Den 130, Uyuni

Hned v prvnim hotylku nam oznamuji cenu za osobu 30Bolu, coz se jevi jak dost dobry, tak tam nechavame bagly a jdeme hledat smenarnu. Po chvilce se dari a opousti me nejaky Eura a penezenka praska pod zaplavou Bolu. Kurz je 2,4Kc za Bol, takze nocleh oproti Chile fakt za hubicku. Pak uz jen obchazime mestecko s cilem se poptat na nejaky vystupy na vulkany. Nabidka je slaba, vsechno se tu toci jen kolem Salar touru a vulkan Tunupa ktery s ejevi nadejne je dvoudenni a prvni den je stejny ktery jsme meli dneska, takze na to peceme. Kupujeme listky na zitra do Tupizy, ktera je obklopena krasnymi kanony a tenkrat me mrzelo, ze nebyl cas to okoli projit.

Den 130, Salar tour III.

Zda se me, ze je nejaky ramus venku tak se budim a zjistuju, ze uz je 5 hodin. Hodinky me vubec nevzbudili. Kvaltujeme s balenim, ale vypada to, ze na nas jeste nikdo neceka. Nakonec asi v 5:20 prichazime k ostatnim, kteri uz cekaji, ale senor Zastenka nikde, asi taky zaspal. Nakonec vyrazime az v 5:40. Ceka nas dlouha cesta pres potemnely salar, ktery se zda nekonecny. Pomalu se zacina nasvecovat svetlem, tak se tak trochu obavame zda vychod vubec stihneme. Konecne zastavujeme u ostrova Rybaru a ja kvaltuju na vrchol. Honza ten se posedly myslenkou foceni solnych polygonu vydava neznamo kam. Plicim vubec nedela dobre lapani zmrzleho vzduchu v takovem krpalu. Cestu na vrchol lemuji zdejsi giganticke kaktusy. Konecne jsem nahore, ale to svetlo pekne matlo. Vychod nastava az o 20 minut pozdeji, takze jsem klasicky promrzly. Utrpeni vsak stoji zato, vychod je uzasny. Nas ostruvek vrha stin nekolik desitek kilometru daleko. Vsechno je zbarvene do oranzovo cervena. Mame jeste spoustu casu, tak se motame po ostruvku a po trpitivem salaru. Honza se vraci spokojen ze ma polygon ale s tim vychopdem to asi prokaucoval. K snidani jsou tri dny stary zmrzly housky, takze pochoutka nejvetsi. Dale nas ceka uz jen nekonjecna cesta po salaru, ktera potvrzuje ze je nejvetsi na svete. Stavime u praveho hotelu Sal, kde se fotim ze senorem Zastenkou, abych toho trpitele mel zdokumentovaneho. Pak i u kupek soli. Nakonec nas ceka zastavka v mestecku Colchani, kde nejdeeme do ¨vyhlaseneho¨muzea, ale na namesti. Chudoba nejvetsi. Posledni oficialni zastavkou je hrbitov vlaku za Uyuni, kde je fakt hafo starych lokomotiv a vagonu. Uplna rozluckla je u Zastenky doma na obidek. Ma luxusni dvorek se tremi rozlozenymi jeepy, binec nejvetsi. Babka tam susi lami maso, takze dalsi bolivijska klasika. Pak se uz definitivne loucime.

Den 129, Salar tour II. (4 700m)

Noc neni uplne fajn, je tam i par bdicich okynek, ale hlava neboli tak je to az necekane fajn. Rano chodime navleceny ve vsem co mame a i tak je pekna zima. Od laguny stoupáme do kopce a pak zvolna sjizdime ke znamemu kamenu Arbol de Piedra (4 588m). Vylizam na jednu skalku a docela se clovek zadycha. Japonecka by chtela taky ale ma tak trosku kratsi nozky, takze me nezbyva nez ji chytit v podpazdi a na skalu vyhodit. Jeste ze je lehka jak pirko. Pak uz odchazime a pryc a jsme zvedavy zda sama sleze, nebo tam bude strasit nadobro. Bohuzel se ji to dari, takze volani o pomoc se nekona. Nasleduji trosku nudnejsi plane, kde dosahujeme nejvyšší výšky dnešního dne (4 700m). Jsme zase jen 3km od Chile. Po nich hned 4 laguny hned po sobe. Na jedny jsou kupodivu plamenaci, tak je nahanime s fotaky, ale bez teleobjektivu budou asi fotku z marnejsich. Chlapik ridic nedava mimo snidane, obedu a veci zadnou vodu do placu, tak trpime docela zizni. Jeste ma ke vsemu stale zastenky proti slunci i kdyz proti nemu nejedeme, takze i vyhled je omezen. Rikam mu senor zastenka alias mucitel. Konecne nastava obidek, kde indos dava do placu jednu 2litrovku pro 6lidi a jeste si odliva pro sebe i kdyz ma vlastni kolu se kterou se samozrejme nedeli. Vypada to ze nas hlava nebude bolet z vysky ale z dehydratace. Z obedoveho placku je krasny vyhled na cmoudici sopku Oleague. Dal uz jedeme jinudy nez pred dvema roky, protoze to muzeme brat zkratkou pres jeden salar, ktery byl tenkrat pod vodou. Dojezd je docela unavny a dlouhy. Fascinuji nas snad nejzapadlejsi kasarna co jsem kdy videl. Zde slouzit je fakt za trest. Mame dnes spat v solnym hotelu, tak se tesim na zapad slunce na slaru, ale stavime u upne jineho, fakeovyho, ktery se jmenuje taky Sal. Vypada ale dost pekne a na mistni pomery bych se nebal slova luxusne. Dnesni nocleh uz bude nejspis naprosto v pohode, jen 3 685 metru nad morem. Jsme radi ze jsme ty vysky predtim prezili bez uhony. Vyrazime jeste na mensi obhlidku okoli. Beha tu neskutecne mnozstvi osliku, kteri jsou docela plasi. Po ceste nachazime i jednoho chcipleho tak se asi maji ceho bat. Prichazime do vesnice duchu, kde uz neni ani jedna ziva noha. za to tu rostou giganticky kaktusy. Nazpatek musime prekonat mensi potucek. S vykrikem snad to blato na druhy strane bude pevny delam mensiho Semika. bohuzel nebyl tak me jedna sandale mizi docela hluboko v blate. V hotelu je docela dlouho klid nez prijedou dva jeepy anglanu. Vecer prichazi senor zastenka s tim jestli nechceme na salar na vychod slunce. My samo ze jo, tak pry budicek bude ve 4:30 a vyjezd v 5, takze dalsi super noc pred nami

Den 128, Salar tour I. (4 915m)

Znaly rozestaveni sedacek v Land Cruiserovi sedame do prvni rady, ktera je preci jen o fous lepsi nez bidilko v zadu. Sjizdime k prvni lagune, jmenem Blanca (4 335m), ktera je skoro cela zamrzla, takze prvni zmena od predchozi cesty. Druha zmena je ze je krasne, bez mracku, ale zima docela kruta. Na triko je to tak jen dve hodiny kolem obidka. Prejizdime jen plytky brod, maly kopecek a uz jsme na zname vyhlidce na Licancabur. Vzpominam jak me tu bylo tenkrat blbe, ale dnes jsme zatim OK tak sbihame i dolu k lagune Verde (4 330m), ktera je tez zamrzla a tak neni tak pekne barevna. Pak uz nas ceka stoupání do bizardni krajiny Salvatora Daliho cca 4 735m. Bohuzel je jeep poradne izolovany, takze s GPS mam smulu. Dale zastavujeme u laguny Poques (4 400m), kde je termalni pramen. Driv byl obehnan kameny, dnes uz je vybetonovana. Svet se meni. Nahrivam si jen nohy. Chilanka si dava dlouhou koupacku a pak kdyz vyleze na mraz se ji udela dost blbe, tak mame dlouhou prestavku nez se vzpamatuje k zivotu. Ted by nas mel cekat nejvyssi bod cele tour cesta k Sol de Manana. Sjizdime z mensiho hrebinku (4 915m) a fumaroly co se me kdysi zdaly dost o nicem, jen spousta koure jsou dnes uplne super. Koure pomalu zato vidime rybnicky kde to bubla, prska. Jezirka jsou sedivy a i jedno cerveny. Proste dobry dabluv kotlik. Těch avizovaných, reklamních 5tisic se na Salar Tour o fous nedosahuje. To by se muselo zajet o kous dál k jedné fabrice, krásně na GE zobrazené. Ta má 5 035m. Po té ještě dlouho ve výškách a pak sjezd k lagune Colorada u ktere budeme nocovat. Nechavame veci v nuznem baracku (4 307 m) a jdeme pozvolna na zapad slunce k lagune. Docela se divim ze nas jeste enzacala bolet hlava, protoze to dnesni prevyseni bylo znacny. Snad jediny co to vysvetluje ze nam je jeste fajn je ten vcerejsi vyletik ke gejzirum Tatio. Tisice plamenaku co tu byly tu dnes nejsou, asi je tu na ne ted zima. Vylizame na ostruvky z mineralu a kochame se mizejicim sluncem. Mam z toho pocit, ze jsem tu sice po druhy ale je to tu uplne jiny. Ta jina rocni doba udelala fakt svy. Po veceri jeste jdeme ven do te siberie co tu ted panuje a pohled na hvezdy je dech berouci. To se neda popsat, u nas neni v porovnani s timhle videt nic. Bohuzel nas teplota klesajici hluboko pod bod mrazu zene zpet na cimru. Chilnaka s Japonkou, ktere vyjeli opravdu na lehko lezou ve vsem co maji pod par dek. Ja jsem rad za poradny spacak. Jsem zvedavy jak se v takoveto vysce vyspime.

Den 128, Cesta do Bolivie (4 663m)

Rano me krute budi potreba cesty na bano, takze vylezam ze spacaku a lehce proklinam vcerejsi litrove pivo cristal koupene na zapiti zarmutku ze straceneho teplomeru. Pak uz balime krosny a zasneme ze je venku pokropena ulice, aby se neprasilo. Pripravy na muj svatek tu probihaji ve velkem stylu. Skoda ze odjizdime uz o den driv. Pred 8 stepujeme pred oficinou a za chvili nastupujeme v ruznorode sestave do mikrobusu. Na kraji San Pedra je celnice a tam uz na nas ceka dost velka fronta. Bohuzel se dnes rozhodlo opustit Chile i autobus Peruancu a Argentincu, kteri prijeli o fous pred nami. Je to cekacka na 40 minut a v nasich vyletnenych sandalich neni vubec pohoda. Konecne jsme odbaveni a vyrazime smer hranicni hreben. Po plani to jde lehce a jen muzu utrit slzu, kdyz vidim nase vcerejsi podvecerni fotograficke misto, kde muj teplomer bude merit az do aleluja. Asi bozi mlyny domlely a lehce me vraci, jak jsem se smal na Kavkaze Fergymu, kdyz si jeho flisku odnesl na vecne casy pohunek. Plan konci a my stoupame do nekonecneho kopce. Krajnice je ozdobena patnicky, tak asi par kamionum brzdy selhaly. Je tu sice par zabrzdnych pruhu, ale asi nepomohly. Je docela citit tlak v hlave protoze metry nabirame opravdu rychle. Asi po pulhodine jsme uz ve 4tisicich, ktere krasne uvozuje altiplanska vegetace. Po levici mame krasny Licancabur, ktery ani letos nezdolame. Ve 4 663 metrech, najednou sjíždíme z asfaltky vedoucí přes průsmyk (4 873m) do Argentiny a po sotline
mirne klesame do mista zvaneho Hito Cajon (4 497m). To je bolivijska celnice, ktera je asi jedna z nejvys polozenych na svete. Je tu doooost velka kosa takze hned letim pro bagl a taham pohorky jinak by me snad nohy umrzly. Okolo pobihaji dva malo plasi sakalove a cekaji co turistum odpadne od pusy. Serviruji nam tu snidani, takze takove krasne misto pro pohodovy piknic. V celnici sedi typos v perovce, kterou mu tak trochu zavidim a po chvili mam dalsi razitko v pase a cesta do Bolivie muze zacit. Presedavame z busu do jeepu a mymo nas dvou jede parek Frantiku zijici na Tahiti, Chilanka a Japonka. Tak to bude zajimava sestava.

Den 127, San Pedro potreti (dopsani)

Obchazime znovu cestovky a pokousime se uskutecnit nas plan, jak se dostat znovu k lagune Miscanti, ale je to spatny. Vsechny nam chteji vnutit jen celou tour, ktera nam je ted k nicemu. Menime tedy uz ponekolikate plany a zitra dame Chile vale. Porazime do Bolivie. Kupujem u sympatickeho Bolivijce 3denni salar tour, ktereou jsem sice uz pred dvema roky absolvoval, ale Honza tam jeste nebyl a hlavne to ted vypad, ze bude o dost lepsi pocasi a noclehy jsou jinde nez predti. Takze se tesim i kdyz tenkrat to bylo dost velky utrpeni, viz starsi clanky v blogu a ani ted neni aklimatizace moc dobra. No uvidime zitra jak to s nami dopadne. Svetlo bude jeste nejakou hodinu, tak se rozhodujeme udelat mensi vyletik za San Pedro. Jdeme se podivat na hrbitov, kde je krasne videt, zda byl clovek chudak a zasypali ho jen hlinou a dali skromny krizek, ci majetnejsimu postavili hrobku. Pak razime smer plane jeste se podivat na zapad slunce nad Licancaburem a tam delam meterologicky pokus rozdilu teploty na slunci a ve stinu. Bohuzel az za tmy na pokoji v hotelu zjistuju ze sem tam ten teplomer nechal, takze vas timto prestavam informovat, jak tu po vecerech mrzneme. Utracime posledni chilsky pesa. Ja zkousim chilske pivko Cristal a klasicky kure s hranolkama. Musim se preci jenom trochu pred Bolivii vykrmit

Den 127, Vylet na El Tatio (4 524m)

Ve 3:45 mame budicek, ale probouzim se jeste o fous driv. Venku je samozrejme pekna kosa, tak se balime do vsecho co mame k dispozici. Pred hostelem stepujeme docela dlouho, protoze busik objizdi vsechny hotely. Takovy vietnamsky zpusob. Konecne vyrazime na cca 90km dlouhou cestu ke gejzirum. Okynka se nejdriv zapoti a pak zamrznou, vedro fakt neni. Jede nas asi 15, takze docela velka vyprava. Zkousim ukladat cestu GPS, tak muzu sledovat jak docela rychle opoustime ¨nizinu¨ v San Pedru. Po 15 km konci kvalitnejsi silnice a sem tam nastava peklo dlouhych useku s pricnymi vymoly, ktere dokazou vytrast dusi z tela. Stoupame stoupame az se merak zastavi na 4 524 metrech nad morem, takze jsem o 9 metru vis nez v Cine. Zvysek cesty se pohybujeme mezi 4200-4400 metry, takze poradne vysiny. Po vice jak 2hodinach prijizdime k vybercim kasam a teplomer ukazuje -13. Jsem docela rad ze sem si zabalil palcaky a jinou vybavicku. Prichazime ke gejsirum a pomalu se rozedniva. Je to tu pekne pokoukani, krasna krajina okolo a dotoho spousta coudicich fumarol. Pak se presouvame k termalnim jezirku a par lidi tam leze. My se zdrzujeme, zvlast po vcerejsim vylete na salar, kdy jsme videli jak takovy odvazlivec muze dopadnout. Slunicko konecne vyleza a teplota je uz jen lehce pod 0. Na zpatecni ceste muzeme obdivovat okolni altiplanskou krajinu. Pobiha tu i spoustu lam Guanako, viskaci a jinych potvurek. Jsou krasne vyhlidky na sopky zase v naprostym azuru. Absolutne nechapu kam mohli vcera ty bourkove a prasne mraky zmizet. Zbyl po nich jen snih na kopcich. Pres to nejvyssi sedlo, co jsem odmeril rano uz zpet nejedeme. Jedeme pres vesnici Machuca (4 020m), kde je krasny kostelik a indiani tu opekaji lami maso. Davam si dva spizi a pak jeste dve placky naplnene syrem, takze jsem asi ze vsech nejvetsi jedlik. Pak uz pomalu klesame a na obzoru vidime vulkan Lluiaco, ktery je pry 300km vzdaleny, takze viditelnost je tu opravdu nejlepsi na svete. Po vic jak 6hodinach opoustime 4tisicove vysky, zatim bez znamek nasledku a klesame stale niz a niz. Po ceste jeste mijime pekny kanon, kde rostou obrovske kaktusy Calderony. Po 12 dorazime zpet do San Pedra a muzeme rici ze ten vyletik stal opravdu zato

Den 126, San Pedro again

Srdecne se loucime a razime do naseho hostelu. Bohuzel nas pokoj je uz obsazen tak musime do jine, horsi cimry. Obchazime cestovky a zjistujeme ceny vyletu po okoli. Nakonec se nam podari sehnat i jeden na dnesni odpoledne, tak dnesek nebude tak zabity jak se jevi. Vyrazime zase na Salar de Atacama ale na uplne jinou cast. Na zitra jsme koupili vylet ke gejzirum Tatio (4 300m) tak jsem zvedavy zda nam nebude spatne, zatim nebyla moznost moc se tu aklimatizovat

Den 126, Navrat do San Pedra

Teorie ze to jsou delnici se potvrdila, kdyz uz vsichni v 5rano delaji binec. Po 7 vykukuju z okna a na horach to vypada extra tragicky. Sopky jsou zasnezeny a celkove nevlidno. Menime zase plany, trek se odklada a razime zpet do San Pedra. Vylezame z postele az v pul8 a ma dalsi teorie ze jeste budeme hledat nekoho komu zaplatime se tez vyplnuje. Stepujeme tu asi pul hodiny po okoli s pomoci mistnich. Nakonec prichazi asi 140cm vysoky typek s malirskou stetkou v ruce a vybira od nas penize. Sice vypada trochu podezrele ale vydava i uctenku, takze snad ok :-). Ptam se jeste nejake kolemjdouci jeptisky na autobus do San Pedra (pouzivam svou stale upgradujici Spanelstinu s narustem tak 3slov denne). Pry to jede az v 11, tak doufame ze stopneme neco drive. Postavame na silnici a snami jeste dve babky. Prvni auto nasim smerem prijizdi za krasnou jednu hodinu a naklada babky. Za dalsi pul hodku jede druhe, ktere nas nebere. A az v 10:45 nas nabira nejaky typos na pickup. Stop je tu opravdu dost na dlouho, takze ho budeme muset omezit na co nejmensi miru, jinac bysme v chile prostali dulek. Chlapik je pohodar a umi i trochu English, tak jakztakz pokecame.

Den 125, Toconao (2 485m)

Vracime se k nasemu hotylku, kde bohuzel zjistujeme ze on i prilehla restyka je zamcena. Zvonime, busime a nic. Po chvili nam pomaha asi dalsich 10 mistnich se schanenim klicu ale je to tu docela na dlouho. Je to proste psycho hotel. Nakonec uplne z dalky pribiha nejaka holka a odemyka nas hrad. Po vydychani se, vyrazime sehnat nejakou veceri. restauraci je tu docela dost, ale nikde nemaji otevreno, tak jdeme nakupovat do marketu. Rybicky s houskami nakonec prichazi vhod a my na pokoji mame dalsi z ukrajinskych veceru. Doufam jen ze zitra nebudeme zase pul hodinu schanet nekoho komu bysme zaplatili. Vecer se to tu zaplnuje nejakymi delniky, tak je i docela rusno, ale i tak usiname jako podtaty.

Den 125, Kanon Jere (2 765m)

Motame se s krosnami po Toconau a az po delsi dobe objevujeme ubytovani, ktere se tu jevi jako jedine v celem mestecku. Pani je nejaka rozpracovana a ze formality vyrideme az vecer. Vyrazime smer kanon. Prvnich 200 metru vede takovou polovicni skladkou, pak uz konecne zacina vyhled na mistni oazu. Kanon je z cervenych skal a pod tim jak nit zivota se tahne zelen, kde mistni pestujou ovoce. Cesta vede temer po vrstevnici ve 2/3 kanonu. Jdeme dost dlouho. Vyhledy jsou stale pekne, ale temer stejne. Stale ocekavame vyhled na sopky tak pokracujeme dale a dale, ale nic. Vypada to ze by tu clovek mohl svihat x kilometru. Taky dle mapy kanon zbira vodu az ze sopek na obzoru. Prichazime na zajimave misto, kde jsou nejake, asi starodavne terasy a pak tu ma pribytek nejaky pastevec. Vylizam trochu vis, ale cesta stale nema konce tak to tu otacime a razime nazpet. Hned na zacatku vylezame jeste an oficialni vyhlidku, ktera je asi nejhezci. Pocasi se stale horsi, tak jsme trochu skepticky k zitrejsimu pokracovani do hor. Prochazime jeste sopedem kanonu, kde je docela vychytany system zavlah. Trochu podobny tomu v marocke oaze, akorat misto hliny tu pouzivaji zelezne zabrany. Trosku si tu hraji s hrazemi a menim smer toku zavlah na jine pozemky. Nakonec to radsi vracim nazpatek, aby name nevlitli nejaci zemedelci s vidlemi.

Den 125, Laguna Chaxa (2 315m)

Ve spacaku se spalo oproti dekam krasne. Rano vyhazujeme z krosen nepotrebne veci a davame indianovi do depozitu. Je toho skoro 4kila u kazdyho, takze docela dobry ulehceni pro zada. K snidani neni kupodivu maslo s dzemem ale nejaka avokadova pomazanka, tak odvolavam vcerejsi tvrzeni ze budeme dva mesice jist porad to same. Bus do Toconaa nam jede az v 10 hodin, tak vyrazime jeste do muzea archeologie, kde maji byt dle pruvodce i nejake mumie. U kasy je bohuzel velka cedule, ze mumie kvuli protestum indianu uz v roce 2007 odstranili. I tak muzeum neni spatne, ale je tak na pul hodinku. Bus jede na cas a ridic to docela smazi i kdyz se to na te rovne plani ani nezda. Informacni panel stale hlasi Timeout!!!! tak nevime zda pro ridice nebo pro nas. Pocasi se bohuzel nejak horsi a nad sopkami se delaji mraky. Ve 38km vzdalenem Toconau jsme coby dup. Je to prasna dira, jak se dalo cekat. Na namesti maji akorat peknou kolonialni zvonicku, procez je Toconao uvadeno jako zajimavost. Vyrazime na stop do Socaira, kde chceme prespat jen z duvodu toho, ze lezi ve vysce 3500 metru nad morem a je to tedy dobry aklimatizacni start do hor. Jeste nez vyjdeme z mesta potkavame prvni auto, velkeho pickupa, tak na nej mavame. Chlapik nam stavi a ze pry jede k lagune Chaxa, tak menime plany a jedeme tam snim. Tam jsme se stejne chteli taky podivat. Laguna je vzdalena asi 28km a jede se na ni pustym Salarem de Atacama, ktery na prvni pohled vypada jak rozryte pole, ale jsou to hnedo bile krystaly. Chlapik je meterolog a jede tam zkontrolovat nejakou merici vez. Platime vstup a jdeme se podivat na peknou lagunku s par plamenaky. Okoli je hodne zajimavy, takze urcite sem nebylo spatny zajet. Jsme tu uplne sami, tak stale po ocku koukame na chlapika zda se uz nechysta k odjezu, protoze tu skejsnout by nebylo dobry. Sice je to casty cil vyletu ze San Pedra, ale zatim zadny dzip nedorazil. Nastesti nas chlapik bere zpet do Toconaa a ani za svezeni nic nechce. Pocasi vypada nad horami stale horsi, tak na Socaire uz dnes peceme a jdeme hledat nejaky ubytko v Toconau. Ma tu byt i nejaky kanon, tak si udelame program na odpolko a do Socaire vyrazime az zitra.

Den 124, Na kole v okoli San Pedra (2 600m)

Ve 4 rano me budi pekna kosa, nejak jsem si rozchrul deky. Sice je na pokoji peknych 11 stupnu, ale jen pod prosteradlem to neni uplne OK. Takze dneska poprve vytahnu spacak. V pul 8 razime na snidani, klasika co nas tu pocitam bude cekat dalsich nekolik desitek dnu. Pak uz razime pro kola do vyhlidnuty cestovky. Prvni co dostavam pri kazdem slapnuti kvili, tak beru druhe, ktere se jevi vic v pohode. Vyrazime stejnym smerem jako vcera. Kanon je ted nasvicen z druhe strany, tak jsou pohledy zase jine. Po ceste prejizdime male brody, kde jsou zbytky ledu, takze pres noc pekne mrzlo. Ted vsak slunicko pali, tak postupne odkladame jeden hadrik za druhym. Prijizdime az k zacatku Dablovy soutesky, ale pred ni tece kupodivu ricka, tak 4metry siroka. Vypada to ze poznamka v mapce ¨mucho aqua¨ nelhala. Nijak moc nepremyslim, protoze to by me treba napadlo neco rozumejsiho, rozjizdim horaka a hura skrz reku. Voda nastesti dosahla pouze dospodu lytek, takze jsem to s odrenyma usima projel. Od te chvile se kolo jeste vic rozskripalo, takze mu ocividne voda nedela dobre. Dablova souteska je zajimava hlavne tim, ze steny jsou z regulerni cervene hliny. Kdysi to bylo dno asi nejakeho jezera. cim je clovek dal tak se z toho pomalu stava mensi bludiste. Vylizame jeste na jednu vyhlidku, coz je docela namahavy, ale vyhled stoji zato i kdyz ani ne metr siroky hrebinek z hliny a na kazdou stranu 50 metru dolu neskyta uplnou jistotu zdraveho navratu.
Po ceste nazpatek druhy prujezd skrz reku, tez bez padu do vody. Pak nas ceka prvni kopec. Je to docela makacka, takhle vysoko jsem na kole jeste nejel a hlavne po ceste plne vymolu, samo ze bez asfaltu. Cesta konci u tunelu ve vysce 2 600 metru nad more. Je odtud naprosto uzasny vyhled do spleti kanonu, skal a sopek na obzoru. Uprostred tunelu lezi brutalni balvan, takze pro dzipy tu cesta konci. Tuinel je dlouhy tak 300 metru a nemame v nem zas az tak dobry pocit, protoze je vyruban tez v mistni hline a ten kamen hovori za vse. Z druhe strany tunelu je uz vyhled do plani a na spousty malych hrbitku. Pari uz desne a na teplomeru mam skoro 40 stupnu na slunicku. Teplota ve stinu nas nezajima, protoze jim ted nekolik km nepojedeme. Po ceste objevujeme i mensi dunu, tak ji zdolavame. Pak nastava plan, coz je nmejtezsi cast cesty. Je tu spousta sterku a pisku, tak kolo nejede zrovna dvakrat dobre. Snad po 5km cyklo trapeni konecne narazime na asfaltku, po ktere jsme vcera prijeli. Chvili po ni jedeme dolu az na znacenou odbocku do Mesicniho udoli. Cesta pokracuje po plani, ale uz po lepsi ceste. Najednou prijizdime k silnicce vedouci skrz obr pozemek oplocenym ostnacem s vystrahou pozor miny, tak se tam ani nejdeme podivat :-) Silnice odtud stoupa krpalem, tak z nas pekne lije. Vjizdime do Solnych hor a opravdu vsechno je tu do bila. Zkousim oliznout nejaky krystal, ale slanej neni, tak to bylo asi neco jineho. Mijime i pokladnu, tak musime neco odevzdat i chilskemu statu. Odtud je nejvetsi stoupak a v kole furt neco brutalne preskakuje, tak jen doufam ze snim dnes dojedu. Na vrcholku je giganticka duna, tak tu chvili zevlujeme a koukame do kraje. Dal po ceste je jeden krasny vyhled za druhym, az si rikam ze jich je nejak moc :-). Kazdopadne je to prozatim jeden z nej dnu cele cesty kolem sveta. Cesta vrcholi ve 2 545 metrech a pak uz jen dlouhy sjezd, pri kterem potkavame teprve prvni turisty, kteri sem prijeli s cestovkami. Po chvili se napojime na asfaltku vedouci z Argentiny a to je druha blba cast. Hrozne se to po te rovince vlece. Do San Pedra prijizdime nastesti jeste za svetla, uplne tuhy. Vracime kola a zase razime do restyky kde je brutalni porce kurete a hranolek, takova ceska strava.

Den 123, Calama

V busu je tentokrat klidek, takze i neco naspavame. Jen co se rozedni uz koukame po okolni krajine. Samozrejem stale pustina, zpestrena nejakymi cernymi hrebeny na obzoru. Po 600km nocni jizdy prijizdime do Calamy, vetsiho mesta polozenym pod horama. Okolo je spousta novych ctvrti s baracky podobnymi si jak vejce vejci. Bus nas vysazuje originalne pred nejakym hypermarketem, tak musime do centra tagem. Hned jdeme do informacni kancelare, protoze chceme navstivit nejvetsi povrchovy dul na svete, lezici asi jen 19km za Calamou. Pani nam bohuzel rika ze ja ted pro prohlidky zavreny, ale ze muzeme do mensiho, ale az zitra. Hmm tak na to peceme a jdeme koupit listky jeste na dnes do San Pedra de Atacama. Jede nam to az ve 12, tak vyrazime jeste na mensi prohlidku. Centrum je docela pekny ale malicky. Jdeme dooost daleko az na uplny konec mesta, abychom pokoukli hory. Vsude je spoustu psu a baracky jsou az srandovne malinky. Pak uz jen navrat a cekani na bus. Jedou s nami sami indiani, coz nas prekvapuje, cekali jsme o trochu vic turistu

Den 122, Caldera a Chanaral

Nocni presun byl sileny, do 1 do vecera rval horor ve Spanelstine bez titulku. Ale i tak jsem byl v obraze. Ve 4:30 nas bus vysadil v Caldere na ulici, tak jsme byli jeste radi ze jsme vzbudili pani v jednom hotelu a trochu to dospali. Vidina tri hodin pendlovani ve tme s krosnama se nam vubec nelibila. V Caldere jsme dali jen mensi vyletik po pobrezi Ticheho oceanu kombinovaneho s pousti a zahlidli v mori tulene. Odpoledne jsme vyrazili o 90km dal do Chanaralu, ktery si pamatuju jeste z minule cesty. Tech 90km jizdy busem je na co koukat, pobrezi oceanu, skaly, pustina okolo, proste Atacama jak vysita. Tenkrat jsme v Chanaralu jen staveli na prestavku, ale dnes mame vic casu. Tak vyrazime na prohlidku. Puvodne jsme chteli vyrazit do NP Azucar, ale u Ticheho oceanu neni sezona, mlhy a sedivak a ke vsemu je docela z ruky, tak na nej peceme a vylizame jen na horu nad mestem s peknou vyhlidkou. Pak jeste chvili zevlujeme primo u oceanu. Bus nam jede az po 23, takze druhy nocni presun po sobe, coz nas moc netesi. Cekani si spestrujeme obchuzkami Chanaralu, coz zabere tak 10 minut, protoze je to pekna dira. Bus nakonec prijizdi az na pulnoc, tak padama do sedacek jak mrtvy.

Den 121, Trek na Cerro Gonart (401m)

Jdeme smer bufac, kde jsme byli vcera a uz se tesime na jeich proslavenou kureci polevku. Na druhy chod dnes objednaveme rybu. Nejakym zazrakem k ni dostavam spagety a H ryzi. Takove oblibene prilohy k rybe. Na zaver jeste chemickou trist, ktera doufam nepozlobi pri nocnim prejezdu. Pak razime na hotel prebalit bagly, a H tam zjistuje ze na te krizovatce enchal triko. Vracet se tam nechce, ani se mu nedivim :-). Zjistuju , ze jsem nejak bez energie a asi to bude tim ze me chybi kola na kterou me Dan na spolencnych etapach teto cesty bohuzel naucil. Kupuji Pepsinu ve trilitrovym baleni, ktera by mohla stacit. Vylizame na mensi vyhlidku nad mesto a vybirame si na mensi ttrecik kopec Gokar, na kterem je nejaky vysilac, takze tam snad vede i nejaka cesta. Jdeme smer autobusak a u stanu, kde sidli mistni nomadi odbocujeme ze silnice a jdeme smer reka. Je tu bohuzel i skladka na ktere radi podivny bezdomac s velkou lati, tak si rikame ze je fajn tu chodit alespon ve dvou, protoze bych nechtel chytit lati pres zatylek. Vypada to tu dost tejfne, ale cesta pokracuje mostkem pres reku, tak pokracujeme dale. Skaldka nastesti nema dlouheho trvani. Jsou tu obcas zemedelske staveni. Zabocujeme intuitivne na jednu stezku ale je skoro cela pod vodou, tak to uz otacime, ale jde tu zrovna nejaka pani, tak se ji ptame na cerro a je to pry tady, tak pokracujeme. Za rohem na nas stekaj dva velky psi, takze bereme sutry a doufam, ze nas tu necekaji pasaze jak v Kurdistanu. Prochazime nakonec v klidku. Cesta pokracuje zemedelskou krajinou obklopenou kopci takze docela pekny pohledy. Nakopec se uz dostavame za pozdniho svetla takze okolni krajina je zase pekne nasvicena. Skoda ze uz nemame vic casu pokracovat dal na jeste vyssi hreben, vyhledy by byly urcite uzasne. Na zpatek se vracime stejnou cestu a jedny vrata, ktery byly pred tim zavreny jsou najednou otevreny a vybiha z nich vlcak, takze se shibam pro kamen, pak za nim rotvajler takze pro druhy a pak dalsi rotvajler, takze me chybi treti ruka. Stekaj vztekle, ale pro kamen se jim nechce, takze prochazime, ale pocity nic moc. H ma hned teorii ze v Chile jsou bohuzel vsude ploty ale psi zasadne pred nimi. Za sera prichazime akorat do mesta takze pohoda. Za chvili mizime na autobusak a ceka nas prvni nocni prejezd. Je to jen 400 km, jak jinak nez na sever, takze dorazime hodne brzo rano, takze pendlovani na autobusaku nas asi nemine

Den 121, Valle del Enchanto (190-380m)

Rano vstavame az v pul7, takze casovy posun resime stale delsim spanim. Venku je nadherne, takze pocasi konecne preje. Balime bagly a nechavame je na recepci hotelu. Razime na busak zkusit vlizt do spoje jedouciho do Santiaga a vyskocit na krizovatce k udoli, jak radi pruvodce, ale autobusaci nejak nemaji pro nas napad pochopeni, tak se jdeme poohlidnout po taxiku. Bere nas jeden sympatickej deda a po kratkem smlouvani jedeme. Umi dokonce Anglicky takze komunikace neni jen o holych slovech ale sem tam i o vetach. Prej je inzenyr a sjezdil pul sveta. Takze alespon mam inspiraci co budu delat v duchodu. Jedeme silnici po ktere jsme prijizdeli a ta nekonecna rovinka nas trosku strasi. Snad tech 19Km zpet neco stopnem, jinak to bude peklo se vracet. Nakonec jsme radi ze jedeme s tagem, prootze od te krizovatky je to dalsich 5km po polnacce, tez rovinka, takze bohate bude stacit to jit jednou zpatky. Po ceste projizdime dve giga bahnite kaluze, tak strejcek bude muset asi pulirovat auto a my boty az se tu budeme odpolko vracet. Jsme vysazeni u vyhledu do udoli Enchanto a pohled je to opravdu krasny. Pod nami je vsechno v mlze, ktera se postupne rozpousti a nad nami jsou nasvicene kopce, porostle obrovskymi kaktusy, krasnym rannim slunickem. Pripadam si jak nekde na divokym zapade. Je tu nejaka bouda, ale zatim nepremava, takze vyrazime bez placeni vstupu. Udoly s rytinama je zatim ve stinu, tak vyrazime najdriv obejit ty kaktusovy lesy po kopcich. Nektery kousky maji i pres 4 metry do vysky tak je na co koukat. Nektery kvetou a na nekterych jsou uz bobule ktere ozobovaji ptaci. Vylizame na uplne nejvysi kopec s krasnym rozhledem po kraji. Na obzoru jsou zasnezene hory, dle mapy kolem 4 tisic vysoke. Nazpatek do kanonu se vracime jinudy a trochu se zasekavame v hustem bodlavem porostu. Jsou tu nejake stopy, tak se po nich vydavame jak indiani z Mayovek :-), ale ten tvor co sel pred nami taky skoncil ve slepe ulicce. Nakonec trosku dobrodruzneji slezame po kamenech dolu mezi kaktusy, a trosku lituju ze me priroda nadelila sirsi ramena, kdyz me kaktusy obodavaj z obou stran. Nakonec se preci jen dostavame na dno kanonu, kde je uplne jiny zivot, stromky, rakos a hlavne zivotudarna voda. Obchazime tu ty indianske, 1500 let stare, petroglyfy, kvuli kterym jsme sem vlastne prijeli. Jen par jich je poradne viditelne, jinac to je o dost velke fantazii. Nejlepsi jsou hned u jezirka ze zacatku, kde je petroglyf Nacelnik. Dokonce nachazime i vyryty kosoctverec, tak se tim potvrzuje ze uz pred 1500 lety se indiani venovali geometrii :-). Z nejvyssiho kopce jsme si vyhlidli alternatvini cestu zpet, ale nakonec narazime jen na ruzne ploty, tak to vzdavame a vracime se zpet k boude. Uz je tu i chlapik, ktery je nadsen z turistu, jsme tu jediny, a hned se musime zapsat do navstevni knihy. Jeste post platime vstupny, ale 10Kc nas nijak nemrzi. Chlapik vola Lend, Lend, tenis, takze prvni typos na ceste co zna nekoho jinyho nez fotbalisty. Po super 4hodinach odchazime. Nebyt vsak tech prochazek okolo po kopcich, tak je to tu tak na pul hodiny. 5 kilaku po polnacce moc neutika, ale po pravici jsou furt videt hory, tak je alespon na co koukat i kdyz pohled se vubec nemeni. Kaluze samozrejme pozlobily, takze jsme vzorek od pohorek zaplnili do posledniho bahnem. Na krizovatce davame chvili prestavku a pak vyrazime smer nekonecna rovinka. Po kilometru nastesti stopujeme nejaky vozitko svazejici zemedelce z poli, takze nakonec nase botky vypadaji kupodivu nejlip. I mikrobusem je to na dlouho, tak jsme radi, ze to nemusime jit pesky. Jsme vysazeni primo v centru a ridic nic nechce za svezeni. Byl to super vyletik

Den 120, Ovalle (210m)

Casovy posun uz nas tak netrapi, takze tentokrat se probouzime ¨az¨v pul 6. Bohuzel nesviti svetla, tak balime s celovkama. Venku je necekane uplne cista obloha. Vyrazime na cas a muzeme se kochat krasne nasvicenym mestem a pobrezim. Bus to bere pres Vin a na terminalu nabirame dalsi lidi, postupne zase mizime do mlhy a celkove se motame furt v nejake zastavbe, takze cesta utika hodne zvolna. Konecne se napojujeme na Panamericanu, ktera tu ma charakter dalnice, respektive 4pruhu. Useky s mlhou a bez mlhy se nastesti stridaji, takze obcas je i na co koukat. Krajina postupne vic vysycha a zacinaji se objevovat kaktusy v cim dal vetsim poctu. Dost casu se jede podel oceanu a v pustych kopcich kolem neho. Najednou se objevi krasny, dlouhatansky zasnezeny hreben And, coz je asi pohled dne. Pruvodci nam serviruje obed, cimz me zachranuje pred umrenim hladem. Cestou bezi dva filmy, samozrejme krvaky. Proste klasiak. Z dalnice po 5 hodinach odbocujeme a mirime do finalni dnesni zastavky - Ovalle. Krajina najednou oziva zivotem, voda v blizkem kanonu dela divy. Jedeme smer zasnezene kopce tak premyslime ze odpoledne jeste vyrazime na nejaky pesi vyletik. Bohuzel hory nakonec mizi za pusty hreben a je to vse daleko, tak se vyletik rusi. Mesto ma sice 50tisic obyvatel, ale vypada na prvni pohled jako dost velka dira i terminal je miniaturni. S krosnama vyrazime hledat hotel ale furt nic, nachazime akorat tri predrazeny, tak uz jsem nevrlej ze se tu motame jak sasci. Nejaka babca nas nalaka do socialniho buface, kde maji vyborne menu, takze nalada je hned lepsi :-). Nakonec preci jen jeden hotylek nachazime, po projiti snad vsech ulic v centru. Vyrazime jeste na nakupy do hypermercada, jak jinak nez Italiano. Tady na ty Italy nejak ulitavaji. Kupujeme sedmicku vinka, takze dnes snad nepujdeme spat se slepicema jako obvykle :-). Jinac ve meste je jedno pekne namesticko, kde se schazi omladina, jinac nic. Stahuji se temne mraky, ktere nevesti nic dobreho, tak snad bude zitra na vylet pekne. Na pokoji rozdelavame nase Chardonay vinecko, ktere je fakt vyborne na to ze je za lidovych 33Kc. Sepisujeme deniky, kecame a popijime, takze takova pohodicka. Samozrejme ze v 8 je dopito, takze slepice se konaji i dnes :-) O pulnoci razim jeste na zachod a z venku se ozyva peknej ramus, mistni diskoteky jedou jak o zivot. Obloha je vymetena a krasne sviti Jizni Kriz.

Den 119, Valparaiso

Prvni chilsky nocleh docela v pohode i kdyz casovy posun trosku zauradoval a uz ve 4 rano jsme koukali do stropu. Doma je uz 10hodin, takze jsme se vlastne krasne vikendove prospali :-)
Rani privaly destiku nas moc netesi ale nadeje umira posledni, tak presto doufame ze v jen 120km vzdalenem Valparaisu bude lepe. Celou cestu busem je hnusne a mistni vinohrady vypadaji spis jako pole s ryzi jak jsou podmaceny. Na kopcich okolo se samozrejme vali mraky a ty vyssi jsou i docela pocukrovany snehem. Uz nas jen ceka sjezd z posledniho kopce k oceanu a najednou vjizdime do slunicka! Prijemne a necekane prekvapko. Na malem terminalku kupujeme listky na zitrejsi cestu do Ovalle, jez je dalsich 300 km na sever. Snad 50 metru od autobusaku nachazime peknejsi hotylek nez vcera a za min penez. Vyrazime na celodenni prochazku po meste. Hned testuju mistni banany za peknych 13kc/kg. Hlavni atrakci mesta jsou ruznobarevne baracky posete po okolnich kopcich, tak stradujeme porad nahoru a dolu. Objevujeme i jeden spravne socialni bufet, tak je o obed postarano. V cenu menu Italiano je i tocene pivko, tak to o povaze podniku vypovida vic nez vystizne. Sice v pruvodci pisou ze Valparaiso je na par dnu, ale ve skutecnosti tu po pul dnu uz neni co delat, tak stopujeme jeden z tisicu mistnich MHD busu a jedem do vedlejsiho mesta Vin de Mar. Chlapik s tim jede samozrejme, jak kdyby to ukrad, takze dalsi z cestovatelskych need for speed. Ve Vinu je vlastne jen dlouhatanska plaz obestavena mrakodrapy. Proste mistni letovisko jak vysity. Tichy ocean je dost rozboureny takze nektere vlny jsou snad az ke 4metrum. Koupani zatim odkladame na neurcito :-). Mezitim se od oceanu pririti giganticky mrak, ktery neuprosne skrapi Valparaiso, my jsme vsak o par km dal, takze nas chyta jen par kapek. Na konci plaze je pekne skalisko, takze dalsi pokusy o vlno fotky. Je tu i opustena zastavka, tak se tam jdeme podivat a snad do minuty jedeme zpet. Vecer uz jen na chvili netik, dalsi italske menu a na kute

Den 118, Santiago de Chile

Po 27 hodinach jsme konecne tu - v pekelne vzdalene Chile. Vystojime jen kratkou frontu na razitko a uz bezime k pasu s otazkou v ocich, budou tu? A jsou, docela uleva. Po letisti pobyhaji skoro smecky psu ocuchavajicich bagly. Nas si nastesti nevsimaji. Jeste musime vsechno poslat rengenem a samozrejme ze si pan vybira muj bagl na prohlidku. Nejdriv si bere papir na kterej sem vyskrtal na vsechny otazky celniku NO a pak se nekonecne dlouho bojuje s folii. Nakonec jsem rad ze ji nemusim sundavat ja :-). Kouka se na nase potraviny na trek a shledava je nezavadnymy, coz jsem docela rad. Sundavame sandale, ktere nejsou uplne optimalni na podminky co tu panuji a jdeme do pohorek, ktere bysme si tu meli docela uzit. Pak uz jen menime penize, odvracime utoky taxikaru a nasedavame na bus do centra. Jedeme docela dlouho a sedive prsave pocasko nas vubec netesi. Po chvili najizdime na hlavni tridu Almeda a konecne vidim prvni zname misto, terminal autobusu. Z Almedy vyrazime do ctvrti Barro Brasil, kde maji byt hotylky. Hned prvni vypada dost pofiderne, brutalni neony a zvlastni hodinove sazby :-). No to pro nas neni, takze frcime dal. Hned o kus dal je hotel inovativne pojmenovany Hotel, kde se v malem kamrlicku ubytovavame. Teplota je zde peknych 15 stupnu, takze hotelove rekordy zatim neprekonavam. Unorovy Tibet zatim vede :-). Za lehkeho deste vyrazime smer terminal koupit na zitra listky do Valparaisa. Je to dobra destinace, jezdi to tam co 15 minut, takze pohoda. Odtud frcime metrem k vyhledovemu kopecku se zahradamy ale pohunkove nas tam nepousteji protoze ¨clima¨. Dest nas zahani na net kde pisem prvni depese. Jeste se nam to tu nechce zabalit tak vyrazime k nejvysimu kopci ve meste, kam vede draha ala Petrin, normalni lanovka a i silnice. My bereme ctvrtou moznost - peskobus. Je to kupodivu docela streka a v goracovkach jsme dost spareny. Vystup vsak stoji zato. Pohled na mesto je uzasny, je to obrovsky gigant ze vsech stran oramovany kopci. Jak jsem psal ze Kuala Lumpur je meso jedne budovy, tak Santiago je mesto jednoho vyhledu - nic vic tu bohuzel neni :-). Uplne nahore je socha pannenky Marie, takze poutnicke misto. Pada tma a je fakt dusickove. Sila. Jestre prochazime hlavni namesti Plaza de Armas, ktere nasvicene preci jen vypada o fous lip nez za denniho svetla. Pak uz svistime na hotel, trosku posusit veci.

Den 112, Jbel Toubkal (4 167m)

Noc byla taková, jakou jsem očekával, trpěl jsem žízní a ještě mě jako bonus něco kousalo. Původ breberek jsem radši nezkoumal.
Ve 3:45 někomu nekonečně dlouho vyzvání budík, ale zdá se, že jediný koho probudil jsem já. Nakonec jsou to ty holky. Vypadá to, že chtějí být na hoře snad úplně první. Samozřejmostí, že chtějí na vrcholu vonět, tak spreje jedou na plnej céres, že si říkám, zda se z toho neudusím. My jsme si včera naopak řekli, že na nějaký východovky pečeme a budeme vstávat až někdy před 7. Dan je však neposednej a nekompromisně dělá bordel už v 4:50. Jeho oblíbené několikaminutové šustění igelitkama je tentokrát doplněno i pořváváním. Prý už nemůže spát a nechce se tu nudit. Neuvědomuje si že nevstává do své bankovní kolbenky, ale že je v horách :-).
Prý jsme na chatě už poslední. Koukám z okna a karavana je fakt s čelovkama na hangu, možná 200 výškových nad chatou. Vyhazujeme z krosen nepotřebný věcí, hlavně spacáček to dost ulehčuje a vyrážíme do šera. Je půl 6, krásný čas na procházky. Není mě vůbec dobře a první kroky nejsou vůbec o pohodě. Hlavně se nezastavovat, to pak je tak 5 silných tepů do hlavu. Asi fakt úpal, protože to jsem ještě na horách nezažil.
Dneska to bude asi o morálu. Sice jsme si včera říkali, že ještě odpoledne obejdeme nástup túry, abychom se ráno nemotali, ale k tomu nedošlo, tak máme terén okouklí jen ze střechy chaty, kam jsme se včera vyškrábali kvůli chytání signálu. Hned za chatou se musí překonat malý kaňunek, takže jediné "lezecké" pasáže jsou hned nazačátku. Dost lidí psalo o
nepřijemném suťáku hned za chatou, ale stačí ze začátku jít pravou, jakoby vzdálenější cestou a pak sledovat mužíky a nechá se docele dobře obejít. I když ve tmě s čelovkama by se správná cesta hledala těžko. Krajina se postupně nasvěcuje sluníčkem, takže odstíny oranžové jedou o106. přes menší indispozici postupně dáváme jednoho člověka za druhým. Stále se
stoupá zastíněným údolím, tak budu víc fotit až cestou dolů. Občas tu jsou zbytky sněžných polí, ale jde se po nich asi jen 3kroky. Celkově je to blbá, nezáživná cesta. Hůlky nám tu do sutě chybí fakt dost. Od 3 600 metrů je už konečně vidět hlavní masiv. Doháníme dvojičku chlapíků výstavně oblečených do outdooru, ale zdají se, že mají problémy s výškou.
Zastavují se co 20 metrů. Silně nás přitahuje sedlo. Chceme konečně vidět co je na druhé straně. Po cestě jsou i
zkratky vedoucí suťoviskem přímo na vrchol bez zacházky k sedlu, ale rychlejší varianta to asi není. Konečně jsme v sedle (3 900m). Na druhou stranu je o dost drsnější spád, ale vše do dáli je v brutálním oparu, takže to dnes o moc pěkných rozhledech nebude.
Hora nás tedy dnes za námahu téměř neodmění :-(. Vede tu i cestička na druhou stranu na Toubkal West (4 031m), na který jsem původně chtěl taky dnes vylízt. Není daleko, ale čeká nás neplánovitý sestup až do doliny, tak ho nejspíš nedáme. S častějšími odpočinky stoupáme na vrchol a až těsně před ním zjišťujeme, že to byl falešný cíl. Toubkalova vrcholová pyramidka je ještě o něco dál.
Pusté výstupové údolí už máme panoramaticky pod sebou. Po dvou hodinách jsme konečně tu. I Hurá, celá severní Afrika je pod námi! Místo delšího výskání jsme rádi, že si můžeme sednout na volný kámen. Škoda jen, že jsme vrcholu nedocílili v plné sestavě, ale jen tři. Samotný vrchol je dost rovinatý, tak se tu narve těh snad 50 lidí, co tu akorát je. Prostě je tu dost velký nábuch. Jak v nížině otravujou cestovky s 30-50 lidmi v tlupě, co vše ucpou, tak tady stejně působí karavany.
Všichni Englandi z karavany mají expediční trička i vlajku. Působí to trošku směšně, když jim vše vytáhli koníci. Výhledy jsou pěkné jen po okolních horách, které nepůsobí o moc menším dojmem. Dálky jsou zamžené, ale je vidět jak Armound, tak i Imlil, takže je Toubkal vidět po celou cestu výstupu. Snake nás informuje, že ten starší týpek z outdooristů se ve finále skácel jak podťatej a kdyby ho ten druhý nezachytil, tak se asi slušně rozseká o skály. Asi mu zdejší, o něco ridší vzdoušek, moc nesedl. Je tu taky menší skupina Španělů, což jsou větší pohodáří, otevřeli láhev vína a dávají si do nosu. Není to sice moc moudrý nápad, ale asi uznávají heslo, že nejen řidič musí být veselý. Jsme rozložený u vrcholu a s trpělivostí hlídacího psa čekáme až se karavana zvedne a vysmaží. Nakonec se toho po půl hodině dočkáváme a hned je tu o dost větší pohoda a klídek. Po chvíli odcházejí i Španělé a nakonec jsme tu úplně samotný. Po hodince lehkého aklimatizovaní na Jižní Ameriku vyrážíme na cestu do doliny. 2 500 metrů výškových dolů v jednom dni, to bude nový rekord, určitě protrpěný. Máme se na co těšit a dan předvídá, že se do Imlilu dobelháme jak figurky :-)

Den 111, Výstup na Refuge du Toubkal (3 207m)

Vystupujeme z auta a hned nás obstupují bonjurové. Jeden chce prodat mapu okolí Toubkalu za nehoráznou částku, druhý je důležitější, protože se představuje jako "guardian" tohoto plácku. Vypadá sice tak trošku jako starý notorik kombinovaný s kriminálníkem ze staré školy, ale účtuje si jen 20Dirhamů (44Kč) za noc, tak to je OK. Jelikož jsme krosny připravili už
včera, jsme připravený za okamžik. Zamikáme Logana a vyrážíme stříct nejvyšším severoafrickým horám se svými čtyřtisícovými výškami téméř porovnatelné s Alpami. Městečko Imlil, vtipně nazvané marocký Namche Bazar, je trošku víš než naše Sněžka. Má 1 700 metrů nad mořem, tak nás dnes čeká 1 500 metrů výškových do kopce, což není úplně málo. Pěší vzdálenost, která však
nemá v horách praktický význam je asi 12 kilometrů. Jsem docela zvědavý jaký nás čeká počasí. V cestopisech, co jsem četl, lidem docela často propršelo či prosněžilo. K bouři to taky občas daleko nemělo. No my zatím máme naprosté azůro. Je kousek po 12, takže navíc brutální vedro. Nejdříve musíme projít uličku velmi aktivních prodejců. Je vidět, že Maroko je Čechy "fucking found", protože stačí mezi sebou
promluvit a už všichni řvou "ZADARMO" "ZADARMO" nebo "nený drahý". Kupuju hromadu banánů a ty kupodivu zadarmo nejsou i kdyč taky něco málo české krve v sobě mám :-). Pohlcuje nás lesík ve kterém je nečekaně občas i turistická značka. Sem tam se musíme na rozcestí pro ujištění ptát, ale cesta je více méně zřejmá. V lesíku se nás místní ptají zda nechceme pronajmout oslíka, ale my
si chceme Toubkala vyjít natěžko. Po překonání lesíku, jsou táhlé zatáčky s malým stoupáním, cesta dobrá pro muly, pro člověka otrava. Nahoře je dokonce malá silnička, kterou akorát chrastí auto s nějakýma dvěma turistkami. Hmm pěkně si to zkrátili. Odtud jsou už první výhledy: na Imlil ztracený v lesíku a okolní vyprahlé hory. Máme za sebou prvních 200 metrů výškových a cesta teď vede
pěkně po rovince. Jsou tu další obchůdky a jeden s prodejců nabízí Fergymu obrovský koberec. Samozřejmě mu radím, aby ho vzal. Jak pěkně by se mu stoupalo Na toubkala s 20 kilovým kobercem přes rameno :-). Přes úzký kaňon je vidět pěkná sousedící vesnice Aroumd. Nečekaně nás čeká i klesání do velikého kamenitého koryta řeky
Mizane, jejímž údolím budeme vlastně stoupat až k chatě. Kolem cesty jsou třešňové stromy pěkně obalené, bohužel nic v dosahu mých hbytých ruček. Jdeme po kamenitišti a na obzoru vidíme hradbu zatím, oproti nám, hoooodně vysokých. Zatím netušíme, která z nich je Toubkal a zda je odtud vůbec vidět, ale každopadně budeme zítra stát na té nejvyšší z nich, teda doufáme. Počásko
na focení moc není, takže už předem tuším, že fotky budou jen stylu dokument. Cesta vede na druhou stranu, tak děláme s krosnou kamzičí skoky přes kameny. Čeká nás další stoupací etapa a čím jsme víš tím je lépe vidět jak je to říční koryto gigantický. Po cestě je dobrý bufáč. V proudu zavlažovacího kanálu typos chladí limči. Pusté horské kamenité scenérie tu narušují stromový
samotáři. V kopci se roztrháváme na dvě skupiny. Akorát když míjíme první karavanu snad dvaceti lidí, kterým nesou bagáž koníci se karavana zvedá k dalšímu pochodu, tak nasazujeme s Fergym rychlejší tempo, abychom je měli za zády a na chatu došli dřív než oni. Stoupání se zmírňuje a hluboko pod námi si v klídku zurčí říčka. Na obzoru se objevuje něco jak veliká hromada sněhu. Ve skutečnosti je to velký kámen natřený na bílo, který signalizuje hrob svatého muže, takzvaný marrabout. Leží přímo na soutoku dvou údolí. Dle mapy by tu měla být vesnička Chamcharouch (2 300 m), ale jsou tu jen prodejní baráčky. Těsně před, jak by řekl Snake, marockou
fakeovou vesnicí, je docela pěkný vodopádek. Bohužel ho radši nefotím, protože tam neuvěřitelně dlouho exhibuje jeden marocký typos svlečený do půl těla. No s jeho ženskou postavou (prsa trojky) bych tam asi tak dlouho nepředcvičoval. Z Chamcharouchu začíná nejdelší stoupání v kuse, víc jak 600 metrů kopcových. V půlce potkáváme další karavanu, tak místo odpočinku zase
šviháme, abysme je nechali za zády. Nejhorší je vyhýbání se koníkům. Jsou tak široký, že je to docela o akrobacii. Každopadně kam se na to hrabou karavny v Ladakhu, tady jich je fakt hodně. S podporou a cestou na tři dny ten berg musí dát snad každý. Míjíme další občerstvení, kde Fergy kupuje kolu a ta nám docela helfuje. Hory jsou tu opravdu extrémně vyprahlý a to málo sněhu co tu zůstalo to nemůže
dostatečně osvěžit. Mé slova tak trochu vyvrací, krásně kvetoucí žlutá květena. U sněžného splazu akorát pomocníci připravují stanový tábor, nejspíš pro tu pomalejší karavanu. Cesta se znovu narovnává a vypadá to, že nás čeká už jen závěrečný dlouhý traverz. Začínáme být docela odvařený, hlavně z vedra a relativně těžký krosny. Tempo jsme dnes dost přestřelili. Litujeme, že jsme nevzali hůlky, Logan by je uvezl. Děláme odpočinek s
výhledem hluboko do údolí a vyhlížíme kluky. Zvolňujeme a děláme delší odpočinky, hlavně proto, že jsou karavany daleko za námi a chata už je taky konečně vidět. Za chvíli vidíme na obzoru samotného Snakeho s Ivanovými hůlkami, což nás překvapuje. Hned se vkrádají otázky kde je Ivan. Čekáme po chvíli na Snakeho a ten potvrzuje naše černé obavy. Ivanovi se udělalo nějak špatně
a výstup v cca 2600 metrech zdal. Bude na nás čekat v dolině. Je jasný, že musíme změnit plány. Hned zítra po výstupu na Toubkala sešviháme zpět dolů. Bylo by dost nekamarádský ho tam nechat čekat dva dny. Už docela před chatou míjíme další stanový tábor. A už jsme konečně tu, ve 3 207 metrech. Čeká mě tu prozatím letos druhý nejvyší nocleh. Lehce zavzpomínám o něco víc
položenou tibetsko/čínskou Shangri La (3 300m) /den 22/, kde jsem padal zimou, tady mě třeští hlava vedrem, bohužel asi malý úpal. Můžu zase litovat, že jsem doma zapoměl svůj "trekový" klobouk. Před dveřmi stojí chlapík a ubytování je "no problem". V chodbě je gigantický botník, kde každý musí odložit boty. Doufám, že si je poznáme, všechny jsou brutálně zaprášený a vypadají tak trochu stejně. Sídlíme v prvním patře.
Všichni tři jsme nějaký mrtví, tak po chvíli zalézáme do spacáku a kecáme. Bolí mě hlava a trpím žízní, takže očekávám výbornou noc. V Osum vytuhávám a v deset se budím skoro jak v lehký horečce. Přišly nějaký holky a dělají docela binec. Noc prostě asi moc o spánku nebude :-(