Den 104, Oáza

Beduín se nás ptá jestli ještě nechceme skočit na čaj, tak neodmítáme. Místní restaurant je opravdu stylový a my se už těšíme na první marocký mátový čaj. Nalívá se z velké výšky, aby se při pádu alespoň trochu ochladil a je sladký jak cumel. Popíjíme docela dlouho a pak si vyslechneme nabídku na prodloužení cesty o návštěvu oázy a jezera Dayet Srji, kde se mají vyskytovat plameňáci. Je to navrch necelých 8stovek, tak to bereme. V těhle případech, kdy se rentujou džípy či jiné tága je počet lidí ve výpravě 4 naprosto ideální. Pěkně se to rozpočítá.
Venku se mezitím dost zvedl vítr a všude poletuje písek. Ranní světlo už zmizelo, tak už duny nejsou tak krásný jak předtím. Jedeme souběžně s
dunami a cesta se zdá sjízdnější i pro nějaký sedan. Každopádně musí člověk vědět přesně kudy jinak by to tu zavánělo malérem. Po cestě nás stopuju nějaký beduínuv známý. Leze si na střechu, takže když ho po chvíli vysazujeme, musíme si tam taky se Snakem vylézt. Je to o dost lepší zážitek, koukat se na krajinu pěkně z vrchu. Jedeme však jen chvíli v oáze
jsme coby dup. Hned na kraji místní zeleně je docela velký koryto, kterým teče kupodivu docela dost vody. Prý je to všechno z dun. Na první pohled se to zdá nemožné, ale pod tím pískem je kamený podloží, kde se asi veškerá vlhkost zachytí. Prý si můžeme projít oázu s místním guidem nebo rovnou jet. Jdeme do oázy, což je nakonec masová záležitost, protože kromě našeho guida s námi pokračuje devět dalších klučinů se školníma brašnama. Kdo si představí pod oázou nějakou romantiku, tak se dost plete. Je to vlastně jedno velké zemědělské družstvo. Po celé ploše je úrodná půda využita do posledního. Mistrné rozvody vody s průběžným
zaléváním jednotlivých políček. Valná většina "stromů" jsou datlové palmy. Přilehlá vesnice je zase už v pustině a vypadá velmi chudě. Na ulici najednou začnou kluci sundávat "školní" tašky a vyndávat z nich sortiment na prodej. Snake to klasicky ohodnotí, že je v Maroku opravdu všechno fake i školní taška :-). Bohužel nás nic z nabízeného sortimentu nezaujalo, tak frčíme dál a
tím se celého davu zbavujeme, protože jim bude asi docela dost dlouho trvat než to zpět zabalí. U džípu nás chtějí ještě nějací místní týpci nahnat do svého šopíku, ale my už jen dáváme klučinovi-guidovi nějaké drobné a vyrážíme směr jezero.

Den 104, Erg Chebbi

Ještě z kraje zkouším jaký je posezení v poušti, abych nabral sílu na pochod po písečných horách. Poblíž je vidět beduínský tábor, tak můžeme trošku litovat, že jsme sem nestihli dojet už večer a spát jak nomádi v poušti. Sice když vidím jak se tu všude písek přesípá, by to asi vytoužený širák nebyl, ale i tak by to určitě stálo za to. Alespoň důvod, proč se do pouště zase
někdy vrátit :-). Občas s písku trčí nějaké travnaté porosty, což tak trochu nechápu, jak tu můžou přežít. Je to tu naprosto super, jen si říkáme, že kdyby začal víc fučet vítr, tak by to tu bylo docela o život. Nikde zatím není vidět velbloud, tak Snake vytváří alespoň fakeovýho. Vylézáme na nejvyší dunu a zjišťujeme, že dál jsou ještě větší a větší, až do nedohledna.
Už nám pomalu vypršel čas na prohlídku, který jsme domluvili s beduínem, když tu nájednou zahlídnu, jak zpoza duny vykoukne velboud a za ním další a další. Je to super pohled. Velbloudi tu chodí normálně s turistama nebo v doprovodu a my máme štěstí na naprosto osamocenou skupinku. Stádo černých vede bílí velbloud, tak Snake rozvádí teorie o
bílé rase, která prý platí i u velbloudů :-). všichni kolem nich lítáme a pokoušíme se udělat nějaký kloudný snímek, ale velbloudi si zvolna pokračuji svoji trasou, tak je to trochu boj. Zážitek je umocněn, že mimo velbloudů a nějakýho chlapíka na obzoru tu není mimo nás živá noha. K džípu se vracíme okouzleni krásou pouště.

Den 104, Cesta na Erg Chebbi

Krutý budíček nás uvádí do života už před pátou hodinou ranní. Vykukuju z okna a zjišťuju, že náš hotýlek má bazén. Škoda, že jsme včera přijeli až za tmy a nevšimli si ho. Mohli jsme se příjemně osvěžit po dlouhém únavném dnu stráveném v krásných soutěskách. Před hotelem zjišťujeme, že Frantíci, co tu s námi parkovali jsou už pryč, takže zas až takový ranní ptáčata nejsme. U rozcestníku naposlední chvíli měníme plány a vyrážíme místo zajížďkou přes Rissani zkratkou po silnici R702 směr duny. Já mám sice zjištěno, že by tahle asfaltka měla brzo skončit, ale Ivanovi prý ukazuje GPS, že vede téměř až k dunám. Drandíme si to pustými pláněmi na kterých jsou občas už úseky s pískem. Vyjíždíme do malého "průsmyku", který rámuje snad nekonečný hřeben malých kopečků. Tady by se dala jít pěkně smrtelná hřebenovka. Za pasem je obchůdek, jak jinak než s minerály a fosíliemi. Snake zase obhlíží gigantické zatočené šneky, vytvořené nejspíš místním mistrem sádrařem, než matkou přírodou :-). Akorát je východ slunce - tak to máme trošku zpoždění. Tím pádem se moc nezdržujeme a pádíme dál.
Zrovna, když Ivan hlásí, že by tu mělo vést asfaltovek "do bludu", tak po 18km asfalt končí a jak by řekl Fergy - přesně "in the middle of nowhere". Stojí tu jen opuštěný dům se suvenýry, jinač vůbec nic. Džíp, co se řítí po vedlejší pistě, nás problikává stylem dál na to nemáte a na pámatku nám tu nechá oblak prachu. Najíždíme na pistu a velmi rozvážnou jízdou
pokračujeme plání. Po chvilce míjíme beduínský stan, ale kousek za ním to vzdáváme a otáčíme. Jedeme jak s hnojem a to bysme tam s takovou dnes, touhle cestou, nedojeli, zvlášť, když GPS hlásí duny vzdušnou čarou ještě cca 30km. Všímám si, že u stanu stojí džíp, tak mě napadá spásná myšlenka udělat beduínovy na dnešek program. Ten se tu motá vostře
rozespalý, ale kšeft je kšeft, tak nás samozřejmě sveze. Ještě zkoušíme lehce smlouvat a nakonec za 600 Dirhamů (1 300Kč) vyjíždíme směr poušť. Teď jedeme o dost rychleji a všichni se shodujeme, že na Logana by ta cesta tudy byla opravdu dost drsná. Je tu pár míst, které Dan komentuje, že by tu Logan "lehce zaškytal" spíš si myslím, že by doškytal. A je to tady vyjiždíme na teréní zlom a už jsou Erg Chebbi krásně vidět. Šedá pláň občas pokropená pískem přechází do gigantických dun nasvícených ranním sluníčkem do oranžova. Náš beduín říká, že se odtud táhnou na desítky kilometrů daleko, fakt mazec. Přejíždíme brutální hrb a za ním zastavujeme u restauračního zařízení. Nestačím se tu divit modrému vozítku stojícímu v řadě s jeepy. Ten určitě nepřijel naší cestou. Tak hurá do dun!

Den 97: Col du Tourmalet (2 115m)

Přijíždíme k ceduli: "Col du Tourmalet (2 115m): Fermé" - zavřeno, což nás tedy moc netěší, protože jsme se chtěli na tento slavný průsmyk z Tour de France vyškrábat. Na druhou stranu je tam uvedeno, že do lyžařského městečka La Mongie (1 800m), pod průsmykem, je silnice otevřena. Rozhodujeme se tedy, že zkusíme vyjet co to půjde a v nejhorším se holt otočíme a sjedeme zpět stejnou cestou.
Běheme cesty litujeme cyklisty, co se drápou naším směrem, protože je to fakt krpál. Většinou jsou to namakaní šedí vlci přes padesát let. My "mladíci" se vezeme vozem.Přijíždíme do La Mongie, což je fakt nechutné středisko. Jeden velikánský hotel vedle druhýho. Ke všemu jsou na sebe namačkaný jako sardinky. Všude lanovky a vleky. Je to tu samozřejmě
mrtvý, nikde ani noha. Prostě další kus horského světa poskvrněného lidskou činností.

Kousek za městečkem jsou přes půl silnice zábrany s nápisem "route barriére". Jelikož jsme češi, tak váháme jen chvíli, objíždíme zábrany, a jedeme dál. Sami jsme zvědavý co nás čeká nahoře. Silnice vypadá zatím v pohodě, ale asi je jen otázká času, kdy narazíme na nějaký sníh, kvůli kterému je silnice zavřená. Stoupáme stoupáme a stále nic. Nakonec je to opravdu tady. Poslední zatáčka pod průsmykem je zasypaná obrovskou hromadou sněhu ve které řádí za řádného lomozu buldozer s typickým Frantíkem (knírek+brejličky) za volantem . Nezbýva nic jiného než zastavit. Jsme asi jen 50 výškových pod průsmykem, tak to zamrzí dvojnásob.

Vyrážíme se podívat na vrchol a po cestě sledujeme obrovské návěje okolo silnice. Z průsmyku je pěkný výhled na druhou stranu, která je víc vysluněná a po sněhu ani pámatky. Ještě kousek pokračujeme po cestě směrem na horu Pic du Midi de Bigorre (2 872m), kam si můžou vyjet cyklisti přeživší výstup do průsmyku. Při návratu zjišťujeme, že pán buldozér dobře odvedl svou práci a silnice se zdá průjezdná. Riskujeme to a vyrážíme nahoru. Mezi návějemi děláme dobyvatelská fota a pak za údivných pohledů opalujících se důchodců projíždíme bez jakéhokoliv problému průsmykem. Letos první turistické auto co tu projelo není žádný offroad ale felda z Čech :-)

Na druhé straně, hluboko pod průsmykem, u další cedule "route barriére" jsou zaparkovaní tři holandské auta a jejich majitelé se na nás koukájí pohledem njn Češi, ale nám radost z toho že jsme projeli rozhodně nekazí.

Den 95: Arrablo (2 522m)

Podvečer na chatě Goritz trávíme prohlížením map a plánováním zítřejší túry zpět do údolí. Z ničeho nic se trha šedivá oblačnost, provázející nás tento den, a sluneční paprsky začínají nasvěcovat krajinu kolem nás. Romanovi se už dnes moc ven nechce, dlouhý výstup k chatě mu stačil. Já jsem nezmar, takže nelením, beru pohorky od kamen, znovu navlíkám návleky a vyrážím do chladné divočiny
venku. Je půl sedmé takže času je ještě dost na nějakou horskou akci.
Ze začátku jdu docela rychle, protože jsem si nejlepší cestu přes sněžná pole a úseky bez sněhu prošel už při prvním pokusu odpoledne. Doprovázejí mě znova krásné pohledy do Ordeského kaňonu. Na obzoru vidím plytké sedlo Collata Arrablo (2 343m) a stejnojmenou zasněženou horskou pyramidu trůnící nad ním.
Tak tam mám namířeno. Hora mě až magicky přitahuje k sobě. Po cestě mě obezřetně sleduje místní kamzík. Nebojí se, ví že je na skalní stěně nademnou v naprostém bezpečí. Po chvíli přichazím na místa, kde jsem to odpoledne otáčel. Takže další postup už není tak rychlí.
Přicházím na skalní výchoz, ze kterého je krásně vidět, že vyšlapaná stezka do sedla vede hluboko podemnou a
překračuje dva širší horské potoky. Chvíli to vypadá, že jsem v bezvýchodné situaci. Návrat na normální weg by byl moc dlouhý a do tmy bych se nestihnul na chatu vrátit a další postup mým směrem se zdá docela neschůdný. Nakonec si přeci jen z vyhlídky nalajnuju snad průchodnou trasu vedoucí částečně po stopách kamzíka, který měl namířeno stejným směrem. Kamzičí stezka je
super. Okolo mě je naprosté ticho a pocity z cesty neposkvrněnou krajinou zalitou večerním světlem jsou nepopsatelné. Ta neuvěřitalná samota tu chladí ještě víc než neustále profukující studený vítr z francouzské strany hor. U prvního potoku musím překonávat návěj skoro vyšší než člověk. Pak už stačí jen vylézt lehčí skalní stěnu a překonat druhý potok po kamenech. Teprve odtud začíná
vlastní výstup do sedla. Vrchol se už zdá hrozně blízko, ale je to klasické horské mámení lidských smyslů. Je to nečekaně šílená makačka. Co krok to minimálně po kolena do sněhu. Touha vidět co je za sedlem je mnohem silnější než únava. Čím jsem víš tím jsou krásnější pohledy na sněžné pláně podemnou a mraky, které sem posílají dobráčtí Francouzi.

Konečně jsem v sedle a výhledy na druhou stranu stojí opravdu zato. Stopy tu končí a na dál jsou jen nedozírné sněhové
plochy bez jakéhokoliv náznaku cesty. Docela lituju mladý anglický páreček, který má v plánu tudy zítra přejít na druhou stranu hor. Když si vzpomenu jak ten týpek obíhal s buzolou chatu, tak ta jejich výprava nemusí dopadnout vůbec dobře.
Už mě zbývá jen prudký výstup na vrchol kopce. Tohle je už o morálce. Nohám by se chtělo už dolů, ale ty to naštěstí neřídí :-).
Nevzal jsem si vodu, tak se občerstvuju sem tam sněhem. Konečně jsem na vrcholu. Je tu neuvěřitelný uragán, který mě málem odnáší bágl. Výhledy jsou nádherné na všechny strany a výstup přez tu neuvěřitelnou námahu stál zato. V osum večerních opouštím horu a stejnou cestu se vracím. Některé úseky bez sněhu jsou docela nepřehledné, tak musím pozorně
sledovat okolí a vzpomínat kudy jsem tu vůbec šel. Už za šera, po dvou hodinách náročného putování, přicházím zpět na chatu nabitej tímto neuvěřitelným horským zážitkem.

Den 93: Pylská duna (117m)

Už z dálky je vidět velký kopec písku. To se před námi tyčí slavná Pylská duna, největší přírodní hromada písku v Evropě. Parkoviště je ještě naštěstí poloprázdné. Jsou tu ve výstavbě brány na placení vstupu. Tak jsme jedni z posledních šťastlivců co zde jsou zadara. Od parkoviště vede k začátku duny asi 200 metrová stezka lemovaná restauračkami a stánky se
suvenýry, zatím zavřenými. Je to očividně docela komerční plácek. Cesta končí dlouhým bakelitovým schodištěm až na vrchol duny, které dává zabrat víkendovým turistíkům. Sice je dnes zamračeno, ale sluníčko mezi těžkými mraky prosvítá a krásně nasvěcuje tenhle přírodní div. Duna je vysoká až 117 metrů a 3kilometry dlouhá. Taková malá poušť. Vydáváme
se na druhý vrcholek, který je víc jak kilometr daleko. Nalevo jsou husté borové lesy a napravo už je oceán, ze kterého vyčuhují malé písčité ostrůvky. Na duně se prochazíme asi dvě hodiny. Je to taková malá příprava na Maroko :-). Je to tu dost fajn i když s přibývajícím časem začíná turistů exponenciálně přibývat. Takže odcházíme v pravý čas.

Den 87, Istanbul II.

Rano vyrazime smer centrum a ja s povdekem zastavuju u stanku kde chlapik akorat zacina prodavat bagetky.
Po ceste zastavuju taxikare a bavime se o ceste na letiste. Davam mu papir s nazvem naseho hotelu a s odjezdem 4.5 ve 4 rano, takze jsem zvedavej zda opravdu bude v nedeli u nas vartovat. Tvaril se vsak jako ze je rad, ze jsme mu vymysleli plan na nedeli, tak verim ze dorazi :-)
Prvnim cilem je Modra mesita se sesti minarety. Oproti velke mesite v Ankare, kde jsme si uzivali fajn atmosferu jen s par modlicimi si Turky, jsme tady vlaceni stovkami jinych turistu stadove organizovanych. Tak trochu krasa kouzla zbavena. V 9 se otevira informacni centrum, tak si tam jdeme pro lepsi mapicku. Do podzemnich cisteren nejdeme, jednak je tam docela vysoke vstupne 10 lir (125Kc), ale taky jsem tam byl uz pred lety. Do vedlejsi Hagie Sofie tez nejdeme a pokracujeme az do sultanskeho palace Topkapi. Palac funguje jako muzeum a jsou zde sbirky zbrani, klenot, artefaktu od proroku, oblecku atd. Casem se zde tvori neskutecne davy, tak jeste prochazime za extra vstup harem a mizime po trech hodinach pryc. Palac je pekny, ale unavi podobne jako sbirka nerostu v nasem narodnim muzeu. Rozhodne se sem vyplati nabehnout na otviracku. Kolem nadrazi, kde koncil Orıent Expres razime ke Galatskemu mostu pres zaliv Zlaty roh a stoupame smer Galatska vez. Ta se ukazuje stejne draha jako sultansky palac, coz se nam zda jen za vyhlidku prehnany, tak jdeme dal po bulvaru Istiklal, coz jsou takovy istanbulsky Prikopy. Vladne tu pohodova atmosfera a jezdi historicka tramvaj. Bulvar konci na namesti, kde jsou zaparkovany vodni dela, takze se to tu mlelo nejspis pobliz. Z kopce klesame smer fotbalovy stadion Besiktase a dalsi palac Dolmabahce. Jelikoz jsme uz prekulturneni tak jen zevlujeme v neplacene casti a sledujeme jak z niceho nic prichazeji velke vlny a lehce vytopuji primorskou kavarnicku i s nekolika hosty. Jdeme do pristavu, kupujeme listky za 16Kc a uplne nahodne nastupujeme na lod a jsme zvedavy kam nas odveze. Jsou jen dve moznosti bud tam kam chceme nebo pres Bospor zpet do Asie. Frcime do Asie. Chvili tam zevlujeme, davam kebab a tentokrat uz nastupujeme cilene do spravne lodi. Pri plavbe jsou fajn vyhledy na obe strany, zvlast na giganticke transoceanske lode. To ze jsem se trochu posmival vytopenym hostum se me vymstiva protoze jedna velka vlna vlitne na lod a jen me jedineho samotinkeho zkropi. Sul za cas usycha a moje softshell kalhoty vypadaji jak polity pivem, takze trochu vic socialne nez by se me libilo :-).
Z pristavu razime kolem stylovych rybych restyk, tak tam zitra urcite zajdeme. Jdeme na min znamy trh Misir a je tu fajn atmosfera u obchudku s korenim a orisky. Akorat mistni chodi fakt jak muly takze srazky jsou vic caste nez je zdravo. Takova lehci verze indickeho Delhi. Je tu i dost slyset Cestina tak to vypada ze si dost krajanu udelalo prodlouzeny vikendik. Odtud uz je kousek do Sulejmanovy mesity, ktera prochazi bohuzel castecnou rekonstrukci. Je tu tomb s pohrbenymi sultany, ale uz je zavreno, takze az zitra. Na velkym trhu nas odchytava typos a nakonec odchazime se "znackovymı" svetry za vietnamske ceny. Tuhy jako obvykle dorazime na hotel abychom se trosku zregenerovali na nocni vyraz, ale zacina tu hrmet, tak asi koupime nejaky pivo a budeme to preckavat na cimre.

Den 86, Istanbul

Posilam prvni pozdrav z "Evropy" i kdyz pred Bosporem to vypada podobne jako za nim :-)
Rano jsme se lehce prokousali ankarskym metrem smer giga otogar a jelikoz jsme dorazili s vetsim predstihem udelali jsme i nejake dokumentacni fotky, takze az budu v Cechach tak doplnim. V 9:00 se rozjelo najednou asi 20 busu tak vznikla mensi tlacenice. Hned na to volne perony zaplnili nove busy a my v 9:30 vyrazime v dalsi vlne strojoven. Mame peknou pruvodci, tak nemusime koukat jen po krajine okolo. Ceka nas vic jak 400 km, jak jinak nez zapadnim smerem. Cesta utika v pohode a my muzeme sledovat jak se krajina zvolna meni. Pribyvaji stromy a nejakych 200km pred Istanbulem to uz vypada skoro jak od nas, teda az na ty mınarety vsude okolo. Cim jsme bliz tim je krajina vic zastavene bytovymi domy. Zacinaji vyhledy na more a nakonec se pres Bospor dostavame do Evropy.
Cesta Istanbulem trva skoro hodinu a to je dalnice docela volna. Otogar je v podzemi, kde pred chvili muselo neco shoret. Je tu desneho koure a pozarni vozidlo. Projizdime neohrozene dymem a cesta po vic jak 6 hodinach konci. Terminal je dost zaslej ale je tu zase metro stanice tak frcime smer centrum, respektive stanice Aksaray , kde je prestup na tramvaj. Nechceme se tahat daleko s krosnama tak testujeme jen dva hotely a druhy bereme i kdyz je o neco drazsi.
Pesky vyrazime k Modre mesite, Hagia Sofii a na nabrezi. Pocity mam podobny jako kdyz jsme z prijeli z Ciny do Severniho Vietnamu. Cestovatelske "osamoceni" je vystridano prodiranim se davem ostatnich turistu, kterych je v urcitych mistech vic jak mistnich. Ale je tu pohoda a pamatky a pocasi pekne tak si rozhodne nestezujeme :-)