým troubením objíždí náměstíčko a zastavuje na stejným místě. Po dalších deseti minutách dělá naprosto stejný manévr a to už Naďa nevydrží, vypění. Zařve na Krkovičku a zároveň mu dá pořádnou herdu do zad. Chlapec je z toho trošku paf, ale startuje a konečně vyjíždíme :-). Není občas špatný mít sebou holku od rány :-). Každopádně nás zatím moc příjemně Vietnamci nepřivítali.

čtvrtek 28. února 2008

Den 24, Cesta na hranice

K hranicím Vietnamu to máme nějakých 500km, takže nás čeká obligátních 12 hodin v rukách místního Schumachera. Postel je kratší než obvykle, tak je trochu umění se v ní uvelebit. Znalec Hruboskalska by to nazval takovým čínským Záhořovým ložem. Ale alespoň v ní není nazvraceno, což s radostí kvituji J. Výhodou alespoň je, že ležím dole, což je lepší než poletování u stropu. Frčíme večerním Kunmingem směr jih. Po pár hodinách jízdy to začne strašně házet, silnička nejspíš nebude z nejlepších. Rozřešuje se i záhada s prostorem na zavazadla. Řidič má ještě takový meloušek a v nějakým zapadákově ho celý nakládá balíky a pytli. Jsme takový malý náklaďáček. Pořád poprchává, tak jsem docela zvědavý, zda bude ve Vietnamu lépe.

Den 24, Podvečerní Kunming

V centru navštěvujeme mekáče, takže jeho přítomnost potvrzuje, že svět je opravdu kompletně globalizovaný. Nevím jak by se tohle líbilo Maovi, že si mladí komunisté pochutnávají na amerických hamburgerech místo na brambůrkách s chilli. Cheesburger je za 6Y (15Kč). Na poslední pěší štaci v Číně si vybíráme obrovské jezero Dian Chi, na kraji města, které je se svými 300km2 ještě větší než jezero Erhai u Dali. Bohužel se vydáváme úplně jinou ulicí a místo k jezeru jdeme k právě demolované čtvrti
už nevyhovujících 3-5 patrových baráků. Místo nich se tu už začínají pomalu k nebi drát 20 patrové kolosy. Ani zde pokrok nezastavíš. Teprve až na ulici Shulin zjišťujeme, že jsme se úplně neztratili, za což jsme opravdu rádi, protože čas odjezdu se neúprosně blíží. Po 18 hodině má většina lidí padla a do ulic vyráží neskutečné množství kol ve vyhrazených pruzích. Každá zelená odstartuje celý peloton cyklistů. Úžasný a typický obrázek, který jsem měl o Číně vštípený.
Pohybují se tu však i hodně agresivní malí
žebráci, kteří útočí zvlášť na 15leté kluky. Věší se jim na nohy a dokud nedostanou peníze nechtějí se pustit. Jeden se dokonce jednomu nebožákovi zakousl do ruky – masakr největší. Takhle drzý a nepříjemný žebráky jsem ještě neviděl. Daleko lepší jsou sice silně ušmudlaní, ale výborní malí artisti. Ty si nějaký ten měďák zaslouží. Všudypřítomným stánkům s pochutinami nemůžeme odolat, tak pořád něco mlsáme. Jednou ty brambory, pak zase ananas, nebo třeba meloun. Atmosféru tu dotvářejí ohýnky na ulicích, u kterých se místní ohřívají. Prostě mrakodrap a vedle něj fojr. Vyzvedáváme krosny a pak bez větších problémů nacházíme náš bus, který je ale nějaký pofiderní. I lidi co s námi pojedou jsou od pohledu divný, navíc extrémně čumí. Že by touhle pohraniční linkou jezdili nějaké šméčkařské existence? Zavazadla jdou poprvé někam dozadu k motoru. Netušíme proč. Kunming nás nijak moc neuchvátil, ale na den, dva se tu přežít nechá.

Den 24, Kunming - Golden temple

Po 14 hodinách kóma spánku se konečně probouzím k životu. Balíme krosny a při tom dopíjím včerejší pivko, které kupodivu chutná stále stejně J. Moc jsme to na pokoji přes noc nevydýchali, protože teploměr ukazuje jen 12 stupňů. Kontroluji z naši věžákové vyhlídky počasí a sluníčko občas vystrčí růžky, tak doufáme, že dneska bude o něco lépe. V plánu máme areál Golden templu na severním kraji města. Původně jsem chtěl navštívit slavný Kamenný les, který je však přes 100 km daleko, takže trochu z ruky na to, že večer jedeme pryč.
Další možný výlet z Kunmingu je do blízkých hor Xi Shan, které leží hned za jezerem Dian Chi asi 15km z centra. V tomhle počasí to asi nemá cenu se tam drápat i když Dragon's gate s komplexem chodníčků a tunýlků ve strmé skále s nádhernými výhledy a dvěmi taoistickými chrámy by stál určitě zato. Alespoň tu zbude něco na příště :-). Vycházíme až na desátou a jedeme zase K1 na stejný místo jako včera. Tady se pokoušíme tipnout linku, co jede na severovýchod města. Nějaký děda nám radí bus číslo 95, tak s ním
jedeme až na konečnou, která je u EXPA, které zde proběhlo v roce 1999 a jehož pozůstatky tu s velkou pompou stále mají. Odtud se dá ke Golden templu dostat jen drahou lanovkou 60Y (148Kč) nebo busem 71. My to však zkusíme pěšky. Nebe temní a za chvíli se ozývají hromy, zrovna tam, kde by mělo být to pohoří Xi Shan, tak jsem rád, že jsme ho nakonec vyřadili z rozpisu. Vypadá to, že budeme rádi, když se někde schováme před slejvakem. Déšť nás zastihuje akorát u dveří nějaké kanceláře, tak nás tam posedávající chlapíci zvou dovnitř. Pak mizí neznámo kam a my tam snad víc jak pul hodinu zevlujeme s paní, co celou dobu jen mastí sms, takže docela gut práce. Mraky přecházejí a začíná hřát sluníčko, poprvé po několika dnech. Tady je fakt apríl. Kupujeme mimořádně pálivé brambory, což je kupodivu snad nejklasičtější jídlo, co se tu dá sehnat na ulici a mastíme k templu. Paní chytře postavila stánek přímo před školou, tak má docela dobrý obrat. Od vstupu 20Y (49 Kč) do rozsáhlého parku stoupáme dlouho do kopce a zjišťujeme, že templík je opravdu maličký. Je tu i
docela malebné jezírko a záhony pěkných kytek. Nejvíc zajímavá je vyhlídková věž, v cca 1950 metrech nad mořem. Z ní je vidět celé město. Kunming je takové menší Sao Paulo s mordor mraky nad sebou. Na druhé straně jsou menší zarostlé kopečky i když na evropské poměry by už svou výškou spadaly do velehor. Přichází další dešťová vlna, tak jsme nuceni být ve věži o mnoho déle, než jsme původně zamýšleli. Čas strávený zde využíváme nákupem levných suvenýrů. Ach jo další blbosti nám přibývají do
krosen. Ve věži je prastarý zvon se zajímavým beranidlem v podobě ryby. Zvonění je za poplatek, tak na to pečeme. Ven nás zase vyprovázejí sluneční paprsky. Procházíme zbytek parku, který zas až tak zajímavý není. Takže stručně řečeno je to tady spíš jen o té vyhlídce na město, která za lepšího počasí nemusí být vůbec špatná. Od vstupu jedeme busem 71, který se ukazuje jako nejlepší. Projíždí taky kolem centra, ale jede i přímo až do úplného centra.

středa 27. února 2008

Den 23, Kunming - Yuantong temple

Nakonec nás přeci jen povinnosti zvedají. Musíme na ten vlakáč koupit lístky. Prodíráme se davy lidí a stánky s pochutinami. Na nádraží se dozvídáme, že prý už tam vlak nejezdí, což je docela nepříjemná novina :-(. Máme tam jet busem. Hned nás přepadnou černé myšlenky, že ta stanice bude určitě na druhý straně města, když jsme se usídlili u vlakáče. Naštěstí tomu není tak. Autobusy odjíždějí z velkého nádraží, v mapě nevyznačeným, hned vedle. U pokladen je brutální tlačenice. Spousta lidí se snaží předbíhat
a cpou se přímo ke kase. Pak jsou tu i lidi, co se cpou do předu za úplatu od míň průbojných. Docela mazec. Nakonec se i nám podaří prodrat k okýnku a kupujeme konečně lístky na zítřejší osmou večerní do Hekou, na hranicích s Vietnamem. Cena 115Y (283Kč) za nějakých 500km se nám zdá dost dobrá. Zatím jde vše kupodivu podle plánu a přijedeme do Vietnamu přesně v den, kdy nám začíná platit vízum. Spokojeni, že jsme vše dobře zařídili nasedáme do MHD linky K1, která dle našeho očekávání jede
po hlavní ulici mezi mrakodrapy. Jízdné je 1Y za jednu jízdu, jakkoliv dlouhou. Ukazuji cestujícím mapu s templíkem Yuantong, který chceme jako první navštívit a oni nám na oplátku po chvíli ukáží, kde máme vystoupit. Přes mostík překonáváme řeku, která teče souběžně s hlavní městskou tepnou a město tak dělí prakticky na dvě stejné části. Je tu spousta fastfoodů. V jednom testuji další pochoutku, placku pomazanou arašídovým máslem, čokoládou a posypanou chilli. Tahle nezvyklá kombinace je docela dobrá, ale opravdu zvláštní. Kousek odtud je už Yuantong templ. Dovnitř nás vítá pěkná
slavobrána a lidových 4Y (10Kč). Centrem pavilonu je takový altán obklopený jezírkem s obrovským množstvím želviček, ropuch a barevných ryb. Má to tu dobrou atmosféru. Lidi se tu docela dost modlí a klaní do všech světových stran. Při tom zapalují spoustu vonných tyčinek se kterých se notně čoudí. Altánek je s hlavním chrámem spojený pěkným mostem. O zábavu se tu stará ochočená veverka, která žebrá semínka slunečnice. Na vstupence je to tady vyobrazeny ve tmě, pěkně nasvícený. Takže v noci to tu může mít ještě větší kouzlo. Celkově to tu je malebný a
stálo za návštěvu. Dále nás naše kroky vedou ke Green Lake parku, což je obrovský komplex jezírek s několika tisíci racky. Pro místní je to neuvěřitelná atrakce, fotí, fotí a fotí. Já se spíš obávám, aby mě nějaký pták neztrestal malým kyblíkem vápna. Tak si říkám, že bundě už stačila ty čínský zvratky :-). Je tu i spousta obchodu s bagetami a jiným jídlem pro racky. Mají hodně velký obrat. Nejbrutálnější je mostík, kde lidi zvedají ruce s houskami a nalétávající rackové je za slušného lomozu odnáší. je to docela nepříjemný pocit, když kolem hlavy sviští desítky vzrostlých ptáků. Klidně by se tu mohl točit horror Ptáci. Motáme se dál Kunmingem, jak nás napadne a náhodně přicházíme i mezi starší baráky, které ještě nebyly srovnány se zemí, aby uvolnili místo vysokým ratejnám. Je tu takový bleší trh. Hned poblíž je centrum města s pěší zónou. Mezi mrakodrapy tu jsou templovské brány. Docela pěst na oko. Úplně promrznutí štrádujeme zpět na hotel. U dědka kupuji opečené brambory. To, že mě na ně sype extra velkou hromadu chilli, mě už vůbec nepřekvapuje, ale spíš těší. Hned ale jdu koupit dvě piva, ať to mám čím na pokoji zapít. Chceme si jen na chvíli odpočinout a ještě večer obhlídnout nasvícené město, ale nedopíjím ani první pivko a neuvěřitelně, kolem 17, vytuhávám a spím až do rána :-).

Den 23, Ráno v Kunmingu (1 893m)

Nakonec přeci jen usínám a budím se až v potemnělých ulicích Kunmingu. Zastavujeme na terminálu, ale téměř nikdo se nezvedá z postele, tak jsme trochu nejistý, zda jsme už na konečný. Ukazuji mapu města jedné taxikářce venku postávající a ta nás po dlouhé době lokalizuje na Xiylan Passenger Transport Station na západní straně města. My však máme v plánu se ubytovat na jihovýchodě, poblíž vlakového nádraží. Do Vietnamu chceme totiž jet nočním vlakem, jak doporučuje průvodce. Chceme to mít pro sichr v docházkový vzdálenosti.
Zjišťuji, že mě děsně smrdí spodek spacáku i bunda co mě spadla k nohám. Zdroj smradu je vyřešen. Nebyly to Naděnky fusekle, ale předchozí cestující se asi lehce vyzvracel do mého lóže a zatím to rozhodně nevyčpělo. To mám nejspíš za to, že jsme měli ze blitníků takovou švandu. Oblíkám bundu a táhne ze mě, jak z nějakého santusáka :-). Ještě asi půlka autobusu dospává, když si bereme bágly a vyrážíme sehnat taxík.
Před autobusákem nacházíme privátní auto, které nás tam zaveze za 20Y (49Kč). Ilegální taxikář za chvíli otevírá okénko. Asi mu taky moc pod nos moje bunda nejede. Je to fakt humus čmuch. Přes tohle více jak tří milionové město jedeme asi půl hodiny. Je to tu děsný panelákov až mrakodrapov. Mrtě vozidel, cyklistů, obyvatel všude. Co mě štve je to, že celou cestu sem byla krásná čistá obloha a tady je zataženo. Sice se Kunming chlubí přívlastkem město věčného jara, mě však připadá jak město věčného listopadu, alespoň tak dnes vypadá.
Přijíždíme k vlakáči, kde jsou mohutné davy, skoro jako v Delhi. Tak tady se moc s krosnou prodírat nechci. Chtělo by se to rychle ubytovat. Naštěstí nás tu hned odchytává babka a táhne do vedlejších uliček do vysoké novostavby, která je šitá horkou čínskou jehlou. Půlka baráku se už obývá, druhá ještě není dodělaná. Za pokoj platíme 80Y (197Kč), což je na Kunming docela budget ubytování. Sídlíme až v 7. patře v nové, ale upocené a vlhké cimře. Kdoví kdy odtud odešel poslední stavební dělník. Na pokoji je 14 stupňů, tak jsme si trochu oproti Tibetu pomohli, ale zas ne o moc. Rozhodně to tu není na tričko. Každopádně jsme rádi, že jsem to zařídili tak, že v Kunmingu jsme jen jednou a ne zbytečně dvakrát. Po pár dnech se konečně odhodlávám do sprchy a pak se na chvíli zachumlávám do peřin. Vůbec se nám nechce nic dělat, vypadá to na takový krizový den.

úterý 26. února 2008

Den 22, Cesta do Kunmingu

Přicházíme k našim autobusovým postýlkám a první, co mě udeří do nosu, je neskutečný smrad. Naďa si akorát sundává boty, tak to svadím na to :-). Deky jsou vůbec dnes nějaký humusní. Tentokrát navíc zalézám do spacáku a víc jak hodinu rozmrzám. Jedeme stejnou cestou zpět a až za Dali se napojujeme na dálnici. Po ní to ostře šviháme, až se mě zdá, že docela moc. Řidiči spacích busu se předbíhají pořád dokolečka a vyvádějí při tom různé skopičiny. Nějak se při tom nemůžu zbavit těch obrázků z pojišťovny. V Číně se rozhodně necítím na silnici dvakrát bezpečně. Zastavujeme na pumpě, kde čepuje dokonce šest spacích busu najednou. Nespí se mě vůbec dobře. Lože je nějaký nepohodlný a hlavně užší než minule.

Den 22, Shangri la - Historické centrum

Za čtvrt hodinu jsme na druhé konečné, která je u starého města, takže je to opravdu správná turistická linka. Zbytek města nepůsobí nijak zajímavě, ale historické centrum obstupující malý kopec je moc pěkné i když naprosto pusté. Místní sem nechodí a turisté zatím nejsou. Obchůdky a restyky tudíž zejí prázdnotou. Kolem centra jsou závory, tak to tu nehyzdí ani nějaké odstavené verky v uličkách. Hned u vstupu visí hustý propagandistický billboard. Krásný západ slunce nad horou Kawagebo, takže ji alespoň takhle vidíme, a u ní vyobrazený čtyři významní komunistický pohlaváři počínaje Mao Ce Tungem.
Kluci tu slaví krásných padesát let 1957-2007, kdy bylo krvavě potlačeno povstání tibetského lidu a dalajláma odešel do exilu. Těsně pod vrchem kopečku na nás vykoukne veliká zlatá válcovitá věžička, které jsme si všimli už ráno. Teprve teď nám to dochází, to není žádný monument, ale to avizované gigantické modlitební kolo. Kopeček musíme však nejdřív obejít, abychom se dostali na oficiální schodiště vedoucí do chrámu. Svatostánek není špatný, ale naše pohledy se spíše upírají na to kolo. Je to
opravdový obr. Je vysoké deset metrů a čtyři široké. Docela se jen divím tomu, že když je největší na světě, že nebylo postavený ve hlavním městě Lhase, ale tady. I když proti němu vypadá člověk jako trpaslík, tak se ho, jen tak ze srandy, pokouším roztočit. Dřu jak bejk a ono se nakonec daří. Zvolna se odlepuje a pak už to jde docela v pohodě. Jsou odtud docela pěkné rozhledy po okolí. Je vidět i Sumtseling gompa na obzoru. Zajímavé je to tady hlavně tou tibetskou kulturou, protože ta nevýrazná kopcovitá krajina okolo, moc za srdce nevezme. Cestou zpět míjíme
net cafe, ale téměř nic zase nefunguje. Čínský net, to je tedy marnost největší. Máme už docela hlad, tak náhodně zalezeme do první restaurace po cestě a tam nás překvapí obrovské hořáky na stolech. Ještě než se stačíme rozkoukat přijde obsluha, jak jinak než v péřovce a prý jestli chceme „Yak hot plate“. Je to sice drahé, ale chceme to zkusit. Zvlášť, když je co oslavovat. Dneškem zakončujeme první třetinu cesty po Jihovýchodní Asii a jak Naďa zdůrazňuje hlavně zakončujeme cestu na sever :-). Už nás čeká jen a
jen cesta na jih, až pod rovník do Indonesie. Klepeme tu v restauraci kosu, tak se nám ta představa dálného horkého jihu zdá téměř až imaginární. Trošku si dobírám Naďu, zda to není lehce amorální před chviličkou osedlávat yaka u kláštera a za chvíli si z něho dávat pečínku :-). Paní přináší obrovskou mísu, kterou dává na hořák. Obsah nevypadá zrovna dvakrát vábně a skoro nic v tom neplave, tak si říkáme, co jsme si to zas objednali za humus. Naštěstí chlapík vyndává obrovskou šrůtu yaka smolaře a řeže ji na malé plátky. Po chvíli nám přináší horu
syrového masa. Koukáme trochu vyjeveně, co jako s tím. Paní nám to naštěstí názorně ukazuje. Syrové maso se postupně hází do mísy a až se uvaří, tak vyplave pěkně nahoru. Pak se už jen namáčí do sosu. Je to dost dobrý a opravdu zajímavý kulinářský zážitek! Máme ještě docela dost času tak okukujeme obchody a supermarket. V žádné budově se netopí a všude mají dokořán otevřené dveře, nejspíš aby byla zima uvnitř ještě větší. Taky holky za kasou sedí silně nabalený. Po cestě zpět na hotel míjíme pojišťovnu, která je
komplet esteticky polepená obrovskými plakáty dopravních nehod a zmasakrovaných lidi. Zvlášť rozmašírované autobusy v roklích s hromadou lidí v pytlích člověka moc před nočním přejezdem nepovzbudí. Bereme si krosny a na terminálu doklepáváme poslední minuty kosy před naloděním. Doufáme, že zítra v Kunmingu bude už výrazně tepleji. Sice jsme tu brutálně vymrzli, ale i tak to stálo za to sem dorazit a okouknout další ze tváří Číny.

Den 22, Sumtseling gompa

Naším cílem je největší z buddhistických klášterů v teto provincii – Sumtseling gompa ve které žije asi 600 mnichů. Sice leží pár km severně od centra, ale jezdí tam linka číslo tři, tak se návštěva nezvrhává v turistiku. Jdeme znovu na náměstí s koníkem. Trojka tu jezdí co pár minut, tak stačí mávnout a jede se. Cena je lidová, jen 1Y (2,5Kč). Škoda, že to tak nefunguje i v Praze. Že bych si mávnul třeba na tramvaj :-).
Blížíme se konečné zastávce za městem a najednou na nás vykoukne honosný, obrovský klášter se zlatými střechami, tyčící se na
vyvýšenině nad jezírkem. Tak velké tedy v Ladakhu nebyly. Už stačí projet jen přilehlou vesničku a jsme tu. Z blízka je poznat, že se tu prakticky vše buduje od znova a ještě není hotovo. Strýček Mao a jeho hordy to tu v rámci kulturní revoluce lehce obrátili v trosky.
Okolí klášteru je takové pusté, jen lehce zasněžené nevýrazné kopce se sporou vegetací. Od jezírka s podivnou stavbičkou na ostrůvku míříme do klášterního areálu. Vstupné 30Y
(74Kč) platíme kupodivu jen my. Tak to je lehká diskriminace od kluků šikmookých. Pozitivní ale je, že se malinko trhá obloha a občas i sluníčko zasvítí. Hned je to pak víc optimistický. U zdi potkáváme zaparkovaného Yaka, tak se Naďa hned těší, jak ho na zpáteční cestě osedlá. Prohlížíme si pěkné náboženské malby na stěnách prvních svatyň. Styl je naprosto stejný jako v severní Indii. Před dlouhým schodištěm na hlavní plac si přivydělává děvče v místním kroji focením s turisty, tak ji taky nechám trošku vydělat. Na hlavním klášterním plácku se motá spousta mnichů, ale i pár Evropsky vyhlížejících turistů, kterých jsme na našich toulkách Čínou zatím moc nepotkali. Co mě ale překvapuje jsou mniši, kteří i uvnitř chrámu chodí v botách. To by bylo v Ladakhu nemyslitelné. Nebo, že by platily pro zimu výjimky? Bůh, či spíše Buddha suď. Celkově z nich mám takový civilnější pocit, asi se tu na tom podepsala ta předlouhá komunistická přítomnost. Takže asi opravdu platí, že Ladakh je tibetčtější než Tibet. V hlavním chrámu je velký zlatý Buddha a v patře rozsáhlá mlýnková místnost, tak to dá docela zabrat je všechny pěkně roztočit. Ze střechy jsou pěkné pohledy
na pozlacené střechy jednotlivých budov, které jsou v dost velkém kontrastu s nuzným „podzámčím“. V Shangri la má být největší modlitební kolo na světě, tak ho zde hledáme, ale kupodivu bez úspěchu. Jediné, co tu nacházíme je spousta pobíhajících černých prasat. Asi mají mniši rádi pořádnou pečínku. Na okolním kopci je obrovský nápis jak ve znacích, tak v tibetském písmu, které jsme si všimli už ve městě, takže nejen my jsme asi občas ztraceni ve znacích :-). Původně jsem tu zamýšlel udělat menší procházku a vylézt na nějaký přilehlý kopec
s ptačí vyhlídkou na klášter, ale bohužel na túru po okolí to rozhodně není, což potvrzuje začínající sněžení. Kolem gigantického chortenu se tedy vracíme zpět. Před branou klášteru Naďa osedlává toho vytouženého yaka, který stojí jako trouba a ani se nehýbne, natož že by ji chtěl třeba setřást ze sedla, takže jsou fotky lehce statický :-). Sice akorát odjíždí autobus, ale chceme si pěšky dojít na tu pěknou výhlídku, tak ho necháváme odjet, však pojede další. Udělali jsme opravdu dobře. Klášter odtud, přes to jezírko, vypadá opravdu nejlíp. Za krásného počasí to tu musí být docela idylka. Po téměř hodině a půl prohlídky máváme na busík a opouštíme tenhle
zajímavý areál, který mě dost zjitřil vzpomínky na Ladakh.


























Den 22, Shangri la (3 300m)

Po 12 hodinách mrtvolného spánku v ledové cimře nás budí zvláštní vyzvánění. Taková ta esoterická tibetská hudba, kterou si pamatuji z Ladakhu. Jdu se podívat k oknu a oni to nejsou žádní mniši, ale popeláři! Mají tu o dost lehčí práci než u nás. Jen pouštějí muziku a lidé se jak včeličky slétávají a hází pytle s odpadem sami do vozu. Co mě už míň těší jsou vločky sněhu poletující po okolí. Vypadá to, že v nejsevernějším místě naší asijské výpravy není zrovna dvakrát letně. No co bychom chtěli na okraji Tibetu v únoru že :-). Je jasný, že to tu dneska obejdeme a
večer pofrčíme už zpět na jih. Na tuhle zimu zde panující výbavu rozhodně nemáme. Původní plán pojezdit okolní pláně a jezera na kolech se stává zcela nereálný a i výpravu pod posvátnou nejvyšší horu Yunnanu, Kawagebo (6 740m), necháme někdy na příště i když je jen 100km daleko. Stejně bychom neměli čas ji obejít, tak jak to dělají mniši na slavné pouti. Vyrážíme ven s jasným, přímočarým cílem – sehnat peníze, koupit jízdenku na večer do Kunmingu a zaplatit hotel. První šok nás čeká hned zkraje dne – málem se na nás vrhají nějaký zdivočelí psi, co
pobíhají volně po hotelu. Doufám, že už tu nebudou, až se budeme vracet. Zjišťujeme že autobusák, kde jsme včera vystoupili je zároveň terminál, ze kterého odjíždějí busy do Kunmingu, což se nám dost hodí. O kousek dál potkáváme dva světoběžníky na kolech, kteří sem přijeli kdoví odkud. Oproti nám jsou ale silně nabalení. Za poslední šušně jdeme koupit placky, co tu opékají tři ošlehané Tibeťanky. Každá tu má svůj vozík. Jako na potvoru jsou před námi všechny placky vykoupený, tak alespoň koukáme jak matlají další várku. Jsou dost dobrý. Sem si určitě ještě přijdeme přidat :-). Dále nás zaujmou hustá
řeznictví. Masa visí na hácích před obchodem. Zvlášť smutné jsou hlavy yaků, kteří neměly to štěstí, aby byly atrakcí pro turisty a skončily u řezníka. Přicházíme pěšky na náměstí s koníkem, kde se střetávají všechny tři místní linky MHD, a konečně vidíme první banku. Samozřejmě nás posílají jinam, tentokrát do zemědělské. Po cestě zkoušíme, spíš jen tak ze srandy další čtyři, ale prostě v tomhle městě mění prachy jen zemědělci. Tentokrát je výměna neskutečně rychlá, tak netuším proč jsme napoprvé museli
vyplňovat tolik papíru. Svět je najednou nějaký lehčí, když je plná peněženka. Člověk může filosofovat jak chce, ale tenhle svět je opravdu o prachách. Už s větším klidem se rozhlížíme po okolí. Moderní zástavba však není moc zajímavá, ale je vidět, že už jsme zase někde úplně jinde. Sice jsme od oficiálních hranic provincie Tibet ještě asi 100km daleko, ale už to tu má ty správné tibetské propriety. Jsme vysoko na náhorní plošině. Na okraji města je obrovský klášter. Chortenů a modlitebních vlaječek je tu též nespočitatelně a hlavně zde žije 80% Tibeťanů. Tibet je obrovský kus planety, protože do hlavního města Lhasy je to ještě 1000 km busem a k jeho západní hranici, kde jsme byli loni s Ivanem je to neskutečných 2 100km vzdušnou čarou. Vůbec se pohybujeme v takové pohraniční oblasti. 150 km vzdušnou je to do divokých oblastí severní Barmy a 230 km do podobně divokého indického státu Arunchal Pradesh. Trojmezí Číny, Indie a Barmy tvoří těžko dostupná hora Hkákabo Razi (5 881m), zdolaná poprvé až v roce 1996.. Přeci jen jít měsíc džunglí do basecampu není pro každého :-). První takovou turistickou vycházku si děláme k malé gompě na zalesněném kopečku. Odbočka k němu je kousek od velikánské zajímavé budovy nezjištěného účelu na hlavním bulváru. Chrám je samozřejmě ověšený modlitebními vlaječkami, ale jeho okolí je dosti pochmurný. Na půl záchod na půl smeťák. Do toho to počasí, co dnes panuje. Prostě je to tu na solidní depku. Samozřejmě, že tu není ani noha. Na chortenech jsou hromádky kamenů od poutníků, takže taky přidávám. Ještě chvíli pokračujeme ve výstupu na kopec nad chrám, ale přibývá sněhu a Nadě se moc dál nechce, tak to po chvíli otáčíme. Stejně to vypadá, že je vrcholek zarostlý. Musí nám tedy stačit výhledy od chrámu, které potvrzují, že nové části Shangri la moc nezaujmou. Na zpáteční cestě k hotelu kupuji modlitební vlaječky, aby ty ladáckhý co mám už doma nebyly tak samy samotinký. Naďa si je kupuje taky a u babek usmlouvává daleko lepší cenu než já, tak ji budu muset asi vysílat na nákupy i pro mě :-). Neodoláváme a fotíme asi tři řeznictví. Je to fakt pastva pro oči. Stavujeme se na terminálu a kupujeme lístky za 181Y (445Kč) na další spací štreku. Do Kunmingu je to odtud klasických 12 hodin jízdy a 625km. Na poledne jsme v hotelu, kde platíme účty, vyzvedáváme dolary a ukládáme krosny na večer. Konečně máme za sebou všechny povinné věci a teď můžeme konečně vyrazit na hlavní atrakci Shangri la.