Den 56, Bali - Padangbai

Ahoj zdravim vsechny ctenare z jizni polokoule. Vcera nas tak trochu vystrestli na letisti v Singapore. Zacalo to nevine, zpozdenim odletu o 2 hodiny. Na check-inu nam oznamili ze nemame v pasu viza a na letisti v Bali nam je nevydaji, ze nejsme v seznamu statu, kterym to umoznuji. Takze nikam neletime. Nastala mensi nervozita, ale nakonec se nechali presvedcit, nekam zavolali, kde jim nastesti rekli ze mame pravdu my a viza na letisti dostaneme. Hodne sme si oddechli. Treti vec co nam valueair prichystal byla pani , ktera nam na bagly nalepila nalepky smer Bangkok. Jeste ze jsme si toho vsimli, jinac by tam jezdili na pasu snad do ted.
Na Bali jsme dorazili okolo pulnoce ale s taxikem a ubytovanim nebyl zadny problem i kdyz bylo samozrejme drazsi. V noci prohlidka Kuty, kde to zije. Jedna diza vedle druhy, rambajs, stetky, typci nabizejici nejen hasis ale i kokain.
Rano jsme sli otestovat mistni plaz, ale zpravy nelhaly a je to nic moc. Vyrazili jsme do Padangbai, kde uz to je o nicem jinm. Perfektni koupani a podmorsky zivot a hlavne malo turistu. Pocasi je tu vsak vrtkavi, azuro se zatim moc nevyskytuje.

Den 54, Singapore

Ahoj, tak jsme akorat 134km nad rovnikem v Singapuru. Uz se tu blizi 11 hodina vecerni a mame akorat po nocni prochazce. Je to tu necekane dost fajn, asi zatim nejlepsi z velkomest na nasi ceste. Vcera jsme byli v Kuala Lumpuru a pohled na nasvicene Petronas Towers je fakt bomba, prvni opravdu krasny mrakodrap co jsem videl. Furt ted courame po nocich tak neni cas na net, takze blog uz docela zanedbavam, nejspis doplnim az doma i s fotkama. Na Penangu jsme sli po 5km dlouhe silnicce vedouci skrz jungli a objevili v prikope skoro dvou metrovy hada, tak jsem se s nim chtel vyfotit a nakonec jsem byl rad ze jsem mu uniknul, asi byl kluk jedovatej i kdyz vypadal jak prerostla uzovka :-). Taky tam behali asi 2cm velky mravenci a skakali cerny opice ve vetvich, proste live zoo

Dal uz se odtud po silnici na jih jet neda, tak holt musime letadlem na posledni staci do Indonesie a za 12 dni uz na otocku doma, to to uteklo :-)

Tak peknou sobotu, my uz jdeme chrnet

Den 52, Penang - Kek Lok Templ

Veseli z toho ze jsme tu nezustali bez floka jdeme hnedka na obidek, ktery je fakt dobry i kdyz je to jen bufetova zradelnicka. Pak uz vyrazime na prohlidku tohoto ostrova. Lezeme na majak a z jeho vrcholu muzeme konstatovat ze architektura je tu hodne nesouroda. Stare baracky a mezitim vezaky. Hned vedle je pevnost Cornwalis, ale uz z majaka se nezdala moc zajimava, tak tak kvuli par delickum nejdeme.
Jdeme vyzkouset mistni MHD, chceme se dostat k plazim na severu a pak do nejake rezervace jeste dal. Nas bus nejede a nejede, tak operativne menime plany, kdyz prijizdi jiny, ktery ma namireno pod nejvyznamejsi chram na ostrove, ke Kek Lok templu. Jedeme pres nadrazi Komtar, kde se vsechny linky krizuji a jeste hodne daleko od nej. Templ je na malym kopecku a po ceste u kanalu rusime velkyho varana. Templ je nadherny a opravdu stoji za navstevu. Velka cast je zdarma. Zpoplatnen je vytah k obrovske bronzove sose, ale ta je cela za lesenim tak tam nejedeme. Misto toho platime za navstevu pagody, ze ktere je skvely vyhled na mesto.

Den 52, Penang - Hledani Westerna

Noc byla podle ocekavani dost neprijemna. Bordel v guesthousu byl snad do dvou do rana. Svetlo z chodby a ten igelit taky nepridal do pohodli. Rano docela netrpelive vyrazime do mesta hledat Western Union, kde nas cekaji penize z domoviny.
Doted jsem se nezminil, ze jsme na stiru s penezi, protoze hotovost z Cech pomalu dochazi a ja v ramci cestovani zapomel pin ke karte, takze bankomat me neda ani floka. N sice pin nezapomela, ale omylem se pred cestou dostala do minusu na ucte, takze i k ni je bankomat skoupy. Jsme proste takova vesela dvojka :-)
Pripadame si, ze jdeme hledat jehlu v kupce sena. Po ceste mijime hinduisitcky temply, mesitu kapitana Klina. Chodi tu spousta Indianu a Cinanu. Konecne u jedne banky nachazime vytouzenou cedulku, tak uz s trosku vetsim klidem cekame na otviracku. Procedura trva necekane hodne dlouho, 25 minut se 3 uredniky, ale penize jsou v portomonce, takze jsme zachraneni.

Den 51, Penang - Vecer

Malajska strana naprosto OK, nepotrebujeme zadny vizum a pobyt je tu povolen dokonce na 90dni, coz je docela nevidany. Neni tu vsak zadna smenarna, takze jsme avedavy jak to vecer bude s placenim hotelu a tak.
Zmena oproti Thajsku je videt hned na prvnim kroku, najizdime na dalnici evropskych parametru, baracky okolo jak satelity u Prahy. Prvnim dojmem na me Malajsie pusobi jak Evropa umistena do tropu. Po setmeni se zda cesta uz nekonecna a to nas ceka jeste pres sto kilometru do Butterworthu. Odtud uz jen prejizdime dlouhatanskym mostem na ostrov Penang na kterym je rada nasvicenych mrakodrapu. N toto panorama komentuje ne prilis optimisticky "tak tady jsme ztraceny" :-). Jedeme jeste pres pul mesta abychom vylozili dva studaky az pred univerzitu a pak konecne je i nase konecna. Stavime v ulici plnou guesthousu. Prvni je predrazeny ale ve druhym dedula v podobe stareho shaolina nabizi ubytko za 50Kc na osobu a penize chce az zitra, tak se nam zase ulevilo. Pokoj je tedy hodne ubikacni s papirovymi stenami, ale neva. Nachazime jeste jednoho solichare, ktery nam smeni 5 dolaru, tak muzeme okostovat i plody co nabizi malajska ulice. Na nasem bulvaru pobiha i spousta prostitutek lovicich zapadni turisty, tak to jsem v islamsky zemi, kde je kazda druha zahalena opravdu necekal.
Noc vypada ze moc OK nebude, protoze pod povlecenim je igelit, ktery hnusne susti, kdyz se clovek pohne a celkove je tu hrozny rambajz.

Den 51, Dlouha cesta do Malajsie

Už v 6:50 vykukuji ven z naší chatky obklopené džunglí a zjišťuji, že se živly přes noc vyřádili a dnes je krásné azúro. Prostě ideální počasí na celodenní přesun :-). Chci využít brzkého času, tak ještě kvaltuji na pláž, abych se skoro po týdnu zevlingu ještě naposledy rozloučil s moříčkem. Hodinku se rachám sám ve vlnkách a koukám, jak se postupně homole v okolí nasvicují. Pak už mažu zase zpět, abych stihnul zabalit krosnu. Na rozlučku mě ve sprše stihne poštípat můj oblíbenec, velký černý komár, kterému v
krvelačných akcích nevadí ani proud vody. Chvilku čekáme u cestovky, kde zase fasujeme nálepky. Jako jediný frčíme do Malajsie, ostatní mají většinou v planu místa, kde jsme už byli. Loďka je zakotvená dost daleko od břehu, tak nás čeká obligátní brodění s bagáží. Traktor se bohužel nekoná :-(. Naštěstí je nám voda jen po kolena. Plavba je kraťoučká, jen asi 15 minut. I tak stojí za to. Koukáme na naše známé místa z lodičky a musím říci, že je tady opravdu krásný
kout světa. Užili jsme si to tu pěkně a to jsem ani nepodnikli nějaký ten šnorchlovací výlet, kajaking mezi homolemi či plavbu na proslavený ostrov Jamese Bonda. Prostě nám i tu zůstávají nesplacený dluhy. Vysazují nás v přístavu Ao Nammao, kde je nejblíže silnice k našemu, vozidlům nepřístupnému, mysu Phra Nang. Postupně přijíždějí mikrobusy a rozebírají si turisty. Nás samozřejmě mezi posledními až v půl jedenáctý. Pojede s námi ještě někdo, tak pro něj pojedeme až do městečka Ao Nang. Objíždíme
celý náš mys a opravdu je to i z druhé strany pěkná hradba. V Ao Nangu je největší pláž v oblasti, která je navíc dostupná po zemi, takže to tu bude určitě o dost levnější, než tam, kde jsme byli, ale za to o dost míň hezký. Náš mikrobus řídí zpocený a hodně nervózní chlapík, který očividně ani neumí moc řídit. Doufáme, že s tímhle typosem nepojedeme až do Malajsie. To by bylo lehce o nervy. Naštěstí po půl hodině přijíždíme do Krabi, kde měníme nejen mikrobus, ale i řidiče. Jsme nyní narvaný oba dva dopředu k řidičovi, tak se tam docela tísníme. Tak to si to dneska asi pěkně užijeme, když jenom do Hat Yai to má být 300km a pět hodin jízdy. Frčíme nic moc zajímavou krajinou v podobě zelené placky. Počasí je tu už ukázkově rovníkové. Chvíli je krásně, pak deštík, na to vymetená obloha a za chvíli zase slejvák a takhle pořád dokola. U Trangu je průtrž mračen extremní a kaluže na silnici taky pěkně hluboký, že si občas říkám, zda nepřijdeme někde o kolo. Na silnicích zde převažují pickupy. Je tu spousta odboček do okolních kopců na vodopády, tak alespoň vím čím jsou napájený. Začíná tu také nejhezčí část celé dnešní cesty. Přejíždíme tu ze západního pobřeží na východní. Musíme překonat pohoříčko, které nám stojí v cestě. Vypadá nepoznamenané lidskou činností a solidně džunglózní. Míjíme i nějaké passo se spoustou cedulí, ale jen v Thajštině, tak z toho moc moudrý nejsem. Po projetí hor nastává další krajinářská nuda. V obědové restauraci utrácíme veškerý zbylý thajský peníze. Po avizovaných pěti hodinách vjíždíme do Hat Yai, což je docela velké město. Tady rozvážíme lidi po všech čertech, takže se v zácpách motáme sem a tam. Nakonec jsme vyhozený před malou cestovkou a čeká nás třetí změna mikrobusu. Musejí to tu mít neuvěřitelně zmáklé, aby vše takhle klapalo. Vzpomínám hned na Helmuta z Halong Bay, který by tuto organizaci dopravy určitě ocenil pozitivnějším slovem než „shit“ jak tu vietnamskou :-). Dál pokračujeme už jen s místními či s Malajsijci. S Evropanů tu sedí jen takový starý pirát, co tu prý bydlí už tři roky a musí vždy do Malajsie ošéfovat nové vízum.Na hranice je to už kousek, jen asi 60km. Bohužel se postupem času spouští nonstop déšť, tak to vypadá, že nás Malajsie nepřivítá úplně nejlépe. Rozlučka s Thajskem je docela nepříjemná. Na celnici po nás chtějí poplatek 10 Bathu (5,5 Kč), že jsme tu v pozdních hodinách, ale my nemáme už ani vindru :-(. Vypadá to nepříjemně, chvíli dokonce, že nás přes hranice nepustí, když to někde neseženeme. Myslí si, že děláme naschvál blbí, abychom nemuseli platit ten směšný pakatel, ale my fakt nemáme už vůbec nic. Těch posledních dolarů, co zbylo Nadě tu není jak směnit. Nakonec nám to takový starý načuřený děda odpouští. Po chvíli vychází ven na cigáro a zrovna mě vidí u cedule, kde o těch poplatkách píšou, tak mě jde ještě jednou sprdnout. Radši zalézám do mikrobusu. Kámen ze srdce z nás padá, teprve když překonáme čáru.

Den 50, Princeznina laguna

Přes noc docela fučí meluzína a ráno je nepěkně zataženo. Rozhodně zatím nejhorší počasí, za celého našeho pobytu v Jižním Thajsku. To nám ten kulatý padesátý den v Jihovýchodní Asii pěkně začíná. Asi jsme to včera zařekli, když jsme domů psali, jak tu pálí slunce. Řeklo by se, že tu máme dost velký časový rozpočet na cestování a i přesto nám kvůli naší současný povalečský lenoře
nevybude na Malajsii téměř žádný čas. Když vidím to počasí, tak opravdu lituji, že jsme nevyjeli už dnes. No snad si zpravíme náladu adrenalinovým programem, co máme teď v plánu. Vyrážíme směr pláž Phra Nang, ale místo koupání jdeme na tu thajskou feratu. Stezka je docela prudká, ale díky lanům naprostá pohodička. Nahoře je kupodivu docela velká plošina zarostlá vegetací s řádkou vyšlápnutých cest, tak nám chvíli trvá, než najdeme viewpoint. Z vyhlídky je pěkný výhled na místní šíji, která odtud vypadá jako téměř ničím
nerušený kokosový háj. Za lepšího počasí by to tu byla naprostá bomba i když něco vyfotit bez větví je docela boj. Teď by nás měla čekat hlavní část této výpravy – sestup k Princeznině laguně. Po chvíli si připadám jak v nějakém fantasy filmu. Klesáme do nitra skalnaté propasti a pomalu se stmívá. Vegetace se snaží veškeré sluneční paprsky zabavit pro sebe. Okolo nás jsou pěkné stromy a obrovské palmové výhonky, nebo co to je. Tak trochu strašidelnou atmosféru navíc umocňuje, že jsme tu úplně samy. Cesta je čím dál
víc prudší a i docela kluzká. Za deště to tu musí být docela rodeo. Po cestě jsou dokonce tři kolmé, několikametrové stěny, které bychom bez lana neslezli. Zvlášť ta poslední je nejhustější. Je tu převis, tak chvíli dumáme, jak to zdoláme. Nakonec se to z části nechá oblézt dírou ve skále. Kameny jsou potažený oranžovým blátem, tak je jasný, že budeme pěkně vyparádění, až se budeme vracet. Od převisu, zlozíme ještě pár šutrů a už jsme u vody. Laguna leží na dně skalnatého komínu a z vrchu je docela nasvícena. Bohužel máme smůlu, že je voda tak metr pod normálem a obnažené břehy jsou pod nánosem bahna, takže to trošku sráží krásu jinak pohádkového okolí. Skalní břehy jsou pěkně vyhlodané a plné malých jeskyněk a krápníku. Je to tady pěkný a určitě to stálo za to se sem vypravit. Po chvíli se vracíme zpět a výstup mě přijde o dost lehčí. I ten převis dávám přímo, bez té obcházky. Naděnka se však na jednom místě na chvíli zasekává, tak trochu nadává, ale celkově to i ona zvládla bez problémů. Sice jsme, dle očekávání, zasviněný od bláta, ale byl to super zážitek a adroš. Slézáme poslední metry ve zdraví a nějací turisté na odpočívadle pod lany na nás koukají a ptají se, se zájmem, co je nahoře. Docela chápu, že tomu, kdo o laguně nic neví, můžou lana
visící z výšin pěkně nastartovat představivost a zájem. Po našem velkém sportovním výkonu jdeme relaxovat na zdejší nejlepší Princezninu pláž. Plážový zevling však brzy přerušuji a vyrážím na hrdinskou plavbu kolem homole. Vlnky si se mnou docela pohrávají, tak doufám, že mě nějaká nemrští na skálu. Ač se to z pláže vůbec nezdálo, tak obvod magotu je docela velký a plavu to nějakých 30 minut. Jsem docela rád, když zase stanu nohou na zemi. To, že z převisů hory zase čnělo spousta krápníku už ani nemusím zdůrazňovat. Po čase se mraky stávají brunátnější a začíná v dálce hřmět, tak na nic víc nečekáme, bereme si svých pár švestek a frčíme někam do úkrytu. Spoustu lidí to tu zatím nechává klidnými a dál zevlují. No jestli fakt přijde nějaká pořádná mela, tak sem zvědavý jak odtud budou prchat. Není to úplně blízko někam pod střechu. Bouře přichází neuvěřitelně rychle. Blesky lítají a hřmí jak o život. Průtrž k tomu samozřejmě notná. Schováváme se pod nějakou stříškou, ale i tak nás zespoda bičuje voda prudce se odrážející od země. Tak trochu škodolibě se posmíváme plážákům, kteří se za slejváku musí brodit zpět do městečka. Pak si uvědomíme, že někdo může být třeba na vyhlídce či dokonce u laguny, tak to hned člověka zamrazí v zádech.
Hlad nás brzy z úkrytu vyhání a my přebíháme do blízkého a navíc i levného restaurantu, který je teď z půlky pod vodou. Ceny mírné, ale chuť servírovaného pokrmu dost marná. To je snad poprvé v Thajsku, kdy mě moc nechutná. Když přechází největší čina vyrážíme trochu proschnout na boudu. Občas z lože kontrolujeme počasí, ale venku je stále šedivák a občas poprchává. Kolem páté nás to už na boudě opravdu nebaví, tak i přes takové listopadové počasí vyrážíme do městečka. Na Západní Railay beach přicházíme za lehkého mrholení, ale po chvíli začíná neuvěřitelné divadlo. Jeden z nejhezčích západů slunce v mém životě. Celá obloha je úplně oranžová, jak světlo svítí skrz suprově poskládané mraky. Můžu si jen říci, že kdybych si sebou vzal foťák, tak právě odtud jsem mohl mít nejhezčí fotku z celé asijské výpravy. To je teda pech, ale kdo by tušil, že se nakonec takhle vyčasí. Na pláži sedíme hrozně dlouho a kocháme se. Zítra už musíme odtud definitivně zvednout kotvy. Na večeři už do té blbé restyky nejdeme, ale k nějaké babce, která má pokrmy o celého bůra dražší :-). Na tomhle je vidět, že už fakt musíme počítat každou korunu. Dáváme u ní, jak už v Thajsku poněkolikáté, národní jídlo Pathai. Je to pochoutka. Naďa však dělá trochu ostudu, když nasekané oříšky používané na dochucení vyžírá přímo. Paní se na ní nekouká dvakrát přívětivě. Trošku se kvůli tomu chytneme, tak snad nebudeme po týdnu pohody od moře odjíždět ve stejným stavu, jak jsme k němu přijeli :-)

Den 49, Cesta džunglí na pláž Ton Sai

Po zaslouženém zewlingu na chatičce vyrážíme na odpolední průzkumnou výpravu. Jako cíl si dáváme vzdálenější pláž Ton Sai, kam nás posílali už první den při hledání levnějšího ubytování. Stezka je docela zřetelná, tak nemáme pocit že bychom se měli ve zdejším forestu ztratit. Pozvolna stoupáme na hřebínek a při tom si jen tak bezmyšlenkovitě chci utrhnout nějakou větvičku. Lekám se jak blázen, protože místo větvičky chytám nějakého ještěra za ocas :-). Ten má strach možná ještě o fous větší než já, tak se kroutí jak o život a mizí v hloubi pralesa. Docela dlouho mě ještě buší srdce a říkám si, že ty
sandále co máme nejsou úplně nejlepší na zdejší přírodu. Taky bych se vsadil, že kdybych tu nějakou potvůrku cíleně hledal, tak mě to dá určitě dost zabrat. Při sestupu nacházíme taky docela pěkné chatičky v lese a blížeji k moři i větší resortíky, takže možností ubytování je tu opravdu dost, než jak se původně zdálo. Téměř u pláže míjíme bufáč, který nabízí jídla za lidové ceny, takže sem skočíme určitě za nějakou tu hodinku na véču. Výhledy z pláže jsou zase úžasné. Přírodní scenérie tu opravdu berou dech. Na koupání se nám zda však horší. Pod vodou je dost kamenů, zbytky korálů atd. Je to tady spíš na kochačku a focení. Možná je to už tím, že zase pozvolna začíná odliv a vody ubývá. Motá se tu i dost horolezců, protože stěny ohraničující tuhle pláž jsou dost vyhlášené. Ve stánku si dáváme téměř české jídlo, kuřecí stehno s rýží. Je to fakt pochoutka a na tuhle lokalitu fakt levný, jen 40B (22Kč). Příjemně naladění vyrážíme přímo podél pobřeží na Západní Railay beach. Dle informací, co máme, se prý dá přejít suchou nohou při odlivu. Cesta nevede jen po písku, ale i po ostrých balvanech, kde je neradno uklouznout, takže po druhý by se mě tu už moc jít nechtělo. Dáváme ještě poslední podvečerní koupačku a pak už jen měníme peníze a kupujeme lístky do Penangu. Podle itineráře jsme už dnes měli ukončit naši koupací dovolenou a popojet dále na jih do Malajsie. Vůbec se nám však to tu nechce opouštět, tak se trochu zevlounsky rozhodujeme, že pofrčíme až pozítří. Zprávy z Čech, že u nás stále padá sníh nás docela děsí. Tady zase až nechutně pálí slunce a moře nechladí. No, ale přiznejme si pravdu, vůbec si nestěžujeme :-). Dneska jsme docela zmožení, tak se nezúčastňujeme pivního happy houru u Bob Marleye a jdeme chrnět. Pod moskytiérou jsme zalezlí snad už v osm hodin.

Den 49, Laem Phra Nang - Průzkum pláží

Probouzíme se do krásného rána. Sluníčko svítí a my si můžeme konečně pořádně vychutnat místo, kde jsme se zabydleli. Ze všech stran jsme obklopený vysokými kolmými stěnami porostlými vegetací. K moři je to vzdušnou čarou opravdu kousek. Slovo vzdušnou tady sedí dvojnásob, protože jinak to přes ten kopec ani nejde. Na druhou stranu do vnitrozemí je to ten samý případ. Jenom džunglí zarostlý průsmyk mezi oběmi horami vypadá relativně schůdně. To bude asi ta cesta na pláž Ton Sai. Každopádně jsme rádi, že jsme ji nemuseli absolvovat s bágly včera večer. Jelikož je ještě docela brzo vyrážím
na foto výpravu. Chvíli sleduji horolezce, kteří už úřadují na stěně. Kvůli sluníčku musejí začínat asi dost časně. Jako první přicházím na Východní Railay beach, kde je zase odliv, takže humus :-). Tahle fakt na koupání není. Řádí tu navíc i speciální traktor, který přiváží zásoby a turisty, ve skoro cirkusové klícce na valníku. Někdo tu měl s tím traktorem dost dobrý nápad, protože chodit přes bahnitý močál k nyní docela vzdáleným lodím by určitě nebylo to pravé ořechové. Docela rád bych se v tomhle mořském offroadu taky svezl. Už známou cestou přicházím na západní pobřeží, které je i při odlivu pohledný. Skalnatý okolí je tu úžasný, škoda jen, že hned na pláž navazuje centrum tohoto letoviska. Vracím se jinou kulturnější cestou, mezi dvěmi resorty, zpět na východ. Mým cílem je nejjižnější a prý nejkrásnější místní pláž Phra Nang beach. I podle jména se zdá, že Princeznina pláž musí být ta nej, ale rád si to přeci jen ověřím na vlastní oči. Už samotná cesta stojí za to. Téměř celá vede těsně u stěny nebo dokonce pod převisem podežraného magotu. Je tu spousta malých jeskyněk a
krápníků. Zhruba v polovině je odbočka do prudkého srázu jištěného lany. Tohle je vyhlášená „ferata“ k Princeznině laguně. Tam si taky musíme udělat výlet. Pláž Phra Nang je zatím ve stínu okolních velikánů, jenom nejvíc fotografovaný magot odtud, je už pod palbou slunce a samozřejmě blízké ostrovy Koh Poda a Koh Kai, kam se jezdí výletníci potápět. Jdu se k magotu podívat blíž a musím konstatovat, že je to tady fakt úžasný. Zatím jsem tu sám a pouze jedna osamocená lodička zakotvená na pláži dotváří tu pravou thajskou koupací atmosféru.
Určitě nejhezčí pláž, co jsem tu zatím viděl. Nejradši bych se tu už rozvalil a kochal se, ale nejdřív chci jít zpět do chatičky pro Naďu. Počítám, že už se vyhrabala z lóže, tak bychom se tu mohli koupat spolu. Kvaltuji k nám a zjišťuji, že to není zas až tak úplně blízko, kolem 15 minutek. Takže se tady docela nachodíme. Ale ta naše super zapadlá lokalita v „horách“ stojí za trochu toho courání. Naďu tu už nenacházím, asi vyrazila sama na průzkumy a minuli jsme se. Takže to otáčím a frčím zpět. Doufám, že se tady nebudeme nahánět celý den! Nakonec ji docela
rychle nacházím na západní pláži. Už spolu jdeme dovolenkovat na „Princeznu“. Docela nás překvapuje jak se mezitím zvedla voda, bažina téměř celá zmizela pod hladinu. Na pláži si užíváme krásné smaragdové vody a čisťoučkého písku. Plaveme párkrát k homoli a u ní odpočíváme na miniaturní plážičce. Nejvíc mě však potěší připlutí loďky fungující jak restyka. Hned si objednávám nějakou mňamku a sleduji, jak ji paní odborně a rychle připravuje i při houpání vlnami. K tomu výborný mango shake. Prostě idylka jak hrom. Blíží se poledne, tak se
radši frčíme ukrýt před sluníčkem do chatičky. Neradi bychom skončili jak v Kambodži stylem red lobster :-). U jeskyně řádí ve větvích opičáci a snaží se ukořistit něco k snědku. Chvíli sledujeme tohle opičí divadlo a pak vyrážíme dál. Vylézáme z vegetace a pohled na Východní Railay beach nás docela uzemní. To, že je močál pod vodou mě nepřekvapuje, ale že zmizela i cesta to už jo. Nezbývá nic jiného, než docela dlouho brodit. Dělají se trošku mraky, tak doufáme, že to neskončí nějakou tropickou kalamitou.

Den 48, Plavba na Laem Phra Nang

Půl hodinku zevluji v podpalubí dokud nenabereme posledního zevlouna. Konečně vyplouváme, takže nás čekají už opravdu definitivně poslední pohledy na tenhle plážový ráj v Andamském moři. Plujeme v hlubších vodách, dál od břehu, tak už plavba nemá to kouzlo jak s lodním taxi před chvilkou. Ale i tak je tisíckrát lepší se rozhlížet z paluby, než být zalezly uvnitř lodi. Po cestě míjíme pár v moři roztroušených homolí a větších ostrůvků. Tak nějak mám pocit, jak k Českému Ráji patří pískovcoví věže, tak k Jihovýchodní Asii vápencové homole. Najednou
z oparu začíná vykukovat náš cíl, Princezniččin mys. Už z dálky vypadá na krásný div přírody. Po hodince a něco už plujeme podél úžasného pobřeží krásně nasvíceného pozdním světlem. Homole zvané magoty se tyčí strmě z moře a náš napadají hříšné a nevděčné myšlenky, že Phi Phi je proti tomuhle jen slabý odvar. Docela lituji, že sedím na rychle plovoucí lodi a ne na nějaké lodičce. Nevím jestli mám fotit nebo se radši kochat krajinou. Na obě dvě činnosti najednou není bohužel čas :-(. Každopádně je to jeden z největších zážitků za poslední dobu. Už chápu čemu se říká v katalozích
cestovních kanceláří scénická krajina :-). Kotvíme poblíž Západní Railay beach. Z lodi nás však vystupuje jenom část. Většina směřuje dál do městečka Ao Nang, už za horami Princeznina mysu. Přesedáme do long boatů, který nás přiváží blíž pevnině. I tak se musíme brodit s krosnami na zádech, což je docela atrakce pro řady výletníků, již zde ubytovaných. Ptáme se na ubytka, ale kupodivu je to tady snad ještě dražší než na Phi Phi. Centrem tohoto mysu je nížina obklopená z jihu a ze severu kopci. Celá je praktická zastavěná luxusnějšími resorty. Mimo
pečlivě udržované komplexy je občas čurbes. Za několik minut přecházíme na Východní Railay beach, která není zrovna dvakrát koupací. Jsou tu porosty mangrovů a navíc je odliv, který je tu extrémní. Voda je několik desítek metrů pryč a zbylo po ní pouze bahno. Podél pobřeží pokračujeme na sever, kam až to jde a nejlevnější ubytko nacházíme za 800B (440Kč). Naděnka však rozhoduje, že nad 500B, co jsme platili na Phi Phi nepůjdeme, tak se tu motáme bezradně dál. Někdo nám radí, že máme vyrazit na vzdálenější pláž Ton Sai, kde to má být levnější.
Stoupáme lehce do kopečka. Po cestě míjíme jeskyni Pranangnai a o kus dál horolezce akorát balící své nádobíčko pod jednou vysokánskou stěnou. Za vesničkou nacházíme v krásné přírodě pod kopci bambusové chatičky. Paní nám navíc vyráží dech cenou jen 350B (193Kč) za boudu. Jsme zachráněni. Cesta totiž dál mizí do džungle, tak kdoví jak bychom tu pláž na druhé straně kopců za šera hledali. Posezení před chatkou si tady asi bohužel moc neužijeme. Soumrak dává povel komárům, kteří se v hojném
počtu slítávají z okolní džungle. Tak místní čerstvý vzdoušek vylepšujeme repelentem. Ještě že máme v chatce nad postelí moskytiéru, jinak by to tu bylo dost krutý vyspávání. Již nalehko bez báglů jdeme v klidu projít městečko. Je tu docela dost barů a jede tu překvapivě rasta styl. Thajští frajeři tu dělají jamajskou atmosféru. Bob Marley se ozývá z různých koutů a jeho „no woman no cry“ tu za našeho pobytu slyšíme asi stokrát. Necháváme se nahnat do baru, kde probíhá pivní happy hour a nějaké to pivko i padá na oslavu. V dobrý náladě se vracíme do chatičkova. V noci je pod těmi našima horami relativně chladno, což je dobře.

Den 48, Rozlučka s Phi Phi

Boj s těmi komářími obludami byl úspěšný, takže kambodžská taktika je opravdu k nezaplacení. Dáváme brzkou snídani a poslední rozlučkové koupání na naší pláži. V 11 máme check out. Poté se zase vyloďují čedokáři na lukulské hody, takže všude je hned rámus a přelidněno. Když to vidím, tak si říkám, že Phuket rozhodně nikdy nenavštívím. Dáváme poslední shake a jdeme se nalodit do long boatu. Lodičce však přestává fungovat motor, tak musíme přelézat do náhradní. Ještě, že jich je tu tolik. Z lodního taxi
jsou blízké pohledy na naši pláž a vůbec na celou cestu do města. Jak jsme na tu štreku vždy nadávali, tak teď nás chytá nostalgie, že už frčíme pryč. Z přístavu vypadá View Point jak takový plochý nevýrazný hřeben a vůbec se nezdá, že na něj vylézt je taková makačka. Restyka u vyhlídky číslo dvě i mobilní věž jsou dobře vidět. Vzdálená část zátoky Ton Sai, hned pod skalním převisem, vypadá taky zajímavě. Je vidět, že jsme tu opravdu neprošli všechno. Přestupujeme do klimatizovaného trajektu a Phi Phi pohádky je konec :-).

Den 47, Phi Phi Don - View Point

Dnešek by měl být na Phi Phi nejsportovnějším dnem. Máme v plánu se podívat na nejslavnější zdejší vyhlídku View Point a na vzdálenou pláž Runtee. Po klasických ranních kochačkách na Long beachy vyrážíme na „trek“. Jdeme známou cestou směrem paso nad Moodee beach, protože očekáváme, že odbočka na vyhlídku bude někde v přilehlých kopcích. Jaké je naše překvapení, když žádnou odbočku nenacházíme a pozvolna klesáme až do městečka. Očividně byla tahle širší cesta postavena jen kvůli té přehradě. Na kraji zástavby je pěkný čurbes a parta chlapíků tu spaluje odpad. Skrz bungalovy se dostáváme na
hlavní cestu. Nepřijít sem z vrchu, tak je prakticky nemožný začátek této cesty skrz les, z městečka najít. Radši se pořádně rozhlížíme okolo, abychom věděli kterým baráčkům musíme vlézt na zahradu, před odbočením do lesa. Prakticky musíme projít celý městečko, než najdeme pověstné „nekonečné“ schodiště na vyhlídku. Jeho lokalizaci trošku ulehčují šipky pro případ tsunami, protože je zároveň určené jako evakuační cesta. No řekl bych, že od spoustu ubytovaček je hodně daleko, tak nevím, zda by to
všichni stihli se sem ukrýt. Naďa, když vidí, co nás čeká, tak vyhlídku bojkotuje a vyráží směr nejturističtější pláž ostrova Loh Dalun. Výstup je docela sportovní v tomto vedru. Taky by ta vyhlídka měla být v nějakých 200 metrech nad mořem. Zatím jdu sám, tak to vypadá, že zbytek rekreantů ještě vyspává. Přicházím k vyhlídce číslo 1, odkud je už něco vidět. Z vyhlídky číslo 2, jsou krásné výhledy na šíj s městečkem, přes kterou se přehnala ta ničivá vlna a tropickou zelení obrostlé pohoří tyčící se prudce z moře. Nějaký chlapík tu má slušně takticky vystavěnou restyku se šejky, které tu jdou asi docela na
odbyt. Tady většina lidí končí svůj povinný výstup za dovolenou na Phi Phi. Mě však docela zajímají cedule odkazující na vyhlídku číslo 3, zvanou the best. Dál se už tolik nestoupá, jde se po hřebeni. Třetí vyhlídka je u sloupu mobilního operátora a další restyky. Nemám pocit, že by
byla o tolik lepší než číslo2. Sice je panoramičtější, ale zase vzdálenější a část šíje už není vidět. Navíc tu není ani moc možností se někde uvelebit a kochat se. Informace nelhaly. Kousek od vrcholu je odbočka na Runtee beach. Je to v několika místech docela prudce drsný pralesní sestup s chytáním se kořenů. Po dešti jasná cesta držkopádovka. Každopádně bych i teď za sucha místo sandálů ocenil pevnější obuv, nejlépe pohorky :-). Potkávám tu postaršího typose, který kus ode mě hází masku a je rád, že nesletěl až někam k moři. V džungli okolo to docela žije.
Vidím víc jak metrovou užovku. Teda nazývám toho plaza užovkou :-), plus bezpočet ještěrek. Jsem docela rád, že Naďa se mnou nejde, protože tady by určitě dost prskala, zvlášť, když by si uvědomila, že tou samou cestou se budeme vracet zpět :-). Konečně jsem ve slunném svahu s chatičkami a domky. Od pláže jsem čekal trošku větší romantiku, něco jako na opuštěné Moodee. Na druhé straně je to tady takový klidný osamocený resortík, takže přetlačování s ostatními turisty o kousek písku zde asi nehrozí. Na druhou stranu bych přes tenhle kopec nechtěl chodit každý den do města pro zásoby.
Samozřejmě je tu lodička mořského taxi, takže zas až tak odříznutý to není. Dávám si tu jen krátkou koupačku a frčím zpět. Přeci jen válení se u vody sám není moc velká zábava. Jsem tak trochu netrpělivý trouba. Mohl jsem alespoň počkat, až mě uschnou nohy. Teď je ten výstup ještě nepříjemnější, když se kloužu v sandálech. Zpařený dosahuji odbočky na vyhlídku číslo tři a klesám na dvojku, která je už obležená lidmi. Ze spodu stoupají další davy špalírem, tak jsem rád, že jsem tu byl sám ráno. I tak si tu dávám na chvíli pauzu a ještě naposled se kochám výhledem
na tenhle krásný ostrov. Prý sem spousta lidí chodí i na západ, ale slunce k večeru nekompromisně mizí za skalnatou částí ostrova, takže je to tak trochu o ničem. Kupodivu se bez problému nacházíme na pláži Loh Dalun. Na to, že je to nejrušnější pláž ostrova navazující na městečko, je tu zatím dost málo lidí. Asi tu rekreanti žijí trošku víc nočním životem než my. I tahle pláž stojí nečekaně za návštěvu. Voda díky své malé hloubce má krásnou barvu a výhledy na zelené pohoří též stojí za to. Po té co se s časem městská pláž zaplní zvedáme kotvy a vyrážíme zpět. Nakupujeme velké balení levných vod a pak
je v největším poledním žáru táhneme lesem do kopce. Teploměr ukazuje 45 stupňů a my oba svorně nadáváme :-). Konečně máme paso za sebou a klesáme k moři. Tady zase panuje naprostá idyla. Na dvě stě metrů pláže je včetně nás deset lidí. Už jsme tady naposledy, tak si to náležitě užíváme a válíme se až do čtyř do odpoledne. Na obzoru u ostrova Lanta, ležícímu kousek od pevniny, jsou zase mraky a vypadá to tam na bouři. Jsme rádi, že jsme vyrazili sem a ne tam, protože se nám zdá, že je tam pořád ošklivý počasí. Večer pokračujeme v nastoleném odpoledním zewlingu, takže koupání, vysedávání v restauraci se shakem a koukání do mořských dálek. V recepci následně zařizujeme odjezd už na zítra. Původně jsme zde chtěli spát čtyři noci, ale na lodní výlet na Ko Phi Phi Leh se slavnou pláží Maya, kde se natáčel film Pláž, teď nemáme prachy, tak místo toho pobudeme nějaký čas u těch homolí na mysu Laem Phra Nang ať máme nějakou změnu. Alespoň nám tu něco zůstane na příště. Však jsme navíc ani neprozkoumali sever ostrova. Paní nám zajednává spoj, který jede až v poledne, takže bude zítra čas i na rozlučkovou koupačku. Navíc je v ceně jízdenky i lodní taxi do přístavu, což docela potěšilo. Večer mě konečně napadlo použít kambodžskou taktiku na komáry. Nasmraďuji všechno oblečení repelentem a dávám ke škvírám v naší bambusový chaloupce. Snad to zabere.

Den 46, Phi Phi Don - Moodee Beach

Ráno si přivstávám a vyrážím na foto výpravu. Bohužel jsou nasvícené ranním sluncem jen vzdálené ostrovy. Pláže jsou sice příjemně liduprázdné, ale ještě ve stínu. Hodně se mě líbí malá pláž sousedící s tou naší. Je tu naprostý klídek a soukromí. Při zpáteční cestě se málem přizabiji na vlhkých kamenech, tak se jdu uklidnit mangovým shakem do naší restyky. Po snídani chci vyrazit na první „výzkumnou“ výpravu po ostrově – na blízkou Moodee beach. Naďa ještě něco kutí, tak se domlouváme, že si dáme srazík až tam. Slunce už konečně svítí i na pláž, tak si
fotím taxikářské loďky, kterých je tu docela dost. Kolem posledních baráčků stoupám do přírody a pro sichr se ptám na cestu pocestných. Po chvilce přicházím k osamocenému bufáči. Vede od něj dolů na půl zarostlá cesta k moři, tak se ptám místních zewlířů a ty mě posílají stále do kopce. Nečekaně přicházím k velikánské rozestavěné přehradě, asi na zachytávaní dešťové vody, na které pracuje pěkná spousta lidí. O fous výš je paso a cesta dál klesá, nejspíš až do města. Nadávám pod vousy na ty dementy v bufáči. Je jasný, že cesta na pláž vedla přímo od něj. Vracím se zpět a v bufeji je jak po vymření, asi se šli
schovat před moji zlobou :-). Klesám stezkou, která je zčásti pohlcená vegetaci k moři. Před pláží je pěkný kokosový háj se spoustou popadaných kokosů, které už nikdo pár roků nesbírá. Malé palmičky rostou přímo z ořechů, které takticky zavalí vegetaci pod sebou. Mimo jedné malé loďky a boudy na druhém konci pláže tu není ani živáčka, takže i na „fucking found“ Phi Phi se nechá najít pláž jak pro Robinsona. Robinsonskou idylku trochu narušují válející se staré zbytky stavebního materiálu. Někdo tu měl kdysi velké budovatelské plány, které se naštěstí
nepodařilo zrealizovat. Přeci nemusí být na každé pláži na světě postavený hotel. Naďu tu nikde nevidím, tak jsme se museli někde minout. Dávám jen krátkou koupačku a vracím se zpět do naší základny. Sem si skočíme na dýl až společně odpolko. Stavuji se v dive centru na východním konci pláže, kde si půjčuji brýle a jdu prozkoumat přilehlý podvodní svět. Tady přeci jen nějaké korály zůstaly. Několikrát se vracím do oficíny, protože mě do všech brýlí teče, než se konečně zadaří vybrat ten správný model. Je tu docela hodně rybek, tak je na co koukat. Polední vedro
nás zahání do naší restyky, kde jsme svědky vylodění podobné tomu v Normandii. Přijíždí sem totiž výletnické lodě z Phuketu. Vyhrnuje se spousta tlouštíků kteří se vrhají jak vyhládlý vlci na bufetové stoly. Mají tady navíc v programu i koupání, takže naše poklidná pláž ztrácí přes oběd trochu na kouzlu. Jdeme tedy na chvíli relaxovat do naší boudy a doufáme, že výletníci brzo zvednou kotvy a odfičí zpět do Phuketu. Odpoledne vyrážíme s potápěčskou výbavou znovu na Moodee. Už je zase odliv, tak voda mizí desítky metrů dál od břehu, ale tentokrát to
docela kvitujeme, protože to máme alespoň blíž ke korálovým útesům, které jsou tady skvělé. Čachtáme se ve vzniklých jezírcích s o dost teplejších vodou a potápíme se. Je to opravdu hodně pohodové odpolko. V podvečer se ptáme v restauraci, jak je to s tím bufetem. Sice jsme hanili tlouštíky ale teď máme sami docela chuť na nějaké lukulský hody. Bohužel je to nasmlouvaný jen pro ty zájezdy, takže musíme vzít za povděk pouze normálním jídelním lístkem. Ptáme se i na místní podnebí a počet turistů. Docela by mě totiž zajímalo, jak to tady vypadá v největší sezóně.
Od listopadu je tu prý pěkně. Prosinec a leden je nejvyšší sezona a bez předchozí rezervace je téměř nemožný tady sehnat ubytování. V únoru už to jde. Březnem pomalu končí sezóna a v květnu už jsou zase deště. Obligátně vyrážíme do štrapaci do města a po tom relativním opuštění na Moodee jsme trochu otřeseni těmi davy v centru. Ještě, že je většina lidí líná a nerozchází se dál po ostrově. Naďa jde s nadějí do bankomatu, protože ji kámoška poslala na účet docela dost peněz. Bohužel to má i tak bloklý, tak propadá trošku beznaději. Jdu tedy na net
domluvit s našima toho westerna, protože jiná možnost se nám už nenaskýtá. Z ničeho se začnou ozývat hromy. Jako kdyby nám počasí chtělo ukázat, že jsme v tropickém pásu. Neradi bychom lezli za bouře naší zkratkou přes útesy, tak se kvapem za malého deštíku vracíme zpět. Blesky mohutně rozsvěcejí oblohu ze tří stran, ale u nás naštěstí nic. K chatičce přicházíme ve zdraví, tak to jdeme zapít zase shakem. Jediná věc, co nám kazí náladu je vidina noclehu. Komáří co u nás byli včera se totiž určitě pochlubili svým žíznivým kamarádům.