Den 161, Colca Canon II. (3 311m)

Noc byla suprova i kdyz bychom zvladli i delsi spani, nez do 6 do rana. Snidane nas nastartovala tak frcime jako prvni, uz v 6:25. Pokracujeme podle levad, ale jednou trosku kufrujeme. Ceka nas vystup asi 250 metru na ostroh, kde je dalsi vesnicka s peknym kostelikem a spousty prasatek na dvorcich. Odtud nas ceka uz finalni sestup k rece, do Oasy. Po 3 hodinach prichazime k mostku 2 250m, coz je nejnizsi bod treku. Oaza je o kus vys a svymi 4 bazeny nas dost laka k navsteve. Vidina brutalniho stoupani ve vedru, nam vsak veli vyrazit uz ted. Asi pul hodinu jdeme spolu ale pak musim stale vic cekat na Chana, kteremu schodovite vystupy vubec nedelaji dobre. Razim napred, at to mam zkrku. Naproti me svisti turisti jen s malymi batuzky, tak me stve, ze kvuli hned nasledujicim pramenum Amazonky se tahame s takovou zatezi. Jeste vic nez turistu tu beha koniku, logisticky obsluhujici okolni vesnicky. Vystup je umorujici, ale vyhledy do kanonu to trosku saturuji. Konecne je tu hrana kanonu, necekane nizko, takze vystup 1 040 metru. Uplne stejne jak vcerejsi sestup naprosto jinou cestou. O asi 100 metru dal delam lezeni na sutru a odpocivam rozvalen castecne v prachu. Vystup me trval silenych 3,5 hodiny, hlavne kvuli tomu baglu. Nevypadam asi moc zdrave protoze okolo prochazejici starsi anglicky par me nejdriv nabizi piti a pak jidlo. Po hodine a peti minutach cekani na Chana se me to zda uz strasne dlouho, tak si beru pohorky a chystam se mu jit naproti. Nastesti akorat prichazi kosmickou rychlosti s vyrazem cloveka, ktereho ma za 5 minut postihnout infarkt. Po tom co se trosku sebere k zivotu pokracujeme asi pul kilometru do mesta. Je videt ze je Chan opravdu zniceny, protoze zacina uvazovat o zredukovani treku, ktere sam vymyslel, cemuz se nebranim, protoze zvlast konec cesty turistikou az predimenzovan. Jeste se chvili motame mezi terasovitymi policky a pak uz jsme konecne na peknem namesti s jeste peknejsim kostelickem. Ubytovavame se za 60Kc v pekne cimre obsahujici dokonce zachod. S okna mame uplne uzasny vyhled na hory za kanonem, proste lahoda. Necekane je tu net, tak pisu driv nez jsem avizoval v Arequipe. Dvoudenni Colca trek byl celkove jen 33km, ale zabrat nam dal docela dost. Zitra nas vsak odpocinkovy den rozhodne neceka, jedeme zpet do Chivaye a odtud asi na 4 dny vyrazime smer Nevado Mismi na jehoz uboci prameni Amazonka. Tam net fakt stoprocentne nebude, takze dalsi zpravy az z Arequipy

Den 160, Colca Canon I. (3 785m)

Spoustou lidi jsme zpocatku trosku konsternovani. Na vyhlidku se musime skoro probojovat. vyhled do kanonu je odtud moc pekny a kondori tu doopravdy litaji. Tri obri se tu nechavaji nadnaset horkym vzduchem. Pokracujeme trosku dal, kde je lidi uz min. Funguje tu klasicka exponenciala. Turistum privezenych busem se moc chodit nechce. Nez jsme to tu obesli, temer vsichni odjeli, tak je konecne klid se z vyhlidky poradne pokoukat. mimo babek co prodavaji suvenyry jsou tu i kucharky, tak kupuji vyborny kure s avokadem ryzi a hranolkami. Pak uz hazeme krosny na zada a ceka nas sestup po silnici. Po ceste je docela na co koukat. Za 4,5km je dalsi mirador, uz naprosto bez lidi, tak tu odpocivame. Po 12 km uz je uz pred nami mestecko Cabanaconde, kde ma nekde zacinat trek do kanonu. tuhle cast cesty nemame moc pripravenou, tak ani moc netusime kudy se mame ubirat a planky jsou jako vzdy trosku haluznejsi. Ze silnicky vede jeste prasnejsi cesta smer hrana kanonu, tak se tam vidavame tusice nejaky mirador. Zase se ukazuje Murphy, protoze z mesta razi stejnym smerem asi 10 turistu. Zjistujeme ze je to nejen mirador, ale i zacatek cesty do kanonu. Chteli jsme tu trosku relaxovat, ale radsi jdeme uz ted, at se nebijeme s cestovkou. Jsme ve 3 410 metrech a ricka se vine opravdu hluboko pod nami. Klesame po zrejmy ceste mezi suti a kameny. Vyhledy jsou nadherny. Naprotejsi strane jsou o dost vyssi hory, kolem 5 tisic a ve svazich vesnicky, ktere se zasobuji pouze koniky. Po asi 2 hodinach jsme u reky o 1 040 metru niz. Ciha tady nejaka pani, tak se ji ptame na ubytko, tak nas hned vede do svyho hotylku, ktery je necekane daleko i relativne vysoko nad rekou, ale vypada to tu solidne. Padame na postel zrichtovany od krosen a par minut se nehejbeme. Nakonec se preci jen zmatorime a jdeme jeste na maly vyletik asi kilak dal po ceste. Jsou tu zavlazovaci levady, jak na Madeire. Pri zpatecni ceste jen tak ze srandy mluvim o Murphym a te cestovce. Samozrejme ze se usidlili tez u nas i kdyz moznosti, kde bydlet je tu spousta. Vecere je dost solidni a hlavne silny kokovy caj nas trosku stavi na nohy. Vecer Chan zase neco vypravi o smazenym syru, tak se to zvrhava po nekolika dnech zase na vypraveni o jidle.

Den 160, Cesta k Colca Canonu (4 876m)

Noc je neklidna nechci zaspat, tak se probouzim jeste pred tim nez me zacnou pipat hodinky. Vstavani ve 2:30 je fakt nelidsky. Pohunek nas nebudi a po chvili zjistujeme proc, chrni jak zabitej, takze nakonec ho budime my aby nam otevrel hotel. Taxiku tu jezdi desny spousty i v tuto nelidskou hodinu, tak jedeme bez jakehokoliv cekani. Na terminalu jsme coby dup a ten je naprosto narvanej, daleko vic nez odpoledne. Fakt ujety autobusak s jeste ujetejsimi jizdnimy rady. Vyjizdime temer na cas a ani netusim ze to bude takova ukazkova jihoamericka jizda. Sedime az na posledni sedacce a za chvili se pririti Vareka s obrovskym sombrerem a jeste vetsim pupkem. Zabira rovnou dve sedacky. Po chvili prijde pani se tremi detmi a asi 5 pytli a ma listky akorat na ty dve mista, ktere zased Vareka. Ten se samozrejme hada a zvednout se nechce. Situaci resi 14 lety konduktor, ktery svym charismatem vyhani Vareku ze sedacek. Nastava novy problem. Vareka nemuzu projit ulickou, kterou pani zaskladala svymi detmi a pytli. Frcime po peknem asfaltu az na krizovatku cest ve 4 tisicich, kde hlavni odbocuje smer Cuzko. Autobus zastavuje a nejak dlouho neodjizdi, tak po chvilce boje s oknem vyhlizim ven a zjistuju duvod. Je jim nejaky dobrak, ktery naklada do autobusu snad pul valniku sena. Po 15 minutach konecne pan slozil sve zavazdla a muzeme pokracovat. Zapinam tu GPS, protoze se me zda ze pan ridic to sviha trosku vic nez by mohl prastary autobus zavladnout. Rychlost atakuje 122Km za hodinu, coz je na altiplanskou silnici docela dost. Dalsi zastvaka je uz za rozbresku ve 4 500 metrech, kde vystupuje asi 8lidi na miste, kde nic mimo par pohazenych trubek neni. Furt stoupame az do 4 876 metru, coz je jihoamericky rekord na asfaltu. Pod nami je obrovske udoli, to uz je kanon Colca. Sjizdime tam ve spouste zatacek. Dole je mesto chivay, kde se meni vyrazna cast osazenstva. Jdu okouknout nejaky nature zachod, ale na zdi je vystraha nejen pokuty, ale i arestu, tak jdu radsi o kus dal. Z Chivaye je uz mrska silnice, ale vyhledy do udoli nadherne. Tisice terasovitych policek, ktere postavili Inkove. Zemedelstvi tu buji neskutecne a zensky tu chodi v peknych krojich. Jedem ted uz trosku courave, stakle se nekde stavi. Dlouha prodleva nastava, kdyz vystupuje dobrak s tim senem. Stale nechapu a je to pro me zahadou, proc se vozi seno z pusteho Altiplana, kde nic neroste do oblasti kde je sena habakuk. Po ceste trochu litujeme, ze nejedeme s cestovkou, protoze je tu spousta vyhlidek do kanonu, kde bus samozrejeme nestoji. Po 5,5 hodinach jizdy jsme konecne u vyhlidky Kondor, kde se chystame vystoupit. Cekal jsem komerci, ale az takovou ne. Stoji tu brutalni spousta busu a lidi naprosty davy.

Den 159, Arequipa (2 345m) - dopsani

Prijizdime necekane uz chvili po pulnoci, nova silnice dela asi sve. Svedi se cpou z autobusu zas jak kone, takze jeste ze jsem zoceleny z linky Praha - Jicin - Spindl, kde se fronta taky nedodrzuje a boj o sedacky je nevidany. Tady zase lidi bojujou o to kdo driv dostane bagly ze zavazadlaku. Sem tam loktik - rameno a uz jsou na nase bagly venku. Stoji tu nastesti dost taxikaru, tak hned frcime i za docela rozumny obnos (48Kc) asi 3km do centra. Vyhlidly hostel je obsazen, tak jeste docela dlouho krizujeme po meste az asi na 4staci zastavujeme. Hotel Premier zni honosne a cenu usmlouvavame na 120Kc na osobu i kdyz na vyvesce maji dvojnasobek. Hotel me trosku pripomina Azerbajdzan, nekdo ho jako pekny kdysi postavil a od te doby chatra a omsiva. Do svabika ma jeste daleko, abych ho jen nepomlouval ;-). A hlavne mu tece i v umyvadle tepla voda, coz tu v Jizni Americe mame uplne poprve. V jednu konecne padame tuhy do postely. Rano vyhlizim ven a konecne jsou videt zname sopky nad mestem. Dost pekne panorama. koukame na tu ktera nas tu za par dni ceka - Chachani a je to docela rozashly masiv, spis alpskeho charakteru. Kdysy to musela byt giganticka sopka, ale nejaky silny vybuch ji ustrelil vrsek tak zbyla jen pulka krateru. Za to blizsi, ale nizsi Misty, to je klasicky kuzel, ale narozdil od Chachani bez snehu. Dnesek planujeme jako takovy odpocinkove urednicky. Obihame kancelare mistnich cestovek abysme ziskali nejaky mapicky a nakonec se v jedne z nich predbezne domlouvame na Chachani. Poprve v zivote pujdu do hor s nejakym guidem, preci jen je to prvni 6tisicovka a hlavne teren tam neni uplne prehledny. No tam vyrazime az za tyden, takze zatim nemyslime na to, ze to bude asi nejvetsi hardcore na ceste, zvlast zimou, kterou tam ocekavame. Mesto samo o sobe je moc pekny, krasna kolonialni architektura, zvlast hlavni namesti. Lidi jsou oproti Bolivii otravnejsi, ale to jsem cekal. Furt nekdo neco chce, prispet na deti, abysme neco koupili a tak. Takova lehka jihoamericka Arabie. Odpolko frcieme na busak koupit listky ale je to zase necekany zazitek. Jsou tu vedle sebe hned tri terminaly a casy uplne zcestny. Pobihame tam ekolikrat sem a tam, ale nas genialni plan nevychazi a musime jet uz zitra ve 3:30 rano, takze noc zase odpocinkova nebude. Pojedeme smer slavny Colca kanon (jiz druhy kanon na ceste kolem sveta, ktery se honosi titulem nejhlubsi na svete a to je hned vedle dalsi, ktery si to narokuje taky :-). Ocekavame, ze to bude spis takova komerce, ale i tak se tam tesim. Zpet frcime pesky a na cestu kupujeme mistni kolu s velmi obvyklim objemem 3,125 litru. Bohuzel je nejaka natlakovana a udela mensi vybuch, kdyz ji neopatrne otviram. Objem limonady se tak stabilizuje na 3 litrech. Jdeme do mistni ciny, kde dostavame obrovskou hromadu, ja navic s nejakou oplatkou a marmeladou na vrchu, ktera me po chvili pada na kalhoty, takze se me dnes opravdu dari. Uz je pekny odpoledni svetlo, tak razime na vyhledovy balkonek nad namestim, ale neco pekne vyfotit to je boj, tak od babky kupuju jahody v cokolade a nekolikrat si pridavam, jak je to vyborny. Na pokoji se desinfikujeme slivovivci a paj jdu domluvit na recepci pro jistotu buzeni na 2:30. Sem potesen ze se me to chlapikovi podarilo vysvetlit, pise si to do notesu a jeste navic rika pohunkovy.

Den 158, Cesta do Arequipy

Jdeme na terminal a ani me neprekvapuje ze tu zase obejduje Anglan. Ma tedy tuhy korinek. Nejak cekame, ze pojedeme primym busem, ale skutek utek. Pojedeme do Tacny mistnim preshranicnim taxikem. Takze historie se opakuje akorat v opacnem gardu. Jedeme starou amerikou a uz za 45 minut mame hranice za sebou. Slo to az necekane hladce. Bagly sice zase jely rentgenem ale kupodivu nikdo nechtel zkoumat muj, coz je takova klasika. Pak uz jen par dalsich kilometru pousti, prejezd koleji asi stovkou i kdyz znacka radici zastavit byla vice nez zrejma a uz jsme v Tacne. Chlapik obiha busak a nakonec kupuje listky, pry o dost lepsi spolecnosti a chce neco navic. Trosku to vypada jako klasicke smecko na turisty tak na nej peceme a vlastne to ani neni nas problem, my jsme si listky zaplatili az do Arequipy. Jede nam to asi az za 3,5 hodky, takze mensi zewl na autobusaku. Pri nem zjistujeme ze se posunul cas, tak jsme o dalsi hodku dal od Cech, uz o -7hodin. V Indonesii jsme byli o +7hodin, takze do kompletni cesty kolem sveta me chybi tech 10 pres Tichy ocean, coz me vlastne vubec nechybi :-). Dale zjistujeme ze jsme sice utekli pred stavkou, ale zaroven prijeli na nejvetsi statni svatek, den nezavyslosti, takze podle pruvodce ma znamenat az 4x drazsi hotely vyprodane busy. Toto to vysvetluje vlajky na kazdym domku, Cesi by se meli stydet, vypada to dost pekne, kdyz vsude vlajou vlajky. Je videt ze pojedeme drazsim busem, protoze tu chybi klasicke babky s pytlemi, kteri sidli ve vedlejsim terminalu a cekaji na bus economico. Konecne je cas odjezdu a bus je dost fajn. Honza ma od ted nove jmeno, pan konduktor ho pekne nahlas precetl po Spanelsky: Jan - Chan. Takze je to takovy chan z Mongolska. Jedeme za tmy tak neni videt nic, tak se bude sledovat telka. Ceka nas docelabrutalni kombo. Nejdrive pousti hodinu klipy Marc Anthonyho, coz je dost ostra zalezitost. Doporucuji stahnout. Pak bezi 3filmy po sobe se stejnou hereckou. Dost pekna blondynka, ale po 4 hodinach unavi, takze na posledni film si uz davam flisku pres hlavu a pokousim se usnoutt.

Den 158, Arica

Rano nas vita sedivo a mlha, tak myslenky na koupani v oceanu moc nejsou. Potvrzuje se, ze je sice ted sezona a krasne v horach, ale pobrezi je vrcholne marny v tento cas. Kde je ta doba, kdy jsem se tu nehorazne spalil na plazi. Dneska je to spis na flisku.
I pres, na mistni pomery, necas vyrazime na klasickou prohlidku mesta. Zaciname u oceanu, kde jdeme od koupaci piscity plaze na kamenitou, ktera uz tenkrat smrdela a byl to takovy hrbitov krabu. Tentokrat je to jeste horsi. Mimo chciplych krabu jsou tu i nejaky kostry pelikanu a hlavne vyvrzenej tulen. Toho jsem jeste takhle zblizka nevidel a je fakt velikanskej. Zuby ma tedy zluty, takze si je asi moc necistil. No uz ho nebudu pomlouvat a cest jeho pamatce :-). Mimo mrtvol je tu vsak i dost zivych racku a i dva kondori, asi prileteli na hostinu. Po plazi jdeme k rezatym lodim v dokach a pak uz do centra hledat nejakou snidani. Nejak me zas boli zaludek, tak hledam neco dietnejsiho, coz dve velike koblihy s karamelovou naplni, doufam splnuji :-). Honzu tu udivuji takove socikovske budovy, kterych je tu plnu. Balime bagly a pak jdu vratit tu jednu flasku pivka. Zacina to dobra, vracim flasku a dostavam papirek. U kasy vsak nastava problem, ktery ne a ne vyresit. Proste tu neni mozne vratit flasku aby si clovek nevzal misto toho dalsi. Takze kdo si jednou koupi pivko ve vratny lahvy musi uz naporad kalit tu jednu znacku. Takze nakonec odchazim s tim ze me nedali ani peso. Za ekologickou dobrotu na zebrotu. Jdeme dopsat blogy na net. Honza jde pofotit jeste okoli tak odchazi driv, me pak prekvapuje ze se mlha zveda a slunicko docela sviti, tak premyslim ze jeste skocim do oceanu ale za 45 minut nam to jede, tak jdu jen po kolena.

Den 157, Arica

Autobus nas vysazuje ne me znamem terminalu. Tentokrat jdeme zkusit ubytko, hnedka pred autobusakem a je o dost lepsi nez, kde jsme kdysi pobyvali, tak tu zustavame. Spodni patro obyva rodinka, ktera ma na stolku vedle sebe hnedka 3televize, takze se nemusi vubec hadat, ktery kanal pobezi. Pusti se fotbal, pohadka i telenovela najednou a cela rodina je spokojena. Sprcha, teplo a normalni postel je jako balzam na dusi, po znicujicich predchozich dnech. Nastava i prani hadru. Docela premyslim, ze to snad vyfotim, protoze voda je hneda jako kdyby tam nekdo vysipal kilo hnedy hliny a to jsem si myslel, ze je to jen trochu vic spoceny :-). Pak jde prat Honza, tak jdu jeste koupit listky na zitra do Arequipy. U autobusaku potkavam dedulu, ktery nas minule lanaril, takzeho to postavani pred terminalem jeste neprestalo bavit. Pak uz frcime najit nejake jidlo. Objevujeme rozsahlou zradelnu s asi 20 restauracemi, kde objednavame asi celojizneamerickykontinentalni /davam si timto patent na nove dlouhe ceske slovo :-) /jidlo cislo jedna - kure s hranolkami. Trva to nekonecne dlouho i kdyz tu pobiha personalu vic jak zakazniku, ale oproti susenkam ktere pojidame jiz nekolik dlouhych dni je to zasadni posun. Jako bonus dostavame mistni oblibeny zakusek - zde pojmenovany pudink - coz je cervena zelatina chutnajici jako kdyby ji vyrobil chemicky Ali. Je to boj to vzdy snist, ale kdyz to je v cene :-) Po teto prvni pomoci mirime do supermercada udelat mensi nakup. Stoji nastesti na stejnym miste jak pred lety. Jako spravny sporinek kupuju zalohovanou lahev piva (piva tu totiz prodavaji ve dvou uplne stejnych sklenenych lahvich, jedna je nezalohovana a pivo drazsi a druha celkove drazsi ale asi 10kc dela zaloha), abysme meli cim vecer oslavit, ze jsme ve zdravi prezili kopce. Vecer uz jen net, kdy je nas klid u PC rusen vedlejsi sazkovou kancelari, kde se mohutne fandi konikum. Poprve si myslim ze Aricou razi nejaky dav plundrujici obchody, ale nastesti jsou to opravdu jen ty strejcove ze sazkovky. Pak uz jen zaslouzeny relax na ubikaci.

Den 157, K Tichemu oceanu

Bus nam sice ujel, ale alespon se muzeme jeste naposledy kochat vyhledem na vulkany, ktery je od silnice mnohem hezci nez od narodniho parku. Na dalsi bus cekame asi pul hodiny a ten ktery nas vezme uz nema mista na sezeni. Moc nas netesi vidina 170km na stojaka. Nastesti pan konduktor po chvili sklidi obedy a ja si muzu sednout na krabici blokujici dvere zachoda. Honza stoji jen asi o 20 minut dyl, pak si seda misto zevlouna co vystupuje v Putre. Krajina okolo se behem cesty dost meni. Nejdriv Altiplano, pak giganticky kanon. Nasleduje atacamska poust a pak uz vidime hluboko pod nami zelenou oazu v udoli reky. Cesta oazou je jako vzdy uzasna, na jedne strane piscene kopce a na druhe zelena policka, stromy. Celou cestu to pekne svihame taky silnice klesa z vic jak 4tisic do oceanske nuly. Tesne pred koncem chodi babky na zachod tak musim furt carovat se svou krabici. jedna se poradne nezamkne a v prudke zatacce me malem ze zachodu vylitne do naruce. No mazec. Konecne mame pred sebou zname panorama Arici

Den 157, Sector Parinacota (4 542m)

Zima pres noc neni v nic tak hrozna jak jsme se obavali ale vrsek stanu mame zamrzly od naseho dechu :-). Horsi je spis ten nekonecny cas straveny ve stanu, ale za ty horske scenerie to stoji za to. Vylezame na vychod slunce ale ten tu neni tak pekny jak zapad. Pres noc tu zaparkoval nejaky chlapik z narodniho parku, tak se ho ptame zda nas neodveze do asi 18km vzdalene vesnice Parinacota, kde je stredisko parku a snad i moznosti nejakych dalsich cest po okoli. Chlapik ze jo, pry v 8:30. Balime lezeni a chlapik mezitim popiji horkou vodu s 96procentnim alkacem z Potosi . Pri tom dela diskoteku. V 8:40 se stale nema k odjezdu, tak jdeme stopovat, ale nic nejede, tak nakonec jedeme preci jen snim v 9:20. Chlapik je vesely a obcas neco vyklada o NP. Zhruba v pulce cesty mijime male jezirka odkud jsou tez krasne vyhledy. Bohuzel je to dost z ruky, tak pro nas temer nedostupy, kdyz chceme jeste dnes sjet k oceanu. Od hlavni silnice jedeme jeste asi 4km prasandou do malicke vesnicky Parinacota (4 424m) s krasnym kostelikem. Bagly davame do uschovy babce co prodava suvenyry a vyrazime na pruzkum okoli. Jsou tu rozashle bofedales s lamami, ale vyhledy na sopky jsou castecne zakryte sopecnymi hrbitky. Asi jsme moc zmlsaly, ale na predchazejici dva dny to tady rozhodne nema. Je tu vyznaceny nejaky 3km dlouhy okruh ale moc z neho videt neni. Po ceste potkavame typka tak se snim davame do reci a po dlouhe konverzaci v Anglictine se nas zepta odkud jsme, tak na me Czech rep. odpovi trosku jadrneji ¨to si delate prdel¨ :-) pak uz je rec preci jen o neco plynulejsi :-). Vyrazime jeste za vesnici na nejakou vyhlidku na sopky ale zadna slava to neni. Na zpatek delame mensi pokus, Honza se vraci po ceste, ja chci jit primo podle GPS cesta necesta. Nakonec prichazime na namesti uplne stejne, akorat ja musel prelizt asi 17 hald lavo sutru. Suvenyrove babce chceme udelat njaky kseft tak jdeme nakupovat limcu a nejaky housky pritom si malem urazim hlavu o futro. Druhou prasnou cestou se vracime s plnou polni na hlavni silnici. Je to sice jen 3,5km ale da to zabrat. Po ceste zase stovky lam. Uz je videt silnice, tak rikam ze urcite zapracuje Murphy a bus nam ujede pred nosem. No taky ze jo, jen dve minuty chybely

Den 156, Lago Chungara trek (5 066m)

Noc je jedna z nejhorsich na vyprave. Trpim zizni, furt se prevaluju a tak. Nakonec se preci jen dockavam rana. Vesnicka je jak po vymeteni, nikde nikdo. I nase babka ma zamceny kram. Zjistujeme ze je tu nejaka siesta ci co a vsichni odjeli do vedlejsi vesnic slavit, tim padem ani mikra nejezdi. Sice jsme puvodne planovali, ze tu jeste jeden den pobydem, ale po tom co jsme se vcera tak znicili a vlastne vse zasadni z okoli videli, chceme uz dnes prejet do Chile k jezeru Chungara a tam si udelat takovy odpocinkovejsi den. Nez dojdeme s baglama na kraj vesnice potkavame nejaky parecek, ktery si pry na dnesek objednal auto az na hranice a pru maji misto tak nas vezmou coz je super. Za chvili odjizdime smer hranice. Na bolivijsky strane vse docela rychle klape, tak mame razitka v pase coby dup. Dal nam nezbyva nez se vetrit do nejakyho busu smer Arica. Frantik se kterym jsme jeli na hranice popira pravidlo o jazykove zatvrzelosti sveho naroda a umi nejen dobre Spanelsky ale i trochu Anglicky, takze to jde domluvit. Nakonec se misto najde, ale chteji docela dost penez i kdyz to neni ani 20km. Stoupame do prusmyku (4 800m) a na druhe strane pod kopcem nas cekaji Chilani. Cekame asi pul hodinu v buse, nez jsme vpusteny do fronty. Predtim dostavame spoustu pokynu co nesmime prevazet. Razitka jsou hned, pak prichazi rentgen baglu. Bolivijsky pytle jsou kontrolovany vsechny, turisticky bagly namatkove, takze muj jako vzdy. Ty dobry hostince nejak nedaji celnikum spat :-). Jezero Chungara(4 568m) je obrovsky a zacina uz u celnice. Ridic nas vyhazuje u kempu (4 574m) par km dal. Je to tady super. Je tu misto tak pro 15 stanu, kazdy ma k dispozici zidlicky i misto na grilovani. Mimo nas tu neni ani ziva noha. 20 metru mame k jezeru s vyhlidkou na sopku Parinacotu. Prave odtud je jeden z nejznamejsich pohledu z Chile. Pobihaji tady divoke Vikune po mistnim malem Bofedalasu (bazinka s mechovymi ostruvky). Obcas prijede auto s vyletniky, pofoti z vyhlidky pred kempem a frci pryc. Bavim se z jednim Chilanem a ten nas varuje ze 29.7. je v Chile generalni stavka a budou nejspis zavrene hranice a nikdo nevi zda den ci vice. Toho 29. jsme zamysleli akorat odjizdet, tak musime upravit plany, aby jsme to stihli do toho 28.7. Puvodne jsem myslel ze uz dnes budu lezet jen na karimatce a koukat do jezera a na kopce, ale samozrejme nam to neda a udelame si malou prochazku podel jezera. Ono se tu prakticky neda moc co jineho delat. Clovek ma predstavu narodni parky se spoustou cest, ale je to tu jak vsechno na Altiplanu, vsechno moc a jeste vic daleko. Vcera jsme se presvedcili samy. Kracime asi 2km podel brehu a po ceste mijime spoustu koster lam, je to tu takovy maly hrbitov. Prichazime k nejakemu monstru - neco jako molo s obrovskou trubkou vedouci do jezera. Hned nas napadaji myslenky na trubka trek a je to tady. Dal to uz nema cenu po brehu chodit a zpet po stejne ceste se nam tez nechce, takze co treba po hrebinku trosku do kopcu :-) Po chvili vykoukne pekna kamenita pyramida, pekny to cil vychazky, ale trosku se obavam ze to bude dnes nad nase sily. Stoupame vis a vis a panorama jezera s okolnima horama je cim dal lepsi. Uz to vypada ze hlavni hreben je coby dup a vzdy je to jen klam, tak mladoch (Honza) nevydrzi s nervami a otaci to asi ve 4 900m smer dolu. Ja sice ze vcera zdost zeslably to nevzdavam a po chvili jsem konecne na vyhlidkovych skalkach (5 066m). Pyramida, ktera me sem nalakala, je vsak jeste tak na dve hodiny, tak bych zas dorazil za tmy a hlavne na ni dnes nemam sil, tak to taky otacim. Cesta dolu je docela rychla protoze po sopecnym prachu se necha pekne kvaltovat. Rusim pri tom z klidu spoustu mistnich kraliku Viskaci. Celkem to bylo pohodovych 8km. Zapad slunce je krasny, jsme tu samy, vyletnici davno pryc a vsechny okolni sopky se zbarvuji nejdriv do oranzova pak do ruzova. Trosku se obavame dnesni noci, zda neumrzneme. Venku muze byt klidne pres noc i -17 a v tom sem rozhodne jeste nekempoval. Pada tma a tim padem i zima tak se jdeme zakutat, teplo bude az za 12 hodin az zase slunicko vyleze, to zase bude na triko.

Den 155, Brutal Sajama trek (5 155m)

Rano, i pres panujici kosu, se jdeme jak spravni ¨fotografove¨podivat na vychod slunce. V okoli vesnice neni totiz vyhled jen na Sajamu, ale i na dve strasne zname sopky na hranici s Chile - Parinacotu a Pomerape. Babka nam k snidani dela vajicka, ale dava je jen na jeden talir a jednu lzici, tak tu snidani mame trochu intimni. Pak uz konecne vyrazime na turu. Puvodne jsme chteli jit do base campu Sajama, ale zmenili jsme plany, kdyz jsme dostali neco jako mapku v uradovne NP a tam je vyznaceny turisticky okruh k lagunam, coz nam prislo zajimavejsi. V pul 8 vyrazime po altiplanske plani a temer se musime prodirat lamami, protoze je akorat babky vypousti z ohrad. Pohledy na sopky jsou uzasne, takze zacatek cesty jak ma byt. Po 8km prichazime ke gejzirum, coz je docela pekne misto s peknymi efekty. Na jednom miste prska varici voda a opodal je vsechno zmrzly. Za dalsi 2 km konci i cesta kudy muzou frcet jeepy a cesta prakticky mizi tez. Pokracujeme asi hodinku nezazivnym kanonem bez vyhledu a trosku jsme nejisty zda jdeme spravne. Mapka je haluzni, coz se vsak dalo ocekavat. Konecne vystupujeme do sedla (4 872m) ve kterem je hranicni sloupek Bolivie / Chile a pod nami je prvni laguna. Hura jdeme dobre. Laguna (4 840m) je castecne zamrzla, ale chci udelat koupaci pokus, tak si proslapuju cestu ledem ale vic jak pod kolena nejdu, zas takovy otuzilec nejsem :-). Premyslime jak jit dal. Sice zniceho nic objevivsi cesta a planek ukazuji jit dal, ale to bysme frceli nekam do Chile pres paseracke cesty, tak zkousime vyjit pokusne do jednoho mensiho prusmyku a hura je z neho videt druha laguna, tak jseme to tipli spravne. Samozrejme ze mimo nas tu neni ani noha, proste naprosto dokonala tura s trochou dobrodruznosti. Druha laguna lezi jeste vis (4 925m) a rozhledy okolo jsou fakt super. Stoupame dal az do takoveho mensiho sedylka (5 040m). Ja si odtud jeste vylezam na vyhledovy kopecek (5 155m) ze ktereho je videt i posledni laguna na nasi ceste a rozhledy jsou asi nejlepsi. Honza setri sily. Posledni laguna (4 995m) je tez super a jelikoz je to asi nejvyse polozena vodni hladina o ktere vim, tak delame dalsi otuzilecke pokusy :-). Cesta zpet vypada uz velmi jednoduse jen sejit druhym kanonem na silnicku na plani, ale jelikoz tu zadna cesta vyslapla neni, tak je to docela boj kudy jit. Na jednom miste zjistujeme ze jsme si vybrali spatny smer a jsme asi 100 metru vyskovych nad kanonem, tak davame i mensi horolezeckou vlozku smer dolu. Po chvili mijime i prvniho cloveka, nejakeho typka co jde pro lamy jen v sandalech s cernymi omrzlymi prsty. Na 24kilometru zacina konecne zase cesta a vyhledy na Sajamu, ale uz si to moc neuzivam, jsem dost znicenej a hlavne uz temer bez vody. Nejhorsi je ze ruznych cest je vic tak experimentujeme. Uz jsme konecne na dohled silnice, ale zadny most, je tu jen brod pres docela sirokou reku. Zacina se stmivat, tak uz na cesty peceme a jdeme direktne podle GPS cestou necestou. Chvili mensi mocal a tak :-) . Kilometry naskakakuji a my uz jdeme jak figurky jen silou vule za svitu hvezd. Konecne jsme u mostu pres tu zradnou reku a nejaci mistni na nas udivene sviti baterkou. Asi nechapou kde se gringove berou bez baterek ze skoru hodinu trvajici temnoty. Po temer 36 kilometrech jsme konecne u nasi babky. Byla to dalka co lecktery clovek nesel ani v Cechach a my si to dali v takovych vyskach. Padam na lavici a vypijim behem chvile snad pul lahve limci. Pak me chytne i tresavka a kdybych to netipnul ze je to z unavy tak bych vsadil na komara malarika :-) .

Den 154, Cesta do NP Sajama (4 306m)

Rano je uz Honzovi dobre, tak bezime sehnat smenarnu a po zabaleni uz mazeme na autobusak koupit listky do vesnice Sajamy, kde je i nejvyssi hora v Bolivii a nase posledni zastavka v teto krasne zemi. Cas se nam tu totiz krati, za chvili uplyne 30 dni kdy tu clovek muze v kuse byt. Bohuzel musime koupit listek az do Chilske Arici, takze dost preplacime. Jelikoz mame spoustu casu tak se poflakujeme v okoli autobusaku a taky zevlujeme dlouho na netu. Nas bus je zatim asi nejpohodlnejsi, uplnej opak toho junglozniho stroje. Plynulost pohybu je vsak velmi nizka. Vyjizdime do Al Alta nad La Pazem kde se dlouho ceka, nikdo nevi na co. Pak zase dostavame obed ale ceka se az to vsichni snedi aby si pani mohla odnest nadobi. Sedime tedy uz dve hodiny v buse a La Paz mame stale nadohled. Cesta dal vede zemedelskou krajinou zpocatku smer Oruro / Potosi, kde jsem uz dvakrat jel ale po kazdy v noci. Od odbocky k chilskym hranicim je uz videt obrovita Sajama i kdyz je snad jeste skoro 200 km daleko. Po okoli jsou rozmistene krasne kosteliky v zapadlych vesnickach. Cim jsme bliz, tim vypada Sajama majestatnejsi. Se svymi 6 542 metyry o hodne prevysuje okolni krajinu a jeji osamocenost tomu dojmu jeste pridava. Pres mensi prusmyk ji objizdime a pak uz nas jako jediny vysazuji na odbocce do vesnice. Cedule ukazuje jeste 11km, tak to vypada na nepeknou rychtovacku s plnou polni. Stestena nam vsak preje, jeste ani nestacime vyfotit ten krasny kopec a uz je tu mikrobus vezouci dve indiansky babky, tak nasedame a frcime smer vesnice. Okolo je neuveritelny pocet lam prevysujici nekolikanasobne pocet krokodylu v pampe na kilometr :-). Ve vesnici nas vysazuji akorat pred uradovnou narodniho parku, kde se musime registrovat. Hned vedle jsou dva hostely ale jsou tam uz nejaky turisti tak se nam tam nechce a jdeme na namesti, kde se nabizi ubytovani v domacnosti. Ubytovavame se u babky ktera vlastni i kramek. Na pokoji mame specialni lampu pridelanou k plynovy bombe, takze nejen sviti ale i trochu hreje. Vesnice je ve vysce 4 240 metru, takze za chvili pada pekna kosa. Proto se jdeme podivat jen na zapad slunce a rychle se zahrabat do spacaku

Den 153, Cesta Rurre - La Paz

Pred druhou hodinou konecne prijizdi zapraseny bus a ridic vypada uz dost gumove. Netusime kolik uz naridil, minimalne 5 hodin a ted ho ceka dalsi 18 hodinove pokracovani bez vystridani, takze tady ridi asi supermani. Pikolik vypada jak Blekota a je strasne maly, takze klidne cely vleze do zavazadlovyho prostoru. Proste nas poveze spravna dvojka. Bohuzel mame mista na leve strane coz znamena ze nebudou vyhledy do rokly. Spi se neklidne a v 6 uz koukam, protoze jedeme krajem kterym jsme predtim frceli ve tme. Furt se jede pres zelene pralesni kopce. Na snidani zastavujeme ve vesnici ktera ma krasne jmeno, Kilometr 52. V Canaravi jdu kupovat banany a nakonec usmlouvam rekord - 25 malych bananu za 4,8Kc. Cesta smrti je v klidu, protoze vubec nevidim do propasti a jeste jedeme pri skale takze vsichni ostatni musi couvat a jinak zonglovat s verky. Kazdopadne je cesta zpet o dost bezpecnejsi. Pichame klasicky jeste kolo ale to uz je tradice. Nejvic dre Blekota. Pred Coroicem uz je konecne asfalt a muzeme rici ze jsme prezili. Naposledy jedeme ten sileny kopec do Cumbre a jsme zvedavy jak nam bude. Beheme jednoho dne vyjet z 200 metru nad morem skoro do 4 700. Me je fajn ale Honza ma nejaky krece v zaludku asi z te hromady bananu co furt jime. Tak si za prusmykem necha zastavit. Jsem trosku nervozni protoze za chvili cely bus rve bamos, ale nakonec se stiha vratit. V 21 vecer prijizdime do chladneho La Pazu. Takze cely den od chvili kdy jsme sedli v Rurre na busak. Bereme taxik do naseho andelskeho hotelu, kde nam pani rika ze si oddechla ze nas vidi. Mysleli jsme totiz ze prijedeme uz o den driv. Plan na zitrek urcime az zitra operativne jak bude Honzovi.

Den 152, Rurre

V pristavu nas uz ceka Angelo 1 - zvany tez mega guma a zase frcime po leve strane. Je to takovy Anglan. Z auta vylizame cely upoceny a zapraseny. Celo si utiram kloubockem a ten razem dostal ostre oranzovou barvu. Uz je potreba laundry jak sul, takze v Arice dam vsechno vyprat. Uz vypadam lehce jak homeless. Potrebujeme vymenit nejaky prachy ale v Rurre je to docela problem. V bance meni pouze dolace. Nakonec se dari v jednom guesthousu ale kurz je marny. Jdeme koupit hned listky na pulnoc. Prijdou nam dost levny 160Kc za 18hodinovou streku. Jeste ma byt chvili svetlo tak vyrazime na kopec s krizem nad mestem. Najit nastup bez zeptani se asi 3lidi by bylo temer nemozne. Jsou to takove schudky vypadajici ze vedou nejakym lidem na zahradu. Vystup je jen asi 200 metru vyskovych ale ve vedru a dusnu je to makacka. Lije z nas jak z konu. vyhled z vrcholu je paradni ale na foceni je o dost lepsi tu byt rano. Ne jednu stranu jsou zelene kopce a na druhou uz nekonecne Amazonska nizina. U joudy davame pizzu a protoze jsme pry friends tak dava lepsi cenu. Prichazeji sem i Korejci a berou si na nas emaily, tak sem zvedavej co nam napisou. Jinac zivot je tu uplne jiny nez jinde v Bolivii. Pusobi na me takovym brazilskym dojmem. Je tu daleko vic zivo a i devcata chodi odhalenejsim tak je obcas i na co koukat :-). V 21 prichazime na busak a ceka nas do pulnoci otravne cekani v neustalem vedru. Kolem pul 23 kdy nas chyta optimismu ze uz brzo pojedeme prichazi zevl z nasi spolecnosti a pru je zpozdeni a jede se az ve 2 rano. Takze optimismus zase klesa

Den 152, Rio Yacuma - Pampa tour III.

Tentokrat se uz opravdu vstava na 6 a tentokrat jeste za tmy plujeme bez motoru potemnelou pampou a poslouchame zvuky z okoli. Obcas nad hladinou poskakuji ryby a krokousove jsou na lovu tech nebozacek. Na vychod slunce zastavujeme na nejakym poli ale lepsi vyhlidka by se sikla lip. Pak sledujeme Jabiru jak tahaji vetve na sve hnizda, jsou to nejvysi ptaci v cely Americe. Koukame ze volavky tahaji vetsi ulovky nez my vcera, ale asi je o tim ze oni to rybareni trenujou cely svuj zivot. Felipe uz zase zevluje u brehu a ceka na svoji kazdodenni comidu. Angelo vysipa na breh lavor testovin a on jich vetsinu zblajzne na jeden zaber. Posledni casti programu je koupacka s delfiny. Thomasovi se nechce. Korejci za mnou prichazeji a omlouvaji se za se tez koupat nepujdou. Vubec nam to nevadi a vyrazime na soukromou tour jen s Angelem. Plujeme daleko na druhou stranu a nakonec parkujeme v docela pekne zatocine kde fakt plave asi 5 delfinu. Nejblizsi krokous je asi 50 metru daleko. Ptam se Angela na hloubku pry 5 metru ale radsi skacu po nohach a delam dobra na mem miste je zrovna jen asi metr vody. Prvni tempa jsou takovy rozpacity cekam zda me nebude neco ohryzavat nabo tak. Honza skace hned zamnou a pak se rachame, delfini kousek od nas pohoda. Po par minutach projizdi dalso dve lodi a na lidech je videt jak se jim ulevilo ze nemusi do vody prvni. Plaveme smer krokous ale kdyz jsem od nej asi 20 metru tak ho plasi lod, tak nebyl pocit uplne blizkosti. Na zpatecni ceste opalovacka, uzivame si vedro, protoze na horach bude zase pekne frisno. Korejci nas obdivuji ooooooo. K obedu je flaksa z prastaryho skotu a posledni jizda do pristavu. Pampa byla fakt super, hlavne tech zvirat vsude okolo.

Den 151, Rio Yacuma - Pampa tour II.

Vnitrni hodiny me budi uz pred 5, ale nic se nedeje, tak polehavam dal a cekam az me nkdo oficialnenkdo vzbudi. V 5:30 vyrazi druha parta nekam a my stale nic. V 6:30 to Aleman nevydrzi a jde se optat co a jak a kucharka mu rika ze startujeme az v 8. Angelo samozrejeme chrape. Jsou krasne cervanky, tak obchazime okoli ale na jedine schudne cesticce z naseho lezeni to brzo otacime protoze je to rejdiste bodaveho hmyzu snad vsech druhu. Na strom zase radi opice a i jeden tukan. Snidane je vyborna, takze zpravy o vyzive na teto tour nelhaly. Na smazenych vajickach jsou olivy na coz koukaji Korejci vyjevn. Prekvapuje me to, ale pry olivy v zivote nevideli. Angelo jdem nasipat spagety ze vcerejska Felipovu, coz je na pul ochoceny krokodyl co kazdy rano priplouva na snidani. Je to sranda sledovat krokodyla jist spagety. Pak uz nas ceka vyprava za anakondou. Fasujeme vsichni gumaky a vyrazime pro dalsi skupiny, protoze pry cim je vic lidi tim vetsi sance je ji odchytit. Jedeme docela dlouho lodi a pak vyrazime do takovych polobazin, kde je to obcas nahrane s vodou blizici se vrsku holynek. Kvetou tu nejaky kytky tak je to docela i pohledny. Delame mensi rojnice a trosku si pripadam jak na houbach. Akorat ze misto hribku hledame hade. Pry tu maji anakondy max 4metry, takze snad to nebude mit zas az tak lehky se pred nami schovat. Nejvetsi kousky jsou vsak az v brazilskem Pantanalu, kde dorustaji az 8 metriku. Sice je slunce schovany za mraky ale i tak je dost velky vedro a lov se stava unavujicim a hlavne zacina vypadat trosku beznadejne. Angelo se dokonce vydava nekam do hloubek a mizi v mocalu az do pasu ale tez se mu nedari. Obchazime takove hlubsi rameno ale chilanky jdou zkratkou tak je o zabavu postarano jak vsechny mizi tez skoro po pas v mocalu. Neuveritelne se stava skutkem a jeden z guidu ji preci jen nachazi. Je malicka, ma asi jen 2metry, ale alespon neco. Nastava dlouhe muceni nebohe anakondy. Skoro kazdy ji chce pohoupat za ocas coz se ji ocividne vubec nelibi. Pak hromadna fota atd. Po muceni zviratka se uz pomalu vracime, Angelo nas vede zkratkou pres brutalni houstinu, tak se ukazuje ze pampa na nejakou pesi turistiku absolutne neni. K lodi se vracime pres mensi lesik, vsichni uz jen tak kecaji a premysli na obed, kdyz tu Angelo zacne triskat klackem do zeme a pak spolu s druhym guidem odchytavaji kobru!!! Pry nejvice peligroso zivocich v pampe. Tak trosku bych cekal alespon nejaky varovani ze se mame koukat kam slapeme. Kobra utoci jak diva a snazi se guida pokousat, je i delsi nez anakonda predtim. Guid ji vsak nejak zazracne slapne za krk a pak zkrocenou drzi tesne za hlavou, takze dalsi mensi muceni hada zacina. K lodim uz jdou vsichni s hlavou uprenou k zemi. Po ceste nazpatek mijime krokouse bez nohy, asi se moc zblizka priplul podivat na motor lodi. Obidek je vyborny i kdyz korejci tvrdi ze je ryze fakeova :-) Siesta v hamakach a odpoledne dalso cast program - lov Pyrani. Takze po spoustu rokach jdu zase rybarit. Vybaveni je haluzni, pytlacka jen s hackem, ani oluvko to nevedou. Nahazujeme vsak kousky masa, tak je u lodky docela zivot. Je to docela zabava. Angelo chyta nejvetsi Pyranu a kdyz ji vytahuje hacek tak se mu docela ostre zakousne do prstu. Vysledky rybareni jsou nasledujici, Angelo toho ma nejvic, pak Honza, ja na tretim miste se 4 pyranema a az na chvostu Korejici kteri u toho samozrejem nejvic jeci. K jidlu bude asi jen 6, ostatni byli maly plivy. Pak se uz jen valime v hamakach a Angelo nam prinasi obrovskou hromdu popcornu, takze takovej gringo pocit. Vecer se zase pluje k baru, ale uz nas to tam moc nebavi. Jedinym povyrazenim je kdyz chteji Korejci za letenku pivo zdarma. Tak je pani vysmeje a at ji hodej do kose. K veceri jsou nase ulovky ale kdo rika za je kapr nejkostnatejsi ryba tak asi nemel Pyranu :-) Najit maso je docela boj, ale chut je docela dobra. Vecerku mame zase brzo, protoze zitra se ma ¨zase¨stavat brzo

Den 150, Rio Yacuma - Pampa tour I.

Poustim GPS a jsme jen 300 km vzdusnou carou od La Pazu, ale jako kdybychom byli v jinem svete. Zadny 4 tisice nad morem ale jnen 164 metru. Slunicko brutalne prazi, tak jsme si tu v nizine udelali taky takovy maly leto. Cekame nez prijed kanoe z predchozi tlupou a mezitim muzeme koukat na kroukouse a hlavne sladkovodni delfiny, ktery docela blbnou u pristaviste. Koukame na ostatni skupiny a skoro vsichni jsou po 8, tak je docela fajn ze nas je jen 6. Konecne priplouva nas guide a taky se jmenuje Angelo, tak se trosku obavame nasledujicich dnu ;-). Voda se tu jen tak line prevaluje a koryto ricky je docela uzky, takovy jak jsem si predstavoval ze bude vypadat to pralesni vcera. Zpocatku vsechno fotime, hlavne krokouse, ale je jich tu hrozne moc, snad kazdych 50 metru alespon jeden. Anglo jich odhaduje kolem 10 000 po celem toku reky. Maji tak okolo 2 metru do dylky. Je tu taky spousta ptactva, par druhu volavek, obrovsky Jabiru, mistni bazanti a spousta jinych. Srandovni jsou rodinky kapibar, nejvetsich hlodavcu na svete. Jsou velky jak divocaci ale jejich maso pry neni ¨bueno¨takze k veceri asi nebude. Klidne se prochazeji okolo krokousu, ale ty si na ne netroufnou, ty lovi hlavne ryby. Jinac me ty kapibary prijdou jak dost velky tupouni, asi by je nebylo tezky ulovit v pripade nouze ;-). U jednoho stromu je docela pretlak kanoi protoze tu radi snad 30 opic do zlatova zbarvenych. Je to proste super safari, furt se okolo lodi neco deje. Po 2 hodinach priplouvame na nasi zakladnu. Je to tu docela pekny ale okoli o dost vic neprostupnejsi nez v jungly, tak se pso moc daleko jit neda. Po male svacinc mame odpocinek v hamakach a zde filozofujeme o toerii vschno, takze doslo uz i na fyziku :-)). Pak je na programu plavbu do baru na zapadovku, kde davame jedno pivko. Zapadovka docela fajn ale komari trochu zlobi. Ukazuju Korejcum fotku ze silnice smrti, jedinou co se me asi povdla. Kamion balancuji na hrane rokle a poprve slysime jejich ooooooo. Tamagociove, jak jim rikame, protoze maji sebou mini kompy a ve volnych chvilich gembli znaji Pilsner Urquel, protoze byli dokonce v Cesky republice, ale na klasicke asijske tour co den to jedna zeme. Pak uz rikam Angelovi bamos a vyrazime zpet. Jsme takovy jeho asistent, protoze si zapamatoval moje jmeno a z nejakeho pofiderniho duvodu si mysli ze jsem nejvetsi spanelstinar ve skupine. Takze kdyz chce neco rici skupine tak vola Pedro ;-). Posledni ¨atrakci¨ vecera je sviceni baterkama krokodylum do oci, pekne se jim lesknou. No bavi to jen chvili. Ceka nas vyborna veca, ale Korejci samozrejme srkaji vsechno takze mame i o estetiku vystarano. Angelo vyhlasuje na zitra budicek uz v 5 rano, tak lezeme pod moskyterie a rychle spat.

Den 150, Cesta do Santa Rosy

Hotylek Los Andes se zapisuje mezi ty na ktere se s ¨radosti¨vzpomina. Ve 3 rano tu tentokrat dela binec babka s dedkem. Neco resi nekonecne dlouho a samozrejme ze poradne nahlas. Kolem 5 obligatne kouhout a v 7 zacina herna svou cinnost dlouhou hymnou. Cerstvi po sladke noci balime veci a ja zjistuju ze me dost smrdi kapsicka na doklady do ktere sem ukryl kuru z ¨cesnekoveho¨stromu ze vcerejsi jungle. Dela svemu jmenu opravdu cest. V 9:30 uz stepujem prd oficinou a po ocku sledujeme s jakou pojedeme skvadrou. Nakonec s osamocenym a tim padem ukecanym Nemcem a dvemi Asiaty, o kterych me rika typos z cestovky ze jsou to Cinani. Tak to vypada ze predpokladana katastrofa kdy se vyda do sveta miliarda Cinanu uz zacala. Pro tretiho Cinana jedeme na letiste tak si ho alespon prohlidneme, kdyz nazpatek pojedeme zase busem. Je to klasicky tropicky jak z dobrodruznych filmu. Akorat pas travy. Male letadlo akorat startuj a za nim se zveda oblak prachu. Thomas Aleman to komentuje zda jeho napad letet zpet letadlem preci jen nebyl horsi nez nas busem, ale myslim ze jeho 45 minut proti nasim 18 hodinam hraje ve prospech vzdusne cesty. Silnice je klasicky prasna na par mistech jen udusana hlina kde akorat traktor vysipal novou vrstvu ornice. Krajina se postupne meni na takovou kombinaci Kambodzi a Paraguaye v jednom. Savana s obcasnymi mokrinami. Nas ridic Angelo vypada tak trochu na gumaka, coz potvrzuj zurivym predjizdnim. Pote mu dojde benzin, tak stojime a vsichni nas samozrejme berou. Po ceste je docela dost ptactva a vidime prvniho krokouse valet se ve vode u pole s kravkama. Po 2,5 hodkach prasandy zasavujeme na obidek. Ptam se Cinanu z jake jsou provincie, tak na me tak trochu nevericne koukaji a pak rikaji ze jsou z Jizni Koree, takze bylo malem fopa. No zdalo se me ze jsou nejaky divny, vubec nehazeji chrlany :-). K jidlu je bohuzel zase flaksicka ze stolete kravky. Jedn z Kimu se pokousi jist polivku vidlickou, tak to tu bud asi na dlouho. Prejizdime na novy autobusak, kde platime v oficine na Bolivie nejdrazsi vstup 360Kc do pampy. Pak uz nas konecne Angelo vysazuje v malem pristavisti. Tour muze zacit.

Den 149, Rurre - Jungle tour

Je zatim brutalni tma ale opodal sviti neon hotelu Los Andes, tak tam vyrazime, uz jen pro ze se tak puvodne jmenovala nase expedice, nez jsme ji na Altiplanu prejmenovali na Mucho Frio :-). V hotelu je ramus, jsou tu nejaky ozraly Argentinci co brnkaji na kytaru a vyrvavaji. Nejaky pan je chodi okrikovat ale se slabym uspechem. konecne se to trosku klidni a v tu zacne rvat kohout. No mazec. nakonec preci jen vytuhavame a dve hodinky do 7 si davame. Pak uz letime do mesta se pokusit jeste dnes sehnat vylet at tu netvrdneme zbytecne. V druhy cestovce se dari i kdyz vstupy na narodnich parku jsou docela mastny. Nakonec kupujeme vylet na jeden den do jungle a na 3 do pampy. Jeste bezime rychle na snidani a uz se vyrazi. Jedeme clunem po rece Beni, ktera je tu docela siroka asi jako Mekong v severnim Laosu. Jeste musime zaplatit nejaky pofiderni poplatek za vyuziti pristavu a pak uz konecne vyplovame. Jsme radi ze je to docela komorni. S nami jedou uz jen dva dalsi turisti. Pocasi je bohuzel docela zachmureny, tak ve zlepseni muzeme jen doufat. Plavba je fajn, muzeme sledovat docela bujnou vegetaci okolo a i pro me necekane kopecky okolo, silne pripominajici JV Asii, takze i lehka nostalgie. Po ceste je videt asi 10 druhu ptaku i kdyz jich tu ma zit snad az 700 druhu. Priplouvame do lesni zakladny nasi cestovky, kde ma nalepky i ceska cestovka Livingstone. No jsme radi ze tu zrovna vylet triceti dalsich krajanu neni :-). Mame chvili casu nez pan kuchtitk opece nejaky spizi tak okukujeme okoli. Je tu vsude spousta pavouku a i nejak a kudlanka. Komaru nastesti malo. chvili casu odpocivam v houpaci siti, docela pohoda. Po obidku konecne razime do pralesa. Pralesni guid nam ukazuje ruzny stromy, terimiti hnizda i tak. Pak je slyset docela rachot v lese, pry to jsou mistni divocaci tak se vyprava zvrhava v jejich nahaneni. Nakonec se dari a jsou docela blizko. Pak uz jen houpani na lijane ala tarzan a plavba zpet, kdy nabirame jeste nejaky stopare mavajici z brehu. Slunicko konecne sviti, tak je plavba hned o dost hezci. Zitra mizime na 3dny do te pampy, kde ma byt vic zvirat, pyrane, aligatori a tak...takze me na prijmu necekejte

Den 148, Deathroad Coroico - Rurre

Konecne prijizdi bus spolecnosti se kerou mame jet. Oscar se ukazal jako dobry mistr, protoze vsechny poznavaci ukazatele zklamaly. Bus ma jinou SPZ i jinou cilovou destinaci, ale preze vsechno s nim mame jet :-) Honza je trosku konsternovan protoze ma listek na sedacku cislo 47 ale bus jich ma jen 45 :-) presto si nakonec seda a ja pred nej vedle staryho deduly. Jedeme uz jen chvilicku po asfaltce a pak po uzke stezce nad kanonem. Special znacka nam nakazuje jet nalevo, aby ridic mohl od volantu sledovat zda ma kola jeste na silnici ci uz ve strzi. Svodidla tu nikde neexistuji, takze pocit bezpeci naprosto zadny. Sice jsem si pred par dny stezoval ze death road je minulosti, ale to je jen jeji nejznamejsi cast. Sice ted pod nami nejsou 300 metrovy strze ale i ty 150 metrovy by meli stejny vysledek kdyby jsme tam spadli. Deda zacina klimbat tak se ho ptam jestli nemuzu k oknu. Deda me pousti, tak jsem rad, ale zaroven takovy spis adrenalinovy pocit je vystridan lehkym strachem, kdyz vidim co je vlastne pod nami za bezedny jamy. Silnicka je tez lemovana krizky, tak je to lastne takove mensi cemeterio. Nejlepsi je vyhybani se kamionum. Na jednom miste se to podari vyfotit, tak bude i dokument. Obcasne vesnicky okolo skytaji alespon na chvili rozsireni cesty, ale zit tam to je hororor. desne se tu prasi a vsechno na desitky metru daleko je zluty od prachu. Koryto reky se meni v uzky kanon a my tu jedeme asi jen deset metru nad hladinou, coz se jevi uz o dost lepsi. Po trech hodinach prijizdime do vetsiho mesta Caranavi (600m), kde pada dalsi bananovy rekord, 5 velkych za 1,2Kc. Silnice odtud zase stoupa nad strze, ale tentokrat mam na sve strane skalu, tak uz to tak nepusobi i kdyz nebezpeci je stale skoro stejne. Nakonec to trva dalsi a dalsi hodiny a s pribyvajicim casem a tmou to uz prestavame vnimat. Kazdopadne je to dost silny prozitek strachu o zivot, tak se ani nedivime ze spousta lidi voli cestu zpet letadlem. V noci stavime jeste v jedne bufetove vesnicce, kde si davam zase kure ale je nejaky hnusny. Prekvapuje nas taky ze jsme zase nejak vystoupali. Je to skoro 900 metru vysoko. Pak uz pokusy o spanek a asi po 7hodinach jizdy se zda ze jsme na normalni i kdyz brutalne vyhrkany silnici tak se spi klidneji. Ve 4:20 trano, po 14 hodinach jizdy jsme konecne v Rurre

Den 148, Cerro Uchumachi (2 520m)

Rano zase vstavame na vychod slunce i kdyz se vubec nechce. Bohuzel jsme zklamany, protoze tentokrat cary mlh a mraku nepropousti temer zadne svetlo. Sice nas cil, hora Uchumachi, je tez cela zahalena mraky, ale i tak vyrazime na ni. Bere to spis jako takovy sport nebo lepe jako Rezacovinu :-). Zkousime kolik se ve vyskach vytvorilo novych cervenych krvinek. Asi dost, protoze za hodinu jsm na hore bez jediny zastavky, 720 metru vyskovych. Pres mraky neni nic videt, tak uriceny jdeme zase zpet. Kousek po vrcholem se zacina delat okynko v mracich, tak to komentuju spisovne po cesku¨Ty vole horsky bohu neco ukaz¨¨ a Honza na to ze to neni pro horskyho boha uplne nejlepsi osloveni, ale buh neni slecinka fakt se to roztahuje, tak nase namaha nepada v nivec a pohledy jsou dost dobry. Pri zpatecni ceste se pocasi jako tady vzdy vylepsuje ale svetlo uz neni takovy. Slysime stekot psu, tak si beru poradnou sukovici, ale jsou to jen dva dobraci z hotelu, tak jim ani nemusim ztrestat chrbaty. Na hotylku davame kratky rest a pak z krosnama klesame do mesta na snidani. Sice neni klasicky ceska: ryze+vejce+flakota masa ale docela se to necha. Ted mame necely dve hodky o odjezdu busu smer jungle, tak budeme zevlovat a asi dame jeste nekde obidek abyjsme se posilili pred tou strapaci

Den 147, Coroico - Vylet ke kaskadam

V 6:40 vstavame na vychod slunce a je opravdu dost dobry, takze zitra zase. Prichazi sem i Anglan z recepce a rika ze uz zde pracuje dost dlouho a kazdy den je to uplne jiny. Na obzoru jsou do cervena nasvicene 5ti tisicovky a pod nami to hluboke udoli, radost pohledet. Nad dzungli i nad nami je vsak docela zatazeno a vali se cary mlhy, tak vyslap na kopec nad Coroicem zavrhujeme a pujdeme na dalsi mistni cil - k vodopadum. Musime zase ke kalvarii a odtud pokracujeme temer po vrstevnici svahem. Vyhledy dolu jsou docela fajn ale nizke mraky se moc potrhat nechteji. Cestou nas doprovazi trubka, tak doufame ze se to nezvrhne v dalsi trubka trek :-). Po 4 km prichazime k prvnimu vodopadu, ktery je monstr obestaveny betonovou nadrzkou a asi 5 trubkami, no fakt krasa. Bolivijsky vodohospodar se tu vyradil. Cestu obcas spestruji ruznobarevni papousci co rvou jak o zivot. O dalsich 1,5 km dal je druhy ale to samy, proste zase jedna atrakce z lonelyho ktera se moc nepovedla. Jediny co me pribylo je par stipancu od nejakych kousavych potvor. Po podarene vychazce sbihame kopec na autobusak, kde kupujeme listky na zitrejsi jizdu do Amazonie. Bude to pekna streka asi 16 hodin a prvnich asi 6 pojedeme pres kopce a jak rika Anglan v recepci dalsi death road :-)). Po navsteve comedoru se na ceste zpet zastavujeme jeste v cukrarstvi, kde nas zlakala krasne vypadajici obr buchta ale je temer bez chuti, tak rikam babce jestli nema marmeladu a sni je to pak jina pochoutka. Pak uz jen bazenek a relax. Udelali jsme si tady taky mensi leto. Takze dalsi zprava az pozitri z Rurre

Den 146, Coroico podruhe

Nestopujeme moc dlouho a za chvili nam stavi mikrobus, ktery nas do Coroica hodi za 12Kc, tak jsme radi ze jsme pekne usetrili. Ceka nas klasicky pulhodinovy vyjezd do kopce. Na autobusaku (1 700m) Honza akorat rika, ze by mohl prijit nejaky nahanec a uz tu je a nabizi nam nasi starou znamou Esmeraldu z kol a cena nas dost prijemne prekvapuje, tak se tam vydavame. Ceka nas tedy zase pekny stoupak do kopce. Jen co se ubytujeme se jdeme svlazit do bazenu a konecne trosku zarelaxovat po narocnym treku. Hlad nas vsak brzo vyhani a my zase musime klesat na namesti (1 740m). Lezeme do restyky, ale pry bysme cekali hodku na jidlo tak mizime pryc a objevujeme Municipal Comedor, alias mestskou jidelnu, kde za hubicku dostavame vybornou polivku a klasicke kure. Bohuzel zde nachazim i svou prvni jihoamerickou fanynku. Jedna slecna za mnou co par minut prichazi a porad se by se bavila, ale musim se priznat ze kure po milanskem zpusobu me lakalo vic. Na vecer jeste vyrazime na zapad slunce na kalvarii nad hotelem, ale je tu spis binec a nic moc k videni. Vecer delam mensi inventuru v penezich a zjistuju ze me nejak zahadne zmizelo 200 Euro, coz me tedy dost stve, ale co se da delat.

Den 146, El Choro IV. (1 280 - 1 150m)

Prasna cesticka lehce klesa a stoupa ne moc vysoko na rekou a neni zas az tak hrozna. Jen obcas zaprasi offroad Bolivijcana z mistni high society, kteri zse maji usedlosti. Obcas kolem nas proleti hejno papousku ci krasny, veliky bledemodry motyl. Vedro se postupne stupnuje a pochod se stava unavujici. Po pra km dorazime do vesicky strediskovy a 100 metru pred nami vidime odjizdet mikrobus, tak spilame na osud, ale dodavka poi chvili zastavuje a otaci se, asi jen neco ztratili, takze radost ze jsme ji dostihli byla stejne marna. Po 7,5 km prichazime k nove asfaltce, kudy jsme se vraceli z Coroica do La Pazu a tady pochod uz definitivne konci, budeme stopovat. Celkem jsme 4denni trek usli za 2,5 dne. Bylo to 59km, silenych 4700 metru z kopce a 1150 metru nahoru. Necekane docela fuska, ale stalo to za to.

Den 146, El Choro III. (1 980 - 1 280m)

V noci se me zda ze jsem vyhral 10 milionu Eura, ale probouzim se ve stanu nad bolivijskou jungli, tak je jasny, ze to byl jen sen :-). Je krasny vychod slunce, ktery postupne nasvicuje nejdriv velehory na obzoru a pak postupne dalsi vegetacni pasmaaz k nam do horske jungle. Balime v klidku a pri odchodu nas odchytava Japoncik a musim si obsat adresu a pak mu poslat pohled. Uz nemame zadne susenky tak vyrazime opravdu hodne nalehko, zaludek nam k tomu docela intenzivne vyhrava. Cesta konstante klesa a je dost pohodova s vyhledy do kanonu reky. Ani ne za dve hodiny jsme dole u reky v mestecku Chairo (1 280m), kde konci treti den treku. hmm nemaji to moc dobre v lonely planetu vymysleny.Vcera rychtovacka a dnes jen 2hodinky. Zde uz vetsina lidi konci, protoze do vesnice vede silnicka, ale pan co tu obchazi chce za odvoz do Coroica pres 300Kc coz je opravdu hodne, tak na nej peceme. U babky nakupujeme rybicky a pak je tam socialujeme s gumovymi houskami co mela tez v kramku. No nic krosny na zada a pokracujeme dale.

Den 145 - El Choro II. (2 815 - 1 980m)

Ve 4 rano dela babka zase binec v chaloupce, takze budicek je zase z tech delnickych. V pul 7 vylezame a likvidujeme lezeni. vsude jinde spi jak zabity. Obloha zpocatku zatazena se behem 20 minut jako zazracne roztahavama. Hned za kempem vegeteca dost houstne do regulerni horsky jungle. Potkavame dalsiho pana s macetou vypadajiciho jak klasicky clen kolumbijske gerily, ale jediny co chce, je nas ticket na trek. Je to docela umorny sestup, tak jsem radi, ze jsme vcera zutali u babky na zahradce. Po ceste rostou ruzny kytky, nekolikametrovy kaprade a jine bujnej porost. Po vic jak dvou hodinkach prichazime do vesnicky Choro, pred kterou akorat boura stan nejaky pohodarsky parecek, ktery zjevne nikam nechvata, kdyz vyrazil jeste o den pred nami. Dochazi nam voda a lp varuje, ze od Chora je pry tezko k sehnani, tak obchazim vesnicku a nachazim typose, ktery nam nejaky flasky prodava i kdyz 3x predrazeny. Prechazime po peknem moste reku a ceka nas prvni vetsi kopec. Kvaltuju nejak rychleji nez honza, tak se rozhodnu na nej pockat az na hore. Po 200 vyskovych v brutalnim parnu jsem konecne na vyhlidkovym balkone nad kanonem. Tak se jen tak valim a asi 10 minut cekam nez dosupi Honza s krosnou, ktera jiz urcite sve kouzlo ztraci :-). Otravuje me neco jako vcela, tak poprvy nadavam na jungly, ale pak zjistuju ze je to jen pestrobarevny hovadko, tak ho likviduju a je na chvili klid. dnesni den se nam zda o dost narocnejsi. Cesta klesa - stoupa a je fakt dost vedro. no alespon mame i nejaky letni zablesky na teto zimni vyprave. Obcas mijime chaloupky, vetsinou pozavirane a unich vypalene strane. U jedne takove delame odpocinek a za chvili prichrasti osamely majitel jak jinak z macetou ale tenhle i s nejaky sekacek, tak akorat za krk. No chce nam prodat jen nejaky piti, takze zadne osklive incidenty :-). Konecne je videt na obzoru i usedlost Sandalini, kde ma zit legendarni Japoncik uz od 40let 20. stoleti. Bohuzel se zda ze cesta k ni bude jeste dost dlouha. Klesame k rece Colgante do 1 670m, prozatimnimu nejnizsimu mistu treku a odtud je nejdelsi stoupaci kombo 250 + 150 vyskovych metru v lp absolutne nezminovane. Batoh tahne dolu ale nic jineho nezbyva nez to vyslapnout. Po 9,5 hodinach pochodu konecne prichazime k usedlostem. Uz tu neni jen Japoncik, ale i jine domky, ze kterych nas lakaji babky at se u nich usidlime. My razime neomylne k Japoncikovy, chceme zjistit zda je jeste na zivu. Jeho, asi hospodyne me ukazuje zahradu, kde se kempuje a mezitim tu probehne s konvi do praveho uhle shrbeny pan domu. Vypada ze uz trpi stareckou demenci, je rozcepirenej a ani neodpovi na pozdrav. Zahrada je na uzasnym miste primo nad kanonem s mega vyhledem. Stavime stan totalne zniceny. Pak jdeme koupit cervezu. Najednou vybiha Tamiji Hanamura s guest knihou a musime se zapsat. Ukazuje se ze mu to mysli jeste naramne dobre a ma neuveritelny znalosti zemepisu. Jen co se dozvi ze jsme z Cech chrli Sumava, Krkonose....V bloku ma nakresy zemi, tak musime zakreslit odkud pochazime presne. jicin ani Breclav tam jeste nema, takze jsme prvni. Z Cechtam ma jinac bodu hafo, tak tu krajanu beha habakuk. Je mu pry 95 let !!!. Pada tma a kolem nelitaji jen svetlusky ale i komari, tak se stahujeme do stanu, kde musime vyhubit spoustu ruznych musek, co se sem mezitim nastehovaly

Den 144, El Choro trek I. (4 904 - 2 815m)

alesRano je z tech krutejsich, budicek radi uz kolem pul 7. Vyrazime na mikro, ale jako na potvoru zrovna zadne nejede, tak asi po 5 minutach mavame na taxik a za nekrestanskych 24Kc odjizdime na stanoviste busu smer Coroico. Mame jeste asi pul hodinku cas tak nakupujeme posledni zasoby a pak uz sedame do temer poloprazdneho vozitka. Pet minut po oficialnim odjezdu se teprve nahrnou lidi z ruznyma pytlama, jako obvykle. za sebou slysim povedomou srandovni Anglictinu a on to nas guid na Chacaltyu. Nejaky parecek si ho zaplatil na nejakou soukromou akci. Bavi se o nasem treku tak nejak pocitam ze nepujdeme uplne samy. Zase zastavujeme u mytnice a tentokrat si vsimam i tabule, ktera upozornuje, ze na teto silnici rocne umre 47 lidi. Vypado to, ze cislo je kazdorocne aktualizovano. Ve 4 660 metrech nas bus samotne vysazuje, takze slapat dal budeme samy. Kousek dal u jezera se zase pripravuje pekna radka lidi na sjezd silnice ale s krsonou tu neni ani noha. Jeste se musime zapsat do navstevni knihy narodniho parku Cotapata a muzeme vyrazit. Jsme tu dneska prvni, tak nas tesi ze pujdeme v klidu samy. Mame stesti na krasne pocasi, dost casto jsou tu pry mraky a mlha znesnadnujici pocatecni orientaci na coz si dost lidi na netu stezuje. Nam to tezky vubec neprijde. Sedlo pres, ktery mame jit je zretelny hned od zacatku treku. Ke vsemu je cesta siroka na auto a vyjete stopy naznacuji, ze tu i nejake jezdi. Prochazime mezi dvemi peknymi jezirky ale na vykoupani odvaha neni, zvlast kdyz vidime zbytky ledu na kraji. Honza prohlasuje ze velka krosna ma sve kouzlo, ale preci jen bych sel radsi jen s malym batuzkem. Nasleduje prudke stoupani, trosku pripominajici vystup na Kongmaru la v Ladakhu, ale nastesti je o dost kratsi. V prusmyku Apacheta (4 888m) jsem o neco driv nez Honza, tak si tam uz nalehko pobiham a volam na nej, ze velka krosna ma sve kouzlo. Honza jen supi a radsi nic nerika :-). Krajina, ktera byla spis takova malebne podhorska je na druhe strane uplne jina dost velehorska. Je videt ostry horsky hreben a kdyz se trosku popjde i pekne ledem pokryti velikani. Nechavame v sedle krosny a delame mensi prochazku. Ja vystupuju az do 4 904, ale pak se radsi vracime, abychom bagly nenechali dlouho bez dozoru. Trosku me to mrzi, protoze v ramci hodiny by se nechalo vystoupat na peknou 5ti tisicovku s genialnim vyhledem do vsech stran. Z niceho nic do prusmyku prijizdi mikrobus a z neho vyleza nejaky amik z guidem. Takze Murphy pracuje jako vzdy. Sice jsme tu jen 4turisti ale pujdeme zase vsichni spolu. Incka cesta zpocatku dost klesa, takze vyskove metry mizi rychlosti blesku. Do kopce stoupa par mistnich, maji to takhle do La Pazu bliz nez jit pres jungly. Sestupujeme udolim a kochame se horskou pustinou. V malych usedlostech je i spousta deticek zadonicich o karamelky, takze trochu litujeme ze zadne nemame. Jeden chlapecek na nas vystrkuje holy zadek a tez vola karamelo, tak nevim zda v tom nebyl nejaky dvojsmysl. Prvni vetsi vesnice je uz ve 4 000 a v Chucure (3 600m) nas jeden typos kasiruje o 24Kc na osobu za trek. Pry na spravu mostu a cesty. Ve 3 500 metrech je poprve videt ze se krajina meni, pribyva vegetace. Dal v zeleni potkavame takzvanou Brunovu rodinu z Majora Zemana. Starej Bruna ma tri zuby a v kazde ruce macetu. Dceruska jima obrovskou sekyru. Doprovazi je stado lam nalozenych drevem. Trosku vystanou vzpominky z lonely planetu ze se uz na teto ceste prihodili, krasne prelozeno, ¨osklive incidenty¨. Starej Bruna je nastesti naprosto v pohode, jen varuje ze bude prset, coz nas netesi. Prichazime do Chalampampy (2 815m), coz je jen par domecku, ale spousta upravenych mist na stany, tak zde budeme kempovat i kdyz je jen pul 4. Chvili jsme premysleli ze bysme zkusili jit jeste o dve hodky dal, ale nohy mame z toho dlouhatanskyho sestupu docela rozsekany, tak bude nejlepsi zustat tady. Kempujeme u jedny stary babky na zahrade, ktera bydly v malinkaty chaloupce. Vybira 24Kc za plac. Honza si stale pral varit, tak ho trochu trapim, davam mu benzinovy varic at si ho sestavi a teda navari, kdyz se na to tak tesi. Jde mu to docela dobre, takze i nejaky jidlo se nakonec kona. Mezitim prichazeji necekane i dalsi skupinky, tak jeste pribyvaji ruzne roztrouseny 4 stany. Jdeme jeste okouknout okoli, abychom videli co nas zitra ceka a vidime krasneho kolibrika. Do stanu zalezame uz pred 6 ale dlouho kecame tak se vecerka docela posouva. Babka pousti mistni dechovku, ale pripada me to spis jak hodinovy techno track.

Den 143, Zpet do La Pazu

Pstruh nakonec jen lehce pozlobil Honzu a me nechal v klidu spat. Brzo rano opoustime hotel a jdeme se podivat po nejakych autobusech. Uz z dalky slysime pana rvat La Pa, La Pa, La Paz...tak jdeme spis po sluchu nez po zraku. Autobusik jede hned za chvili coz je fajn, horsi je ze ma ergonomicke sedacky, tedy pro nas brutalne mucici. Autobus si to ne uplne spokojene bruci do kopce a Copacabana, krasne nasvicena rannim sluncem, je cim dal tim hloubeji pod nami. Jedeme zpet stejnou cestou, ale i tak jsou cesty na jezero a hory v pozadi stale dech berouci. Sice esteticnost prepravy trosku kazi holcicka, ktera predlouho, vedle me pres ulicku, zvraci do pytliku a pak ho moc neuzavreny instaluje pod sedacku. Tentokrat bezi i video, takze film chvili rve pres cely autobus pak zase zvuk treba 10 minut nebezi a grafika vypaleneho divka se tez obcas rozpada do pixelu. Kazdopadne hlavni roly ma Jackie Chan, tak zvuk snad ani neni potreba. Nejdelsi cast cesty je prodirani Altem a ulickami La Pazu. Honza chce usetrit 10kc za taxika, tak se 20 minut prodirame s krosnama mestem nez dorazime do naseho hotylku.
Piseme si radsi seznam veci co chceme zaridit abychom nic nevynechali. Jedeme poprve mistnim mhd okouknout odkud nam jedou busy do jungle a neni to nic slozityho to najit. Hned vedle je pumpa, kde si nechavam natocit do lahve litr benzinu za 9Kc, takze nejhlavnejsi veci mame zvladnuty coby dup. Mam velkou chut na kure, ale dnes sem se zarek, ze budu jen o pecivu, abych se svuj zlepsujici stav nejak neposkadlil den pred zacatkem treku. Nazpatek jdeme peso, pres vyhlidku na mesto, kde uz jsme byl sam. Zase se tu mota par ozralu, ale zadny znamy :-). Vyhlidkovy balkon je pod vojenskym prostorem a docela nas fascinuji vojenske nakladaky, jejiz kabiny az po vyse oken jsou naplnene basurou, po cesky odpadem. Ted uz nas ceka jen priprava baglu a na 3 dny budeme nejspis mimo civilizaci, nez z hor slezeme do jungle. Takze zatim cau....PS: Dopsal jsem i dva dny v Sorate

Den 142, Po brezich Titicaci

Rano uz v pul 8 vyrazime smer ven, abychom pokoukali jezero jeste za pekneho ranniho svetla. Bohuzel je zatim pekna zima tak tradicne mrzneme. Po ceste je pripoutano spousta pasiku na spagatech, kteri by si dali na zub ne neco dobreho ale cokoliv. U pekneho vyhledu na male ostruvky me Honza bere kramle a mizi neznamo kam, tak mirim smer kopec o kterem jsme se pred tim bavili. Kdyz na nej po vetsim usili vylezu, tak ho konecne vidim jak pobiha po ceste daleko a hluboko. Po chvili se zase stretavame a pokracujeme dal podel brehu. Jezero je krasne a je i docela zajimave sledovat okolni zemedelsky zivot okolo. Po chvili prijde vysoka skala a silnicka ji obchazim vetsi zachazkou do vnitrozemi. Z maleho pasa se odpojujeme a lezeme na vyhledovy hreben. Vyhledy jsou krasne a nasledna hrebenovka taky. slez na pevnou zem je uz o trochu horsi. Nakonec jdeme nekomu pres zahradu ale mistni Svedi /kryci jmeno pro indiany, cigany, pripadne cernochy aby nevedeli ze se o nich mluvi - toto neni z me hlavy, dik Dane :-)/ to berou naprosto v pohode. Uz jsem docela utahany, kilometru nam muj stav bylo zase tak trochu vic, tak chceme chytit stop zpet. O kus dal je vsak zaparkovan rakosovy clun, tak se k nemu vydavame a mistni kluci ze nas za par susnu svezou, tak to bereme a jedeme se podivat na sadky pstruhu uprostred jezera. Nekteri kusanci jsou opravdu docela prerostly. Jen co pristanem ke brehu jede kolem nas mikrobusek, tak ani nemusime cekat. Na pokoji pak davame mensi odpocinek a pak uz razime zpet k jezeru. Honza se chce vykoupat. I tak cini a pak se divi ze je mu dost zima. Ja jsem si tu uz zapalval pred lety, tak nemusim. Jdeme jeste na pstruha, ktery je vyborny, ale asi zcela nesplnuje dietni predstavy, tak snad moc vecer nepozlobi. Na zapad slunce jsme vylezli jeste na kopec nad mestem, kde maji byt nejake incke ruiny, ale moc toho tu neni. Zapad do jezera byl docela fajn

Den 141, Copacabana (3 830m)

Rano me stale neni nejlip, takze bych na trek i dnes nemel. Honza jeste premysli, ze by si udelal vyletik, alespon k prvni lagune a ja na nej pockal, coz by me nevadilo, ale nakonec se se rozhodujeme, ze si udelame nahradni program u jezera Titicaca. Skoda jen ze se zda ze dnes je nad horami uplne krasne. V 10 hodin odjizdime a nas ridic jede chvili jako zpomaleny film pak zase na to bezduvodne slape. Navic pustil pisnicku, trvajici rekordnich, slovy ¨jednuhodinutricetminut¨ ve ktery se opakuje stale Bamos Chickos. Dost na sisku. Nechavame se vysadit v Huarinu a zde nastesti necekame ani 5 minut a zastavuje nam autobus, tak trochu nazvany laosky, protoze Honza dostava stokrlatko do chodbicky :-). Jeden chlapec tu furt zlobi, pobiha po buse a dela jine vylomeniny ale pak se pozvraci a je hned klid :-). Prijizdime k privozu pres jezero Titicaca. Na druhe strane me jima strasny hlad tak si kupuju cokoladu, ktera se me zda relativne dietni :-). Pote co vlezeme do busu se zjisti ze jeden clovek chybi. Chvili se ceka ale pak cely bus zacne skandovat Bamos, Bamos (jako kdybych to uz dnes nekde slysel) a ridic slape na plyn a mizime bez pana pechacka pryc. Prejizdim puste kopce s vyhledy na jezero a na jednom miste vyjizdime az do 4 270 metru. Pak uz nas ceka klasicky vyhled na Copacabanu a posledni sjezd. Nachazime stylovy hotylek Residencia Boston, kde kupodivu chteji tez jen 35 Kc za osobu. bohuzel je na patre jen jeden zachod, ktery jeste moc nesplachuje, tak pocitam ze tu ze mne nebudou mit moc radost :-). Jdeme lehce projit mesto, kde ted kupodivu prevazuji mistni turiste pred zahranicnimi. Po ceste jdeme na obed a ja neodolam a davam amoletu s hranolkama. Pak nasleduje plaz a vystup na vyhledovy kopec Calvaria. Po ceste mijime fajnovy indiansky parecek co se zasobil pivkem, vinkem i tim 96% potosinskym spiritusem. Vecer bude asi vesely :-).
Vecer me neni zas dobre tak se stavuju u mistniho lekarnika a ten me dava nejaky mistni ¨muy bueno¨ lek, ktery dle pribalaku likviduje asi 10 druhu bakterii, tak me snad pomuze. Znamy me byly jen dva, ktery se jmenovaly Salmonela a Cholera :-) takze je to asi uplne na vsechno :-)

Den 140, Sorata - Nemocensky Jesus trek (3 075m)

Rano jsem dost vycerpany, tak do sebe sazim nejaky leky na zaludek. Honza venku zjistuje ze je venku zatazeno, tak alespon o to min me mrzi, ze se kvuli me nemuze vyrazit do hor. Po case si chci obejit, alespon namesticko. Z namesti je videt ze Illampu vylezl skrz mraky, tak si chceme udelat alespon malou prochazku s vyhledem na nej. Behem cesty nas miji taxik, tak se nechame vyvezt zpet 10 km k Jezisovi. Taxikar chce dalsi penize, kdyz nas odveze zpet tak na nej peceme. Vyhledy jsou odtud krasny, ale hory zase zmizely v mracich. Pri ceste zpet a dolu muzeme sledovat zemedelsky zivot okolo. Oslici tu rvou daleko vic nez v Maroku a to jsem jeste nevidel ani jednoho neco delat, takze asi z nudy. Pokousime se neco stopnout, ale vsechny auta jsou narvany az po strechu. Posledni 3km jsou pro me naproste utrpeni a na hotelu padam na postel a jsem 4 hodky naprosto tuhej. Nebyla to moc dobra rehabilitace. Honza mezitim sel obejit okoli ale moc daleko se tez nedostal. Vecer se jevi ze se zaludek uklidnil, tak si davam pul litrovy jogurta, jenz se neukazal, jako moc optimalnim :-)

Den 139, Sorata (2 650m)

Mikrobus nas vysazuje na peknem namesticku s palmickami a dost vysokymi stromy a samozrejme peknym kostelikem. V prvnim hostelu nam pani rika at chvili pockame ze musi mistnost uklidit ale po 5 minutach se vraci, ze to nejde, tak tam byl asi binec i na bolivijske pomery znacny. Jdeme opodal, kde nam pani nabizi pekny pokoj, nejak sem to blbe spocital a zdal se me drahy, tak ji to rikam. Tak nas ubytovava v cimre za 35Kc na osobu a noc, coz je muj cestovatelsky rekord. Vyrazime trosku obejit okoli a tak trosku najit cestu, kudy bychom se meli zitra vydat na trek. Bohuzel hory behem odpoledne mizi v mracich, tak jsou vyhledy jen do kanonu. Nakonec vystoupame asi 500 vyskovych metru na vyhlidku, kde se kochame a slunime. Me relax kazi jen mravenci, kteri si pre ze me udelali stezku, nebo ja jsem jim lehl na jejich :-). Po ceste nazpatek zastavujeme u holciny co prodava banany 12 kousku za 4,8Kc, takze si delame docela zasoby. Vecer zjistujeme ze jediny co je tu drahy je net, vic jak 5x co v La Pazu. Kdyby se tu platilo naturaliemi tak by to bylo zajimavy 90 bananu za hodinu internetu ;-). Vecer me bohuzel poprve po nekolika rokach premahaji zaludecni problemy, takze noc prilis vesela neni.

Den 139, Cesta do Soraty (4 240m)

Rano se nam nechce do kopce s krosnami, tak si bereme taxika, 10Kc na osobu je docela ok. Taxikar u hrbitova presne nevi kam zatocit, tak mu jako ¨znalec¨musim ukazovat cestu :-). Do Soraty pojedeme malym mikrobusem. Chvili to vypada ze budu muset sedet vedle indianky ktera bohuzel narostla temer na dve sedacky, ale nakonec si sedame na jiny mista a nikdo neprotestuje. Nez se vymotame z La Pazu, tak hodina je pryc, zvlast zkratka, kdy jedeme asi 50 metru po moste a pod nami jsou vlakove koleje, je takova spravne bolivijska. Jedeme po solidni asfaltce zpocatku smer Lago Titicaco, takze vsude okolo jsou roztrousene zemedelske usedlosti. Tak trochu jina Bolivie. Po case jsou vyhledy jak na jezero tak i na krasne ledovcove hory. Na jejich severni konec mame namireno. Ve meste Huarino se silnice rozdeluji a odtud uz frcim pro me neznamou krajinou. Sice Sorata lezi ani ne ve 3tisicich, ale silnice stoupa, nakonec az do sedla La Cumbre (4 240m), oblibeny nazev pro pasy v Bolivii. Odtud je se otevira uplne impozantni pohled do mohutneho kanonu. Kousek pod prusmykem ridic zastavuje a jde kutit neco s kolem tak vsichni vystupujeme a ja si jdu zabehnout na vyhlidku. Asi 100 metrovy sprint ve 3 900 me dava co proto a jeste pekne dlouho lapam po dechu. Vyhledy na Illampu je vsak opravdu nadherny. Cesta dolu je pekne dlouha, ale hodne pekna. Nakonec jeste prejizdime hrebinek se sochou Jezise a sjizdime do druheho kanonu na jehoz upati lezi Sorata.

Den 138, Coroico

Kola jdou na strechu a my po uzke, vydlazdene silnicce frcime zase do kopce. Mirime do provincniho mestecka Coroicko, ktere je krasne umistene vysoko nad udolim. Projizdime celym mestem az do 1 800 metru, kde je na mistni pomery velmi luxusni hotylek Esmeralda. Zde nas cekaji svedske stoly docela hojne zasobene. Tak si pridavam, abych neudelala nasemu narodu ostudu. Pak mirime do hoteloveho bazenku, takze docela idylka, zvlast, kdyz jsou odtud uplne suprove vyhledy do horskych forestu i na obe silnice, starou i novou, ktera je vedena vedlejsim udolim. Po hodine a pul relaxu nastava hodinu odjezdu a my musime cast kopce sejit peso, asi by to nas bus neubrzdil ci co. Cesta po nove silnici moc neubiva, splhame a sphlame do kopce s neustalym vyhledem na Coroico. Tady si rikam, ze je skoda ze se neudavaji kilometrovniky ve vzdusne vzdalenosti. To by tu byli ridici zraly pro psychiatra. Po hodine jizdy by to kleslo treba jen o km. Nakonec vjizdime do mraku a po vyhledech je veta. Zacina trochu i krapat, prvni kapky v Boliivii. Uz se docela i stmiva, ale valna cast ridicu jeste svetla nezapla. Prekvapuje nas i tunel, dokonce skoro 2 km louhy. Uz za uplne tmy prijizdime do prusmyku a za chvili mraky mizi a rozsvecuje se neuveritelne divadlo La Pazu. Bus nas vysazuje u hotelu, ale my jeste obihame cestovky zda neprodavaji listky do Soraty na zitra, pry ne, tak se musime postarat samy. Busy maji odjizdet od hrbitova, jak stylove a podle mapy je to asi 2km, tak tam svihame. Bohuzel uz mapa nerika ze vetsi cast cesty je do kopce, coz by nas vlastne v La Pazu nemelo vubec prekvapit. Takze takova nocni horska tura. Kanc je uz zavreny, ale dle cedule to vypada ze to jezdi kazdou hodku, takze 1 spoj denne v LP je docela fama. Vecer jsme uz nateseny na prvni poradny trek na vyprave co by nas mel v Sorate cekat

Den 138, Death road (4 600 - 1 200m)

Rano je klasicky, preslapujeme v 7 na recepci a cekame az si nas vyzvednou. Je to jako vcera, zase nas nemuzou najit a to maji kancl par desitek metru vedle :-). Vyjizdime nakonec az skoro v 8. Vypada to ze s nami pojede rozsahla spanelsky mluvici parta, nejaci vyhulkove. Jeden z nich si na kola veze bubinek, coz mluvi za vse. V La Pazu je stale jeste relativne mrtvo, tak stoupani do mestskych kopcu utika docela svizne. Do hor jedeme bocnim udolim, jinym nez vcera. Pomalu se dostavame do vysek, ale krajina nevypada velehorsky jak jsem ocekaval, spis takova uklidnujici, svahy pokryte zlutou travou. Po ceste nas ceka mytnice, kde se vybira za nasledujici asfaltovy povrch. Je tu spoustu jidelnich stanku, ale babky si vsimaji busu pred nami a nas ignoruji. Konecne je uz videt jezero a socha Krista, ktera ma zehnat poutnikum, kteri se odvazeji sjet tuhle silnici. Jsme v prusmyku Cumbre (4 670m). Uz tu stoji dalsi mikrobus s koly, ale my jedeme asi jeste pul kilometr pod prusmyk, kde teprve nastava velka priprava na sjezd. Fasujeme veskerou bezpecnostni vybavu: helmu, reflexni vestu, bundu a kalhoty. Posledni dve odmitam, nechci se parit ve dvojich. Horaci co fasujeme jsou pekne tezky a malo nahusteny. Rovinky, natoz kopce bych tedy s nimi moc jezdit nechtel. Konecne je dan povel ke startu a 20 lidi najednou vyrazi na cestu. Sice jsem myslel, ze smrtici silnice je o sotoline, ale preci jen se po asfaltu jede lip. Je to super, neskutecne si to uzivame. Sjizdime nekonecny kopec a kolem jsou krasne vyhledy do skalnateho kanonu a hory okolo. Jen prsty jsou docela omrzly. Asi ve 4 150 metrech je snidane, coz je fajn misto na rozehrati. Davame na povzbuzeni koka caj a frcime dal. Dale v udoli musime vsichni zastavit a kola jdou na strechu mikra, pry nas ceka nejaky kopec, tak ten usek se prejizdi. Cyklisti z jinych spolecnosti vsak jedou dal, tak me mrzi ze si to neprojedeme cely. Je to asi 6km dlouhy usek, zas az tak moc kopcovy neni, zato jsou tam nejkrasnejsi pohledy, ktery tim padem pofotit nemuzeme. Pak nasleduje uz jen kratsi usek a celkem po 20km bez slapnuti do pedalu znovu zastavujeme a dostavame bezpecnostni pokyny typu drzet se v pravo. Teprve ted ma nas teprve cekat Death road. Jsme ve 3 100 metrech a zacinaji kolem nas litat cary mraku. Asfaltka mizi do neznama my najizdime na uzsi sotolinku. Teprve ted me to dochazi, zpravy o tom ze se buduje nova silnice byly pravdive, respektive uz je dobudovana a ze stare silnice je vlastne uz takova cyklostezka. Jedna legenda je tim padem pryc. Sice se nam to zda nemozny ale behem prvnich 50 metru jeden typos z nasi skupiny sjizdi ze silnice a nejak zazracne se zachytava na kraji, pod nim nekonecny padak. Vyprava mohla skoncit death onem hodne rychle. Sjezd je nebecpecny snad jen tim ze se tu mota neuveritelne cyklistu. Necekal jsem ze nas tu bude 5, ale kolem 50 jsem taky necekal. Klesame a kolem nas pribyva vegetace. Pohledy dolu jsou neuveritelny, kopce a kanon je impozantni. Musim rici ze ty zelenaky v Jihovychodni Asii prevysuji o tridu. Sirka silnice pro kolo je uplne v poho, ale ten bezny provoz co tu driv panoval to muselo byt fakt sileny. spousty krizku napovidaji, ze se tu fakt pred kazdou cestou chtelo pomodlit a ani to casto nestacilo. Jediny co me stve ze se porad zastavuje na fingovane fotky a na sjezd cele grupy a pak ty rozjezdy vsech jsou fakt o zivot. Kdyz na jendom miste rikaji ze bude 5 minut pauza, tak se posouvam docela dal k mistu kde se projizdi k vodopadu. Chvili cekam ale pak me typos z jine vypravy rikam ze se tam mam vratit ze probiha snack. Vracet se me nechce a cekat taky ne, tak se pomalu vydavam sam dopredu. Je to uplna pohodicka, svaci totiz vsechny vypravy, tak si jedu bez neustalyho sledovani zda se nekdo tlaci zamnou ci kockuje predemnou. Cim vic klesam, tim je vetsi vedro, altiplanska zima je pryc. Ceka me i par rovinek a kolu se fakt nechce, tak prestavam litovat, ze jsme ten kopec vynechaly. Po 44 km jizdy temer bez slapnuti prijizdim k brane kde se kontroluji listky do NP, tak tu musim cekat. Asi za 3minuty se pririti guide, ktery me nahanel a pak spolu cekame asi 20 minut na zbytek vypravy. Je to takova tropicka opalovacka. Z vyhlidky je videt mestecko Coroico, ktere je pro me necekane na docela vysokym kopecku. Jediny guide, ktery umi english a ma nas s Honzou na starost me rika ze mam ¨many problems¨ s tim ze sem jel na pred. To me docela rozesmalo a jsem na ty problems zvedavy. Pri poslednim sjezdu se me podari jeste pichnout kolo tak to bude asi problem cislo 2. Po necelych 50 km prijizdime k rece ve vysce 1 200 metru nad morem, tedy po hodne dlouhy dobe zase cesky pomery, teda az na ten tropicky forest okolo. Byl to kazdopadne mega cyklisticky zazitek, 3 600 vyskovych metru z kopce. Jsme ve vesnicce Yolosa a kolem nas je spousta zkrachovalych stanku na jidlo. Death Road je uz historie. Davame zaslouzeny, avsak vyrazne predrazeny pivko a ted uz nas ceka jen relaxacni program....

Den 137, Valle de Luna 2

Zpatecni cesta je docela dlouha, ale na hrane kanonu mame jeste zastvaku na vyhled na La Paz. Je videt ze pan guide neni zadny fotograf, protoze asi o 50 metru dal je o 100 procent lepsi, kde se uz samozrejme nestavi. Dalsim programem je navsteva Valle de Luna, ktere je na druhe strane La Pazu, tak se musime prodirat celym mestem. Cim jsme niz tim pribyva po okoli ruznych skal. Vlastni Valle de Luna je spousta malych erodovanych skalek a zas nas tak nebere, asi i proto ze tu je jen vyslapany chodnicek a zadna svoboda pohybu a taky jsme nejaky utahany. H je cely den nejaky nemluvny tak se ho ptam co mu je a pry ho boli dost zub, takze ho ceka odpoledne bolivijsky zubar z cehoz neni moc nadseny. Zpet se prodirame odpoledni dopravni zacpou. Na hotelu se rozdelujeme, H nechce abych mu delal doprovod k mistnimu kovari, tak jdu koupit ty kola na zitrek. Schazime se az na netu a vse pry probehlo OK. Ted uz pujdeme odpocivat, protoze jsme vazne tuhy a zitra nas ceka 60 km na te ceste smrti :-))

Den 137, ¨Trek¨ na Chacaltyu (5 395m)

Ve 4 rano se nekdo desne dlouho dobiva do hostelu. Nas to samozrejme budi hned, recepcni az za dlouhy cas. Pak uz je to takovy polehavani a netrpelive cekani na prvni ¨opravdovy¨vystup pres 5 tisic. Odjezd ma byt mezi 8 - 8:30, ale samozrejme se nic nedeje. Nakonec az v 9 zvedame kotvy. Pan guid se o neceme dohaduje s pani hotelierovou, nejak nas nemohli najit. I lidi na nas koukaji jako ze zdrzujeme i kdyz samozrejme za nic nemuzeme. Stoupame do El Alta, coz je obcas uvadeno jako ctvrt La Pazu, ale ve skutecnosti je to uz samostatny mesto s kolem milionem obyvatel, jak tvrdi guide. Zastavujeme ve spratelenem obchudku, kde se mame jeste posilnit na tezky vystup. Pote chvili jedeme po hrane obrovskeho kanonu a cely La Paz nam zase lezi u nohou. Je to uzasny pohled a zajimavejsi panorama mesta jsem jeste nikde jinde nevedel. Skoda ze je dnes nejaka oparova viditelnost, fotky budou tedy bohuzel marnejsi. Centrum El Alta ma 4 120 metru, takze ne Potosi ale El Alto je nejvyssi mesto na svete. Cesta je hodne vykodrcana a posledni baracky konci az ve 4 250 metrech. Stoupame pustou plani a za chvili se ukaze uzasna hora Huyana Potosi. Z jedne strany vypada trochu jako Kazbeg ve Gruzii, ale je jeste majestatnejsi. Uz je videt i nas hlavni cil, hora Chacaltya, ktera vypada jak takovy nevinny stit. Zastavujeme a nas guide nam lamanou Anglictinou sahodlouze vypravy Ayjmarske legendy o horach a trosku strasi ohledne treku, ze pry budeme stoupat 700 vyskovych metru, coz se me zda dost prehnany. Kazdopadne si kazdy musime vzit kamen ze zeme a donest ho na vrchol k ucteni Pacha Mamy, alias Matce Zemi. Silnicka se docela klikati a je tu videt i spousta jezirek, ktere zbyli po kdysi asi gigantickem ledovci. I tady v Jizni Americe jsou na ustupu. I pres zpozdeni prijizdime k chalupe (5 250m) tesne jako druhy. Tak nevahame a startujeme s H do kopce, abychom si vychutnali samotu na vrcholu. Stoupa se me jeste lepe nez vcera na vyhlidku nad mestem. Pocitame ze vsichni pujdou nejdriv na nizsi Chacaltyu, tak ji obchazime a stoupame na vyssi bezejmeny kopec. Na vrcholu jsme coby dup a GPS ukazuje 5 395 metru nad morem, takze zadne vyskove rekordy se nekonaji, ale vyhled je uzasny. Na druhou stranu hrebene, kde teren klesa do Amazonske niziny jsou hluboko pod nami nachytane mraky a i na ostatni strany je na co koukat. Po chvili prichazi guide a je hrozne zklamany, kdyz mu rikam pravou vysku vrcholu, kterou on udaval hodne pres 5 500. Pokracujeme na takove skalni rameno (5 382m) a pak kdyz prichazeji prvni lidi se vracime zpet na Chacaltyu (5 363m), kde jsme zase v klidku sami, protoze vsichni jsou uz davno pryc. Po chvili prijizdeji na parking dalsi busy, tak je pravy cas na navrat. Po ceste potkavame prastareho dedu, ktery je nadsen ze se na stary kolena podival tak vysoko. Byla to spis takova prijemna prochazka nez nejaky horalsky podnik, ktere nas teprve cekaji. V mikrobusu je zhroucen jeden se spolucestujicich, ani nevylezl ven, vyska mu asi neudelala vubec dobre, takze zaruka ze clovek vyleze i takhle lehky kopecek neni zarucena

Den 136, Vystup na vyhlidku nad mestem (3 830m)

Vyrazime na jidlo do buface, kde si davam pravy cesky kureci rizek! teda s ryzi a smazenym bananem jsem ho jeste nemel, ale i tak to byla pekna vzpominka na domov. Rad bych vyrazil jeste na nejakou vyhlidku na mesto zalite pozdne odpolednim slunce. Honza je stale marny a jde si lehnout na pokoj, tak vyrazim sam. Proste ta mladez ted uz nic nevydrzi ;-). Vyhlidl jsem si ulicka vedouci vysoko do strani kanonu a pak se ruzne motam, ale stale smerem vzhuru. Obcas mijim podivnejsi existence - zebraky, houmlesy a ruzny norky. Je preci jen videt, ze jsme ve velkomeste a zivlu je tu vic nez vsude jinde po Bolivii. Prijemnejsi vec, co nam prisla uz v Potosi, je tu daleko vetsi teplo nez na jihu. Nebo jsme si uz zvykli? Konecne jsem uz skoro na vyhlidce, kdyz musim mijet skupinku 5 ozralu, coz neni vzdy prijemne setkani. Samozrejme si me vsimaji tak snima chvilku promlouvam, vse v poho. Uplne nahoru kopce se jit neda, je tam nejaky vojensky prostor. Ale i tak jsou nadherne vyhledy na mesto hluboko podemnou, zvlast na horu Illimani (6 432m), ktera jak snezna koruna je takovy symbol La Pazu. Po vynadivani se rozhodnu vratit zpet, stejnou osvedcenou cestou, protoze na druhe strane to vypada trosku vice skvotoveji. Norky nikde nevidim, tak si kracim zvesela, ale jsou zalezly v dodavce a chlastaji, tak si stou veselou skupinkou musim tez popit. Pijou nejaky mok smichany se spritem, docela je to dobry. Kdyz se od nich po druhe vymanuji a ujdu asi 50 metru, tak me napadne co bych pro blog neudelal a vracim se znovu k nim, abych si je zdokumentoval. Nasleduje velke foceni a uzavreni velkeho pratelstvi mezi Checo a Bolivia :-).

Den 136, La Paz (3 685m)

Na busaku v Potosi, tak trochu nechapeme smysl bolivijskych linek. Pres den nic nejede ale v 20:45 odjizdi najednou snad 7busu do La Pazu. Sedime ve druhym patre na prvnich sedackach, tak by byl super vyhled, kdy by se jelo pres den. Neni jeste moc zima, ale spacak vybaluju a celej se do nej kutam. Spi se dost dobre a cesta tak pekne utika. V La Pazu jsme v 6:30 rano. Tesim se na prvni, nejhezci pohled na mesto. Baracky zastaveny kanon vroubeny 6tisicovymi horami, ale za denniho svetla je to lepsi nez za tmy. Nez prevezmeme bagly uz se rozedniva coz je fajn. Bereme taxik a nechavame se dovezt do Gringo Mekky do ulice Sagarnaga. Nejdriv se stavujeme v hotelu Mayo, kde jsme sidlili kdysi ale nakonec jdeme o kus dal a vis, kde se to zda za stejne penize lepsi. Nakonec to ze si jen na chvili lehneme se protahuje na 3hodiny dospavani. Pak vyrazime na prohlidku mesta, ale jsme nejaky utahany a presli. Jdeme po klasicke ceste pres hlavni namesti k vyhlidce na mesto, ze ktere je ted mega detske hriste. Honza si jde jeste na chvili odpocinout, je nejaky tuhy, tak obiham sam mistni cestovky kvuli vyletu na horu Chacaltaya, ktera ma mit vysku pres 5 300 metru a je to pekny vyhledovy bod na okolni pohori. Vystup by to mel byt vsak spis relaxacni, prototoze silnicka vede az do neuveritelnych 5 200 metru. Vylet neni vubec tezke zaziridit, nabizi to tu vsichni, tak tam uz zitra vyrazime. Jeste me laka cyklo vylet, kdy se zacina ve vysce 4 600 a konci dzungli v 1 300. Krasnych 60km jizdy z kopce. Honzovi se do toho, kdyz jsme planovali cestu, moc nechtelo, tak ho musim jeste ukecat, protoze v cene vyletu je i tricko s napisem ¨Sjel sem silnici smrti a prezil jsem¨:-)

Den 135, Potosi naposledy

Jeste mame v planu vyjet znovu na Bohaty kopec vyfotit nejaky ty fabriky, tak chytame MHD linka 70, ktery se jevi ze by tam mohlo jet. Cim jsme vis tak chodi po ulici vetsi zevlouni. Ridic zastavuje a snazi se probudit jednoho pasazera co sedi o dve rady pred nami, ale nedari se mu to. Chlapik je asi po smrti, respektive tak vypada. Je to miner a vypada tak na 45, tak se alespon asi dozil prumerneho veku. Na vyhlidce vystupujeme a musime obchazet potencialniho mrtvolnika, zatim se totiz neprobudil. Bohuzel uz je vetsina staveb ve stinu, tak tu moc dlouho nepobyvame. Navic se to tu hemzi docela individui. Sjizdime zase do centra a navstevujeme mistni Cinany. No nic svetobornyho. Ted uz jen zabalit bagly a vyrazime na dalsi nocni prejezd.

Den 135, Laguna Tarapaya (3 426m)

Silne poznamenani zazitky z dolu se chystame udelat trosku veselejsi odpoledne. Pokusime se dostat k lagune Tarapaya, kde ma byt termalni voda. Jeste predem jdeme na terminal koupit listky na zitra do La Pazu. Zjistujeme ze tam nic pres den nejede, tak pofrcime uz dneska pres noc. Vozitka mirici k lagune vyjizdeji nastesti od velkeho marketu kousek od naseho hotelu a jen co si nasedneme tak se vyjizdi. Bohuzel si ke me seda podobny chlapik jako azerbajdzansky Vojta, tak si snim musim furt neco vypravet i kdyz mu rozumim prakticky nic. Ke vsemu je me trochu blbe, furt citim ten hnusny dulni prach. Asi 25km za Potosim, nam ridic zastavuje tak trochu v pustine ze jsme kousek od laguny. Dal tedy razime pesky, je to nastesti kousek a okoli je pekne. Vlastni laguna tak trochu vypada jak rybnik v Cechach, ale voda tepla kolem 30 stupnu je super. Vubec se nechce z ni do te zimicky vylezt. Konecne definitivne smijime prach a hned je o dost lip. Po prijemnem koupani sbihame zpet k silnici a ani ne po minute jede vozitko nasim smerem, tak to byl naprosto nacasovany vyletik.

Den 135, Doly v Potosi (4 300m)

Noc neni moc klidna, protoze se ukazuje ze poloha naseho pokoje u schodu neni moc takticka. Prakticky od dvou od rana porad po nich nekdo dupe. Rano vyrazime smer turisticka kancelar. Docela dlouho tam preslapujem a klasicky se nic nedeje. Ve vnitr sedi tri postavy se satky na hlave, tak je tipuju na prvni krajany co zde potkavame. Nespletl jsem se. V dolech bude tedy docela silna ceska skupinka. Nejdriv vyjizdime do satny, kde fasujeme kompletni mundur+holinky, prilbu a svetlo. Takhle vysnoreni nas vysazuje v obchudku kde se kupuji veci pro horniky. Je zde ochutnavka i hornickeho piti, 96% alkoholu. Lokl jsem si trosku vic a je to citit. S Honzou nakonec kupujme kazdy dynamit. Guid nam rika ze Potosi je jediny mesto v Bolivii kde si kazdy muze nakoupit dynamitu kolik chce. Jeste nas vysazuji na hornickem trhu, kde si trosku pripadam jak sasek, chodit mezi lidma takhle vysnoreny. Nasleduje navsteva tovarnicky, kde se spracovavaji vytezene nerosty. Konecne se vylet stava trosku akcnejsi, vyjizdime do 4 300metru na uboci Bohateho kopce a vychazime smer stola. Ve vnitr je hned znat ze je tam o dost tepleji. Po chvili zabocujeme do maleho muzea s historie dolu. Pocit ze je to vse je jen hra pro turisty me prechazi, kdyz mame sejit z levelu 1 do levelu 2. ceka nas lozeni prudce klesajici stolou, vetsinu casu po ctyrech v hnusnem stiplavem prachu. Ty dve Cesky to vzdavaji a vraci se. Ve druhem patre koukame na horniky jak makaji v neskutecnych podminkach. Tahaji pretizene voziky a brutalne z nich leje. Ja jsem taky propocenej jak pes a nebyt helmy tak mam na nekolikrat rozsekanou hlavu kolikrat sem bouchl do stropu. Je to tu narocny i bez toho aby clovek pracoval. Nadmorska vyska, vedro a ten prach. V levelu 3 je docela dost vody, tak jsme radi za vyfasovane holiny. Sem tam se divim ze me do nich nenatece. Obcas vidime diru do jeste hlubsich pater. Cesta obcas nevypada ani moc bezpecne, spousta kamenu navalenych na drevenem bedneni. Na zpatek lezeme i po jednom vratsejsim zebricku. Nejhorsi nas ceka az nakonec, zpetna cesta tou uzkou chodbou mezi patrama. Sice jsme si koupili hned na zacatku satek ale neda se pres nej dychat tak lezu bez nej. Ten sileny prach je tak rozviren ze jen cekam az tam padnu, ale nakonec jsme zpet na dennim svetle. Ani se nedivim ze hornik v dole prezije maximalne 10 let a prumerny vek lidi z branze je jen 45let. Docela dost husty zazitek, ktery stal vsak za to.

Den 134, Potosi (4 070m)

Batohy dostavame brutalne zapraseny, modra barva se zmenila v sedou. No co uz nejsme tu na modni prehlidce. Bezime se optat na nocleh hned do hotylku vedle busaku, ale cena se nam zda zbytecne vysoka. Hned pobliz je tejfni hotylek za 60Kc. Mesto je v kopci pekne ropztahly a my jsme se ubydleli v nizsi casti, tak budeme spat dve noci v ¨jen¨3 895 metrech. Po zabydleni vyrazime do centra a na hlavnim namesti u katedraly domlouvame v oficine zitrejsi prohlidku dolu. Tak uz jsme zvedavi jak to tam bude vypadat. Jeste kupujeme na vecer pivko Potosina a pan recepcni na to nekouka dvakrat pratelsky, v hotelu je totiz zakazana konzumace. Jdeme jeste na vecu kde nas prekvapi tim ze se neptaji na to co chceme a rovnou serviruji lahev coca coli a kure s hranolkama. Pri placeni chteji jen 24Kc, tak sem jeste asi zajdeme i kdyz jsme tech kurat uz meli snad milion.

Den 134, Cesta do Potosi (4 363m)

Pri opousteni hotylku se nam jeste jednou friend omlouva ze se mu nepodarilo zaridit ten vylet na Uturuncu, ale nas to uz ani moc netrapi. Kopcu po ceste nas ma jeste cekat dost, teda jestli vsechny nebudou odpadat podobnym zpusobem jak doposavad. Temer na cas prijizdi nas bus a pani v oficine nekecala, opravdu je to patrak. To jsem teda zvedavy jak se bude prodirat horskyma zatackama. Jeste pred odjezdem prochazi jedna slecna busem a prodava jidelni balicky s mistni specialitou: suseny lami maso+kukurice+brambor+vejce. Kupujeme to a jako spravny bolivijcany prazdny misticky hazime pod sedadla. Nektery to hazi primo z okna ale k tomu jsme preci jen jeste nedospeli. Binec v busu s casem exponencialne roste. Podlaha se zaplñnuje vsemoznyma slupkama tak taky prihazujeme od bananu, prece se nebudou gringove ofrnovat. Murphyho zakony plati stale, zase pred nami sedi nejvetsi tulpas v celem autobuse. Za chvili dostava prezdivku Zvidavy hoch. Pri kazdem zastaveni otevira okynko a vykukuje ven aby zjistil co se deje. Samozrejme vpousti dovnitr mraky prachu az ma hlavu celou jak od lupu. Cekame az mu neco tu hlavu urazi, ale zvidavec ma stesti a preziva bez uhony. Cesta vede kaktusovym kanonem az do 3 650m a pak pozvolna klesame zemedelskou krajinou. Pote nastava nekonecna cast plna vyprahlych hrbitku, jak nekde ve vnitrozemi stredomorskych ostrovu. Honza to zaspava ja sleduju opustene staveni, ci vesnicky kde predstava zivota je nad chapani stredoevropana. Sice mame jet na Altiplano, ale cesta kupodivu stale klesa. Na obed se zastavuje v nejnizsim miste cesty (2 650m). Vsichni se hrnou do buface tak s taky pridavame. Polivka i druhy chod se nechaji ale neni to zadna slava, ale za 16Kc se nad tim neofrnujeme. Jeste je chvile cas tak obchazime mestecko a je tu jeden bufac vedle druhyho, asi oblibena zastavka busu. Poprve testuju i bolivijskou zmrzlinu, dva kopecky za 2,5Kc a dokonce je i dobra. Odtud uz je dokonce betonova silnice, tak si konecne muzeme odpocinout od gigantickych oblaku prachu co nas dnes suzuji. Po prekonani nekolika kopcu a useku vedoucich zase po sotoline zaciname finalne stoupat, necekane poprve po asfaltu, na Altiplano, krajina se meni, pribyvaji lamicky a proste uz je zase citit vyska. Silnice vrcholi v 4 363 metrech u Bohateho kopce, stredobodem mesta Potosi. Tenkrat jsme do Potosi prijeli z druhe strany a kopec vypadal pekne, odtud je videt ze je cely rozkutany a vsude neskutecny binec. Panorama nejvyse polozeneho mesta na svete vsak stoji za to. Uz jen par minut a jsme na autobusaku. Cesta nakonec trvala ¨jen¨ 6h45m oproti avizovanym 8 hodinam

Den 133, Brutal trubka trek (4 030m)

Po snidani se rozhodujeme zmenit plan, kola rusime a vyrazime pesky. co kdybychom zase nahodou chteli nekam lozit :-) Dlouho kvaltujeme pres Tupizu a pak pres prielhlou vesnicku. Odtud uz pokracujeme vyschlym gigantickym recistem smer - El Silar, coz je neuveritelna spousta skalnich vezi na pokrajich kanonu. Eroze si tu pohrala vic nez radne. Obcas na nas stekaji pastevecky psi hlidajici stada koz. Oproti Kavkazu jsou spis mensi, tak z nich strach moc nejde, ale sutriky po nich obcas musim metat, aby udrzeliuctivou vzdalenost. Cele 2,5 hodiny nam trva nez se ke skalam El Silaru dopachtime. Tak trochu litujeme ze sme preci jen ty kola nevzali. Skaly jsou fakt uzasny a je to tu jiny nez pri vcerejsi vyprave. Kousek se vracime a pak dalsim recistem pokracujeme dal k cervene skale, kera nas dost laka. Je to o dost dal nez jsme cekali a vracet se kamenitym recistem uz nechceme tak mame v planu se pokusit nejak dostat pres skaly na druhou stranu. Zkousime nejdriv projit nejakym kanonem, ve kterem je na spousta mistech vykrystalizovana sira. bohuzel je to jen slepa cesta, tak se musime vracet neuspesne zpet. Kousek od nas je nejaka tajemna trubka vedouci vzhuru svahem, chvili nad zemichvili pod. Tak se podel ni vydavame vzhuru. Je u ni i mala cesticka, jak ji tam instalovali, tak se jde lip nez v mistnim bodavym porostu. Dostavame se na hreben mezi dva kanony s peknym vyhledem a je jasny ze slezt dolu je nemozny,tak nam zbyvaji dve moznosti budto se vratit zpet, nebo pokracovat podel trubky. Zda se ze bychom se podle ni mohli dostat na hreben 4tisicovyho pohori a napojit se pak na silnici, ktera tudy vede na Altiplano. Silnice je pekne videt a nezda se ani daleko tak je rozhodnuto. Hlavne se otacet bez vaznych duvodu neni muj styl. Cesta podel trubky ma menici se charakter, chvili skoro jak chodnik na tatranske magistrale, chvili uzoucka cesticka. Nejhorsi je prekonavani mensich koryt, kdy nas ceka slizani dolu a nahoru, obcas trosku vzdusnejsi. Premyslime k cemu trubka asi slouzi, asi na vedeni vody. Na jednom miste je vsak trubka rozsekla na dve, tak narocny bolivijsky projekt nejspis nesplnil architektovo ocekavani :-)Najednou prichazi zrada trubka vede vzduchem snad pres 3metry siroke koryto, ktere je alespon 6metru hluboky. Nezbyva nez stoupat vzhuru a kdyz se koryto trosku zuzi ho preskakovat. Neni to moc dobry pocit, kdyz se clovek podiva pod sebe a tam poradna hloubka, ale co Semik zvladne vsechno. Opodal kupodivu potkame i lidi, nejaky delniky co tu neco vypalujou a jinak carujou u trubky. Ptam se jednoho, zda se fakt tudy dostaneme k silnici, tvrdi ze ano, ale ze nas ceka jeste quebrada. No quebrada je neco jako horsky potok ci kanon, kterych jsme uz prekonali spousty tak to moc neresime. Pochvili vsak uz chapeme co tim myslel. Trubka vede vic jak 5 metru vzduchem a pod nama je asi 20 metru hloubka bez naznaku slezu. Trmacime se zase svahem do vysky a tak trochusi rikame, ze je fakt fajn se toulat po Bolivii bez jakekliv mapy natoz znalosti terenu. Koukam na hodinky a cas uz davno na stejnou cestu zpet neni a hlavne chut. Musime jit dal a holt si tu nejak poradit. Stoupame a z vrchu vidime ze se koryto rozdelilo a trubka miziv tom levym a nam nezbyva nez stoupat podel praveho. Ke vsemu se teren kvuli skalam stava neschudny. Nakonec to resime tak ze se nam dari slezt tech 20 metru dotoho koryta a pak se vratit zpet k trubce vedoucim tim druhym. Hotova motanice. Voda je zmrzla, takse muzeme obcas klouzat. Pokracujeme korytem a tam kde se zuzujeme ho opoustime lezeme do kopce.Uz se zda ze tu konecne musi byt vrholovy hreben. Jsou to uz docela muka, noham se neche a voda tez dochazi. Taky jsme si nevzali vubec zadne jidlo i kdyz jsme vedeli ze jdeme na celyden. Ach jo. Konecne jsme na vrcholku kopce travnaku. Hura chce se zavolat, vymotali jsme se. Ale vitezny pokryk se nekona. Silnice je sice relativne kousek od nas i ve stejny vysce, ale bohuzel pres tri hluboky udoli. Musime to tedy jeste dlouhatansky obchazet tempem ale figurky. Nakonec stejne jedno udoli prechazet musime ale to uz je jednoduchy. Ted uz nas ceka jen cesta zpet. Je jasny ze jsme precenili sily. dotmy je asi hodina a nas ceka asi 18km. Jestli se nestane zazrak a nekdo nas nenabere tak jsme ztraceny. Slunce zapada a jsou krasne vyhledy na skalnate okoli Tupizy ale nejak si to uz neuzivam, jsem uplne tuhej. Kamiony obcas jedou ale vzdy z protismeru. Pak neco jede i nasim smerem, ale je to tak nabuseny, ze se ani nedivime, ze nas neberou. Konecne jede zase nejaky dzip a zastavuje. Sice v nem sedi uz 7 Bolivijcu ale i tak se tam nejak mackame. Pocity zachrany jsou fakt super, ty kluci bolivijsky jsou fakt fajn. Jedeme neskutecne dlouho, tak to bysme opravdu prisli kdovi kdy. Kdyz nas vyhazujouv Tupize, takme poprve v zivote chyta krec do stehna, tak se chvili pohybuju jak nejvetsi chromak. Kupujeme 1,5litr limcu a hned je v nas, jsme naprosto dehydro. Konecne se dosourame na hotel, kde nam friend oznamuje ze ani dnes se mu nepodarilo sehnat nekoho kdoby snami jel na sopku, takze Uturuncu se konat nebude. No co se da delat. Na pokoiji leham do spacaku a davam se dohromady, H me vsak moc dlouho lezet nenecha, musime jeste koupit listky na autobus na zitra. Skoro vsechny spoje do Potosi jedou pres noc, ale nakonec nachazime jeden deni. Jednak necheme umrznout a zadruhy se chci pokoukat po krajine na trase kterou sem tu jeste nejel. U autobusaku objevujem stanek s babkou, co tu dela hamburgery za 5Kc. Takze fast food navecer. to je vse, jdu to vylezet, jsem kaput

Den 132, Tupiza trek (3 548m)

Tentokrat nas nehoni zadny budicek tak spime jak zabity celych 11 hodin :-). Nakonec jsme se rozhodli ze kola nechame na jindy a vyrazime na nejaky ¨hike¨ okruh za mestem. Mame dva planky tak doufame ze se nestratime v bolivijskem divokem zapade. Vymotat se z mesta nam kupodivu nedela zadny problem. Je krasne dopoledne a mistni skaliska okolo jsou opravdu nadherne. Jdeme po stopach jeepu a koni, kteri delaji cast okruhu ktery mame v planu. Prvni zajimavosti po ceste je Dablova brana, takova dira ve skalach. Dale tu mame Valle de los Machos, coz jsou takove trosku upgradovane kokorinske poklicky falickeho tvaru :-). Skaly se priblizuji a uz tu mame vstup do Inkova kanonu. Zde stopy koniku konci a vetsina turistu to zde otaci. My vsak jdeme dal protoze by nas melo cekat pouze ¨some easy climbing¨. No nakonec je tam lezeckych pasazi docela dost, ale zadny extrem ktery by nas prinutil to otocit. Nakonec se kanony nekolikrat rozdeluji, tak jdeme dal spis podle intuice az dojdeme ke skale, kde nas ceka uz jen pekne suti vysipany zlabik dost prudkeho sklonu. Zda se ze asi nejsme uplne spravne, ale uschla slupka od pomerance, jakop jedina lidska stopa nas zene dal. Vystup nepatri k nejprijemnejsim. Sice uznavame pravidlo trech pevnych bodu, ale ani jeden z pevnych bodu se nezda pevnym :-) Honza to nahore komentuje ze uz by to znovu nerad absolvoval. Stoupame dal az na vrchol kopce, abychom se rozhlidli po kraji a nasli spravnou cestu dal, coz je tez obcas sut a hlavne boj s kaktusy a ostatni bodlavou vegetaci. Konecne jsme na vrcholku (3 471m) a zjistujeme ze slezt nekam dolu bude docela problemek. No pokusime se vylezt na vedlejsi vrcholek, ktery se jevi o neco vis, abychom rozsekli jak tedy dal. Vracet se nam opravdu nechce. Druhy kopec (3 494m) je zdolan za chvilicku, abychom zjistil, ze dal je jeste vyssi. Takze jdeme dal a doufame ze se nevyloupne zase dalsi a dalsi. Nastesti to tak neni a my jsme na nejvyssim bodu celeho hrebenu (3 548m). Vyhledy do kraje jsou opravdu uchvatne, ale preci jen nejsme uplne v klidu, protoze stale netusime kudy z hor zpet dolu. Kanony jsou vsude okolo nas a jejich steny se tyci opravdu vysoko. Nakonec se rozhodujeme pokracovat dal po hrebenu, protoze to vypada ze je to jedina schudna cesta z teto pasticky. Nakonec nas ceka zase docela dlouhe neprijemne klesani, nejdriv v suti a pak v malem prudkem kanonku. Ale nakonec se dari a my stojime zpet na pevne zemi. Jsme radi, ze tuhle adrenalinovou vlozku mame ve zdravi za sebou. Jeste musime pockat nez tri zdivocely psi prezenou stado koz a uz sirokym udolim mirime k rece a tusene silnici zpet. Po asi dvou km prichazime k vesnici jmenem Palquiza a kdyz kouknem na planek, tak vubec nechapeme jak jsme se tu ocitli. Jsme uz docela uondany z dlouheho dnesnicho pochodu ve 3tisicich a vys a ted to vypada, ze nas bude cekat jeste asi 15km po silnici zpet. No silnice je asi prehnane slovo, vsechny cesty tu vypadaji jak polnacky, tak clovek nevi jestli jde po hlavnim tahu ci nekomu do vrat. Stoupame od mistniho kosteliku do kopce a i kdyz v planku tu nejsou vyznaceny zadny zajimavosti, tak je to asi nejlepsi cast dnesniho vyletu. Krajina okolo je fakt bizar, jak barvy tak tvary, tezko popsat, fotky casem napovi vice. Z prusmyku vidime hluboko pod sebou reku a dokonce i most, coz je tu docela zvlastnost. Po case opoustime silnici a jdeme zkratkou pres Quebradu Sica. Na poslednich 9km se nijak moc netesime, uz to okolo neni zas az tak zajimavy a pri kruceni zaludku se tez do dalsiho pochodu moc nechce. Najednou vidime nakladacek, tak stopujeme a on zastavujeme. Musime si jen pro sebe rici ¨Corpus Cristi¨coz nam v hlave, jako jedno z nala, ulpelo ze spanelske konverzace a uz lezeme na korbu. 2 tretiny zabira kravka a v te zbyvajici jsme ted nejen my dva ale jeste dve pani dve holky a jedno mimino. Pokousime se rozsedet, ale neni to moc jednoduchy. Prvni to vzdava Hanz, kdyz do nej dvakrat vrazim kravka zacunenym zadkem. Ja se jeste chvili drzim, ale nekolik giga skoku vozidla a malem urazeni zadku, tentokrat sveho me nuti tez povstat. Probiha jakaz takaz konverzace, ale zas muzu jen litovat ze jsem nemel vic casu na tu Spanelstinu juknout. Cesta se zda nekonecna, tak nas ten nakladacek fakt zachranil. Srdecne se loucime a nastavaji i hromadne fota. Pak uz jen koupit mistni colu a padnout mrtvy na pokoj. Odpocinek neni moc dlouhy, protoze nas hlad vyhani najit neco k snedku. Nachazime super bufac plnej mistnich, tak si prisedaveme, na mistni pomery, k moc pekny indiance. k jidlu zase klasika kure+hranolky+ryze, ale je to dobry a za 17Kc neber to. Honza stale nesebral odvahu zalivat jidlo mistni majonezou, ale ja zalivam notne. Pak uz jen obligatni cesta na net, ktery je tu super pomaly a vecer snad potkame chlapika v recepci zda neukecal nekoho dalsiho na Uturuncu. Ma zatim jeste cas, protoze zitra dame konecne tyt kola a vyrazime severnim smerem. Snad to nebude zas takovy dobrodruzo jak dnes :-))